Berenica

Zkusila jsem trochu jiný žánr.. :o)

„Bojíte se?“
„Nevím. Myslím… myslím že ano.“
„Chápu vás. Ale jste poslední naděje. Poslední naděje, jiná už nám nezbývá..“
„Ano, ale..“
„Já vím. Ale musíte si uvědomit, že jste stále ještě v mnohem větším bezpečí než zbytek města.“
„Ano, máte pravdu.“
Hlas starého faráře se rozléhal po místnosti jeho fary. Byl trochu rozechvělý a prosící,
oh Bože, jak moc prosící..
„Kolik je hodin?“zeptal jsem se nervózně.
„Půl dvanácté. Asi…asi už je čas.“
„Tak půjdeme,“zašeptal jsem rychle a cítil vzrůstající rozrušení. Šířilo se mi po těle děsivou rychlostí.
Farář vzal svíčku a začal stoupat po úzkých dřevěných schodech. V polovině schodiště se zastavil a sňal ze zdi kříž.
„Vezměte si ho,“ zašeptal. Převzal jsem od něj, ale mé prsty se tolik chvěly, že mi vypadl z ruky a s břinkotem se skutálel dolů ze schodů. Došel jsem pro něj.
„Jen klid,“ konejšil mě, když jsem se vrátil. Jeho vrásčitá tvář vypadala ve světle svíčky neskutečně.
Za chvilku jsme došli k pokojíku nahoře. Velká bílá dvojpostel stála u protější stěny.
Farář položil svícen na stůl.
„Máte vše, co je třeba?“
„Ano,“odpověděl jsem a neklidně se rozhlížel po pokoji.
„Je to v nočním stolku.“
Přikývl. Také se neklidně rozhlížel kolem, zřejmě se bál být v místnosti, kam za chvíli vstoupí ona.
„Je za deset minut dvanáct. Asi půjdu.“ Podíval se mi do očí. I on měl ten hrozný vysilující strach.
„Buďte silný. Nesmíte se nechat zmást, poddat.. Budu se za vás modlit. Nebojte se, čas je chytřejší než my. V noci se zdá všechno děsivější. Zítra ráno se probudíme a bude to za námi. Budeme moci začít nový život bez strachu a zoufalství.“

Přikývl jsem, ale uvnitř jsem tak přesvědčený nebyl. Jemu se to mluví. On neví, co já sám cítím. Ale jak by to mohl vědět..
Zítra ráno! Co přinese zítřejší ráno, nechci ani tušit. Bojím se všeho, co přijde.
„Tak sbohem a dobrou noc,“ řekl. Silně mi stiskl ruku a rychle se otočil. Za chvíli jsem uslyšel jeho vzdalující se kroky na schodech a pak zavládlo ticho. Strašné mučivé ticho.
Přistoupil jsem k oknu a čekal. Z dolní haly jsem uslyšel odbíjet dvanáct. Těch dvanáct táhlých úderů rozeznělo všechny moje nervy.
S posledním úderem jsem spatřil v zahradě stín. Rychle přeběhl mezi stromy směrem k domu.
Vteřiny utíkaly a já se třásl. Cítil jsem studený pot, jak mi stéká po zádech.
Stále jsem čekal a stále se nic nedělo. Kde jenom je? Už tu dávno měla být.
Vtom jsem uslyšel tiché plíživé kroky na schodišti. Dveře se pomalu otevřely.. Srdce mi bušilo tak rychle jako nikdy v životě.
„Berenico“ zašeptal jsem. Stála ve dveřích a svýma ohnivýma očima se vpíjela do mých. Měla na sobě potrhané šaty a hnědé vlasy jí spadaly pod prsa. A ústa měla od krve.
Farář, napadlo mě ihned. Ale neměl jsem sílu se jí ptát.
„Michaeli“ vykřikla. Vrhla se ke mně a začala mě líbat. Cítil jsem chuť krve a jejích slin.
„Michaeli! Nemohla jsem to vydržet, strašně jsi mi chyběl.. Michaeli, miláčku..“ šeptala roztouženě a začala mě svlékat.
Když jsem asi po hodině ležel vedle ní a pozoroval její nahé tělo, žasl jsem, jak je krásná. A stále více si uvědomoval, že to krásné tělo musím zničit.
„Na co myslíš?“ zeptala se mě.
„Na tebe“ odpověděl jsem po pravdě.
„Pojď ke mně. Jsem nenasytná..“ Její dech voněl zemí.

Hodiny v hale odbíjely dvě. Vstal jsem a začal se oblékat.
„Kam jdeš?“ zeptala se.
Neodpověděl jsem. Místo toho jsem vytáhl zpod postele kříž. Ulekla se a odtáhla.
„Co to máš?“ vyjekla. „Dej to pryč!“
„Proč?“

Hleděl jsem na její pokřivená ústa lemovaná drobnými bílými zoubky. Jen vepředu jí vystupovaly dva dlouhé, ostré a špičaté jako jehla.
Svíral jsem kříž a věděl jsem, že ji miluji jako nikoho na světě. Její tělo, vlasy, oči.. ji celou zbožňuji víc než svůj život.
„Nadešel náš čas, Berenico. Jeden z nás musí zemřít. Ty, nebo já.“
„Michaeli, prosím tě, dej tu věc pryč a pojď ke mně. Michaeli, miláčku..“ její vzlykot mě bodal do srdce.
Pomalu jsem se k ní přibližoval. Tiskla se do rohu postele.
„Michaeli, já tě miluju,“ šeptala.
„Nevěřím ti. Ty nemůžeš milovat. Nemáš srdce.“
„Miluju tě každou částečkou svého těla. Přísahám..“ její šepot mi drásal nervy. Panebože, jak tohle skončí?
Nebyl čas se ptát. Nebyl čas žít. Nadešel čas umírat.

V jejích očích se zračil veškerý můj svět, veškerý smysl pro co žít.
Z nočního stolku jsem vylovil dřevěný kůl. Plakala. I já jsem cítil své slzy stékat po tváři.
…
Oči jsem měl zamlžené a mysl zatemněnou. Hleděl jsem na ni jako v transu. A ona… se začala smát. Vybuchla v záchvatu hysterického smíchu, smála se, až jí z toho zčervenaly mrtvolně bílé tváře.
„Hlupáčku,“ zalykala se smíchem. „Chceš mě zabít? Můžeš. Ale já ti mohu ušetřit práci do dvaceti čtyř hodin.“
„O čem to mluvíš?“
„Říkají o nás, že nemáme schopnost milovat? Nemáme srdce, to je pravda. Ale máme život a každý živý přeci má schopnost milovat. My ale nesmíme milovat! A nesmíme to slovo ani vyslovit… Jinak zemřeme do jednoho dne. A já to slovo vyslovila! A mluvila jsem pravdu.!“
Nevěděl jsem, jestli cítím úlevu nebo strašné zoufalství. Už jsem nebyl schopen myslet..a snad..snad ani cítit.

Nazítří ráno služka starého faráře vešla do haly. U krbu spatřila tělo faráře –byl mrtvý.
S úlekem jí vypadla mísa se snídaní z ruky. Pokřižovala se a vydala se po schodech nahoru. S úzkostí otevřela dveře.. zkoprněla. Představovala si ty nejhorší věci, které se mohly stát. Ale tohle ji nenapadlo- v pokoji nebyl nikdo. Jen bílá poduška měla na sobě pár kapek rudé krve..

V puse jsem cítil chuť země. Les voněl tmou. Utíkal jsem jako šílený a stále si v duchu připomínal ta slova : “My nesmíme milovat …“
My nesmíme milovat.

---