Vší

Veš Marta se napila a po koupeli v březovém šamponu vyrazila zkoumat okolí. Šplhala si po blondýně a hledala nějakého všiváka. Leč byla poslední žijící veš na oné hlavě, a tak se cítila sama.

„Vyrazím na párty!“ řekla si blondýna. Nebyla pravá, ale jen odbarvená. Zavolala kamarádkám a spolu s nimi vyrazila do oblíbeného klubu nahánět chlapy, přičemž v duchu toužila potkat tam toho pravého muže, který by ji, chudinku, zahrnul láskou, dovedl ji zabezpečit, vozil ji krásným autem a hýčkal jako princeznu.

„Můžu tě pozvat na drink?“ Zvedla hlavu a spatřila vysokého, černovlasého muže. Byl krásný.

„Jasně!“ a odešla s ním k baru, kde dlouho klábosili, padali si do oka a opíjeli se.

Všivák Libor se probral a napil se. Bolela ho hlava, protože krev, kterou v noci pil, byla plná promilí. Rozhlédl se kolem sebe a v černých vlasech, ve kterých bydlel, byly i jiné, zlaté, jaké dosud neviděl. Pravý čas vyrazit na průzkum, řekl si, a hurá do zlaté hlavy. Proplétal se tou září a náhle našel spící vešku. Byla krásná, odpočívala za uchem a Libor ji něžně pohladil po zadečku.

„Co to?“ řekla si Marta, otevřela oči a spatřila Libora. Láska jako prase se mezi nimi rozhořela hned od prvního střetu jejich pohledů. Šli se prolézt, sáli a proplétali se zlatým rájem a Libor lišácky pravil: „Můžu tě pozvat k sobě?“ a Marta přikývla. V temnotě černých vlasů se jejich těla propojila.

Blondýna se probudila a její idol ležel vedle ní. Usmála se a potichu vklouzla do koupelny. Svědila ji hlava, a tak ji pro jistotu vyprala šamponem proti vším, protože si nebyla jistá, zda nějaké ty potvory nepřežily. Měla je od bývalého.

Černovlasý muž se probudil, podrbal se na hlavě a znovu usnul.

Marta se přestěhovala k Liborovi, ale byla těhotná a některé dětičky porodila do zlatého porostu, protože jináč by jich bylo v baráku moc. Však ony jsou malé vešky soběstačné a postarají se o sebe.

Černovlasý a blonďatá spolu byli už půl roku. Blondýna byla šťastná a za lásku chtěla po černovlasém to, co ji činilo šťastnou. Pořád musel dělat to a pak zas tohle, a když to udělal, byla milá. V té době došlo k rozhovoru.

„Hele, už mě nebaví, jak mě pořád využíváš, je konec.“

„Cože?“

„Říkám, že je konec, chováš se jako parazit, seš docela obyčejná veš, která mi jen pije krev.“

„Víš co, ty hajzle? Polib si prdel, jak to můžeš vůbec říct, víš, co sem ti všechno dala?“

„Vím a za ty prachy bych mohl chodit do bordelu a vyšlo by to nastejno,“ usmál se černovlasý. Blondýna ho zavraždila pohledem, vstala, práskla dveřmi a odešla. Navždy.

A navždy bude trvat i láska Libora a Marty, neb oni si krev nepijou.