SONÁTA PODLOVOŠSKÁ

SONÁTA PODLOVOŠSKÁ

Je to můj první letošní výlet do Českého středohoří.
Sedím ve vlaku plná očekávání a sleduji ubíhající krajinu podél Vltavy. Mírně pochmurný ráz jí dodává mlha, která se místy rozptyluje, ale dál zase houstne. Říp zůstává v nedohlednu a je možné, že zůstane skryté celé panoráma romantických středohorských kopečků.

Lovosice vítají poutníky docela nadějně. Mlha je řidší, nad Lovošem dokonce trochu promodrává obloha. Vidíme Lovoš v plné jeho kráse a mohutnosti - zvedá se z roviny tak oble a prudce do tvaru kuželu Velkého Lovoše a protáhlého nižšího Malého Lovoše (Kybičky). Ne náhodou jsem v jedné své básni Lovoš přirovnala k Vesuvu.
Náš dnešní výlet je kraťoučký - projdeme cestu podél studánky a budeme se věnovat probouzejícímu se jaru. Svědčí o něm první květy podbělů podél silnice.

Chvíli postojíme na jihozápadním úpatí Lovoše. Před námi se rozevírá krajina čedičových a znělcových kuželů, kuželíků a táhlin ve slabém oparu šedavých tonů, pod nimiž jsou pole a louky - okrové a hnědavé barvy jsou vystřídány svěží zelení ozimů... Ještě letos na tomto místě rozkvetou louky, ještě letos vydá země bohatou úrodu sopečné krajiny právě zde pod Milešovkou a Kletečnou... a pak přijedou tanky s rypadly místo hlavní a rozříznou krajinu betonovými pásy. Raději nemyslet, ještě tu nejsou a naděje umírá poslední.

Nad námi se tyčí velký Lovoš se zajímavými bezlesými partiemi na jihu s výčnělky skal. Cesta ke studánce je lemována hnědavými krajikami keřů, z nichž některé dostávají slabě načervenalý odstín. Jiné již budou brzy rašit. Obdivujeme pupeny kaliny tušalaj - na konci větviček dva protáhlé pupeny budoucích listů a mezi nimi náznaky budoucího květu. Mezi loňskou suchou světe okrovou trávou, tu a tam vyráží nová, svěží zelená. Tmavé, místy pórovité kamení - čedič - ožívá barevnými lišejníky a mechem. Na jednom kameni jsme objevili čtyři druhy lišejníků různých barev - odstínů stříbřitě i žluto-zelenavých a dokonce i mahagonového...

Sluníčko nesměle nakouklo do Středohoří... drobnější ptáčci je pozdravili trylkem. Zahlédli jsme několik ptáčků velikosti pěnkavy ve větvích keřů, ale protože je máme proti světlu, nejsou jejich barvy zřetelné, zdají se hodně nenápadní a určit by nám je pomohl jedině zkušený ornitolog.
První mravenci na cestě. Chrobák na okraji cestičky zalézá pod drn trávy. Menší můry pod dotekem sluníčka protáhly křídla a prolétly kolem nás. Slunéčko sedmitečné na kameni. Život pod Lovošem se zvolna probouzí.

Studánka je vyschlá, nedovedeme si vysvětlit proč. Vítá nás listnatý háj. Koruny stromů jsou již v jemně nafialovělých a nažloutlých odstínech závojů. Kdesi buší datel do stromu. Ve starém listí rozkvetly jaterníky (jaterník trojlaločný - podléška - Hepatica triloba) - a co jich tu je!!! Někde jsou rozseté jednotlivě, místy v hloučcích. Jejich květy jsou zajímavé různými odstíny modrých barev od téměř šmolkově modré po středně a světle fialově-modrou, bleďounce modrou a dokonce i růžovou i bělavou. Zjišťujeme, že i počet okvětních lístků těchto rostlin není stejný - ponejvíce osm, ale u některých napočítáme jen šest, sedm, ale také dokonce i deset.... Loňské listy jaterníků jsou karmínově červené. Rozkvetly i první sasanky hajní (Anemone nemorosa)
Objevil se první motýl - bělásek. Jeho let je nejistý, zřejmě první po zimě. Usedne na stéblo trávy. Cestou potkáváme jediné dva turisty - na koních. Muž na grošákovi, žena na téměř černém koni. Milé setkání. I když se neznáme, pozdravíme se.

Chvíli posedíme. Kocháme se krásami začínajícího jara ve Středohoří. Nad námi je modrá obloha s drobnými kumuly, ale západ je šedavý, mlhavý, sluníčko se začíná schovávat a do šedé barvy se halí i kopce, vytvářející už jen siluety. Náš výlet - spíše krátké zastavení končí. Je čas návratu, a tak se plní krásných zážitků a hlubokých dojmů rozloučíme s krajinou rozdávající radost a lásku a míříme k nádraží.

---