Vdolek

VDOLEK

Byla už skoro tma. Pokoj byl i tak velmi tmavý, malé okénko skoro u stropu ho nedokázalo dost prosvětlit. Teď už jsem ale neviděl skoro nic. Jen jsem pořád slyšel bzučet tu masařku. Čekal jsem už dost dlouho na to, abych dokázal odejít. Bylo mi strašně horko. Možná znáte ten pocit, jak vás, když je vám horko, začnou tak zvláštně lechtat nohy jakoby zevnitř, až s nimi musíte škubnout… byl jsem unavený, pořád jsem usínal, ale vždy mě probudilo to škubnutí nohy. Dveře se neotvíraly. Masařka bzučela.

Vzbudil mě sloupec světla vycházející ze dveří.

„Jídlo bude hned, vaše výsosti.“

„Oh… nespěchejte...“ odpověděl jsem.

„Dáte si zatím nějaký aperitiv, vaše výsosti ?“

„Oh, ano prosím. Dal bych si vermut.“

Zavřel dveře. Masařka si sedla na poslední osvětlenou část stropu. Pozoroval jsem ji. Lezla směrem k oknu. Jak jsem zakláněl hlavu a pak i celé tělo, abych ji viděl, spadl jsem ze židle. Přemýšlel jsem, jestli se mi chce vstát tak dlouho, až jsem zase usnul. Zdál se mi sen.

Ale nepamatuju si ho. Pak vešla dovnitř služka a vzbudila mě.

„Sluha, který vás obsluhoval, zemřel, vaše výsosti. Nadále vás budu obsluhovat já. Dáte si nějaký aperitiv, vaše výsosti ?“

„Dal bych si vermut… To už jsem řekl tomu před vámi.“

„Vermut není, vaše výsosti.“

„Aha… Tak třeba rum.“

„Podívám se… Ah, teď jsem si vzpomněla, že rum taky není. Vlastně není žádný aperitiv. Obejdete se bez aperitivu, vaše výsosti ?“

„Ano, jistě.“

„Jídlo bude za chvíli, vaše výsosti.“

Odešla. Vstal jsem, postavil jsem židli a sedl si. Bylo ticho, jen ta masařka bzučela, ale už míň. Chtěl jsem se podívat, kolik je hodin, ale vzpomněl jsem si, že jsem při příchodu musel odevzdat hodinky. Stejně už byla tma a neviděl bych na ručičky.

Seděl jsem dlouho. Tak dlouho, že masařka přestala bzučet. Nemohl sem spát. Ale možná že jsem přešel do spánku a zase ven tak plynule, že jsem si toho nevšiml. Ztratil jsem pojem o čase. Docela jsem se nudil.

„Vstávejte… Vstávejte, vaše výsosti. No tak, vstávejte !“ kopla do mě. „Ach, promiňte, vaše výsosti. Nechtěla jsem vás kopnout. Ale nemohla jsem vás probudit, vaše výsosti. Uznejte, že bych vás jinak neprobudila, máte tvrdý spánek… že ?“

„Slyšel jsem aspoň třikrát, jak na mě mluvíte… Byl jsem už v podstatě vzhůru.“

„Snažně se omlouvám, vaše výsosti, už se to nikdy nestane. Mohu vás, vaše výsosti, poprosit, snažně poprosit, aby jste si nestěžoval… Vaše výsosti.“

„Ano, jistě…“ Vlastně mě vůbec nenapadlo, že bych si měl stěžovat. „Už bude večeře ?“

„Večeři jste bohužel zaspal, vaše výsosti, nechtěli jsme vás budit, když jste byl tak unavený. Museli ji sníst sluhové. Ale za chvíli už bude nachystaná snídaně. Nechcete se jít před jídlem trochu opláchnout, vaše výsosti ?“

„Ano, jistě.“

Odvedla mě přes chodbu, která na to jak byla krátká, měla překvapivě mnoho dveří, do koupelny. Odešla. Koupelna byla velmi špinavá. V umyvadle byla napuštěna voda, plavaly v ní masařky a jiný hmyz. Uvědomil jsem si, že už neslyším bzučení. Odstranil jsem špunt, aby voda s hmyzem, dosti zažloutlá, odtekla. Pak jsem si teprve všiml cedulky : „VODA NETEČE, POUŽIJTE VODU V UMYVADLE.“ Bohužel odtekla dřív, než jsem cedulku dočetl. Vydal jsem se na snídani. Na chodbě jsem si uvědomil, že nevím, které dveře vedou do jídelny. Všechny dveře byly stejné a bez čísel či popisu. Zkusil jsem jedny dveře na konci chodby. Byla tam skoro tma, jen z malého okénka skoro u stropu pronikalo trochu světla, vypadalo to, že svítá. Uprostřed místnosti stála židle, nalevo u stěny seděl nějaký muž, tak padesát, pětapadesát let starý. Díval se na mě se svraštělou tváří, světlo ho oslnilo. Asi čekal, že něco řeknu.

„Co je, co chceš ? Už bude oběd ?“

„Oběd ? Snad snídaně, ne ?“

„Ten před tebou říkal, že oběd…“

„Ale já nejsem sluha… Já jsem host…“

„Tak co tu chceš ? Vypadni…“

„Hledám jídelnu…“

„Tady není…“

„A nevíte, kde je ?“

„Vypadni…“

Zavřel jsem dveře. Zkusil jsem dveře naproti. Byla to toaleta, nechtělo se mi. Zkusil jsem další dveře. Byla tam úplná tma.

„Je tam někdo ?“

Chvíli nikdo neodpovídal, pak někdo zavolal : „Kolik je hodin ?!“

„Nevím, vzali mi hodinky. Nevíte, kudy se jde do jídelny ?“

Bez odpovědi.

„Nevíte ? Haló…!“

Zkusil jsem to vedle. Ale nikdo tam nebyl. Další dveře byli zamčené. Vrátil jsem se do dveří, kde jsem byl poprvé. Ten muž seděl na židli a spal.

„Haló… haló, vy spíte ?“

Vzbudil se. „Co... cože ?“

„Prosim vás, nevíte, jak by se dala zavolat služebná ? Nemůžu najít tu jídelnu…“

„Co ?“

„Jídelnu…“

„Jídelnu ? Tady žádná jídelna není…“

„Já vím, že ne tady, ale nevíte kde je… nebo jak seženu služebnou ?“

„Tady v tomto domě není žádná jídelna.“

„Ne ?“

„Jídlo se nosí na pokoj... Kdy bude oběd ?“

„Nevím.“

„Tak vypadni…“

Hledal jsem svůj pokoj, ani jsem si nepamatoval, na které straně chodby byl. Zkoušel jsem otvírat dveře, ale když jsem objevil prázdný pokoj, nikdy jsem si nebyl jistý, jestli je to ten můj. Zase jsem ztratil pojem o čase. Nevěděl jsem, kdy jsem byl uveden do koupelny, jestli před hodinou nebo před deseti minutami nebo kdy… Pak z jedněch dveří vyšel sluha, nesl stříbrný tác a na něm vdolek - malý, borůvkový. Pospíchal jsem za ním.

„Prosim vás… Pane…“

Všiml si mě „Co je. Co tu chcete ?“

„Nemůžu najít svůj pokoj.“

„Vy jste host ? Proč nejste v pokoji ? Jak vám mám věřit, že jste náš host ?“

„Služebná mě zavedla do koupelny, abych se před snídaní umyl…“

„Jaká služebná… Jak vypadala ?“

„Co já vím ? Byla mladá, docela.“

„Tak to nevím… Jedna mladá tu pracovala, ale zemřela.“

„Jak to myslíte…?“

„Kopala do našeho hosta, když spal.“

„ A zemřela…?“

„Samozřejmě… A teď už mě nezdržujte, musím zanést našemu hostu snídani. Běžte do některého z volných pokojů a nechte otevřené dveře, přijdu za vámi a uvidíme co a jak.“

„Dobrá…“

Šel dál a pak zmizel v některých z dveří. Našel jsem si prázdný pokoj. Dal jsem si židli hned ke dveřím a nohou jsem je držel, aby se nezavřely. Po chodbě létaly masařky.

Vzbudil jsem se. Dveře byly zavřené. Přemýšlel jsem, jestli jsem pohnul nohou ve spánku a dveře se zavřely, takže mě sluha nemohl najít, anebo jestli tu byl, nechtěl mě budit, přidělil mi tento pokoj a snad mi tu nechal něco k jídlu. Klekl jsem si a začal šmátrat – byla už zase tma. Ale nemohl jsem nic najít. Už jsem měl docela hlad. Bylo slyšet bzučení masařky, možná i několika masařek. Strčil jsem si prst do zadku, ani jsem nemusel moc hluboko – exkrement byl už skoro na krajíčku. Trochu jsem prstem zavrtěl, aby se dostalo trochu za nehet. Vytáhl jsem prst, sedl jsem si na židli a nachystal druhou ruku hned vedle prstu a čekal na masařku.

Ještě se mi ji nikdy nepodařilo chytit. Už mám docela hlad.

( Nezklamal vás ten závěr ? Mě docela jo… - pozn. Autora )