….. Je zločin proti životu, nechávat plemenné klisny nepřipuštěné. Vždyť jen skrze hříbata  získávají koně nesmrtelnost…

                                                                        … a nejen koně.

Dcera i matka byly totiž velice krásné

V nehybnosti letního dopoledne se zmítala vytrvalá a rozhodná touha plnokrevné klisničky, pubošácky přidrzle se dožadující dalších a dalších opakování letos na jaře poprvé poznaných, toporně vlhkých podocasních slastí.  Zpoza přivřených víček jsem tiše záviděl tažnému valachovi, jak ho sotva odrostlé hříbě, napůl klisna, napůl ještě mládě, zcela zištně a plánovitě svádí pro svojí vlastní rozkoš.  S veškerou vrozenou, ryze samičí rafinovaností, se ho pokoušela v očekávání svého vlastního uspokojení (jinak by se nejspíš tolik nenamáhala), na svůj věk až přespříliš šikovně, stavět do pozoru. 

A zlatý déšť slunečních paprsků se jim vplétal do zrzavých hřív.

Z toho mračna nezaprší, holka…

Nevyčítala, neurážela se, neposmívala.  Nejvíc mne na ní zaujalo a přitahovalo, že všechny ty tolik ranivé projevy ženského opovržení jí byly zcela cizí. Když se nepovedlo na první pokus, ani na druhý, zkoušela dál s nevýslovnou trpělivostí. Znovu a znovu. Bez jediného stínu výčitky.

Říká se, že zrzky bývají vášnivé…

„A taky pěkný mrchy.“ Vypadlo ze mě, když mi Erika z ničeho nic najednou zlomyslně podtrhla jeden z balíků slámy, na kterých jsem až doposud ležel ve stínu štítu maštale. Pospolu kráčející, živočišně vášnivé touhy s korunkou svižné mladosti, se opodál za ohradou napočtvrtý pokus dočkaly na pár dlouhých a hlubokých okamžiků vyplnění.

Nezapršelo, ale i tak to stálo zcela jistě za to.

Přidrzlá nazrzlá Erika, stojící v mírném předklonu (to pod tíhou toho balíku, co stále svírala v rukou) svýma zelenkavýma očima stále pozorovala ty dva v ohradě. 

„Chtěla bys taky?“

„Která by nechtěla…když to na ní přijde.“ rozesmála se. „Ale né s tebou…“

„Přivedu ti nějakýho z hřebčína.“

„Já už mám kluka.“

„Jenže on tady teď není. Já ano.“

Můj roztoužený, nabízející se pohled rozkousla a vyplivla jako šťovík.

(Řekl jsem snad něco nevhodného?

Řekl jsi, co jsi říct jako kluk musel. 

A přece to bylo všechno tak nějak špatně. )

Povětřím okolo mě, jak neodbytná vosa, stále kroužilo dlouhé sténavé ržání protahované klisničky.  Křížem krážem, ze všech stran, se o struny nervů mého samčího pohlaví otírala ozvěna cizích prožívaných rozkoší. Vlastně jediné, co mě na nich dohánělo k záchvatům zoufalé nepříčetnosti, bylo právě to, že mě pořád ty rozkoše neuchopitelně míjely.  Včera i dnes a hlavně všechny. Ani jedna se nenechala.

Sluneční hodiny vysoko na obloze stále odměřovaly krátící se čas vyměřený bytím k početí plodného života na cestě přežívání.

„Máte tam dva zákoše, neva?!“

„Mě to neříkej. Já tu dnes nejsem.“

„Aspoň mi můžeš pomoct s nasedláním, ne?“

„Ty to sám nezvládneš?“

Ve dvojkřídlých dveřích stála žena a dívka. Odhadl jsem ty dvě tak na Sylvu a Karču. Dívka mi podávala lístky. Tmavé vlasy jí ve velkých rozbouřených vlnách spadaly těsně nad ramena. Velké, nebesky modré oči.  Její maminka je měla o poznání tmavší. Nejspíš těmi bouřkami a plískanicemi, co se občas přeženou i přes ženský život.

Dívka měla sametově hebké ruce.  Teprve nyní si uvědomuju, že jsem jejich dotek cítil, ještě když jsem napichoval v sedlovně na hřebík lístky, a s plnou náručí si nohou otevřel dveře vedoucí zpět do stáje.  Prošel jsem kolem nich a sedla přehodil přes klandr, na kterém jako slípka na hřadě, klátila dál svýma dlouhýma nohama  Erika, v rozhovoru s tou dívkou. 

„Říkala jste, že jste jezdila.“

„?“ Klopila oči, a hned s nima házela na mě, nevědouc v nesmělosti kudy kam. Měla přirozené, krásně dlouhé řasy. 

„Vy si nechcete zkusit nasedlat svého koně?“

„Jen běž,“ pobídla jí matka. „Už jsi přece jezdila.“

Podal jsem dívce do ruky uzdečku.

(Překazil jsem ti zábavu s novou známou, viď Eriko?) 

Dívka nesměle vykročila k vrance, přešlapující na svém místě.

Pomáhal jsem jí stoje za jejími zády.  Dnes ráno se koupala v krásně vonícím šamponu.

„Nechci ti do toho kecat, ale za hodinu máš další zájemce o vyjížďku, měl by sis pospíšit…“

(Jsi svinská mrcha Eriko. Kdybys mi aspoň nacajkovala Kovara nebo Detvu, vidíš, že nestíhám.)

„Počkej, dej pozor, ať si to řemení nezamotáš.“

„Už se stalo, promiň.“

„To nic.“ Beru jí z rukou zašmodrchanou uzdečku a rozepínám přezky.  Má opravdu krásné ruce. Pozorné a hřejivě léčivé.

„Jak se jmenuješ?“

„Majka.“ Ozvalo se za mými zády. Matka byla zdá se na dceru velmi pyšná.

„Proč jste nevzaly tátu sebou?“ Ptám se mimoděk.

„My žádného tátu nemáme.“ Řekla tiše Majka. „Jsme jen samy dvě.“

Řemení rozpleteno. Místo odpovědi vkládám do jejích rukou uzdečku. Dívka se na mě dívá svýma modrýma očima.

„No tak to zkus ještě jednou…“

„Je moc vysoký. Já mu nedošáhnu až přes hlavu.“

Majka se vypíná seč může. Vranka také.

Obě mají krásně pružné postavy.

„Když ti nechce vzít stíhlo, tak jí zmáčkni palcem a ukazováčkem odzdola koutky. Takhle.“

„Vždyť mě kousne…“

„Ale kdež, nekousne.“

Majka se znovu natáhla.

Stáli jsme naproti sobě. Vranka si rovnala stíhlo na jazyku. 

„Vidíš, že nekousla.  Jsi šikovná holka.“

Stoupám si těsně za ní. „Tak a teď sedlo. Posaď ho přední rozsochou trošku před kohoutek, jeď s ním dozadu po hřbetě a pokládej ho.“

Naše natažená předloktí obou rukou se navzájem dotýkají. Jak dívčina podklesla pod nečekanou tíhou sedla, přitiskla se zády na mě.  Neustoupil jsem ani o krok, a ona také ne.

„Je čtvrt pryč, a vy jste ještě tady…“

(Erika je příjemná jak vzteklý zrzavý mravenec, který vám zalezl pod oblečení a zakousl se zrovna v místech mezi nohama.)

Rychle jsem nasedlal Sylvu pro její matku a Kovara pro sebe.

„Vyveďte si koně ven a postavte je čelem k zídce.“ Kovar se mým přičiněním docela těsně otřel o stále zevlující Eriku.

(Díky ti za pomoc.)

(To chci vidět chlapečku, jestli jí dokážeš sbalit. A ještě před očima její matky. Máš na to všeho všudy tři čtvrtě hodiny.)

Vlaštovky létaly křížem krážem pod krovem poloprázdné stáje a dál chytaly dotěrné mouchy. 

Majce jsem velmi rád pomohl do sedla.

(Mně vždycky vyčítají, že se zákošům snažím za těch pár minut vtlouct do hlavy tu trošku teorie, která stačí k tomu, aby se z batohu škubajícím otěžemi na koňských zádech stal vcelku obstojný jezdec.)

„Zakloň se a podsaď zadek,“ V učitelském zápalu, bez jakéhokoliv dalšího postranního úmyslu chytám Majku za její pozadí a snažím se jí srovnat v sedle.

„A nepředkláněj se, ramena dozadu. Pořád musíš v kroku a klusu zůstávat za těžištěm koně. Do hřívy se lehá až ve cvalu a trysku.“ Pod tričkem se vypínají pevná ňadra. Jak jí druhou rukou rovnám zároveň hrudník, tak se dotýkám příliš blízko jejích ňader, až o ně dvakrát zavadím, a ony vzdorně zapruží. Dívka po mě šlehá očima, a málem že se po mě neožene. (Nejspíš poznala, a nikoliv jednou, klučičí zištné ošahávání.)  Když ale pokračuju dál ve výkladu, za stálého snažení jí srovnat do ukázkového postoje, rychle se uklidní, a poddává se s naprostou důvěrou tlaku mých rukou na jejím těle.

„A třmeny, máš je překroucené. Vyndej nohu.“

„Jak překroucené? Diví se Majka. Stojím tam u ní, ona svýma nohama objímá hrudník vrané klisny.  Setřepává z tenisek třmeny a zvedá nechápavě pokrčené nohy. (Konečně si podsedla tou pánví, a nacpala zadek pod sebe.) Mám oči i nos přímo před jejím podbřiškem, přesně se rýsujícím pod až příliš přiléhavými kamašemi.

„Tak, ještě jednou lehký sed, a dolů do sedla, tak, znovu… Jo, to bude dobré.“ Hodnotím je obě.  Její máma se v sedle snaží srovnat podle dcery. Zapamatujte si ty dvě polohy, a vzpomeňte si, až budeme klusat a cválat, a snažte se v nich udržet.“

„Tak jeďte.“

Vracím se zpět pro Kovara, vyskakuju na něj v poklusu a doháním své dvě svěřenkyně.  Erika se netečně poflakuje opodál.

(Nezapomeň, že máte být v celou zpět, a už je půl… a placená vyjížďka má trvat přesně hodinu, na to je majitel stáje důsledný.  Pár zákošů si už stěžovalo…)

Zaklušeme.

Jedu vedle Majky o krok vpředu, abych jí měl na očích. Drží se hezky holka. Ruce na kohoutku, zapletené v hřívě. Mám celou louku na to, abych si jí v klidu prohlížel.

„Jde vám to. Zkuste na chvíli vysedávat do rytmu klusu.“

Majka se něco pokouší říct, ale pohyby Karčina hřbetu (tahle vranka má velmi pružný a dynamický prostorný klus)  jí přetrhávají slova.

„Teď, teď, teď… zvedej se jen tolik, kolik tě ten hřbet vyhazuje nahoru, a hned zase dosedej. No vidíš, že to jde.“

„A kroók…“

Koně zvolní.

„Kde bydlíte?“

„Na vesnici, kousek od města.“ Odpovídá Majka.

„V rodinném domku?“

„Spíš takový statek se zahradou, ale nestačíme to všechno obhospodařovat samy dvě.“ Přidává se její máma. „Chtělo by to chlapskou ruku.“ Dodává se zvonivým smíchem.

(Je dotěrné či věcné se zeptat na adresu? Vždyť ani nevím, jak se jmenují příjmením.)

Zaklušeme a zacváláme v lehkém sedu.

I ve cvalu se drží dobře.  (Snad ta troška teorie o rukách držených stále na kohoutku, nepředklánění se, neškubání otěžemi, neokopávání koní a klusu a cvalu v lehkém sedu je přece k něčemu dobrá.)

„Co je to jízdárenský cval?“

„No, to je, že nestojíš ve třmenech, ale po celou dobu cvalového skoku se tiskneš pánví do sedla a jdeš s pohybem koňského hřbetu.“ 

„Jak jako?“

„No, už jsi dospělá holka, milence jsi už asi měla, a tak to můžu říct nejjednodušeji:  Tiskni se neustále svým rozkrokem na přední rozsochu sedla, přesně jako by jsi to dělala, a jdi pánví zároveň s pohybem koně a jeho kohoutku.“ 

„Milence měla, ale už nemá.“ Připomenula se hlasitě Majčina máma za námi.

„Mami…!“ Majka se prudce ohlédla.  Mráček se já usadil nad očima, ze kterých vyšlehly dvě vyčítavé jiskřičky. (To jsi mami nemusela říkat.)

(Proč? Myslíš, že by na to později nepřišel? Důležité je, že teď nikoho nemáš. Jako já…)

Obracím hovor znovu na koně. (Na pilu se nemá příliš tlačit, i když času není nazbyt.)

„Copak vás na té jízdárně neučili základům jezdectví?“

„Neučili. Teda nikoliv jak vy, vy nám všechno pořád dokola opakujete, opravujete naše chyby a vysvětlujete. Tam na té jízdárně byla jakási trenérka, která toho moc neřekla, a jen nás nechala, abychom neustále chodili v kruzích pořád dokola. Což nás nebavilo.“

„No vidíte. O důvod víc, proč přijet příští týden. Já tu končím a vracím se do Prahy.“

Nabízím, další vyjížďku. Její matka však rázně zastavuje dceřin rozlet:

„Majka se musí učit do školy na maturitu.“

(Jsou to zákaznice. Zaplatili si vyjížďku na koních. A já jsem pro ně ještě alespoň po zbývající půlhodinu průvodce a učitel jezdectví. Je společensky nevhodné to, co dělám.  Nevhodné ale přirozené. Kdy jindy, když ne teď?)

„Na závěr zkusíme ještě cval trošku víc zvostra. Drž se Majkí kohoutku, zvedni se ve třmenech a lehni do hřívy, a jeď !“

Majka mne následuje. Vranka pod ní vycítila změnu těžiště už vcelku zdatné jezdkyně a okamžitě zrychluje krok. Letíme bok po boku vzhůru do kopce.

„Pomaleji, prosím pomalu.“ Ozývá se za námi. Na Majčinu maminku jsem docela zapomněl. 

Sylva i Karča na můj hlas poslušně zvolňují, a vracíme se zpět na jízdárnu.

„Eriko, vezmi si tu druhou grupu, prosím…“ (Ať mi Majka neuteče.)

„Ne, ne. Musíš jet ty, já neumím anglicky, a máš tam za zákoše pěkně vystrojený skopčáky. Dokonce si přinesli s sebou svojí vlastní výstroj.“

(Takoví jsou ti nejhorší.)

(Proč mi podrážíš nohy Eriko, proč to děláš?)

(Měl by jsi to moc snadný a protože se mi chce.)

„Odstrojíš si koníka, který tě tak krásně nesl?“

Na poslední chvíli zatáhnu Majku do stáje.

„Já se ho bojím…“

„Vždyť jsi se na vyjížďce nebála.“

„Ale to jsem seděla nahoře.“

„Neboj, nic ti neudělá.“

„Když myslíš..?“ V důvěře se shýbá k vrané klisně.

V sedlovně jsme konečně s Majkou sami.

„Ještě tohle.“

Sundává si z ramene uzdečku a podává mi jí.

„Majko…“

Vzhlíží na mě dlouze svýma modrýma očima.

Ty bys mě chtěl?

Utápíme se navzájem ve svých očích.

Blížíme se k sobě.

Neskutečně pomalu se k sobě v očekávání nakláníme.

A za pouhé tři vteřiny později houf povykujících holek rozrazí dveře do sedlovny.

„Majko, počkáte na mě prosím? Za hodinu jsem zpátky, a pak…“

„To víš, že počkáme. Neměj strach.“

„Dobrá, přijdu za tebou.“

Vyskakuju znovu na Kovara.

„Počkej, prosím tě, počkej na mě, já teď nemůžu jinak, ale za hoďku se vrátím …“

…a beru sebou tu zahraniční grupu jezdeckých turistů již mírně rozladěných malým zpožděním.

„Ty jsi opravdu přijel?“

Ptala se Majka ve dveřích, jakoby nemohla uvěřit, že stojím před ní.

„Ty jsi za mnou přijel. Tys nezapomněl...“

Zamrkala. Kde se vzala, tu se vzala v jejích pomněnkových tůní odkudsi slzička.

Objal jsem jí a přitiskl na sebe. Nebránila se. Chvěla se jako ptáče.

„Pojď dál přece,“ řekla a vtáhla mě dovnitř dvora jejich rozlehlého stavení.

Za mými zády v oblouku klenutí zaklapla těžká vrata a mne sevřely vysoké, zubem času již nahlodané zdi, chránící před pátravými zraky ze sousedství. Přes Majčino rameno jsem zahlédl pár tašek popadaných za poslední vichřice ze střechy špýcharu. Nikdo se jich od té doby ani nedotkl. Nebylo nikoho, kdo by vyspravil děravou střechu. Bude tady opravdu potřeba mužská ruka, blesklo mi hlavou, ale to už mě Majka táhla do útulného vnitřku jejich domova.

„Tak tedy vítej u nás.“Řekla.

„A ať nás nikdy neopustíš, jako táta maminku, když jsem byla ještě v kolébce.“ Dodala vzápětí.

Na louce života  pro mne pro další dny a týdny rozkvetly modré zvonky bezelstných očí, vítr poodvál havraní peří jako letní noc černých kadeří, a má láska dostala najednou tvář.

Dotýkal jsem se jí jako tehdy, když jsem jí rovnal v sedle. Ježe teď neměla na sobě ty modré kamaše a bílé tričko.  Nechala si stáhnout kalhotky. Nechala? Spíš to já se nechal svléknout. Přitáhla si mě k sobě a objala lýtky kolem pasu. Neměla moc zkušeností, ale také to nedělala poprvé.  Líbal jsem jí její úžasně ploché bříško a ona mne povzbuzovala k dalším něžnostem. Tyhle doteky už znala dřív, než poznala mě. A přesto to nehrála, když se zachvěla pod prsty mých dlaní, které zkoumavě rozevřely její orosené rudnoucí poupě s již potrhanými okvětními lístky. Vůně jejího klína mě postavila na startovní čáru. Ještě jeden obrat, otočil jsem si jí v kleče na zádech, a hladil přes šíji a hřívu, ještě druhý, sklouzl jsem jí po vyšpuleném zadečku zpět na břicho, ve střehu se vzepjal na zadní a… 

Start!

První dostih o život mých budoucích dětí byl právě odstartován.  A já nejenže nesměl klopýtnout, ale být (hned napoprvé) lepší, než ti ostatní, kteří dráhu projeli přede mnou. Teda, byl to nejspíš jen jeden jezdec, ale to stačilo, aby mi lítal od kopyt jeho koně písek a hlína přímo do očí. 

Po několika prudkých a dlouhých odrazech jsem před první překážkou prudce přibrzdil, vytáhl ho a napřímil se nad ní ke skoku. (v některých chvílích se rád předvádím)

Ležela mi pod napjatým břišním svalstvem, a já z výrazu jejích očí věděl, že jsem právě zdárně překonal první překážku. Chytil jsem se boků své klisny a znovu s ní v divokém trysku splynul v jedno tělo. Po pár cvalových skocích jsem musel ven. Bylo příliš horko, a nechtělo se mi hloupě odpadnout už v první zatáčce. Klisně ty vysoké skoky taky začínaly dávat zabrat. Zítra nedá nohy k sobě. Držel jsem se hřívy a zvedl v sedle. Prohnula se do luku a točila do další zatáčky. Zase venku. Pobízel jsem jí ve slabinách. Sok z předchozích, nevím kolik a jak dlouhých dostihů, zmizel kdesi za námi.  Vyčkal jsem, až se blížící se škubavé křeče oddálí,  opřel jsem se znovu do třmenů a vnořil hluboko do sedla, a zvedl si klisnu do výskoku nad další dlouhou překážku. Pak ještě dvě proutěnky a poslední zatáčka. Běželi jsme sami dva vstříc cílové rovince. Prostřídali cval na pravou i na levou nohu, Srovnal jsem si jí pod sebou. Letěli jsme tryskem za několika posledních cvalových skoků, oba natažení, ona trošku bokem na levou, aby svému jezdci udělala v sobě dostatek místa. 

Zatímco u  okna stála její máma s rozpuštěnými vlasy a opírala se o topení.

Ani jeden z nás si nevšimnul jejího tichého příchodu.  Já už nemohl (a ani nechtěl) přestat v zběsile rychlé jízdě. Vylítalo to ze mě všechno naráz, jak ze šneka, na kterýho dupne okovaným traktorákem natěšený puboš, co se ve chvatu řítí po schodech dolů na svý první rande.

Přikryl jsem svojí dostihovou klisnu její vlastní hřívou, aby se neplašila obecenstva a nechal vyklusat na dráze právě prožitých rozkoší. Nesla mě krásně. Teprve nyní jsem si všimnul, že tam její matka stojí jako žena. Zahalena v závoji nabízející se ženskosti a rozpuštěných vlasech, toliko v kalhotkách a prsence, zprvu váhavě, poté stále víc a víc rozhodně vykročila, a poklekla tiše u nás. Její doširoka rozevřené zřítelnice potahoval nepřítomně skelný závoj, kterým probleskovaly ohníčky žhnoucí živočišné a dost prosebné touhy. Do mého chřípí pronikla další nová vůně, která jasně říkala, že dneska pojedu ještě druhý dostih, tentokrát se starší a zkušenější klisnou…

Moje Majka vyskočila jako vyplašená laňka, a když se shýbla pro pohozené kalhotky, mezi jejími plachými stehny se na okvětních plátcích rudé růže třpytila velká bílá perla. Její matka jí zastoupila cestu, a obě si navzájem dlouze hleděly do očí. Dcera se mírně přikrčila. Dohodly se beze slov ještě dřív, než jsem se k nim odhodlal přistoupit.

Vždyť dnes se slušným lidem rodí tak málo dětí…

 Jsem byl i trošku (a trošku dost) pyšný na ty budoucí klepy, které několikrát za den prolétnou od místní sámošky spotřebního družstva Jednota, do vrchu k nedávno opravenému kostelu a zpět na místní úřad honosící se stále nápisem na omítce Místní Národní Výbor.  A což teprve až si sestra u doktorky začne pročítat jejich zdravotní karty, a až matka s dcerou povezou přes náves kočárky. To to ve vesnici  teprve zahučí, jak v úle či vosím hnízdě, se kterým někdo drze zatřese.

Za necelou hodinu jsem se vrátil. Kovara i všechno ostatní jsem nechal stát před jízdárnou a lítal křížem krážem. Hledal jsem Majku. Marně. Nikdo na mě nečekal. (Přece mi jasně slíbila, že počká..!)

Kupodivu tam nebyla ani Erika

(Předpokládal jsem, že si tu chvíli, kdy se vrátím, a budu šílet nad právě navždy ztracenou láskou patřičně vychutná v přímém přenosu.)

Ani příští týden nepřišly.

(A to už si Erika vychutnala naplno mé zoufalství.)

Všem holkám z jízdárny, těm které je viděly, i těm, co u toho vůbec nebyly, jsem několikrát opakoval, že se mi mají hned ozvat, jestli se objeví Majka, a dát jí na mě adresu a telefon. (Říkal jsem jí přece jasně, že tu na jízdárně příští týden končím.) Neobjevila se. Najednou jí nikdo neznal. Ani Erika.

---oOo---

 Napsal jsem jedné slečně tady na Písmákovi, že

Na odepsaný koně je smutný pohled. Na odepsaný kluky ještě smutnější, ale děvčata roní slzy jen nad těma koňma. Zřejmě v hřebci vyřazeném z chovu a odeslaném na jatka nevidí toho samečka, kterého samy odepsaly...

Odpověděla mi, že

zřejmě vidí, že kůň si za to nemůže sám.

Takže se ptám, v čem jsem na vině já?