Voda nemá trámy

Loudala se zamyšleně podél Anabar. Vzdor, jejž potlačovala, připomínal výzvu sílícímu proudu. Bojovat a možná podlehnout... Letní příval vody ji odedávna vzrušoval. Cítila tající hory ledu na jejím začátku. Tušila větrem rozhoupaný oceán na konci. Jedno ani druhé dosud nespatřila. Jen hlínu břehů sibiřské tajgy. Pak špinavé město, do kterého se tak nerada vracela. Nebylo kam pospíchat. Prázdniny teprve začínaly.

První minuty návratu po měsících odloučení od domova. Ve škole jí každý rok, přes všechna tátova utěšování, připadalo čekání na léto nekonečné a nespravedlivé. Ještě teď jako by ji pronásledovala jeho slova: “Jednou se nenadřeš tolik jako my, vesničani. Možná dostaneš práci ve městě. Hlavně musíš mít dobrou školu...“ Příště si ji vybere blíž, aby mohla být častěji doma...

Jaké příště?, změnila se otázka v bodnutí. Co si to nemlouvá! Žádné příště už nebude. Tohle je všechno. Pak už jenom...

„Rodie!“ zaslechla z dálky volání. Už se málem otočila a rozeběhla k domu, ale stále se nemohla zbavit toho tísnivého pocitu. Jako by ji chtěli uvěznit. Jako by přiletěl velký pták a snažil se jí zakrýt to vzácné slunce, o kterém si mohla celou zimu nechat jen zdát.

„Rodie!“ zaznělo o poznání naléhavěji.

Zamračila se a dál se loudala opačným směrem. Tolik se přece těšila domů... Odložit školní tašku, shodit ze sebe všechno, co připomíná město, a navléci si ty staré šaty, co vždycky nosila. Jenže doma se jen otočila a byla zas venku. Dřív, než ji kdokoli dokázal zastavit. Co je vlastně její domov? Stačila se vůbec se všemi přivítat? Připadalo jí tam tentokrát tak podivně prázdno. Dvě objetí, dva pozdravy a víc nic. To loni... Loni, to tam byl ještě...

„Rodie! Oběd!“ zaznělo další volání už téměř zlostně.

Už se tam nevrátí, rozhodla se náhle pod tíhou tónu toho hlasu. Už nikdy. Nebo aspoň ne dnes. Ne dřív než večer. To tak, aby zas celé odpoledne poslouchala, co všechno se za tu dobu přihodilo. A i to by nakonec ještě vydržela, jenže oni budou zase zvědaví, co ona, co všechno nového a zajímavého zažila ve městě. V tom nudném městě! A jí se nebude chtít nic vyprávět. A tak jí budou podstrkovat nejlepší kousky jídla, podstrojovat jí. Jako by tu byla jen proto. Jako by byla na světě jen proto... Jako by všichni byli na světě jen proto. Jídlo si umí obstarat sama, uklidnila se, když nahmatala v kapse nůž. Něžně ho pohladila, jako se holky mazlívají s oblíbenou hračkou. Dal jí ho s sebou tenkrát, když prvně odjížděla. To ještě uměla brečet. Nedal jí medvídka, polštářek nebo šáteček, aby měla do čeho. Jen kus dřeva a kus oceli. „Abys věděla, kam se vrátit,“ řekl místo rozloučení. A pak se jí ztratil. Tenkrát brečet nechtěla. Kvůli němu. Aby se jí nesmál. Nebo aby ho netrápila.

Vrátí se až na večeři, usmyslela si teď, ve snaze odsunout to první prázdné odpoledne. To zas bude řečí, představila si večeři: “Vem si ještě, no, jen se neupejpej!“

Což to, od včerejška nejedla, vzala by si hned, vždycky by si vzala, ale to odporné pobízení... Vrátí se snad raději až ráno. Aby si nemysleli, že ji zahnal domů hlad nebo dokonce, že se bojí šera. V boudě u splavu jistě najde nějakou starou deku a vezme si ji tam nahoru k řece.

“A hlavně se nenastydni. Ať máš vždycky suché oblečení i boty!“ připomněla jí myšlenka na řeku jedno z nejčastěji vyposlechnutých napomenutí.

V gumákách bylo sucho vždycky, pokud nechtěla někam doběhnout moc rychle, ale okraje šatů měla už teď celé urousané. Voda začínala vzlínat látkou až nad kolena. Večer je usuší u ohně, zahnala představou plamenů tu dokola omílanou hrozbu chladu. Večer... A nepůjdou ji večer hledat? To ji trochu polekalo. Přes noc už sice zůstala venku několikrát, ale On byl vždycky s ní. Den a noc; proč v tom všichni vidí, zvlášť teď v létě, takový rozdíl? Ale oheň rozdělá až za šera, aby nezpozorovali kouř; převedla svou obavu do praktických opatření.

Les ve stráni se rozjasnil měkkým světlým mechem. Vzala boty do rukou a užívala si ten vlhký koberec bosými chodidly. Mokrá sukně se jí příjemně lepila na lýtka. Hlas z domu už ji nemohl dostihnout. Sem už nemohl dolehnout žádný hlas z toho jejich světa. Tady začínal její svět. Popoběhla s rozpaženýma rukama a několikrát se zatočila. Pustila boty a ty odletěly každá na jinou stranu. Nechala je ležet, ani se po nich neohlédla. Pak ji ale přepadl pocit, jak kdyby ji někdo pozoroval. Vrátila se, boty sebrala a postavila je spořádaně vedle sebe.

“Musíš své věci udržovat v pořádku,“ vzpomněla si na další poučku.

Uvědomila si, že čím má těch věcí míň, tím víc tahle věta nabývá na pravdivosti. Krátký kabátek s kapucou a v kapsách nůž, sirky, svíčka, šátek - mohl by se hodit proti komárům. Staré šaty z vlněné látky. Teplé ponožky a gumáky. Celý její majetek. Rychlá inventura. Má pár bot počítat jako jednu nebo dvě věci? A co ponožky? Došla k číslům osm a deset. Deset je víc, ale osmička je zase taková hezká. Nebo ještě na něco zapomněla? No jasně, ještě zapomněla na jednu neodmyslitelnou část své bytosti, kterou nosí stále při sobě. Jméno. Jenže Frederika jí stejně nikdo neříká. Ani ve škole. Jak dávno už ho sama nevyslovila. A tady venku beztak není Frederika ani Rodie. Tady je jen ona, tak, jak se sama cítí. Volná jako ryby a ptáci. Ti taky nemají každý své jméno. Nemají ani šaty, mají každý jen sám sebe. Nepotřebují šaty. V tom jsou jiní, lepší než ona, opravdovější. Asi jim to začne závidět.

“Závist je ošklivá vlastnost,“ vzpomněla si na další z mnoha pouček. Zasloužila by...

„Au!“ prohlížela honem předloktí, aby vytáhla žihadlo z rány. Odkdy lítají včely až sem do lesa. A další! „Au!“ popoběhla, aby se před nimi schovala v řece. Taktak, že stačila shodit aspoň boty a kabátek, než ji voda obejmula.

Chladné, ale příjemné objetí. Trochu se přetahovala s látkou šatů, které neposlušně opustily visící polohu a dostaly se na chvíli až nad hlavu. Sepjala ruce jako při zahájení plaveckého tempa a vrátila je do připažení. Leckdo by v takové situaci nedokázal myslet na nic jiného, než jak zachránit holý život. Jí místo toho proběhlo hlavou, že kdyby takhle nadzvedl šaty vítr, ocitla by se na chvíli nahá. Když to však udělá voda, zůstává stále oblečená. Voda je lepší než vítr. Voda se s ní pomazlí, ale nikomu nic nepoví. Jen rybám, ale ty budou mlčet. Jako ona. To vítr, ten by všechno roznesl. A psi z něj umějí číst. Vítr je hned tady, hned tam, ale voda, ta teče stále jedním směrem. Někde začíná, někde končí. Všechno se o ní ví. On o ní všechno věděl.

Vynořila hlavu nad hladinu a opartně zkoumala okolí. Rozezlený hmyz už zřejmě ztratil zájem. Uplavala několik dalších temp, jako by se stále ještě nemohla rozhodnout, který z těch dvou živlů je jí bližší. Chce se vůbec dotknout břehu? Zachvátil ji zvláštní, dvojsmyslný pocit. Nahá i oblečená zároveň. Studil i hřál. Víc studil. Jsou studit a stud příbuzní?

“Br!“ chytila se za kořen a ucítila, jak jí šaty v proudu sahají pro změnu až někam za paty. Skrčila nohy pod sebe, vyškrábala se na břeh a vydala se k místu, kde pohodila zbytek celého svého majetku. Po pár krocích se začala cítit slabá; jak spoutaná, jak ve svěrací kazajce. Mokrá látka jí obepnula tělo a svázala nohy. Chvíli jí připadalo, že by se měla svléknout, ale to už by přišla úplně o všechno. A což teprve kdyby ji někdo pozoroval, rozhlédla se nejistě. Jednou snad bude - ale teď ještě není - stejně silná jako ryba nebo pták. Musí jí něco zůstat. Přejela si pomalu rukama od prsou do podpaží a přes boky, zadek a stehna až pod kolena, aby vypudila z šatů přebytečnou vodu. Ta se bránila a uhájila v látce aspoň pár kapek, připomínajících zvědavě hmatající konečky prstů. Šaty sice ještě chladily, ale už aspoň přestávaly připomínat pouta. Napadlo ji, že se začínají přeměňovat v křídla. Od kdy rostou rybám křídla? Nebo by snad chtěla být ptákem? Kachnou? Kachnou ne, raději rackem. Převtělit se do nově zvoleného oblíbence? Rozhlédla se po obloze, zda nějakého nespatří. Mezi větvemi stromů však prosvítaly jen malé kousky nebe. V korunách sice zaslechla ptačí hlasy, ale obyčejným lesním ptákem, tím by ona být nechtěla. Lesní ptáci neumějí plavat. Zrovna tuhle viděla jednoho utopeného. Jeho peří bylo splihlé, takže vypadal, jako by snad ani neměl žádné maso. Jenom kost a kůže. Otřásla se při té vzpomínce a rychle se podívala dolů na své zavlhlé šaty. Musela připustit, že vypadá taky trochu splihle. Ještě pořád je ale poznat, že je v ní kus života. Štípla se do boku a pleskla přes mokrý zadek, až se zaklepal. Tohohle ptáčka v zeleném peří voda hned tak nedostane. Peří... Nemohly by pro dnešek být šaty jejím peřím? Hrát si třeba na - neuměla si honem vzpomenout na žádného ptáka, který je zelený - žlunu? Ale ta taky neumí plavat. Čert vem jméno, co na něm záleží. Bude prostě Zelený pták, co má rád vodu. Hladový zelený pták. Zelení ptáci přece umí lovit ryby, připomněla si. Posbírala své věci a vydala se k místu, kde se řeka rozlévala do šířky. Tam pod kameny se pstruzi schovávají nejčastěji.

Jsem sice vodní pták, ale i ten má někde suché hnízdo, říkala si pro sebe, když nechala holiny a kabátek na louce a bosá začala brodit vodou kolem velkých kamenů při břehu. Občas pod některý sáhla a za chvíli hodila na břeh první úlovek. Kdyby mě teď viděl táta..., vzpomněla si, jak se jednou vrátila s dědou z takového lovu. Dědovi táta neřekl nic, ale jen co ho zahlédl zajít do domu, popadl ji za ruku a vtáhl do stodoly.

„Jak to vypadáš? Chceš být nemocná? Hned to ze sebe sunej!“ poručil a asi jen pro zdůraznění vzal do ruky řemen.

Stáhla tenkrát ze sebe šaty a zůstala před ním stát nahá. Jako tolikrát předtím, ale tehdy se za to prvně zastyděla. Snad proto, že na ni tak ošklivě spustil.

„Aspoň je vyždímej, ať nedostaneš ještě od mámy,“ dodal už mírněji.

Stočila šaty do uzlíku a poslušně z nich vykroutila vodu. Táta s řemenem v ruce jí připadal spíš rozpačitý než rozezlený. Díval se na ni, ale neuhodil. Nikdy by ji neuhodil. Táta je hodný, Má ho ráda, jen mu občas nerozumí. Tomu jeho věčnému strachu. Když byla menší, často si s ní hrál. Na rytíře a chudou princeznu i na ryby a na ptáky. Hrál si, na co ona chtěla. Teda na ryby jen v létě. Loni už s ní ale k řece nechodil. Aspoň ne tehdy, když šla prát šaty. Do města je přitom tak daleko na to, aby si i tady začali dělat ty zbytečné starosti s oblečením a s nahotou. A ve škole to - zrovna ona - přece nikomu vykládat nebude.

Úlovek nebyl bohatý, ale pro jednoho dost. Přestože byla skoro stále po kolena ve vodě, prudké slunce jí během toho brouzdání stačilo částečně vysušit šaty. Vynoří se z řeky suchá jak pohádková víla, napadlo ji. Jen z cípů sukně bude trochu kapat voda. Jako vodníkovi z šosu. Zkusila popojít ještě několik desítek metrů po proudu, ale žádný kámen už pod sebou pstruha neukrýval.

Zpátky už se jí vodou nechtělo. Kopřivami taky moc ne, ale uvědomila si, že proti loňskému létu, kdy se tudy brouzdala ještě malá a nahá, je teď ve svém zeleném peří ve výhodě. Zavlhlé šaty se trochu protáhly, takže místo pod kolena sahaly skoro na kotníky. Mokrý okraj látky ji při každém kroku pleskl přes lýtka, jako by ji trestal za to, že se do vody nesvlékla. Když však zvedla ruce nad hlavu, prošla kopřivami jen se zanedbatelným požaháním. Cítila se najednou chráněná a silná. Jako rytíř v brnění. Jestlipak tudy ještě občas za šera nebo v ranní mlze nějaký projede, aby sejmul prokletí z krásné dívky, zasnila se. A je vůbec krásná? Prokletí... Ale někdy je to zase docela výhoda. Ve škole se místo vymlouvání může vymlčet a nikdo ji přitom nemůže nařknout ze lhaní. Dokonce už se jí ani tak často nevyptávají. Umí mlčet jako ryba... Ryby, oheň... Až rozdělá oheň, půjde se svěřit vrbě. Jak je to dávno, co si naposled povídaly? To ještě veřila na rytíře, skřítky a víly.

Zbytek cesty k louce, na kterou si prve odložila ulovená lesknoucí se rybí tělíčka, byl kamenitý. Samá díra, překrytá zrádným mechem. Opatrně našlapovala a myslela přitom na to, kolik se tu občas vyrojí komárů. Ochránilo by ji její namoklé zelené peří i proti nim? Koncem léta, kdy jich bývá nejvíc, to musí vyzkoušet. A jestli je to pravda, už ze sebe tyhle šaty nikdy nesvlékne. Už si nebude, jako s tátou když byla malá, hrát na tu chudičkou princeznu s jedinými šaty, na které se musí dívat nahá, když se perou. Šaty se přece dají vyprat i na těle. S nimi - nebo vlastně v nich - bude svět zase tak jednoduchý jako tenkrát... Šlo by to vrátit?

Hlad překonal opatrnost, takže s ohňem nečekala až na sešeření. Rozdělala jej hned, jak jí oschnuly ruce. Musela jen chvíli počkat, než bude v ohništi dost žhavých uhlíků. Zaklekla k vrbě, obejmula ji a přitiskla tvář na drsnou kůru. Obličejem byla kousek od temného otvoru v kmeni. Kdyby se někdo díval z dálky, mohl by si myslet, že do té dutiny opravdu něco šeptá. Jenže nešeptala. Hrdlo se jí sevřelo lítostí. Jako by po létech potkala starého přítele, kterého už dávno oplakala coby mrtvého. Umí ryby brečet? Aspoň očima, když jsou němé. A jak se na nich pozná, že mají vlhké oči? Tiskla se pevně ke kmeni, vzpomínajíc na vodníka, který podle pohádek sedává nad břehem. Kde teď asi tak bydlí, napadlo ji. Ve vrbě? V řece? Voda a slzy. Řeka slzí. Proč je moře slané... Nebo snad bydlí v té kalné tůni?, zahleděla se na nehybnou hladinu stojaté vody, oddělenou vyvýšeným nánosem od neklidného toku.

Do jejích úvah se vrátil skutečný svět: Támhleten kus dřeva, zhodnotila suchou větev vedlejšího stromu, ten by mohl vydržet hořet až do rána. Tlustý pahýl trčel nízko nad hladinu slepého ramene. Zkusila jej ulomit, ale ze břehu nedosáhla dost daleko, aby zapůsobila dostatečnou silou. Postavila se na něj a přidržujíc se okolních větviček, postupovala nad vodu. Zahoupala se v kolenou, ale pahýl jen zapružil; do prasknutí měl daleko. Zkusila několikrát poskočit, ale nakonec ztratila rovnováhu a s mocným cáknutím padla naplocho na hladinu. Tyhle mrtvé tůně... Bahno, zápach a už snad i pijavice. Jestli proti komárům, tak proti nim jí asi teď kouzlo jejích šatů nepomůže. Bosá a popás v kalné vodě se ještě chvíli neúspěšně pokoušela ulomit vyhlédnutý kus dřeva. Nakonec se po něm zklamaně vydrápala na břeh. Oheň mezi tím začal pohasínat, takže musela přiložit trochu drobných klacků, než mohla nad plamen přisunout silnější větev. Hladina řeky s blížícím se odpolednem stoupala a ona si uvědomila, že musí ještě jednou do vody. Umýt se v čistém proudícím toku. S mokrými šaty už splynula, jako by byly neoddělitelnou součástí jejího těla. Vadit jí začalo něco jiného. Ne snad že by byla štítivá nebo nezdravě čistotná, ale jak se snažila vyždímat z nich odkapávající vodu, zjistila, že jí na jednom z prstů překáží lepkavý kousek čehosi. Tak už jsou zase tady, uvědomila si, když odtrhla ještě ne zcela přisátou pijavici. Léto tu bývá tak krátké... Všichni si musí pospíšit, aby to stačili. Co stačí letos ona?

Olizovala si mastné prsty a oddělovala jimi bílé maso od kostí. Lidi z města by se teď nad ní asi ošklíbali, ale každý se musí nějak živit. Každý po svém. Vzpomněla si přitom na pijavice. Kolik jich na sobě asi ještě najde? Kolik jich zrovna teď krmí? Kolik by jich uživilo její mladé tělo? Jak dlouho by tu jejich nenasytnost vydrželo? Dosud si je vždycky obrala hned, jak vylezla z vody. Prý by se ale pustlily samy. Vlastně ještě nikdy neviděla, jak je taková pijavice veliká, když jí nikdo nebrání se pořádne nacucat. Dojedla poslední kousek masa a napadlo ji, jsou-li už taky po obědě. Chutnala jim? Za jak dlouho se vůbec samy pustí? A co když to udělají, až ona zrovna nebude ve vodě? Zvědavost ji přiměla odhrnout vlhkou látku z nohou. Nad levým kolenem zahlédla dvě krmící se žížalky. Skoro by jim i popřála dobrou chuť.

Oheň žhnul stálým žárem a odpolední slunce pálilo naplno. Opřela se zády o strom a za chvíli se jí zavřely oči. S trhnutím se probudila a první, na co padl její pohled, byli vypasení červi, cizopasící na bílé kůži jejích nohou. Zvětšili se, co spala, snad na desetinásobek. Chvíli je pozorovala, skoro jako by se jich bála dotknout. Představovala si, jak se její krev přemisťuje do jejich útrob, a trochu se jí z té představy zamotala hlava. Najednou dostala strach, že ji vypijou všechnu. Děda ji sice vždycky ujišťoval, že každý cizopasník spotřebuje jen tolik, aby nechal svého hostitele bezpečně naživu, jenže teď tu s ní nebyl. Vzala mezi prsty jedno ze slizkých tělíček ve snaze ho odtrhnout, ale zdálo se, že se drží příliš pevně. Začala se bát, že ho přetrhne, zatáhne-li silněji, a zároveň se zhrozila představy toho, co bude uvnitř takové rozpůlené žížaly. Vytáhla z ohně oharek a opatrně, tak aby se sama nespálila, jej přiložila k jedné z pijavic. Ta se zkroutila a odpadla. Stejným způsobem se zbavila i druhé. Oddechla si ale pak si uvědomila, že nohy nemají kůži jen vpředu a taky že jí voda sahala ještě o kousek výš.

Vyhrnula šaty jak nejvýš to šlo, přidržela je pod bradou a začala pečlivě zkoumat každý čtvereční centimetr svého těla. Přejížděla rukama po chodidlech a po zadní straně lýtek a stehen, ale rozčilovalo ji, že nedohlédne očima všude tam, kam dosáhnou ruce. Má věřit víc rukám než očím? Ještě před chvílí si připadala úplně samostatná a najednou by někoho tolik potřebovala. Někoho, kdo by se na ni díval, kdo by si ji prohlížel. Někoho, kdo by ji viděl tak, jak by se snad už dnes ani nechtěla nikomu ukazovat. Ani sama sobě. Vždyť i pohlížet na sebe nahá v zrcadle je prý hřích. Kdyby tu byl aspoň ten vodník... vzpomněla si na vrbu.

„Vodníku,“ chtělo se jí zavolat, ale divná předtucha jí v poslední chvíli vzala slova z úst. Co když ji někdo ze světa lidí opravdu uslyší a uvidí? A takhle málo oblečenou...

Vodník je pohádková bytost, vlastně neexituje, takže si ji může prohlížet jak chce. I zblízka. Třeba i sáhnout si může a nebude to hanba. Vyvlékla ruce z rukávů a vyhrnula šaty až k ramenům, takže jí zůstaly viset jen kolem krku. Otočila se zády k vrbě a začala zkoumavě osahávat zadek. Kdyby prsty něco minuly, vodník má teď jistě oči otevřené. Nejpříjemnější ze všeho na celém světě je hladit si zadek. Lepší už může být jen trochu ho přitom plesknout. To za to, že se ukazuje nahý. Tenké konečky větví, visících nad zem, ji zašimraly, jak se pohnuly ve větru. Skýtaly ochranu před cizími zraky. Co by ale tady kdo pohledával. Zasvědělo to, a tak se místo poškrábání ještě jednou pleskla. Tentokrát z druhé strany. Trest pro vílu za svádění vodníka. Už se chtěla obléknout, ale vtom ji něco zadrželo. Plesknout sama sebe jen tak rukou - to přece není žádný trest. Ani pro tak křehkou bytost, jako je víla. Říční víla, co vystupuje z vody v šatech. Ulomila jeden z visících prutů a švihla jím do vzduchu. Víla, co ještě loni vstupovala do řeky bez nich. Taková ostuda! Švihla se lehce přes bok, ale vodníkův prst ji obtočil a jeho koneček se zastavil až na zadku. Nahá. A ještě k tomu před tátou!, dala do dalšího švihance víc síly. Nebylo nakonec to všechno, co se pak stalo, jen trestem za její necudnost? Pořádně se rozpřáhla a švihla. Au, už by málem i vykřikla bolestí, ale na poslední chvíli zapomněla jak. Je to všechno jen její vina. Švih! Ty jejich hry na vodníka a vílu. Švih! Na rytíře a princeznu. Švih! Tohle byl úplně jiný pocit, než před chvílí dlaní. A takhle na holou kůži nesrovnatelně silnější, nový zážitek. Vzpomněla si, jak jí jednou máma... Tenkrát jak přihnala domů, sama celá zmáčená, ale táta tam zrovna nebyl, aby ji chránil. A máma - ta se nezdržovala nějakým zjišťováním nebo domlouváním. Vytrhla jí z ruky klacek, co měla na popohánění husí a nešetřila ji. Vlastně nešetřila tyhle šaty, protože je taky zrovna měla na sobě. Chránily ji, a jak byly vlhké, trochu chladily rány. A když to všechno skončilo, chlácholily ji měkkým, vlhkým dotekem. Škoda, že je pak hned musela svléknout a vzít si suché.

Ulomila silnější prut a v několika dalších švihancích ještě vystupňovala sílu. Uvědomila si, že jí po tváři stéká slza. Vrátí-li se pláč, nemohla by se vrátit i...? Švih! Jako v  mlze před sebou najednou uviděla všechno, po čem se jí stýskalo. Švih! Vrbu, víly i skřítky. Švih! Vodník i rytíř se ztráceli na hranici dohlednosti. Švih! Nebo tam opravdu někoho zahlédla? ŠVIH! Při poslední ráně, dopadnuvší do stejného místa, jako několik předchozích, sebou překvapeně trhla. Bolest ji probrala a zasněnou náladu vystřídal pocit studu. Co kdyby ji teď někdo pozoroval? Polonahou a... Ani nevěděla, jak to pojmenovat. Honem navlékla ruce do rukávů a schovala se zpět do šatů. Do své ulity. Před kým vlastně? Sama před sebou? Tam dole pod nimi cítila svědění. Oheň v těle. Před tím se neschová. Poškrábala se, ale přes látku to nebylo ono. Zkusila se pohladit oběma dlaněmi zároveň, ale začalo jí připadat, že tím ten oheň jen rozdmýchává. Bojovala s nutkáním vyhrnout znovu šaty nestoudně nad pás a ukonejšit svědění všemi prsty najednou. Jenže co když ji někdo uvidí? Řeka, napadlo ji. Schovat se do vody. Tam na ni nikdo nedohlédne. Jen řeka sama, ale ta má stejně oči všude. A snad i prsty. Voda možná bude o tom, co viděla, někde na jezech a v peřejích vyprávět, ale stejně jí nikdo nerozumí. Na to, aby člověk porozuměl řece, je potřeba poslouchat a mlčet. Dlouho mlčet.

Chystala se svléknout. Nejlepší bude nechat se unášet vodou až dolů, do té tišiny pod vesnicí. Pěšinou kolem řeky pak dojít domů pro suché šaty, ohřát se a vrátit se sem pro zbytek věcí. Znovu si však uvědomila, že teď už nemůže jít zpátky nahá jako dříve, jako snad ještě loni...

Stoupla si do vody asi po kolena, tak, aby šaty namočila jen po okraji. Pozorovala, jak látka pomalu pije, jak se plní vodou. Jak težkne a stává se hmatatelnější. Sedla si do dřepu, sevřela sukni mezi stehny a pomalu si lehala naznak, porušujíc tím rovinu mírně se pohybující hladiny. Tělo chladlo a svědění ustávalo. Nechala se řekou unášet nohama napřed. Hlídala pouze, nedonesla-li ji až před prudčeji tekoucí místo, ze kterého už by nebylo úniku dřív, než dole pod vsí. Když kus před sebou zahlédla pěnící se hladinu, přiblížíla se několika tempy zpět ke břehu a zaplavala do slepého ramene. Po pár metrech se z něj vyškrábala a vrátila se k ohni.

Uvědomila si, že se musí připravit na noc. Vymačkala vodu z šatů, obula se a vyšla směrem k boudě pro deku. Kdyby se zkazilo počasí, může přespat uvnitř, ale jestli bude tak, jako dosud, bude jí nejlépe venku. Občas se podezřívavě odhlédla. Stále měla pocit, jako by ji někdo sledoval.

Než došla k boudě, venku se zamračilo. Odklopila háček, přidržující dveře, vešla dovnitř a rozhlédla se kolem sebe. Všechno jako dříve. Nic se tu od té doby nezměnilo. I ty staré šaty, co měla na sobě, jako by zapadaly do zdejšího neměnného pořádku. Zkoumavě se podívala z okna. Měla pocit, že koutkem oka někoho zahlédla tam dole na louce. Co když jde za ní a chce se na něco zeptat? Polekala se, jak mu odpoví. Co když to bude někdo, kdo ji nezná? Co si o ní pomyslí? Jak mu vysvětlí, proč nic neříká? Tužku ani papír tu asi nenajde a na tváři napsané nemá, že už skoro rok nepromluvila.

To asi jen pták přeletěl kolem okna, uklidnila se. S dekou v ruce se už otočila ke dveřím, ale zbytky vody v šatech ji s neodkladnou dotěrností zatahaly za kůži. Mohla by je vysušit nad pecí. Budou zas, jako když je tady tenkrát oblékla nové. Dřevo bylo připravené pod schody na půdu. Sirky našla na trámu. “Voda nemá trámy!“ připomnělo jí to jeho časté varování. Papír nakonec objevila taky. Na roztopení. V koutě na lavici zahlédla staré noviny. Sebrala je, a jak je mačkala a vkládala zespoda do kamen, zahleděla se bezmyšlenkovitě na titulek: „Pětapadesátiletý muž utonul...“ Škrtla sirkou a ještě než plamen zachvátil celou stránku, stačila dočíst zbytek krátkého článku, vytištěného drobnějším písmem: „...při záchraně vnučky ze zatopené chaty. Dívka, kterou se mu podařilo vyzdvihnout na břeh, utrpěla pouze psychický šok. Tělo muže nebylo nalezeno.“

Zoufale hrábla do plamenů, ve snaze zachránit ještě alespoň kousíček papíru, který jí ho připomněl. Zmatený nápad, že mu tím ještě může pomomoci, ji zbavil bolesti. Popálené prsty už ale vytáhly jen pár černých plátků. Vzduch, proudící otevřenými dveřmi, si s nimi pohrával, takže se chvíli podobaly motýlím křídlům. Pak se rozpadly na prach. Tak ne Voda, ale Oheň a Vítr si ho nakonec vzaly. Oči se jí zalily slzami. Popadla deku a vyběhla před boudu.

Loudala se k řece a ani se neohlédla, takže si nemohla všimnout, jak někdo tiše nahlédl dovnitř, zavřel dveře a zajistil je háčkem.

Seděla opřená zády o nachýlený kmen vrby, dívala se do plamenů a mlčky plakala. Občasné popotáhnutí nosem bylo jediným zvukem, prozrazujícím její smutek. Nakonec se svalila na bok a stočila pod deku. Bylo jí jedno, jestli jí bude zima. Všechno jí bylo jedno. Ani dřevo k ohni si na noc nepřipravila. Přesto měla k ránu pocit, jako by v noci někdo občas přiložil. Sny, skrývající zrcadlo touhy.

Ještě než se pořádně rozednilo, ji vzbudil chlad. Sešla se k řece napít a opláchnout tvář. Krásný pocit, moci se napít z řeky. Voda která dává život. Voda, která život bere. Bosá a v šatech vkročila po kolena do proudu. Jak to udělat, aby z nich nikdy nevyrostla? Už je nikdy nesvléknout? Nezestárnout? V takhle studené vodě se ani moc zestárnout nedá.

“Studená voda zahřeje,“ vzpomněla si na jeho slova. “Když ji včas opustíš.“

Pohybujíc se s proudem, přemýšlela: Mohla by se zas nechat unášet až dolů, do té tišiny pod vesnicí. Takhle brzy ráno si jí nikdo nevšimne... Nikdo si nevšimne ani když bude pokračovat dál, až tam, odkud už není návratu. Několika rychlými tempy zabočila do slepého ramene. Doplavala pod suchý pahýl, ze kterého včera spadla, ale hladina byla po ránu níž, takže na něj zleže nedosáhla. Postavila se v mělké vodě a ta kolem ní zčernala rozvířeným blátem. Uchopila větev, jako by na ni chtěla vyšplhat, ale pak se, kdo ví proč, pustila. Vypadalo to, že si chce upravit šaty. Bláto ji mezi tím pustilo o kus níž, jako by ji chtělo polknout. Když znovu zvedla ruce, na větev už nedosáhla. Začala hrabat nohama, ve snaze dostat se blíž ke břehu. Voda se kolem ní ještě víc zakalila a zhoustla. Několikrát zběsile zabrala rukama, snažíc se vyprostit nohy z měkkého sevření a dostat je zpět ke hladině. Výsledkem bylo pouze další propadání. Marný boj a černé vody až po krk. Mezi keři vytušila stín. Člověk?! Nadechla se a dokořán otevřela pusu. Nedokázala však ze sebe vydat jediný vzdech. Tiše ji zavřela, když jí voda dosáhla k bradě. Voda nebo Země?, problesklo jí hlavou. Co ji pohltí, když se utopí v bahně? Nos, oči, černá hladina zvrchu, černá hladina zespodu, ruce které už se nemají čeho chytit.

Pozoroval, jak se krčí pod dekou, hřejíc si spojené dlaně mezi stehny. Jak přiložit na vyhasínající oheň a nevzbudit ji? Nepolekat... nebo polekat? Možná, že zrovna tohle leknutí... Šok, radost nebo třeba utrpení a bolest, říkal přece doktor. Nebo třeba... ale na to má ještě dost času.

Bolest? Připomnělo mu to přímočaré uvažování jeho ženy. “Nařežu jí a bude po nemoci. Veřejně, aby to utrpení bylo větší. Před všemi domácími zvířaty a drůbeží.“

„To jsi celá ty, ale doktor říkal, že ten šok musí přijít odněkud, odkud ho nečeká,“ snažil se jí to tehdy vysvětlit.

„Tak jí tentokrát nařežeš ty,“ byla hned hotová s odpovědí. „Stejně jí vždycky všechno promineš. Pro jednou uděláš výjimku a hned bude mít překvapení.“

Ne, takové překvapení jí připavit nechtěl. To se za ní raději bude toulat ve dne v noci lesem a hlídat, aby se jí nic nestalo. Taky ho mohlo napadnou, že se na noc nevrátí. Mohl si vzít deku nebo aspoň kabát.

Viděl, jak se zavrtěla, posadila a protáhla. Byl taky po ránu ztuhlý, ale teď se nesmí pohnout, aby si ho nevšimla. Zahlédl, jak schází dolů k řece. Čekal, že se svlékne a umyje celá. Zarazilo ho, že se na ten pohled dokonce trochu těší. Podívat se, jak vyrostla. Zklamala ho. Dívčí postava v šatech a žbluňknutí. Chvíli ji vyhlížel níž po proudu, než zjistil, že zabočila do slepého ramene. Pomalým krokem se vydal do místa, odkud by tam dohlédl a... Strnul hrůzou při pohledu na obličej, mizící pod hladinou.

Nejrychlejších padesát metrů v životě. Lehnout na větev a uchopit ruce, vzpínající se v poslední snaze nad zčernalou hladinu. Stisk. Kde se v ní vzala taková síla? Oči. Vlasy slepené blátem. Měl pocit, jako by se právě znovu rodila. Z vody a bláta. Nos, ústa a první nádech. Jen zvuk, který z úst vzápětí vyšel, v ničem nepřípomínal křik novorozeněte. Podobal se oslovení. Obyčejnému lidskému slovu, které si od ní tak dlouho přál slyšet.