Deus (Ex Machina)

   Venku zrovna centimetr po centimetru překonávalo nástrahy obzoru nové slunce, které vystřídalo to včerejší, dnes pravděpodobně již velmi unavené a odpočívající, avšak při světle, protože jak je dobře známo, slunce si zhasnout nemůže a i kdyby přece, tak jenom jednou, a to jedině v případě, pokud bude ovládáno sebevražednými tendencemi.

   Toto skvostné panorama Bohumilovi unikalo, poněvadž se ještě oddával spánku, přičemž si slastně pochrochtával. Jeho bytná zlomyslně počkala až slunce vyjde nad obzor, poté vrazila do pokoje, otočila postel na bok a vyklopila Bohumila na zem, který následkem pádu, ostatně stejně jako každé ráno, hlavou převrhl plechovou mísu, do které vykonával své noční potřeby a celý se potřísnil jejím obsahem. To ho probudilo vždy.

   „Budíček,“ oznámila stroze bytná avšak s velmi škodolibým výrazem v obličeji.

   „Děkuji moc,“ vypravil ze sebe Bohumil a podal bytné pětisetkorunovou bankovku. Ta si jí hbitě zastrčila mezi své ohromné odpudivé melouny a odešla, rytmicky vrtíc svou mastodontní zadnicí.

 Vykročil si směrem ke koupelně, ačkoliv si nebyl přesně jistý, jde-li správně. I přesto, že jeho byt byl poměrně malý, cesta do koupelny byla zdlouhavá, plná nečekaných zákrutů, překážek a po cestě leckdy číhal šílený řezník, libující si v usekávání prstů na končetinách. Nejvíc ke zlosti ale bylo, že se trasa do koupelny každý den měnila, a tak musel vstávat o hodinu a půl dříve, protože zhruba tuto dobu pokaždé trvalo, nežli trefil novou cestou až ke sprchovému koutu.

   Na konci bludiště konečně toužebně spočinul u dveří koupelny a labužnicky vplul dovnitř. V rohu se nacházel sprchový kout, jehož kohoutky vypadaly jako dvě ohromné škodolibé oči, lačně sledující Bohumilův svlékací manévr. Otočil jedním okem o sto osmdesát  stupňů doprava a ústí sprchové hadice začalo na jeho seschlé tělo chlejstat gejzíry tekutého chloru. Celá hadice se pak nenápadně přitiskla po obvodu Bohumilova těla, s elegantní rafinovaností se na konci obtočila kolem jeho krku a začala zběsile takto důmyslně vytvořenou smyčku stahovat.
   Bohumil, mírně vyvedený z míry, počal chroptět a prskat všude kolem sebe chomáče chloru. Těsně před posledním záchvěvem se mu podařilo odtrhnout hadici od zrádných kohoutků, které bezprostředně poté vychladly.

   Vzpomněl si najednou, že zapomněl ručník v kuchyni, ale než tam došel, byl již dávno suchý a mimo jiné chudší o prostředník levé nohy.

   Otevřel okno a vzniklý průvan mu nafackoval tak, jako to s oblibou dělávala jeho maminka, když byl mladý. Fabriky v okolí mu věnovaly hlučný aplaus a automobily, projíždějící pod oknem zahrály na klaksony jeho oblíbenou melodii. Kdesi v dáli dokonce zaslechl umrlé chraptění ptáků. Chvíli je poslouchal a hned se zasnil. Brzy toho však nechal, protože ho tyhle ranní stereotypy moc nebavily.

   Když přemítal, co dnes bude dělat, věšák se ohnul a jemně spustil kabát do jeho dlaní. Na zem vypadly klíčky od auta.

   „Jdu se projet,“ učinil náhlý a nepromyšlený závěr.

   Oblékl si kabát, popadl klíčky a pokusil se otevřít dveře. Nešlo to. Vytáhl tedy klíčky a zkusil dotyčné dveře odemknout. Ty však agresivním chrastěním dávaly jasně najevo, že nepovolí.

   „To určitě ta svině bytná,“ pomyslel si Bohumil.

   Rozběhl se vstříc východu a dveře ladně vyvrátil. Na druhé straně udělal ještě dvojitý kotoul vzad a elegantním saltem sestavu zakončil.

   „Tohle si zaplatíte, panáčku! Kde si myslíte že jste?“ zvolala plačtivě bytná, odmítajíc vzíti v potaz eleganci a nenucenost celé kreace.

   „Omlouvám se, ale neměla jste mi zamykat ty dveře zvenčí,“ prohlásil Bohumil bez okolků.

   „Tohle je můj barák! Vy jste jen obyčejný nájemník! Můžu si tu provádět, co se mi zlíbí!“

   „To jistě, ale určitě byste tím nechtěla omezovat svobodu nájemníků,“ dodal sebevědomě.

   „Ta vaše svoboda... Co s ní pořád máte? Vždyť žádná neexistuje!“ zabručela bytná a pomalu odešla, broukajíc si čarodějnické mantry.

   Dům popuzeně vyplivl Bohumila na ulici a dveře hlavního vchodu sebou rozzuřeně práskly. Automobil stál na svém místě a nejevil známky života. Bohumil nastoupil, zasunul svůj statný latexový klíček do jednoho otvoru, jehož název není slušné uvádět, automobil si odkašlal a rozkoší poskočil o několik metrů vpřed.

   Když sešlápl jeden z pedálů, které letmo cítil pod zpocenými končetinami, automobil si zhluboka odfrkl a začal se neochotně a líně pohybovat ulicemi města.

   V dopravní ústředně zřejmě seděl jakýsi vtipálek, neboť semafory v ulicích zuřivě poblikávaly všemi barvami, zejména pak fialovou, která ovšem neměla žádnou zásadní funkci, spíše doplňovala zbylé tři barvy, aby semafory vypadaly estetičtěji.

   V důsledku tohoto nejapného žertu do sebe zmatená auta i jejich majitelé narážely a působily tak svému laku nepěkné šrámy a svým tělům nepěkná zranění, a to jak středně, tak i vysoce závažného charakteru. Mnohem hůře na tom byli ale zmatení chodci, které co chvíli něco přejelo, a tak se všude kolem válela spousta mrtvých těl.

   Bohumil z toho neměl právě nejlepší pocit, neboť neustálým přejížděním mrtvých, či ještě částečně živých chodců, nemálo opotřebovával tlumiče. Poblíž centra pak navíc musel zvolit objížďku, protože ulici blokoval hořící výletní parník.

   Když se konečně vymanil z hrůzy velkoměsta, vyjel svojí oblíbenou trasou směrem do Neverlandu. Silnici lemovala alej stromů, která si tiše pobrukovala pinkfloydovské Echoes a asfalt se vrtěl do rytmu. Zpočátku bylo pro Bohumila problematické udržet se na vozovce, dokud rytmus nechytil a neusměrnil volant.

   Ve chvíli, kdy slastně usínal, spatřil cosi rozmazaného kus před sebou u cesty a protože by mu zvědavost stejně nedala spát, rozhodl se spánek přeložit na neurčito a zeširoka otevřel obě oči. U silnice stál chlapík nedbalého zjevu ze vztyčeným ukazovákem. Bohumil schválně zpomalil a když projížděl kolem dotyčného stopaře, vysunul z okna i svůj vztyčený palec.

   Stopař  na něho vrhl zmatený pohled a Bohumil si v tu chvíli uvědomil zlomyslnost svého gesta. Aby své nepatřičné chování odčinil, rozhodl se, že muži zastaví, ačkoliv neměl jinak ve zvyku vozit zhýralé stopaře. Chtěl zastavit u krajnice, ale ta se účinkem psychedelického intermezza skladby rozpila do trávy. Zastavil tedy přesně uprostřed, ačkoliv jak si již několikrát mohl vyzkoušet na vlastní kůži, je slovo uprostřed velmi abstraktním pojmem.

   Schválně dupl na brzdový pedál až třicet metrů za stopařem, aby si mohl vychutnat jeho ladný sprint. Netrvalo dlouho a sedadlo spolujezdce bylo plně obsazené.

   „Díky, ste moc hodnej,“ započal stopař konverzaci.

   „Ano, lidé, kteří mě nestačili poznat, mi tohle čas od času říkají,“ opáčil Bohumil.

   „Stopuju tu už pátej den.“

   „To vám nikdo nezastavil?“

   „Ale ano, vždyť jste to byl přece dokonce vy a není to tak dlouho.“

   „Ta moje hlava děravá,“ zabručel si Bohumil jen tak pod vousy, ač žádné neměl.

   „Jste jediný, koho jsem zatím viděl po téhle silnici jet,“ vyhrkl stopař, aby neuvedl Bohumila do rozpaků.

   „To bude zřejmě těmi stromy, hrají dost depresivní skladby, za to však umělecky velmi hodnotné, ale co naplat, lidé se depresí bojí a zájem o umění se dnes jeví spíše jako nepatřičný exces.“

   „Tak proč tudy jezdíte?“

   „Víte, já mám deprese strašně rád. Pokaždé, když nějakou chytnu, cítím se nesmírně šťastný. A umělecky podchycená deprese, no to je hotová lahůdka,“ zasnil se Bohumil a začal si lačně olizovat rty.

   „No, já vám řeknu, že první dva dny stopování mi nebylo zrovna dobře na duši, ale pak si člověk zvykne a dneska jsem se dokonce přistihl, že jsem si v tom malou chvíli také trochu liboval,“ přiznal se stopař, ačkoliv podobná intimní doznání nečinil často.

   „Jste na dobré cestě.“

   „To nepochybně, jedu také do Neverlandu,“ uzavřel stopař a v autě se na několik okamžiků rozhostilo nervózní ticho.

   „Co máte v tom kastlíku?“ zeptal se stopař, protože ticho neměl rád a to nervózní tedy už vůbec ne.

   „Bouchačku,“ pochlubil se Bohumil a zlověstně se ušklíbl.

   „Nevěřím vám!“ zvolal nevěřícně stopař.

   „A ani vás k tomu nikdo nemůže nutit,“ doplnil Bohumil.

   „Vy jste nějaký vrah?“

   „Dá se to tak říct,“

   Ve skutečnosti Bohumil vrahem skutečně byl, avšak rozhodně velmi neotřelým a avantgardním. Cílem jeho útoků se stávala lesní zvířátka. Prostě přišel do lesa a střílel co se hnulo. Abychom si učinili poněkud jasnější představu, pak se jednalo například o veverušky, ptáčky, lištičky, jezevčátka, žabičky, srnečky, koloušky, tučňáčky a také jednoho myslivečka, i přesto že rozhodně na první pohled nevypadal jako lesní zvířátko. Je pravda, že tato záliba byla pěstí do oka environmentální  politice země, ale za to nesmírně uklidňovala a psychicky povznášela.

   „Ale nechcete mě zabít, viďte že ne?“ zeptal se stopař a pak se svému vtipu začal bujaře a na celé kolo, které bylo v autě speciálně k tomuto účelu nainstalováno, smát.

   Bohumil se mu odvděčil chladným a sebevědomým pohledem a škodolibě se letmo ušklíbl. Stopař si toho raději příliš nevšímal a začal přemítat, jestli je v kastlíku opravdu to, co tvrdí majitel auta, v němž se tento konkrétní kastlík nachází, že tam je.

   „Mohl bych se číhnout?“ zeptal se dychtivě.

   „Pro mě za mě se třeba číhněte,“ odpověděl Bohumil bez sebemenšího zaváhání.

   Stopař natáhl svoji nedočkavou ruku a pomalu se zvýšenou opatrností kastlík otevřel. Vyndal bouchačku a chvíli na ní užasle civěl.

   „Ty krávo, to je dělo!“ zvolal v záchvatu primární euforie.

   „My si tykáme?“

   „Omlouvám se, to byl jen menší emoční zkrat. Je to nabitý?“ zajímal se stopař dál.

   „Jasně, s prázdnou bouchačkou těžko někoho sejmeš!“ zarecitoval vášnivě Bohumil.

   „My si tykáme?“ vrátil stopař úder.

   „Taky mám ten nemocniční smrad, nebo jak jste to řikal,“ zažertoval Bohumil, aby tak dal svému řečnickému protivníkovi najevo, že mu to pranic nevadí.

   „Tak poslouchej, ty sráči!“ zahřměl zlověstně stopař a přiložil vtipálkovi zbraň k rozkroku.

   „Hele, nemohl byste těch zkratů už nechat? Já už na to taky kašlu.“

   „Nedělám si prdel! Přestaň mě srát, zastav a vypadni z toho auťáku, nebo ti ustřelim ptáka! Teď je můj!“ zahřměl stopař podruhé.

   „Můj pták?“

   „Ne, auťák! Nediskutuj a vylez!“ přidal do třetice všeho dobrého.

   Bohumil začal spratkovsky fňukat.   

   „Že já sem vás bral! Už nikdy nebudu věřit lidem.“

   „O to se tě taky nikdo neprosí! Zastav a vylez!“

   Jen s krajní a nepředstíranou neochotou sešlápl Bohumil brzdový pedál. Automobil zavřeštil, jako kdyby ho na nože brali a ustal v pohybu. Sklesle se protáhl střešním okénkem a zmizel. Zanedlouho se znovu objevil, zhruba dva metry severozápadně od přídi svého bývalého automobilu. V této pozici mohl pohodlně sledovat, co se děje uvnitř. Uviděl stopaře, který zrovna vylezl ven a zamířil přímo k němu.

   „Víš co? Chci to taky zkusit, jaký to je, někoho jen tak odprásknout, asi tě stejně oddělám.“

Po těchto slovech spočinula chladná hlaveň bouchačky na Bohumilově zátylku. Ten se začal potit a přistihl sám sebe, jak se klepe hrůzou.

   „Nedělej to, prosím! Málem jsem se oženil a mám nemanželské dítě!“

   „To mi vůbec nepřekáží,“ sykl stopař.

   Ve chvíli, kdy se Bohumil usedavě rozplakal, stopař se začal smát, tentokrát do celého prostoru, kterým byl zcela náhodně obklopen.

   „Nejsem dobrej? Co tomu říkáte? Koukám, že ste mi na to skočil, to mě těší!“ zvolal vesele.

   „Co prosím?“ nechápal Bohumil s nejedním nervem v prdeli.

   „Jsem herec. Dnes večer hraji v Neverlandu v divadle vraha, tak jsem si to potřeboval vyzkoušet naostro, abych se do tý roličky trochu obul, jak říkáme my od fochu. Líbilo se vám to?“

   „Bylo to fantastické! Úplně autentické, máte ohromný talent,“ vypravil ze sebe Bohumil užasle a bouřlivě zaaplaudoval.

   „Doufám, že vás to moc nevyděsilo.“

   „Pochcal jsem se strachy, ale tím se netrapte, já umění miluji a pomočené kalhoty jsou ještě akceptovatelnou obětí.“

   „Jste rovný chlap,“ řekl herec uznale a poplácal Bohumila po rameni.

   Chvíli poté znovu usedli do automobilu a vydali se dál.

   „Vy jste mě teda vypekl,“ zasmál se Bohumil.

   „Děkuji,“ odpověděl herec zdvořile.

   „Tak jsem si říkal, jestli byste mi za to, že sem vám umožnil si tu roli vyzkoušet, nedal na tu hru volňásek,“ pokračoval Bohumil nesměle.

   „Ale jistě, to je to nejmenší,“ zasmál se herec, sáhl do kapsy, vytáhl jakýsi tiket a podal ho Bohumilovi.

   „Ale vždyť je to jízdenka na tramvaj.“

   „To ano, naše divadlo se sloučilo s dopravním podnikem, a tak jízdenka platí současně i jako vstupenka do divadla.“

   Bohumil váhavě zastrčil tiket do kapsy od kabátu a zanedlouho, jak si všiml, se ocitli v Neverlandu. Ani zde nebyla dopravní situace o moc útěšnější. Svého pasažéra vyhodil poblíž divadla a napadlo ho, že se již dlouho neukázal v práci a nyní se nacházel jen nepodstatný kousek od útrob fabriky, kde pracoval. Slušnost velela, že by bylo minimálně zdvořilé, aby přišel pozdravit své kolegy, pokud se nějací náhodou v práci zrovna zdržovali.

   Zaparkoval tedy před vrátnicí a svěžím krokem plným odhodlání se vydal na své středisko. Prolezl několik bizarních výrobních hal, plných zuřivě syčících a zlověstně tlukoucích gigantických mašin.

   Brzy byl na svém pracovišti, kde zrovna ředitel podniku pod dohledem mistra střediska uštědřoval nejednu ošklivou ránu bičem jednomu z dělníků. Pod nánosy modřin a mezi potůčky krve nebožáka identifikoval jako svého kolegu Jena. Známá firma.

   Když ředitel spatřil Bohumila, chvíli ustal v bičování, které mlsně mlaskalo, podobně, jako když zprudka dupnete holinkou do bláta.

   „No vida! Není to pan Bohumil? Už půl roku jsem vás tu neviděl!“ zvolal nadšeně ředitel a potřásl si krvavou pravicí s Bohumilem, možná tak trochu symbolicky, neboť byl zarytým levičákem.

   „Jsem to skutečně já, pane řediteli. Znáte to, člověku se prostě nechce. Venku je tak krásně, vaše firma mi vyplácí peníze, i když nepracuji, tak co bych tu dělal...“

   „Svatá pravda,“ přitakal horlivě ředitel, „Jste rovný chlap.“

   „A co zas provedl Jen, že mu tady takhle dopřáváte?“

   Ředitel úplně zrudl zlostí a z uší se mu začaly stoupat nanicovaté obláčky dýmu.

   „No představte si to! Syčák jeden! Každý den přijde do práce o půl hodiny dřív, než je povoleno, každý víkend si bere přesčasy a aby té drzosti nebylo málo, dokonce si odmítl vybrat dovolenou za celý rok! Ale počkej, ty hajzle! Já ti ještě ukážu, kdo je tady šéf! Ještě se rád někde aspoň na tejden natáhneš!“ zvolal burácivě a opět začal zuřivě mrskat bičem do Jena.

   „No nic, přišel jsem se jen podívat. Pracovat zatím nehodlám. Tak se mějte pěkně a já se zas někdy zastavím,“ rozloučil se Bohumil.

   „Mějte se, pane Bohumil. Že nechám pozdravovat ženu a děti!“ prohlásil ředitel z čiré zdvořilosti.

   „Až si něco podobného pořídím, rád váš pozdrav vyřídím!“ zakřičel Bohumil, aby byl přes industriální rytmy a hvízdavé šlehy biče slyšet.

   „Dneska mi to docela uteklo,“ liboval si, když odcházel, ale najednou se přistihl ve složité a spletité situaci, nemaje tušení, co bude po zbytek dne dělat. Hodinky na jeho pravé ruce právě vykrkaly pátou hodinu.

   S úlevoupřinášejícím povzdechem si naštěstí brzy uvědomil, že od sedmi hodin začíná divadlo a na roli svého někdejšího pasažéra byl převelmi zvědavý.

   Došel zpět ke svému automobilu, učinil několik nezbytných procedur, které mu na oplátku umožnily dostat se do vozu a přikročit ke druhému kroku, kterým bylo již zmíněné dráždění jistého otvoru tvrdým latexovým klíčkem.        

   Automobil tentokrát slastně neposkočil, jak to míval obyčejně ve zvyku, místo toho tam dál sklesle stál jako nějaká hromádka neštěstí. Bohumil pomyslel na nejhorší a zvolil poněkud drsnější dráždění, kombinované lehčími údery. Chvílemi pořádně přitlačil, ale ani tato rafinovanost nevedla ke zdárnému výsledku. Velmi nejistě a pochmurně se vyšoural ven a s nervy kdesi v konečníku otevřel kapotu. Přiložil opatrně hlavu k místu, kde pod několika rozvodovými hadicemi a gumovými řemeny tlouklo srdce motoru. Netlouklo.

   Bohumilovi v tu ránu po tvářích začaly nedbale stékat hořkosladké slzy. Jak dopadaly na asfalt, vesele se leskly a chtěli Bohumilovi dodat trochu kuráže. Ten o ni však zjevně nestál, neboť svůj zrak raději obrátil k nebi.

   Po chvíli ho napadlo, že by místo nesmyslného fňukání mohl učinit nějaký pěkný pietní akt a nutno dodat, že zvolil cestu vskutku důstojnou. Naposledy automobil vyleštil a dal si zvlášť záležet. I pneumatiky se musely lesknout.

   Poté prudce strhl z krku svůj ocelový krucifix a přišrouboval ho ke kapotě. V kufru našel černou skříňku, určenou speciálně pro tuto situaci, vytáhl barvu, která měla imitovat zlato a štěteček a velmi okrasně a květnatě napsal na kapotu nekrolog:

                                                Dvacet let jsem vydrželo

                                                jezdilo a bouralo

                                                je to sice k nasrání

                                                ale již jsem zemřelo

   Nekrolog si zapěl poněkud potemnělým hlasem za doprovodu psychedelického tlukotu mašin, zoufalého srdcervoucího vřískotu a mlaskavých ran bičem, které ovšem o svém původci prozrazovaly, že má ohromný smysl pro rytmus

   Dojat svým obrazně poetickým citem ukápl nejednu slzu, přičemž ze skříňky vyňal ohromný zelený věnec s rudou pentlí a položil ho Kristovi kolem krku. Vypadal teď jako nějaký smutný vítěz jakéhosi bizarního závodu. Docela se tím pohledem pobavil, ale pak si začal dělat výčitky, protože tohle tedy rozhodně nebylo důstojné. Omluvil se automobilu, pohladil ho po prázdných reflektorech, věnec zavěsil za levé křídlo kříže a několikrát se pomodlil.

   Vyrazil pěšky k divadlu. Času měl koneckonců dost. Po cestě ho napadlo, že se vlastně až tolik nestalo, protože si může zakoupit nový, mnohem hezčí a modernější vůz. Vesele si zapískal, vyřídil jeden nepříliš důležitý telefonický hovor se zřízencem Kovošrotu a skvěle naladěn začal dělat výmyky na sloupech veřejného osvětlení, které lemovaly silnici až k nedohlednu. Přestal ale hned vzápětí, protože byl chycen četníkem a byla mu udělena pokuta deseti pohlavků keramickým obuškem. Neochotně přijmuv obušek, klepl jím četníka desetkrát do hlavy a posmutněle se vypravil dál, tentokrát bez zbytečných provokací.

   Před divadlem byla spousta lidí, zběsile se tlačících do dveří. Surově se mezi sebou bili a sprostě nadávali. Několik jedinců bylo davem ušlapáno. 

   Bohumil rozvážně počkal, až se rozvášněný dav rozpustí do útrob divadla a sebevědomým krokem vykročil ke dveřím vstříc podezíravě se dívajícímu vrátnému. Podal mu svůj tiket. Vrátný se střídavě tázavě díval na tiket a na Bohumila.

   „Nespletl jste se náhodou, člověče?“ zeptal se vrátný 

   „Ale kdepak,“ odpověděl suverénně Bohumil a stále se vrátnému díval zpříma do očí.

   Vrátný v sobě dusil nějakou chvíli chomáčky potlačovaného vzteku a když to už bylo k nevydržení, vlepil mu sedavou facku. Jeho ruka se rozpleskla na Bohumilově tváři a hlučně mlaskla.

   „Myslíte si, že jsem nějaký blbec?! Totální kretén, který ani nepozná, že se jedná o jízdenku na tramvaj?! Jsem sice starý, ale nejsem blbý ani slepý! Kdybyste měl v sobě kousíček úcty a pořídil si aspoň nějaký nepovedený padělek! Co jste si od tohohle proboha sliboval?!“ řval vrátný jak smyslů zbavený, celý zrudl, po chvíli se chytil za srdce, spadl na zem a vypoulil oči. Bohumil mu zmáčkl zápěstí a zjistil, že puls je nehmatný.

   Trochu polekaně odběhl na chodník a schoval se do davu lidí. Bylo mu smutno. Byl naštvaný na herce, který mu, zřejmě z čiré zlomyslnosti, provedl tento nejapný žert. Přitom byl tak sympatický. Utvrdilo ho to ale v jeho mnohaletém názoru, že lidem zkrátka věřit nelze.

   Bylo teprve necelých sedm hodin a znovu se zamyslel nad tím, co s načatým večerem. Naštvaně pohlédl na svoji jízdenku, ale po chvíli se uklidnil a napadlo ho, že by se mohl projet tramvají, když už jí má.

   Přesně v sedm hodin se po kolejích na nástupiště doplazila zrezlá tramvaj. Zastavila s děsivým skřípotem a některým citlivějším jedincům popraskaly ušní bubínky.

   Nastoupil a sedl si na nejzadnější sedadlo. Rozhlížel se po napruzených a kyselých ksichtech spolucestujících, cítil se strašně sám a najednou spatřil herce, kterého vezl odpoledne autem. Byl úplně ve předu, prázdně zíral do jednoho z okének a cosi si pobrukoval.

   Bohumilovi to vrtalo hlavou, neboť bylo jasné, že představení herec již nestihne.

   „Mistře! Co to vaše představení?!“ zvolal po celé dálce tramvaje.

   Herec se vyděšeně otočil, vytáhl z kabátu střelnou zbraň a začal mířit na napruzené obličeje již zmíněných spolucestujících.

   „Tak! A teď mi dáte všichni svoje peněženky, obuv a brýle, nebo vám rozstřílim tlamy!“ zvolal herec a vyděšení cestující se začali neochotně zouvat.

   „Zase si zkoušíte roli? Ale divadlo už začalo,“ zvolal Bohumil a spiklenecky na herce mrkl.

   „Jo, to začalo, přišel si právě včas a jestli máš pocit, že se to na tebe nevztahuje jenom proto, že si mě ráno svezl, tak seš na velkym omylu, sráči!“

   Bohumil se pousmál. Bavil se tím, jak se napruzené ksichty spolucestujících změnily v ksichty zoufalé a zesinalé strachem. Všichni o dobrých pět let zestárli.

   „Opravdu excelentní výkon, mistře! Diváci vám to úplně žerou, jen se na ně podívejte! Velmi neotřelý nápad! One man show v tramvaji...“zvolal poté nadšeně, neboť doposud nebyl svědkem tak vynikajícího hereckého výkonu.

   „Tohle neni žádná show, ty kreténe! Naval boty a prachy, nebo tě prostřelim!“ zvolal herec s velmi důvěryhodně nasraným výrazem.

   „Bravo! Úplně vám to věřim!“ zvolal Bohumil a opět bouřlivě zaaplaudoval.

   Hercovi povolily nervy a vystřelil. Kulka se zarazila vprostřed Bohumilova srdce. Ten se tázavě podíval na hruď a poté nechápavě pohlédl na herce.

   „Proboha, vy idiote! Vždyť tam máte ostrý!“ zvolal vzteky bez sebe.

   „Jasně že mám! Nejsem žádnej podělanej herec!“

   „Oni vás vyhodili?“

   Herec se chytl za hlavu a začal zoufale kvílet. Po chvíli se prudkým cuknutím vrátil do reality. Něco nebylo v pořádku.

   Bohumil stále seděl na svém místě a utíral si kapesníkem košili, potřísněnou krví. Zlostně si u toho pobrukoval a občas na herce vrhl nenávistný pohled.

   „Střelil sem vás přímo do srdce!“ zvolal poněkud umíněně.

   „No bodejť né! Podívejte jak sem zasranej!“

   „Měl byste být mrtvý!“ zazněl tentokrát zklamaný hlas.

   „Prosim vás! Vy se moc díváte na televizi! Dneska člověk může klidně žít se zlomeným srdcem a nějaká ta kulka navíc už nehraje roli, kromě toho jste se trefil do místa, kde je srdce rozděleno zlomem, ale kdyby to jen nedělalo takovej svinčík!“

   Herec přistoupil k Bohumilovi dychtivě mu rozevřel hrudní koš a skutečně! Kulka byla zaražená přesně v místě zlomu.

   „Omlouvám se, nevěděl sem...“ špitl vyčítavě herec a po tvářích mu začaly slézat ohromné koule slz.

   „No tak, já vim, že ste to tak nemyslel, ale musíte si dávat větší pozor,“ pravil Bohumil konejšivě, protože mu herce bylo svým způsobem také líto.

   „Ale jo, myslel!“ prohlásil herec trucovitě a zprudka si dupl.

   „Kdepak! Nevěřím Vám!“

   „Nejsem žádný herec...“

   „Už mě to taky napadlo,“ přiznal Bohumil. „Proč tohle děláte?“

   Herec neřekl ani slovo, jen si svlékl kabát, tričko a nátělník a otevřel svůj hrudní koš, aby jeho obsah mohl Bohumilovi ukázat. Ten jenom užasle hleděl. Pomalu si stoupl a coby gesto solidarity, podal hercovi ruku.

   „Bohumil, těší mě,“ vypravil ze sebe dojatě.

   Herec na něho pohlédl a po tváři se mu rozhostil zářivý úsměv.

   „Jindra,“ řekl přešťastně  a stiskl řádně pravici, která mu již chvíli třímala ruku.

   „Nechceš zajít na kafe, Jindro?“ navrhl toho památného dne Bohumil.

   „Rád, Bohouši. Budeme si povídat o svých trápeních a konejšit se.“

   „Od rána až do večera,“ dodal Bohumil s hlavou v oblacích.

   „Navždy,“ musel mít Jindřich poslední slovo.

   Vystoupili z tramvaje, ruku v ruce se vydali vstříc kouzelnému západu slunce obklopeného červánkovými chomáčky a občas se letmo políbili.

   Spočinuli v útulné kavárně s gaučem z umakartu a se zalíbením si vzájemně dlouze koukali do očí. Srdce obou se začala postupně zacelovat a vypadalo to, že by zas chvíli mohlo být všechno v pořádku.

   Oba však zapomněli na drobný zádrhel. Následkem zacelování byla vytlačena kulka ze středu Bohumilova srdce. To jí vypudilo tak rázně a nekompromisně, že vylétla z Bohumilova těla a zasáhla Jindřicha do myslivny. Ten se jen na malou chvíli překvapeně zatvářil a poté spadl ze židle a nehybně spočinul na krepovém koberci.

   Bohumil začal usedavě plakat, neboť velmi dobře věděl, že se zlomeným srdcem se žít dá, ale s prostřeleným mozkem nikoliv. 

   Uplakaně se zvedl z gauče a doblouznil ven. Další nadějný vztah skončil. Co se to jen dělo? Byl rozeným smolařem a nevěděl, co dělá špatně. Srdce se s mocným křupnutím zachvělo a opět rozpůlilo.

   Jak tak blouznil ulicemi, natrefil na kostel a vzpomněl si na slova své příbuzné, která tvrdila, že aby měl člověk štěstí, musí se usmířit s Bohem. Bohumilovi se však s tímhle hajzlíkem usmiřovat příliš nechtělo.

   Chvíli před kostelem přešlapoval a přemýšlel, jestli by možná opravdu svůj marný boj neměl vzdát a jít se udobřit.

   Nad vchodem na něho hleděl z ohromného kříže betonový Kristus. Spatřil ubožáka a bylo mu hned jasné, jaké řeší dilema.                                    

   „Nestyď se a vejdi! Bůh ti pomůže. Buď rozumný!“ povzbuzoval Kristus Bohumila.

   „Nedokážu to,“

   „No tak, nebuď blbej. Přenes se přes to svý pitomý ego!“

   Bohumil si ale nyní připadal příliš těžký na to, aby se přes něco přenášel a jeho ego kromě toho leželo skutečně dosti vysoko.

   „Seru na tebe. Zvládnu to sám,“ řekl si umanutě a zcela zmatený odkráčel.

   „Jak chceš! My se na tebe taky vykašlem!“ zařval Kristus, strhl pravou ruku z kříže a vztyčil směrem k Bohumilovi prostředník.

   „Kreténe,“ zabručel Bohumil a vydal se domů. Už byla tma.

   Vydal se k cestě, kde bylo jeho oblíbené stromořadí a rozhodl se stopovat. Po chvíli se před ním vynořily dva oslňující kužele světla, a tak natáhl ruku a vztyčil palec. Automobil prudce zrychlil a přirazil Bohumila ke jednomu se stromů, který společně s ostatními hrál závěrečné tóny písně. Posledního tónu se již nedočkal.

   Betonový Kristus vystoupil z auta, pokřižoval se a zapálil si cigaretu.