Hudební Klub 2

'Milane,' zařval někdo do dunící muziky, ale Milan neslyšel. Stoupl si k baru. Kolem betonového sloupu uprostřed parketu se ovíjel skrček s blonďatým plnovousem. Z nízkého stropu visely polštáře modré látky. DJ ve žlutém jeepu objímal holku, co si přišla pro písničku.

'Zelenou,' nahlásil po chvíli. 'Dvakrát,' když se mu kolem krku omotal Vašek.

'Cos dělal?' zeptal se. Vašek zvedl krvavé ruce. 'Pral jsem se, s prkýnkem vod hajzlu. Nevěřil bys...'

'Věřil,' Milan mu vrazil panáka do ruky. 'Nemel!' Kelímky rozmačkali.

'Co je to za holku?' Vašek se díval na opilou tanečnici.

'Je tu poprvý, tak jsem jí řekl co a jak.' Milan pozdravil kluka, co si k nim stoupnul. 'To je Vašek. To je Emil. Zítra s ní mam rande.'

Vašek se usmál a zmizel na parketu. Krev na rukou nebyla vidět. Opilá tanečnice odešla na záchod. Zůstal malý blondýn. Vašek do něj strčil. Chvíli se honili po parketu, ale když začali hrát Tři sestry, přišli lidi a skrček skončil zase u sloupu.

Milan čekal u kašny. Hodiny na Černé věži ukazovaly za minutu pět. Přišla.

'Ahoj,' řekla a usmála se.

'Čau,' Milan se zvedl z lavičky a dal jí pusu na tvář. Nebyla tak hezká jako včera.

'Nejsi tak hezká jako včera. Když se dívám na tu tvou špinavou pusu a rozpraskaný rty, říkám si, jak jsem tě mohl líbat.'

'Ty jsi taky jinej,' řekla a oklepala se. 'Je zima.'

Milan se podíval na její lehce pozdviženou ruku. 'Jo, to je,' řekl a dal ruce do kapes.

'Co budeme dělat?' Míša se znovu oklepala a snažila se vsunout ruku do Milanovy kapsy.

'Projdeme se kolem náměstí.' Milan dlouhou chvíli pozoroval její snahu dobít teplo jeho kapsy. 'Včera se mi to s tebou třeba líbilo, ale to neznamená, že mi budeš dávat ruku do kapsy.'

Míša zpozorněla a pak přikývla.

'Teď budeme chvíli chodit a pak si možná sedneme, ale to je tak všechno. Jak na tebe koukám, brzo to ukončíme.'

Míša se usmála. 'Tak jo. Ještě že máme tak krásně pravidelné náměstí, člověk hned neví, na jakém je konci.'

'Do šesti to s tebou vydržím.'

'Fajn.' Míša nastavila svou pihovanou tvář chladnému slunci. 'Tyhle akce ve dvojce jsou fajn, člověk se lehce seznámí a ani neví jak, už má kluka, viď?'

'No jasně a to jsem ti neřekl, že s sebou spousta z nich tahá prstýnky, víš, abys to neměla tak těžký.' Milan ji vzal kolem ramen. 'Hele, ty jsi taková príma veselá holka, ale nic pro mě. Připadáš mi spíš jako moje mladší ségra nebo kamarádka.'

'Včera jsi říkal něco jiného,' usmála se, 'říkal jsi...'

'To jsem neříkal tobě. Míšo, ty ses vyměnila, viď? Včera se mnou byla tvoje hezká kamarádka a aby sis užila pěknýho kluka, tak ti mě půjčila.'

'No jo, říkaly jsme si, že jsi tak opilý, že to nepoznáš, ale dostal jsi nás, tak čau.' Míša se utrhla a utíkala pryč.

'Počkej,' zařval Milan a hned toho litoval, protože Míša skutečně zastavila a zpátky běžela snad ještě rychleji. Padla mu kolem krku a vydechla hodně blízko jeho ucha: 'Já to věděla.'

'Já právě taky, tak už můžeš zase jít.' Milan ji shodil na zem a pro jistotu vrazil ruce do kapes.

'Mě se nechce. Máme rande, tak si ho užijem.'

'Tohle neni rande.'

'Ale je.'

'Ale neni.'

'A jo, je.'

Milan zvážněl. 'Podívej, holko, řekl jsem si, že k tobě budu upřímnej, protože nemám rád když jeden vkládá mylné naděje do druhého, když ten přemýšlí o něčem jiném a já ti řeknu o čem přemýšlím.'

'Já to vím,' řekla. 'Je mi jako bych tě znala nejmíň...'

'Tak to teda ne,' okřikl ji Milan.

'Ale jo, já to tak cítím.'

'A seš si jistá, že cítíš správně?'

'Ovšem, já nejsem úplně blbá.'

'Ale já si tak připadám. Ale řekni mi, cos čekala?'

'Tebe přece, svého miláčka.'

'Brzdi a nech mě mluvit.'

'Ano miláčku.'

'Cos čekala, když ses večer opilá seznámila s opilcem. Dali jsme si schůzku, abychom se ujistili, jak moc jsme byli opilí, víš?'

'Já jsem nebyla opilá.'

'Ne? A co je tohle?' Milan vytáhl její podprsenku.

'To je moje podprsenka. Včera jsem ti ji dala na záchodě, když jsme se tak dlouho a krásně líbali a tys mě hladil na břiše a....'

'A dost. To je právě to, bylas opilá.'

'Nebyla, všechno si pamatuju.'

'Já bohužel taky, ale to nic nemění na tom, že jsi byla opilá.'

'Mění.'

'Nemění.'

'Mění.'

'Sakra.'

'Čert.'

'Cože?'

'Milane,' Míša na něj upřela ploché, zeleně jedovaté oči, 'Já tě mám ráda, víš, ale nehádej se se mnou.'

'Tak dost, du domu.' Milan seskočil z chodníku a vzal to šikmo přes náměstí ke kolostavu.

'Já jdu taky.'

'Nejdeš.'

'Jdu, podívej,' říkala za jeho zády.

'Jsem tu na kole, nemůžeš za mnou běžet.'

'Můžu.'

'Tak to zkus,' usmál se, sednul na kolo a jel.

Míša chvíli běžela, ale hned jí došly síly. Stála a dívala se za Milanem.

Milan šlapal a nadával si do debilů, že si včera nevšiml, jak je to nemožná holka. Že nebyla krásná, to tušil a nebyla by to tragedie ve srovnání s tím, jak byla hloupá a otravná. Pak se zastavil, otočil a jel zpátky. Stála a čekala na něj. To ho dopálilo nejvíc, ale řekl si, že je to už jedno.

'Abys věděla,' řekl, 'budu se chovat jako gentleman a navíc nechci, abychom se rozešli ve zlém.'

'To je dobře,' řekla a usmála se jak jen mohla.

'A chci, aby mezi námi bylo jasno. Já,' ukazoval na sebe prstem, 've svý hlavě a v srdci a v duši naprosto neuvažuju a ani mě nenapadá, že bych s tebou mohl něco mít nebo že bych tě chtěl ještě někdy vidět a protože nejsem svině...'

'Tak ahoj,' Míša se otočila a šla pryč.

'No počkej,' Milan nasednul a jel za ní. 'Já se ti snažim něco říct.'

'Ale já to nechci poslouchat.'

'To musíš poslouchat.'

'Nemusím.'

'Musíš.' Milan slezl z kola a chytl ji za rameno. 'Poslouchej chvíli.'

'Nechci tě poslouchat, když mi chceš ubližovat. Chci od tebe poslouchat jenom pěkné věci.'

'Ale ty já ti říct nemůžu.'

'Můžeš.'

'Nemůžu.'

'Ale jo.'

'Ale ne a nehádej se.'

'Ty se nehádej.'

'Ty...jedna holko, o co ti jde?'

'Abychom si užili tohle naše rande. Ještě jsi mi nedal ani pusu.' Našpulila lehce rty a ty její ploché zelené jedovaté oči zaplály takovou hloubkou, že Milanem projela vlna, která postavila všechny chloupky na jeho těle od kotníků až ke krku. Zděsil se té hloubky, nasedl na kolo a ujížděl pryč jako před natahující se rukou ďáblovou.

Míša posmutněla a šla také domu, ale uvnitř ji hřál příjemný pocit, že má kluka.

Milan si sedl do křesla a díval ze z okna. Houpal se a přemýšlel, co se vlastně stalo. Co se stalo včera a co dneska. Je možný, že jsou ty holky tak omezený? Přišla matka.

'Máš hlad?' zeptala se.

'Hm.'

'Co ti mám uvařit?'

'Nevim, co chceš.'

'Nic mě nenapadá.'

'Tak nevař.'

'Ale něco jíst musíš.'

'Tak uvař.' Je možný, že jsou ty ženský tak omezený?

'Něco vymyslim,' řekla a utekla do kuchyně.

V tomhle světě pro mě neni naprosto možný najít holku, která by mě dokázala něčim obohatit, která by se mi vyrovnala intelektem a která by nebyla tak omezená. Milan šel do pokoje, zapnul počítač a přemýšlel, co bude dělat. Mezitím, když se připojoval na internet, stále přemýšlel nad svou výjimečností a neschopností žen porozumět, což je klasika, ale co víc, nejen že neumějí a nechtějí pochopit, ale nedokáží ani respektovat, mlčet a poslouchat a zkrátka když se jednou něco řekne, tak to udělat. Milan se chytil za čelo. Naklepal několik adres, na které mu chodila pošta, pak se podíval, co dělá hlavní stránka jeho školy, ale hned ji ztopil a přihlásil se na jeden, pak druhý atd. erotický server, kde strávil celé odpoledne až byl večer a jemu bylo jasné, že mu nezbývá než se konečně udělat a jít vynadat matce, protože tenhle život se takhle žít nedá. Nikdo mi nepomůže, sám budu, navěky sám, říkal si cestou do kuchyně. Na stole stála připravená večeře. Snědl ji, řekl něco jako díky a šel koukat na televizi, protože byl z neschopnosti celého světa a žen nejvíce tak vyčerpán, že si nemohl ani číst. Usnul až po dlouhém rozjímání o smyslu života a přemýšlení, co bude dělat ráno. Jistá věc byla, že nesmí jít k počítači.

Ráno vstal a poté, co několikrát bezúčelně prošel byt, pustil počítač. Z trouby si vyndal snídani, ztrápeně se podíval z okna, jak je venku hezky a usedl za klávesnici. Www.centrum.cz - svátek má Míša. Chvíli se díval na to jméno, když ho napadlo, že by mohl zjistit, jestli si ji neznepřátelil, protože mít nepřátele nikdo nechce, i když ty lidi nebude nikdy potřebovat. Její číslo měl ještě uloženo. Psal: Ahoj. Doufám, že se nezlobíš.

Půl hodiny čekal na odpověď. Hodinu. Povzdechl si, že jsou všechny ženský stejný, že ani odepsat neumí, že buď někde hárá s někým jiným nebo se dělá důležitou, takže výsledek jeho rozsáhlé mozkové činnosti ohledně Míši byl ten, že jí neodepíše a nechá ji plavat, kdyby ho třeba nenáviděla.

Krátce před obědem napsala: Byla jsem u babičky, ale teď jsem zase tvoje. Kde se sejdem, chybíš mi.

Milan chvíli zíral na displej, chvíli do monitoru, z okna a do všech koutů, ale udělal, jak řekl. Nenapsal.

Večer mu na mysl přišla otázka, jestli se k Míše nezachoval špatně, sobecky. Vůbec mu na ní nezáleželo, to ne, ale nechtěl v očích druhých lidí vypadat jako neřád. Chtěl být idolem, vzorem všech dětí a oblíbencem v každém případě. Takže se rozhodl dát věci do pořádku. Napsal: Jestli jsem tě urazil, tak se omlouvám.

Odeslal a vzápětí napsal pro jistotu podruhé: Stejně si nerozumíme.

Nato Míša odepsala: Ale já ti rozumím, miláčku. Kdy tě uvidím?

Ta je omezená. A nedá mu pokoj. Milan chodil po bytě a uvažoval, co se dá dělat, kdy přišla další zpráva od Míši: Chci tě.

Trochu zamrazilo. Přiznal si malé vzrušení a to ho naštvalo ještě víc. Jak jsou ty ženský umanutý. A všechno převádí na sex. Chodil po bytě a nadával. Ovládaj nás, to je jistý. Tim svým tělem, očima a rtama, sladkým dechem a šeptáním, břichem a prsama, jemnou kůží a jemnými pohyby, jazykem a boky. Chodil po bytě a nadával na to, že ho vzrušuje taková malá holka, pouhá myšlenka na ni. Z paměti se vykrádaly vzpomínky na noc ve dvojce, na její podprsenku, na líbání. V hlavě měl zmatek, takže nakonec usoudil, že bude nutné znovu se přesvědčit, že je to ošklivá holka, se kterou zaručeně nechce nic mít. Napsal: Tak jo. V sedm u kašny. Ale není to rande.

Přišel ke kašně a než se stačil otočit, skočila mu na krk Míša a vrazila mu horkou pusu. Pak na něj upřela své ploché jedovatě zelené oči a usmála se. Nemusela nic říkat, aby Milan pochopil, že se nedá nic dělat, snad jen neodmítat.