..pistolník

.
.
.
Trevor postával uprostřed dostavníkové cesty vedoucí středem městečka. Do očí mu svítilo protivné slunce a lehký vánek mu do nich vháněl částečky prachu z cesty. Desítek zvědavých pohledů skrytých za závěsy okolních domů si nevšímal. Jedno kožené pouzdro ukrývalo těžký osmiranný kolt – památka na zesnulého otce. Nikdy nezapomene na den, když se poprvé dotkl páru zbraní zabalených do naolejovaného hadru. Osmiraňáky našel schované pod prkennou podlahou v otcově pracovně – jeho matka je tam ukryla na přání umírajícího otce, ale Trevor je stejně našel.
  Druhé pouzdro zelo prázdnotou. Někdo ho při včerejším flámu v saloonu okradl.
  Na cestě dvacet metrů před ním stál vysoký muž s širokým sombrerem na hlavě – Don Vyzyvatylos. Nikdy nechtěl znát jméno muže, kterého za několik málo minut zastřelí. Ach, kdyby se vykašlal na čest kovboje a odmítl amígovu výzvu na život a na smrt, nemusel by v tom hnusném horku nikdo zemřít.

Včera, v době kdy se slunce přehouplo do druhé poloviny cesty za obzor, Trevora zastavil neznámý chlápek s cigaretou zavěšenou v koutku úst a povídá: "Hele Amígo, nevím, co máš za problém," nečekal na Trevorovu reakci a pokračoval: "ale zítra ho vyřešíme, platí?"
Trevor přikývl, nikdy neodmítal výzvu.
  "Dobrá tedy. Zítra o půl dvanácté stůj na hlavní cestě. Vyřešíme to."
  Trevor znovu přikývl. Výzva je výzva a odmítnutí je projevem zbabělosti a slabosti.
  Muž se otočil na patě a odešel neznámo kam.

A tak Trevor stojí na prašné cestě. Ostražitě čeká na první úder zvonu na kostelní věži, kterým to všechno začne. Prsty ho svědí nedočkavostí.
  Za tři dny, které strávil ve městě, stihnul poznat čtyři lidi. Geniálního klavíristu Boba, který dokázal na přání zahrát cokoliv, co jste měli na srdci. Barmanku Zoe, která po něm neustále házela očkem, ale on ji stále přehlížel. Kluka Tommyho, který se chtěl naučit, jak se správně točí s koltem. A tenhle muž, co se dvacet kroků před ním klepe strachy.
  Zazněl první úder zvonu. Trevor tasil a stiskl spoušť koltu jako první…
 
Samuelova manželka seděla na rozvrzané židli. Pěknou tvář měla zamazanou od mouky. Z koutku oka ji unikla první slza a ona ji zachytila kapesníčkem. "Proč to chceš udělat, Same? Proč?"
  Samuel si připnul opasek se dvěma kolty, které před časem vyhrál v kartách. "Protože je to grázl. Vždyť osahává malýho Meckenzieho, panebože!"
  "Ale to přece není tvá staro-"
  "Ale je!" Přerušil ženu Sam. "Je to starost nás všech! Nenechám ho, aby ho osahával."
  "Tak to běž říct šerifovi, jen tam nechoď! Mám o tebe strach."
  "Za šerifem už jsem byl a vůbec ho to nezajímá."
  "Co když tě zabije?" Samova žena se už nesnažila zabránit pláči. Nové a nové slzy si razily cestičku skrz mouku na tvářích.
  Sam si tuhle možnost nepřipustil – už bylo příliš pozdě, aby z toho všeho vycouval – a na chvíli se zarazil. "Tak tedy zemřu. Ten muž bude muset odejít z města a v městečku nastane znovu klid. Považuji se jako oběť, dobrovolnou oběť." Jeho hlas se znatelně třásl.
  Na hlavu si narazil široké sombrero a vydal se směrem k hlavní cestě.
 
  "Pane, naučíte mne tu skvělou otočku s koltem, tu jak dělají správní kovbojové?," ptal se ušmudlaný malý chlapec cizince, který se tiše procházel ulicí. Tajemný muž zastavil, podíval se na chlapce, mohlo mu být tak devět deset, nesouhlasně zakroutil hlavou a chtěl pokračovat v chůzi.
  "Proč ne? Chtěl bych se ji naučit. Proč?!" Chlapec kolem tajemného cizince poskakoval, žadonil, smlouval a muž nakonec souhlasil. Odešel s chlapcem za Saloon – soukromí je na učení nejlepší; nikdo vás nesleduje. Z jednoho z koltů si do dlaně vyklepal všech osm nábojů, strčil si je do prázdných oček na pásu a nenabitou zbraň podal malému chlapci. Stačilo jen pár rad a pár ukázek a chlapec se trik rychle naučil.
  Chlapec muži vrátil nenabitou zbraň, ten ji naládoval střelivem, ukázkově ji roztočil a zastrčil do pouzdra. Chlapec pobaveně zatleskal. "Děkuji vám, pane," křičel chlapec, když utíkal domů. Muž se jen pousmál, na pozdrav cvrnkl do klobouku a vydal se svou cestou.
  Chlapce veselého, že umí něco, co neumí ostatní kluci, zastavil Samuel. "Ahoj Tommy, jak se máš?"
  "Dobře, pane White." Řekl Tommy a udýchaný si utřel pot z čela.
  "Tommy, co jsi tam s ním dělal?"
  Chlapec zpanikařil. Bál se, že by se jeho matka mohla dozvědět, že si hrál se zbraní a dostal by domácí vězení: "Nic, pane White, opravdu. Jen jsme si hráli."
  "Neudělal ti ten muž něco?"
  "Ne, pane, neudělal. Už musím jít, nashledanou." Profesionálně se vykroutil z nucené konverzace a utíkal domů.
  Tak je to jasné, ten hajzl na něj šahal, pomyslel si Samuel.

Zazněl první úder zvonu. Trevor tasil a stiskl spoušť koltu jako první. CVAK! Selhala. Samuel nevěřil vlastním očím. Tomu muži nevystřelila zbraň! Neváhal a tasil také. Rychlým pohybem hrany levé ruky vyslal proti Trevorovi první čtyři náboje. Tři rány šly naprosto vedle, ale čtvrtá Trevora zasáhla do levého kolene. Nedokázal se udržet na nohou a při dopadu na kolena bolestí vykřikl. Prsty se přidržoval prašné cesty. Zhluboka oddechoval. Pozvedl zbraň a dvakrát zmáčkl spoušť. CVAK! CVAK! Všechno marné!
  Samuel se pousmál a vystřelil poslední čtyři náboje. Dva náboje minuly svůj cíl. Třetí kulka se zavrtala Trevorovi do pravého ramene. Čtvrtá mu udělala díru do plíce a pod lopatkou vyletěla ven.
  Z prstů mu vyklouzla nefunkční zbraň.
  Všechno vypadalo tak nadějně! Stačilo jednou vystřelit a určitě bych ho dostal, určitě! Opouštělo ho vědomí. Umíral.
  Najednou si z toho dne, kdy se opil do němoty, vybavil jednu vzpomínku na Zoe. Vzpomněl si na to, jak s ní i se zbraněmi u pasu, opojen alkoholem, skáče do dřevěné kádě plné vody. Teď už je pozdě. Neměl jsem tam lézt se zbraněmi! Voda a náboje nejdou dohromady.
Plíce se mu plnila krví a on ji začal vykašlávat. Těžce se mu dýchalo, sípal. Slyšel, jak mu vzduch, který do sebe pracně vdechoval pomalu uchází dírou v hrudníku.

Pokusil se udržet při vědomí. Marně.
Zazněl druhý úder zvonu.

.
.
.