Obraz mého života

Obraz mého života

 Musím začít od Adama. Jednou jsem na objednávku namaloval obraz, který se ale posléze objednavateli zdál příliš drahý a mně nebyl ten objednavatel natolik drahý, abych mu slevil. Jednou, když jsem neměl na pivo, vzal jsem obraz – mezi námi : nic moc, jak už tak obrazy na objednávku bývají – a zašel jsem do jednoho frcu, jestli bych za něj neslízl pár pětek. Přede mnou tam byli nějací dva opálení kluci a dohadovali se s frcařem o ceně čehosi, na co jsem ani neviděl a vidět ani nesnažil. Tak jsem tak švenkoval po vystavených předmětech : foťáky, horolezecké mačky, oštěp, monstrance tvářící se zlatě, kožišinová čepice, prostě taková správná frcovní směs. Už jsem vracel oči k pultu, kde se zdálo, že dochází ke konečné dohodě, to jest k ceně, kterou původně frcář stanovil. Najednou jsem cosi zaregistroval jen koutkem oka a byl to obraz. Švenk zpáteční, zaostřím a chvilinku povrchně pozoruji : paleta, štětec, kompozice, kresba... pořád mi něco vadilo, nebo poutalo – nemohl jsem ten pocit definovat. No jo, nálada ! To je opravdu nedefinovatelný aspekt !  Nálada...

Oči mi sjely do pravého horního rohu, kde jsem hledal malířovu signaturu. Nebyla tam. Přejedu obraz mikroskopem, ale zbytečně – signatura byla, byla dost velká, aber : byla v levém horním rohu, naprosto netypicky, naprosto neočekávaně. V duchu jsem se zasmál a pomyslil si něco o malíři, který nezachovává zvyklosti, což je beztrestně povoleno jenom těm největším. A malíře, který se podepisuje JdC s letopočtem MCMXIV jsem skutečně neznal.

K mému překvapení jsem dostal od frcaře bez smlouvání 350 Kč, což bylo víc, než jsem chtěl od původního zákazníka. Došel jsem domů, ale záhadný obraz jsem nemohl dostat z hlavy. Sedl jsem si ke stolu s Almanachem umění a hledal JdC. Nenašel... Už jsem chtěl knihu zavřít, ale pak mne napadlo hledat pod C, nikoli pod J. Nenašel ... Už jen z plezíru jsem mrknul na písmeno d – a hle ! Pod čarou jsem našel tuto poznámku :  mezi kunsthistoriky se traduje, že existoval malíř, který používal k označení svých nemnoha děl, zejména fragmentů a malých prací vedle jiných  signatur i značku daC (jinak i JdaC, JdC a další, známe i jeho práci z roku 1914 podepsanou plným jménem Jaroslav dada Cimrman).

Nevěřil jsem svým očím. Okamžitě jsem na sebe natáhl něco cokoli a běžel do frcu zpět. Ani jsem nevěděl, kolik mám sebou peněz a uvědomil jsem si, že cena je přesně to, čeho jsem si nevšiml. Deset minut před uzavírací dobou jsem doslova vletěl do krámu, rovnou k obrazu a oddechl jsem si : na pravém horním rohu byl nalepen lísteček s krásnými číslicemi : 50 Kč. Frcař zřejmě zaregistroval, jak jsem udýchaný, že jsem se vrhnul rovnou k obrazu a že se mi z nějakých důvodů ulevilo. Udělal si z toho správný závěr a zdvihl cenu : Dej mi stovku a je to tvoje. Byla ve mně malá dušička, ale vzepřel jsem se : hele já to chci jen jako plátno na malování. Stovka je moc, ahoj ! A s námahou horolezce na Anapurně jsem se obrátil ke dveřím, když se ozvalo : no jo, tak mi dej sedmdesát a vem‘ si to....

Teprve doma, po hodině pozorování malby, jsem se podíval i dozadu. Byl tam trochu otrhaný zažloutlý list s stopami klihu okolo a nápisem :  Obzory, J. dada C. a pod tím 746hl12zl. Nic mi nebylo jasné. Dobře – Obzory... že jsem je tam já neviděl, nic neznamená. Důležité je to, co vidí malíř. Ostatně řekl jsem, že jsem je neviděl – ale cítil. To jo.

J dada C. Je to další verze podpisu, kterou Almanach neuvádí. Cítil jsem se najednou jako objevitel, ale pak jsem si řekl, že tohle už jistě někdo zjistil dřív. Jsou lidé, pro které je JdC celoživotním koníčkem, ba posláním. Ovšem pozor ! Jde o ten nezvyklý přídomek dada. Těžko to bude znamenat něco jiného, než příslušnost genia k tomuto uměleckému směru. Zatímco rumunský básník Tristan Tzara, němečtí spisovatelé Hugo Ball a Richard Hülsenbeck a alsaský malíř a sochař H. Arp Cabaret Voltaire, založili dadaismus jako literární formu až v únoru 1916, náš velikán se podepisoval J dada C. již v roce 1914, z čehož nelze jinak, než usoudit, že byl přinejmenším zakladatelem tohoto uměleckého směru pro výtvarná odvětví umění, ne-li zakladatelem směru vůbec. Vždyť již víme, že něco podobného je známo i z jeho tvorby hudební. Tolik na okraj...

Ale zpět k obrazu :  byl přede mnou úkol rozkódovat ono číslo.  Že by náš genius namaloval 746 obrazů se mi nezdálo. Nevím toho mnoho, ale vím, že maloval jen ve vzácných chvílích odpočinku a toho neměl nikdy moc. Není důležitý celý postup pátrání s mnoha slepými uličkami, důležitý je jen výsledek :  sedmička je symbolem sedmého roku pobytu v Liptákově, kde obraz vznikl ve stodole jako poměrně monumentální dílo, podle všech indicií asi 450 x 180 cm, pro které nebylo jinde dostatek místa. Mistr neměl plátno ve stojanu, ale rohy zavěšené na čtyřech kramlích zatlučených do dvou dřevěných sloupů podpírajících krov stodoly. Čtyřka je klíčová, protože podle všeho je to čtvrté mistrovo dílo vytvořené v Liptákově a protože nikde jinde nenacházel optimální podmínky pro tvorbu, dá se říci, že je to čtvrté dílo vůbec. Jak se stalo i v předchozích případech, Mistr své dílo pro snazší manipulaci rozdělil na menší části, tentokrát na šest. To je ona šestka na štítku. Písmena  hl lokalizují fragment jako horní levý. Pak už bylo snadné dešifrovat zbytek 12 zl je docela obyčejná cenovka : 12 zlatých. Je vidět, že Mistr ve své skromnosti nepředpokládal nějaký progresivní vzrůst ceny svých děl. Jak sympatický rys, i když u něj nikoli neznámý...

Další krátká úvaha je docela osobní : genialita tvůrce spočívá v tom, že rozřezáním jeho původního díla na šest fragmentů vzniklo šest  uměleckých děl, kterým zůstal náboj, nálada, smysl. Já například našel v obraze úryvky ze svého života a to právě ty, na které vzpomenu i ve chvíli poslední. To, dále pak skutečnost, že jsem získal tento cenný obraz tak levně a nakonec i proto, že jsem se pátráním po osudech díla a jeho doprovodných atributech obohatil, způsobilo, že jsem ho nazval obrazem svého života.

Proto je mi jedno, jakou má dnes skutečnou cenu, stejně je neprodejný. Zrovna tak ho nikdy nikomu neukážu. Kdyby snad někdo uměl rozkódovat smysl obrazu, poznal by, co jsem opravdu zač... 

a o to  moc  nestojím.