PROSINCOVÁ ETUDA

8. prosince 2006....

PROSINCOVÁ  ETUDA
PROSINCOVÁ  ETUDA

Po delší době opět pozoruji krajinu z okna vlaku. Kdo by řekl, že je prosinec. Modrá obloha, po níž pluje jen několik mráčků, se odráží na hladině Vltavy. Skály pod doteky slunečních paprsků ožívají veselejšími barevnými odstíny, dokonce ii tráva se zdá být svěží zelená. Zelenají se i pole osetá ozimy.  U trati poblíž Lovosic kvete bodlák obecný, a ne jeden. O prosincovém květu bodláků jsem se dosud ani nedočetla...

Vystupuji v Malých Žernosekách na levém břehu Labe, jimž dominuje Lovoš. Žernoseky - to je vinařský pojem. Víno se pěstuje na úpatí Lovoše, ale ještě proslulejší jsou vinice ve Velkých Žernosekách na pravém břehu Labe, které nechal založit Karel IV.  Jsou to nejseverněji položené vinice u nás. Sever nemusí být vždy  jen studený.  Malebný je pohled na  kaňon Labe, zvaný Porta Bohemica (Brána Čech) a nesmím zapomenout na  vrch Kalvarie  z jehož okrově zbarveného porostu trávy vykukují černé amfibolitové skalky.  Na vrcholu Kalvarie jsou tři kříže. 

Od zastávky se vydáváme cestičkou po levém břehu Labe podéí polí. Před námi se tyčí majestátně Lovoš, který tu vidíme zase z jiné strany. Vpředu  znělcová Kybička (Malý Lovoš) a za ním je čedičový Velký Lovoš. Tak ráda bych si kopec namalovala z této strany, ale nemám s sebou tužku ani skicák. Sluníčko svítí, ale tu a tam fouká studený vítr a severozápad se docela mračí. U cesty nás zaujme kvetoucí rmen, řebříček, žlutý jestříbník a dokonce pilát lékařský s drobnými tmavě fialovými kvítky.
Cesta se rozděluje a my máme na vybranou buď pokračovat pod Lovoš do Opárenského údolí anebo odbočit vpravo, mírně stoupající cestou dubovým hájkem a vydat se k lomu Kubo. Protože v údolí bude jistě chladno a vlhko, volíme druhou variantu, která je i pro mě lákavější. Lom, to je malý pohled do historie Země. Cestou nás ještě zaujme pole špenátu, na jehož okraji kvete drobný rozrazil a dál v poli  žlutá rostlina z čeledi křížatých - patrně hořčice.

Lom Kubo není moc velký a v krajině  je  tak trochu schovaný,  Na jeho západní straně jsou vysázené břízky, které pěkně oživují kamenitou plochu, tu a tam mezi kamínky vyrůstá tráva a další rostliny. Zaujmou mě hvězdicovitě uspořádané lístečky drobné rostliny, připomínající mařinku. Zajímavé jsou vysoké suché stvoly rostlin, které bohužel takto nepoznám, ale nejsem tu naposledy. Plocha ohraničená haldami kamení pak příkře spadá do vlastního lomu, kde jsou beliké balvany, ale i menší,  a naproti pod námi je obnažená skála tvořená červenavým ryolitem se sloupcovitou odlučností podobně jako u čediče. Ryolit - to je hornina stejného složení jako žula, která na rozdíl od žuly vyvřela na povrch. Nad sloupci ryolitů jsou vrstvy tufů (zpevněného popelu a dalších drobných částic vyvržených při erupci), a nad nimi vrstva půdy. A v mé představě  se tak odvíjí  dávný velmi dramatický obraz bouřlivých výbuchů sopek, chrlících žhavá mračna, která se proměnila v kamení. Jsem zaujata prohlížením kamenů. tvořených droboučkými částicemi stmelenými žárem i tlakem. Nacházím zde i červenou ortorulu s typickými pásovitými vrstvičkami slídy. Magma si tehdy proráželo cestu prastarými tvrdými horninami a někde i s bílými usazeninami moře. Zatímco kamení mi vypravuje něco ze své minulosti, sluníčko se schovává za mraky a fouká silnější vítr. Barvy kamene jsou tlumenější a  místo osázené břízami, mi připomíná tundru. Vrchol Velkého Lovoše je zahalený mrakem, možná, že tam prší a možná, že déšť dostihne i nás.  Ale naštěstí nedostihl. Jsem zaujata prohlížením kamení i rostlin - pro mě je to jedinečný zážitek.

Protože se bude brzy stmívat, ukončíme dříve  naši geologickou exkurzi  a pak nás čeká cesta na nádraží. Ještě poslední  pohledy na Lovoš a rozloučení s krajinou, která vždy potěší a zahřeje, i když fouká studený vítr.

---