Na modře zbarvenou lavičku zastávky dosedly dva ženské zadky. Ten první, užší, foremný a přitažlivý, patřil Ráchel. Druhý, o poznání tlustší a s předzvěstí štěbetavého hlasu, náležel Ráchelině kolegyni z práce, Tereze. Obě dvě přítelkyně právě odešly z práce a čekání na tramvaj si snažily zkrátit přidušeným hovorem.

„Tak co, kdy se ho zeptáš?“ Ozval se poťouchlý Terezin hlas.

„Dnes v noci. Hned potom co se pomilujeme,“ odpověděla Ráchel a začervenala se. „Bojím se, co na to řekne.“

Terezino obočí se svraštělo: „Nesmíš se bát říct, co si přeješ!“

„Já vím. Žádný strach, zvládnu to.“

„Tak mi pak zavolej, jak to dopadlo.“

„To víš, že ano,“ řekla poněkud unaveně Ráchel a s úlevou přivítala cinkání tramvaje. Terezu sice měla ráda, ale jen dokud nezačala svoji důvěrnou přátelskost přehánět. Ráchel chápala, že díky své nepřitažlivosti může Tereza prožívat milostný život jen skrze příběhy cizích lidí a tak jí čas od času něco ze svého soukromí svěřila. Avšak byla si vědoma, že tak činí daleko spíše z obyčejného soucitu, než z opravdové náklonnosti.

„Tak ahoj,“ rozloučila se rychle a nastoupila do červenobílého vozu. Zbylo na ni akorát jedno volné sedátko. Šťastně se do něj sesunula. Tramvaj se rozjela a ubíhající město za oknem ji ponořilo do tranzu podobnému meditaci. Cítila se soustředěná a přece svoji pozornost nezaměřovala na nic konkrétního. Tato uvolněná chvíle vydržela Ráchel čtyři zastávky; než do vagónu přistoupila bizarní dvojice. Kluk a holka, oba kolem dvaceti. Ona, oblečená do kancelářského kostýmku a s křiklavou kravatou u krku, se postavila na kymácející se palubu a pevně uchopila jedno ze žlutých madel, zatímco on, o schod níž, s řetězy u pasu, ostnatým obojkem kolem krku, koženou bundou a vlasy nabarvenými a vytvarovanými do úhledného kohouta, ji smutně objal kolem pasu a začal vzlykat.

Ráchel na neobvyklý výjev zaujatě hleděla. Něčím se jí dotýkal. Snad tou obrovskou dávkou citu prolévaného bez obalu na veřejnosti - tím, jak se ho dívka snažila utěšovat hlazením ve vlasech a on, neschopen zadržet pláč, mezi smrky slz vykašlával ze sebe slova, jímž nebylo rozumět. Co tak silného se musí stát, aby se člověk, působící tolik drsným a nedostupným dojmem, dokázal beze studu rozplakat v zaplněném dopravním prostředku?

Ráchel měla dojem, že někde uvnitř ní pukla hráz a síla chvíle ji začala naplňovat z břicha dál do všech končetin. Uvědomila si, že to je jeden z mála okamžiků v životě, u kterých si byla jistá, že se opravdu děje. Že je důležitý a výjimečný. Tramvaj vší tou energií nabírala na rychlosti a listy lemující její koleje se začaly zběsile rozletovat vzduchem. Ráchel kdesi v pozadí města spatřila blikat fialový neón a vysoko nad ním se točily mraky, stejně jako její hlava.

A pak se ozval děsivý skřípot. Brzdy tramvaje sršely jiskrami a Ráchel si zakryla dlaněmi uši. Zahlédla přibližující se postavu a aniž by chtěla, z úst se jí začal drát křik. Věděla co se stane.

Náraz a pak ticho. Nekonečné a dlouhé. Nehoda a muž na chodníku, tváří dolů a beton pod ním zamazaný od krve. Další nekonečno nezměřitelné ručičkami hodin. Cítila, jak ji někdo bere za ruku a uslyšela cizí hlas: „Musíte vystoupit slečno, stalo se neštěstí. No tak pojďte.“

Ráchel namáhavě vstala a sklopýtala po krátkých schůdcích z vozu ven. Ani neotočila hlavu směrem, kde tušila následky srážky a s hlavou sklopenou co nejrychleji opustila místo, aby pak zmateně dobloumala neznámými ulicemi až domů.

Dveře bytu rozezvučel vstrčený klíč a pár sekund na to se v předsíni objevil Paul.

„Zlato, jsi doma?“ Zvolal, ale žádné odpovědi se mu nedostalo. Opatrně tedy vstoupil do ložnice a spatřil Ráchel spící na rozestlané posteli. Spokojeně kývl hlavou a šel do koupelny, aby se oholil a polil vrstvou luxusní kolínské, než definitivně vymění svůj oblek za bavlněné pyžamo.

Interiér ložnice skrývala přívětivá tma. Jediné, co pravidelně rušilo její klid, bylo Ráchelino oddychování. Paul přes sebe natáhl peřinu a přitiskl se k ženskému tělu.

„Hmm..,“ zamumlala Ráchel a položila mu hlavu na hruď.

„Jak ses dnes měla?“ Zašeptal Paul, snažíc se ji probrat z polospánku.

„Stalo se mi něco moc zvláštního,“ odpověděla tiše.

„Co to bylo?“

„Měla jsem vidění. Jako kdyby mi z paměti vystoupila dávná vzpomínka na událost, která se ještě nestala.“

„A o co šlo?“ Podivil se Paul.

„Zažila jsem nehodu a ještě předtím, než se stala, věděla jsem, že k ní dojde. Tramvaj, kterou jezdím z práce, srazila nějakého člověka.“ Řekla podivně vyrovnaným a klidným hlasem. „Bylo to stejně podivné jako sen. Všechny ty vjemy byly svými obrysy tak nekonkrétní a přece skutečné..“

„A nebyl to opravdu jen sen? Ve zprávách by se určitě objevilo, kdyby někoho zabila tramvaj,“ poznamenal sebejistě Paul.

„Jak víš, že byl mrtvý?“ Vyhrkla náhle Ráchel, ale Paul jen zmateně pokrčil rameny a uhnul pohledem ke stropu.

„Nevím, jen hádám,“ zavrtěl se neklidně. Tenhle rozhovor se mu pranic nelíbil. Nevzbudil ji přece kvůli tomu, aby s ní rozebíral další z jejích bláznivých snů. Bylo úplně jasné, že se jí jako ostatně už tolikrát, pomíchala realita s fikcí a ona teď, ještě zmatená z probuzení, osciluje vzpomínkami mezi skutečností a snem. Byl stůj co stůj odhodlán ji přesvědčit, že má pravdu. A šel na to tím nejjednodušším způsobem, který se mu za léta zkušeností zároveň osvědčil jako ten nejúčinnější: totiž neargumentovat, ale pouze opakovat své tvrzení dostatečně dlouho na to, aby jej Ráchel nakonec přijala.

„Byl to sen miláčku,“ řekl. „Už na něj nemysli.“

Ale ona jen nepřítomně pokrčila rameny: „Jako bych zažila už jednou prožitou vzpomínku znovu. Takové dejavue.“

„Nesmysl!“ odpověděl Paul netrpělivě. „Vždyť přece víš, jak máš občas všechno pomotané. A dnes tomu není jinak,“ prohlásil rezolutně. „Tak přestaň hloubat nad hloupostmi a radši mě polib,“ pohladil ji smířlivě po stehnech.

Teprve teď Ráchel zaváhala. Přišlo jí na mysl předsevzetí, které si slíbila společně s Terezou a zároveň opravdu zapochybovala, jestli se jí celá událost vážně jen nezdála. A protože si přála, aby ta nepříjemná vzpomínka nebyla skutečností, nakonec na Paulův názor přistoupila, což doložila dlouhým a přehnaně vášnivým polibkem. Paul jí na oplátku chytl za boky a strhl jí zbytky oblečení přesně tím samým způsobem, jakým to dělal pokaždé. Nejdříve, na začátku vztahu, ji to vzrušovalo. Ale později se zklamáním zjistila, že se nejedná o nic jiného, než jen o obyčejný grif, stejně automatický, jakým je třeba otevírání ledničky nebo zamykání auta.

Nyní ale Ráchel tyto myšlenky rychle zavrhla a plně se věnovala Paulovi. Cílevědomě tak směřovala k pointě jejich dnešního milostného styku, kterou bylo úplně jiné vyvrcholení, než to obvyklé tělesné.

„Aahh..,“ vzepjal se Paul v bedrech a chvíli poté opustil Ráchelinu náruč, aby se šel omýt. Když se vrátil zpět do ložnice, lehl si a zavřel oči. Připadal si uvolněný jako po příjemné orientální masáži. Dokonce si i začal vybavovat různé exotické vůně, ale hlas Ráchel ho z těchto vizí nešetrně vytrhl.

„Chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ špitla.

„O čem?“ Odpověděl co nejstručněji, ale přece se snahou o vlídný tón.

„O mých..-..erotických představách.“

„Eeh,“ vydechl překvapeně Paul a rázem obživl. „Je možné, že bys přede mnou měla v téhle oblasti ještě nějaká tajemství? Po těch pěti letech?“ Podivil se. „Vážně si nevzpomínám téměř na nic, co bychom spolu nezkusili. To jsem tedy zvědavý.“

Ráchel sklopila oči a zašeptala: „Že se na mě nebudeš tvářit nijak divně, až ti to povím.“

„Ale no tak,“ zasmál se Paul. „Snad už dávno nejsme v pubertě, abychom se museli takto ujišťovat. Tak ven s tím.“

„Přála bych si,“ nadechla se. „Abych jednou přišla do ložnice a tam na mě čekal někdo jiný, než ty. Někdo, kdo bude jinak vonět, jinak se hýbat a jinak vzdychat. Miluju tě, ale ráda bych po té dlouhé době zase ochutnala jiného muže. Nechci ti být nevěrná, proto tě takhle prosím,“ odmlčela se a svůj pohled zaryla do prostěradla.

Paul se pomalu probíral z prvotního překvapení a mozek mu začal velice rychle klást spoustu nepříjemných otázek. Snažil se je zahnat, což se mu nakonec s velikým úsilým podařilo. Zachoval neutrální tvář a při tom přemýšlel. Je mu pětačtyřicet, jí o deset míň a určitě by si mohla najít spousty milenců, kdyby chtěla. A když jí to nedovolí, stejně si nějakého najde, akorát za jeho zády a ještě mu tak nasadí parohy. Navíc by vypadal jako žárlivec a o to samozřejmě stojí ze všeho nejméně. Nakonec sám moc dobře chápe tuto její potřebu, vždyť kolikrát jí již podvedl a to ještě za jejími zády, zatímco ona se ho takto upřímně zeptá..

„Dobrá,“ prolomil odmlku Paul a zadíval se Ráchel do obličeje. „Ale toho muže vyberu já. A nechci, abys ho znala. Bude to naprosto anonymní. Žádná tvář, ani hlas – přesně, jak jsi popsala. Jen jiné cizí tělo,“ řekl a pohladil ji ve vlasech, aby tak dal najevo, že je nad věcí. Ráchel se po jeho rozhodnutí nejprve s úlevou usmála, ale pak ji náhle přepadl obrovský smutek. Dral jí slzy do očí a tak se jen co nejtěsněji přimkla k Paulovi, který si ale její tělesnou blízkost vyložil jako vděk za pochopení a výzvu, aby se oba konečně odebrali do klidného spánku. Načechral tedy polštáře a zanořil se do nich, rozhodnutý o předešlých věcech pro nejbližší hodiny již nepřemýšlet.

Šlehačku v šálku vídeňské kávy začaly bořit krupičky cukru. Ráchel vzala lžičku a všechnu bílou pěnu rozmíchala do horkého nápoje. Pak lžičku oklepala o hranu hrníčku a namířila s ní na Terezu.

„Tak co, říkala jsem, že to dokážu,“ prohlásila hrdě.

Tereza pokývala hlavou: „A já ti nevěřila. Musím přiznat, že ti závidím, jak tolerantního muže sis vybrala.“

„Ano, je to skvělé,“ zalhala Ráchel a kdesi uvnitř ji znovu sevřel smutek, tak jako včera.

„Vidíš. A beze mne bys to nikdy nedokázala,“ zatvářila se Tereza pyšně, jako by právě dostavěla Velkou čínskou zeď.

„Ano, to máš pravdu. Díky,“ odpověděla Ráchel a uvědomila si, že viník toho pocitu, který ji nyní svírá, sedí přímo proti ní. Obstoupila ji hluboká a upřímná nenávist.

„Už musím jít,“ řekla a ukázala na nástěnně hodiny kavárny. „Je půl sedmé, Paul na mě doma jistě dávno čeká.“

Paul přišel do baru a zkontroloval čas; bylo 18:30. Měl mizernou náladu. Den, který právě strávil v práci, byl stejný jako všechny předešlé. Vůbec - celé ty roky prosezené v kanceláři mu připomínaly jeden jediný univerzální den. S hrůzou si to uvědomil. Posledních několik let jeho života sežrala pouhá jedna vzpomínka na osm věčně stejných pracovních hodin. A pár příjemně strávených víkendů, které ale v podstatě proběhly podobně šablonovitě, jako jeho práce. Auto - hotel - milenka :  výrobek - jednání - zákazník. Nic víc si z celého toho času nepamatuje. Jako by ho zahodil.

Dosedl na stoličku barové židle a objednal si velkého panáka whiskey s ledem. Něco se musí změnit, prolétlo mu hlavou a následně i hrdlem, když si na toto motto připil. A pak si na něj připil i podruhé a potřetí. Teprve když se chystal na kolo čtvrté, přisedl k němu barman.

„Nemám si nalít jednu s vámi?“ Zeptal se a Paul pokrčil rameny, bylo mu to jedno.

Barman tedy k rozlévání přidal i druhou sklenici, se svým hostem si přiťukl a řekl: „Co že to do sebe kopete tak rychle?“

„Nevím,“ zamumlal Paul. „Mám nějakej pesimistickej den.“

„Aha.“

„Tss. Co ‚Aha‘? Děláte, jako by jste věděl o co jde.“

Barman položil ruce na pult a křupl pár klouby.

„Nechci se přeceňovat, ale divil by jste se, kolik toho vím. Všichni si myslí, že problémy, které je provází, náleží výhradně jim. Ale není tomu tak. Většina lidí sem naopak chodí pít ze stejných důvodů.“

„No tak jen zkuste uhodnout, proč tu dnes večer sedím a opíjím se,“ vyzval ho zvědavě Paul.

Barman se usmál.

„Jste slušně oblečenej, asi budete úspěšnej. Je vám mezi čtyřiceti a padesáti. Víte kolik sem takovejch chodí? Vás buď trápí ženská nebo se díky chlastu na chvíli snažíte zapomenout, kým jste. Vždycky je to jedno z toho.“

Paul na barmana uznale pokýval a zamyslel se nad tím, jak asi musí tento člověk vnímat lidi. Pro něj už přece nemohou být konkrétními bytostmi, ale jen jakýmsi druhem, který pořád dokola omílá ty samé problémy a zvyky. Už jich poznal tolik, že společný základ lidí se mu stal obrazem člověka a ten zbytek, jako oblečení, chování nebo názory, bere jen jako přívěšek, kterým se každý snaží dosáhnout svých cílů, jež se nakonec vždy ukážou být shodné: Stát se uznávaným, oblíbeným a mít optimální počet i kvalitu milostných partnerů. Zavrtěl hlavou.

„Máte téměř pravdu.“

„Téměř?“ Zeptal se s podezřením barman.

„Ano. Já totiž piju kvůli obojímu.“

Henrikovu tvář osvítila záře monitoru. Ihned, jakmile naběhl operační systém počítače, připojil se na internet a na vyhledávači zadal dvě klíčová slova: „erotická seznamka“. Okno vyhledávače bliklo a na stránce se objevil seznam adres, jež umožňují domluvit si sex. Prohledal postupně tři z nich, ale na většině byla jen nabídka erotických salónů a profesionálních služeb. A když náhodou narazil na normální inzerát, nebyla u něho přiložena fotka, protože, jak se Henrik domníval, by případné zájemce odradila ještě dříve, než by vůbec došlo k nějakému kontaktu. Teprve na posledním, čtvrtém serveru, ho jeden inzerát opravdu zaujal. Fotka k němu přiložená zobrazovala nahou brunetu s krásnou postavou a tváří zahalenou pod sčesanými vlasy. Pozorně si přečetl text a jeho obsahu se udiveně usmál. Pak ale zvážněl a do kolonky „odpověď‘ poslušně uvedl všechny požadované údaje.

Ručičky barových hodiny se posunuly v čase o další dvě hodiny a Paul, dočista opilý alkoholem i novým přítelem, konečně prozradil, co ho nejvíce trápí.

„Určitě si myslí, že jí v posteli nestačim. Nejsem dost dobrej. Potřebuje někoho mladšího, někoho, kdo vydrží celou noc a ráno jí ještě vzbudí s žádostivejma očima.“

„Ale neblázni,“ vzal ho barman kolem ramen. „Vždyť seš pořád ještě sekáč.“

„Ne, jsem starej. To nejlepší jsem už dávno prošvih!“

„Stejně to musí bejt coura, když ti tohle řekne. Zapomeň na ní.“

„Ale když já Ráchel miluju!“ Vzdychl nešťastně Paul. „Tak jak mi něco takovýho může říct. Jak to po mně může chtít?“

„Hele, já mam nápad,“ projasnil barman ovzduší myšlenkou. „Tak jí prostě sežeň nějakýho perverzáka se scvrklym ptákem, ať z toho nic nemá a zapomene na ostatní chlapy.“

Paul smutně zavrtěl hlavou. „Ale tím to bolet nepřestane. Musím si to všechno dobře rozmyslet,“ vzal do rukou panáka, vylil si zbytek jeho tekutiny do hrdla a zaplatil.

„Musím se uklidnit.“

Ulice se Paulovi stáčely do spirálovitých tvarů. Snad proto se tolik motal. Ale klidně to mohlo být i úplně naopak.

Připadal si nepotřebný a zmatený. Naštvaně rozhazoval rukama na lampy lemující chodník a co chvíli se jich chytal, aby je náhle objal a políbil.

Když dorazil domů, přivítalo ho ticho a tma. Shodil ze sebe přebytečné oblečení a došel k počítači. Sedl do polstrovaného koženého křesla a pohled mu padl na pracovní nástěnku. Zadíval se na ni: Všude jen samé připomínky schůzek a organizační pokyny. Kde jsou ty časy, kdy mu na ní jako studentovi visel nápis „Carpe Diem“ a několik nejoblíbenějších básní. Čím více se rozvzpomínal na své mládí, tím jasnější a průzračnější se najednou všechno zdálo. Tím více chápal propast let, která se za každým jeho krokem sunula jako bořící se most, chystající se ho dohnat, pokud on sám nezrychlí krok.

Zapnul své PC a vrnění procesoru mu začalo rytmicky podbarvovat myšlenky; barman měl pravdu. Jen coura může o něco takového požádat. Ale jestli se chce chovat jako děvka, tak ať je to aspoň se vším všudy!

Přisunul k sobě klávesnici a na seznamku jednoho internetového serveru agresivně vyťukal inzerát, ve kterém za přiměřené peníze nabídl svoji přítelkyni na jednu noc. K textu přidal i fotku z loňské dovolené, kde Ráchel zachytil nahou v rozválené posteli. Jako podmínky uvedl, že po celou dobu styku neproběhne žádný verbální kontakt, partnerka bude mít zavázané oči a on bude vše poslouchat a kontrolovat z přítmí pokoje.

Když měl celý inzerát potvrdit tlačítkem „Enter“ k odeslání, na moment ještě zaváhal. Avšak události a negativní pocity, které se v něm za poslední hodiny hromadily, začaly opět přetékat pomyslný pohár. Nechal jim tedy volný průchod a nocí se ozvalo vše pečetící afektované kliknutí.

----------Po týdnu--------------------------------------------------------------------------------------------

Ležela na zádech a přemýšlela, jak jí to mohl Paul dovolit. Racionálně si sice dokázala odůvodnit, že jednal v pořádku; vždyť si přece sama přála spát s cizím mužem. A on byl jen natolik tolerantní a chápavý, aby jí to umožnil. Avšak někde hluboko stejně vnímala, že se rozhodl špatně.

Znovu si sáhla na oči, přes které měla uvázaný šátek. Proč jí ho Paul asi nasadil? Zřejmě nechtěl, aby spatřila, koho jí přivedl. Jen netušila, jestli proto, že je dotyčný o tolik hezčí než Paul, nebo o tolik ošklivější.

Zámek od bytu zašramotil.

„Paule,“ vydechla náhle ustrašeně, ale nikdo se neozval. Dveře se otevřely a po pár šmátravých pohybech se zase zabouchly. Bylo slyšet zouvání bot a následné tiché našlapování. Kroky, ozývající se bytem, byly cizí. Nepařily sem. A ustaly až u její postele. Ráchel věděla, že v pokoji je tma, ale i tak měla dojem, jako by si ji někdo prohlížel. Nahá a se zavázanýma očima se cítila bezbranná. Matrace vedle ní se prohloubila uléhajícím tělem a za moment již Ráchel pocítila teplo ruky na břiše. Položila na ni dlaň; ruka byla silná a chlupatá. Ještě chvíli váhala, co má dělat, ale najednou si ji ta cizí síla přitáhla do náruče a ona tímto pohybem začala místo myšlenek vnímat jen vůně - tak jednoduché, jednoznačné a krásné.

Paul si původně předsevzal, že vše bude sledovat, ale když nyní spatřil první pohyby milostného aktu, jeho síly se najednou rozplynuly. A tak se, aniž by věnoval jediný další pohled vzdychajícímu loži, nepovšimnutě vytratil do sousedního pokoje, kde načal novou láhev těžkého a silného vína.

Henrik zmoženě oddychoval. Připadal si najednou mladě a zamilovaně. Nevěděl, zda je to anonymitou tohoto milování nebo tím, že svoji partnerku rozeznává jen podle hmatu a může tak dát volný prostor vlastní fantazii. Ale byl si jistý, že je krásná. A i kdyby nebyla, její vůně, dotyky a rytmus dechu dodávaly společnému zážitku tak silný pocit intimity, že samotná tato atmosféra by dokázala překonat jakékoliv nedostatky fyzické krásy. Chtěl vedle této ženy usnout a ráno se zase probudit. Nebo s ní aspoň smět mluvit. Ale to nebylo možné. Myslel si totiž, že Paul stále sedí na svém místě a vše hlídá. Henrik usilovně přemýšlel, jak zařídit, aby se s Ráchel mohl znovu setkat a získat ji. Nakonec ho napadl vzkaz. V rychlosti tedy nahmatal vizitku v kapse svých kalhot a při oblékání na ni perem napsal krátkou zprávu. Už nezbýval čas. Pohladil Ráchel naposledy ve vlasech, a když se zauzloval do kravaty, vyšel z ložnice za rozsvíceným světlem obýváku. Zde mlčky položil na stůl odpočítané bankovky, namísto pozdravu jen rozmrzele kývnul směrem k Paulovi a poté již, naplněn předešlým vzrušením, konečně opustil zadýchaný byt.

Ráchel se vzbudila příjemně odpočatá. Jako kočka se několikrát slastně protáhla a pak vstala. U zrcadla v koupelně si znovu přehrávala vzpomínky na uběhlou noc. Bylo zvláštní neumět si vybavit nic víc, než jen zvuky a vůně. Zbytek si dotvářela v představách; těch několik poloh, jež vystřídali, si nyní zobrazovala jako film. Sledovala se z různých úhlů a sama hodnotila, nakolik by která scéna byla divácky úspěšná. Přibarvovala prožité situace nestoudnými

prostřihy detailů a na pozadí všeho nechávala zaznít soundtrack bezpočtu vdechů, jež včera zazněly z jejích úst.

Když byla hotova, spěšně na sebe nasoukala šaty a začala se shánět po Paulovi. Stejně jako několik posledních rán, i dnes ho našla ležet na rozloženém gauči, oblečeného, neupraveného a spícího. Nejradši by ho probudila a poděkovala mu, ale místo toho se nad Paula jen sklonila a neznatelně políbila jeho šednoucí strniště.

Vyšla ven z domu a celé město se na ni usmívalo. Dráty telefonních sloupů se klidně pohupovaly a všechen industriální hlomoz, jež obvykle zněl ulicemi, jako by dnes vzdal hold kráse okamžiku a svátečně utichl. Ráchel se rozhodla jít do práce pěšky a vychutnat si tak mír, který se v ní rozprostíral. Vyrazila podél aleje stromů doprovázejících činžovní čtvrť a sledovala, jak si vítr pohrává s tvarem jejich korun. Když pak ofoukl i ji, přitáhla si kabát těsněji k tělu a strčila ruce do kapes, kde narazila na ústřižek tvrdého papíru. Vytáhla jej na světlo a spatřila kostrbatá písmena, která někdo na vizitku napsal buď ve velkém rozrušení nebo v absolutní tmě.

Vzkaz si přečetla. Bylo na něm telefonní číslo, adresa internetového portálu a dvě slova: „Prodal tě“.

Zmateně se zastavila na chodníku. Nemohla přijít na smysl zprávy, ani na její původ. Nechápavě pohlédla do mraků a teprve tam se jí všechno spojilo. Přepadlo ji úkostné podezření a přidala do kroku.

Když se objevila na vrátnici kanceláří, téměř již běžela.

„Ahoj Ráchel,“ ozvalo se, když minula usměvavou Terezu. Ráchel však místo odpovědi jen chvatně dosedla k pracovnímu stolu. Přerušila šetřič obrazovky a poklepala na ikonu vyhledávače, který jí nabídl okénko adresy. Opsala do něj www z vizitky. Za okamžik již naběhla stránka erotické seznamky. Nevěřícně na ni hleděla, ale v zápětí se probrala a z nabídky možností vybrala „Ona hledá jeho“. Na první straně nenalezla nic zvláštního, ale ihned, jak se zobrazila stránka inzerátů číslo dvě, upoutala její pozornost povědomá fotka. Ano, byla to ona, nahá z minulého léta. S bolestnou předtuchou klikla na okénko a začala číst útržek textu: „..přítelkyně chce někoho cizího na jednu noc, tak kdo z vás má zájem, napište. Cena dohodou, ale o tom se ona samozřejmě nemusí nic dovědět..“

Ráchel ztuhly svaly v obličeji a pak štítivě strhla ruku z myši. Oči jí zaplnily slané slzy lítosti a vzteku.

„To je ale hajzl,“ zaštkala.

„Co se děje?“ Všimla si jejího rozrušení Tereza.

„Nic. Vůbec nic!“ vstala Ráchel a se sklopenou hlavou a zrudlými tvářemi opustila kancelářské boxy a pak i celou budovu, aby se vydala zpět domů.

Klopýtala ulicemi a kvůli rozostřeným očím zakopávala o spáry popraskané cesty.

Jak jen to mohl udělat? Prodat ji jako lacinou šlapku. Udělat z jejich domova bordel a privát. Už mu chtěla odpustit, že ji nechal spát s cizím mužem, ale teď - když ji prodal jako couru?

Utřela slzy a místo sebelítosti přišel na řadu hněv. Znovu zrychlila krok a čím více se přibližovala jejich bytu, tím se tempo její chůze stupňovalo. Kulminovalo ve chvíli, když rozrazila dveře a vtrhla do obýváku. Paul ještě spal. Napřáhla se a vrazila mu facku, po které Paulovi na tváři zbyly otisky prstů. Vyděšeně se probudil palící ránou a zvýšeným adrenalinem.

„Ty hajzle, jaks to moh udělat?“

„Co, co?“ Nechápal ještě pořád napůl rozespalý Paul.

„Jak jsi mě mohl prodat jako nějakou děvku?“

„Já..“

„Mlč. Nic mi neřikej a vypadni! Nechci tě teď vidět!“ zaječela.

„Ale..“

„Vypadni!!“ přidala na síle hlasu, div málem nepraskl skleněný lustr.

Paul se vzdal a tak jak byl, v oblečení načichlém spánkem, s neoholenou bradou a vyděšeným pohledem, vyrazil skrz předsíň, schody a hlavní dveře pryč z domu.

Ráchel se podlomila kolena a sesunula se na šedivý koberec. Už ji bolely oči od toho množství slz, ale nalomená hrdost je stejně znovu spustila. Dala se do dalšího tichého a vytrvalého pláče.

Tereza se opatrně rozhlédla, zda ji některý z kolegů nesleduje, a poté vešla do kóje patřící Ráchel. Sedla k opuštěnému PC a začala listovat jeho složkami, dokud se nedostala k seznamu historie zobrazených www stran. Otevřela nejnovější položku a pozorovala, jak se postupně načítá obsah její adresy. Několik nahých žen, pornografických obrázků a nabídka lišty odkazů jí rychle pomohly odhadnout, co za server právě objevila.

Ráchelino tajemství tak svojí choulostivostí nabylo dalších kvalit. Tereze se vzrušeně rozšířily panenky a dech se jí zrychlil.

Nápis „Ona hledá jeho“ byl zbarven vínovým odstínem místo obvyklé červené, což značilo, že tento odkaz již byl jednou navštíven. Tereza na odkaz klikla a po chvíli zkoumání intimních nabídek konečně nalezla cíl svého hledání. Ráchelinu fotku poznala okamžitě. Napjatě přečetla obsah inzerátu a rázem vše pochopila. Tvář jí zrudla, stejně jako předtím Ráchel.

„To je ale hajzl,“ řekla, ale narozdíl od Ráchel zněl její tón výhružně. Tereze bylo jasné, že ona je teď jediná, kdo Ráchel může utěšit a kdo jí může pomoci. Ne, to je špatně - kdo jí musí pomoci!

Rozhodla se, že ihned po práci vyrazí k Ráchel domů a společně celou situaci vyřeší. Stejně jako Paula, jednou provždy. Bylo jasné, že někdo tak hezký a milý musí mít nějaké vady. A ona - Tereza - to přece dávno věděla. A nyní se všechno potvrdilo. Ukázalo se, že od začátku měla pravdu. Paul si Ráchel prostě nezaslouží, byť by byl sebevíc sympatický.

Terezino rozhorčení, které s každou další myšlenkou získávalo na síle, se teď čím dál více blížilo pocitu radosti a uspokojení. Nad tím však ona nepřemýšlela, neboť se v těchto pocitech blaženě koupala a byla přesvědčena, že jsou jen dokladem jejích správných závěrů. Utvrzovaly Terezu v tom, že do vztahu mezi Paulem a Ráchel je nutné zasáhnout.

Slunce už zapadalo, když Paul konečně objevil útočiště, kam by se mohl schovat a kde ho někdo pochopí.

Celý den prochodil ulicemi, zamyšleně a s hlavou sklopenou. V poledne zašel do restaurace, ale jídlo, které si objednal, nemělo žádnou chuť. Nebo si aspoň žádnou nepamatoval. Dokázal myslet jen na to, jak moc by mu Ráchel chyběla. Znovu si uvědomil, jakou cenu pro něj má a co v jeho životě doopravdy znamená. Chtěl přijít na nějakou krásnou metaforu, jež by ji vystihla, ale v hlavě se mu neobjevovalo jiné přirovnání, než osa rotujícího kvádru. Útrpně se usmál. Potvrdilo se, že práce člověka opravdu postihuje.

Dveře podniku, jež se před Paulem nyní rozevíraly, dobře poznával. Vítaly ho zpátky stejně upřímně jako náruč vlastní matky. Vešel tedy dovnitř a aniž by se rozhlížel po okolních stolech, zamířil rovnou k pultu, za kterým ho již čekal známý obličej.

„Tak jak se vede, příteli?“ Otázal se barman. Když ale spatřil Paulův zatvrzelý výraz, místo dalších uvítacích frází rovnou sáhl po dvou širokých sklenkách a po okraj je naplnil Jackem Danielsem. Paula tato bezeslovná chápavost dojala. Mlčky vzal whisku a otočil ji do sebe. „Vyhodila mě z bytu,“ řekl pak.

„Cože?“ odvětil nechápavě barman.

„Nechal jsem Ráchel spát s cizím mužem, ale za peníze. Abych se jí pomstil.“

„A sakra.“

„Já vím, takový nesmysl.. Jenže v té chvíli jsem vůbec nedokázal přemýšlet,“ řekl smutně Paul a zoufale rozhodil rukama: „Už mě nechce vidět.“

Barman soustrastně rozlil další dávku alkoholu a konejšivým tónem začal Paula uklidňovat.

„To bude v pořádku, neměj strach. Určitě pochopí, že jsi nedokázal unést představu, jak spí s někým jiným. Nakonec jí to bude ještě lichotit, uvidíš. Ženy mají tenhle druh žárlivosti rády,“ pravil.

Paul hltal jeho slova. Byla pro něj vodou po dnu stráveném v poušti.

„Snad se nemýlíš,“ řekl nadějně. „Nakonec i ona musí uznat, že vina nebyla jen na mé straně.“

Barman kývl hlavou: „To je jistě pravda. Ale teď bys měl Ráchel hlavně zavolat a omluvit se jí. Na obviňování vám zbude spousta času potom.“

„Chápu,“ souhlasil Paul a vytáhl mobilní telefon. Devět tónů čísla zaniklo v šumu baru a sluchátko se odmlčelo, aby pak nahraný hlas operátora oznámil, že uživatel je momentálně nedostupný. Paul zkusil kontakt vytočit ještě několikrát, ale pokaždé neúspěšně. Napsal tedy aspoň krátkou zprávu, ve které vše vysvětlil a prosil Ráchel, aby se mu ozvala.

„Víš co mě ale zajímá?“ Zeptal se po odeslání zprávy barman. „Proč jsi jí to řekl?“

„Co myslíš?“

„No proč jsi jí vůbec řekl, že to bylo za peníze.“

„Nic jsem jí neřekl,“ odpověděl zaraženě Paul.

„A jak se to tedy dozvěděla?“

„Nevím,“ zamyslel se Paul. „Snad jedině...“

„Co?“

Paul se zle zamračil. „Jedině že by jí to řekl ten chlap.“

„Ten co s ní spal?“ Zeptal se barman.

„Kdo jinej,“ sevřel Paul vztekle sklenici a upil. „Je to naprosto jasný. Jen on věděl, že jsem jí prodal.“

Barman se na Paula se zaujetím podíval: „A co s tím budeš dělat?“

„Jak to myslíš?“ Odpověděl najednou trochu nejistě Paul.

Barman se naklonil přes celý pult až k němu a řekl: „Tak on ti vojede ženskou, pak jí ještě všechno napráská a ty to necháš jen tak? To seš chlap?“

Paul znovu upil ze sklenice a její obsah ho začal hřát v žaludku.

„Máš pravdu,“ řekl a vrátila se mu vzpomínka na nástěnku, která minule tak přímo naznačila, v co se změnila jeho hrdost. „Tohle nemůžu nechat jen tak. Už moc dlouho si nechávám všechno líbit, ale nastal čas to změnit!“

Barman se mezitím spokojeně vrátil zpět za svůj pult a daleko umírněnějším hlasem, než před chvíli, se zeptal: „Ale jestli jsi jí prodal někomu neznámýmu, tak asi nemáš jeho adresu, co?“

Paul se ušklíbl. „Náhodou mám.“

„Cože, on ti jí dal?“

„Ne,“ odpověděl Paul. „Ale na tý seznamce se komunikuje prostřednictvím mailu. A protože jsem nechtěl, aby Ráchel měla někoho neprověřenýho, zadával jsem jména uvedený v záhlaví těch mailů do internetu a sledoval, co o dotyčných vyleze. Chtěl jsem tak zajistit, aby se u Ráchel v posteli neocitl nějakej magor. No a člověk, kterýho jsem vybral, měl na netu vlastní www. Nějakej podnikatel. Mám tu jeho adresu i jméno,“ otevřel Paul peněženku a vytáhl z ní popsaný lísteček.

„Henrik Tóth, Stradova osmnáct,“ oznámil pak suše a sevřel svůj kabát.

Když Paul odešel do tmy noci, barman sáhl po malé krabičce ve vitrínce a vytáhl z ní podlouhlý doutník. Labužnicky ho zapálil a začal pokuřovat. Vypadal, jako by právě skončil oslavu nového roku a teď už jen bilancuje a hodnotí, co se mu za uplynulých dvanáct měsíců podařilo a co ne. Usmíval se.

Ráchel se zkoumala v zrcadle. Rozmazané oční stíny jí stékaly do tváře a kreslily tak špinavé trychtýře. Připadala si jako špatně nalíčený klaun. Ale na celém svém smutku zároveň vnímala i něco důstojného a krásného. Uvědomila si, že míra utrpení je také mírou očisty. Měla dojem, jako by se koupala v tmavé řece, která kolem ní chladně proudí a zároveň z ní něžně smývá vše zlé.

Ráchelino rozjímání přerušil až drnčící zvonek domovních dveří. Rychle si utřela zmazané tváře a vykoukla zpoza záclony na šerou ulici, aby zjistila, kdo ji přišel navštívit. Byla to Tereza. Ráchel stiskla tlačítko bzučáku a vpustila přítelkyni dovnitř. Za moment již bylo slyšet vyšlapování schodů a Tereza se objevila, zrudlá a udýchaná. Ráchel ji pozvala dál.

„Ahoj Terezo, co tu děláš?“ zeptala se, ale Tereza namísto odpovědi Ráchel jen silně objala. Teprve poté se ozvala: „Je mi to tak líto.. Tohle ti neměl dělat.“

Ráchel na ni překvapeně vytřeštila oči.

„Cože, co.. co tím myslíš?“

„Viděla jsem tu stránku v počítači, nechalas ji otevřenou,“ zalhala Tereza. „Moc mě to mrzí.“

Už nebylo co tajit. Ráchel sklopila hlavu a opět se rozvzlykala.

„Nic si z toho nedělej, zůstanu tu s tebou,“ řekla hrdinsky Tereza, vytáhla papírový kapesník a podala jí ho.

„Vyhodila jsem Paula z bytu, ale chci ho zpátky,“ vysvětlovala Ráchel mezi utíráním slz. „Je to i moje vina, co se stalo,“ dodala a sáhla do kapsy pro mobilní telefon, který zapnula.

„Ty mu chceš odpustit?“

„Jo.“

„Ale to nemůžeš,“ vyděsila se Tereza. „Vždyť ti tak ublížil a ty by ses mu ještě chtěla omlouvat!“ zatvářila se přísně. „Jen si vzpomeň, kdo koho zklamal a kdo z vás dvou je podrazák.“

Ráchel se zamyslela, ale její uvažování přerušilo zapípání telefonu: zpráva od Paula. Otevřela ji a přečetla.

„Lituje toho,“ řekla nakonec a ukázala Tereze mobila, aby se mohla sama přesvědčit. „Myslím, že bych mu měla odpustit. Asi mu zavolám.“

Tereza na Ráchel zklamaně pohlédla.

„Aspoň mu nevolej hned. Měl by vědět, že něco takového už si nesmí dovolit,“ řekla a vzala Ráchel za ruku. „Nech ho pár dnů bez odpovědi. Stejně to bude jen malá odplata za to, co provedl on tobě.“

Ráchel chvíli váhala, ale nakonec položila telefon na stůl. Připustila, že Tereza má částečně pravdu. Vzala ji tedy do kuchyně a uvařila dva velké hrnky kávy. Bylo ještě hodně o čem povídat.

Paul jel metrem a sledoval kilometry kabelů míhajících se za oknem. Tváře lidí z vagónu byly prázdné a unavené. Nevyzařovaly vůbec nic. Ani sebemenší touhu, sebemenší náznak života. Byly jako černé díry, které do sebe absorbují okolní energii a jejich druhý konec, jímž má tato energie zase vyzařovat zpět, se skrývá někde v nekonečnu.

Vystoupil na konečné a s úlevou se zbavil všech těch vyčerpávajících pohledů. Nechtěl skončit jako oni. Tato motivace mu vlila nový elán do žil. Znovu si přesně uvědomil cíl svého jednání: Nejde za tím člověkem jen proto, aby se pomstil za Ráchel, ale také kvůli sobě. Dokázat, že sebou nenechá vytírat a vláčet. Aby se mohl zpříma zahledět do zrcadla a nelitovat ničeho, co kdy udělal, protože by věděl, že to tak bylo správně. Aby věděl, že nejednal proti svému přesvědčení a naopak ukázal, že ve světě, kde se přetlačují jednotlivé vůle a lidé pod tímto tlakem přecházejí hranice vlastního svědomí, on zůstal čistý a nezradil sám sebe. Na moment sice zaváhal, zda už na všechno není pozdě, ale pak tento argument zavrhl jako alibismus.

„Nikdy není pozdě začít znovu,“ zopakoval jedno ze známých úsloví.

Jenže po těchto vznosných myšlenkách si stejně znovu připomněl Ráchel. Zkontroloval display telefonu, ale ikonka dopisu na něm chyběla. Ráchel neodpověděla. Znovu se pokusil vytočit její číslo. Tentokrát bylo slyšet vyzvánění, což znamenalo, že telefon už zapnula a musela si tedy přečíst i zprávu. Ale volání přesto nikdo nezvedal. Vlna jeho odhodlámí se smísila s pocitem sebelítosti. Kdyby mu napsala, věděl by kam jít. Vrátil by se zpátky a vše by se urovnalo. Jenže ona neodpověděla. Přestal se orientovat. Přestal chápat co tady, mezi paneláky a domky nějakého cizího sídliště, vlastně hledá. Proč není s Ráchel a místo toho se plahočí za člověkem, který je pro něj úplně cizí a nedůležitý. Ironie vlastního jednání v něm znovu vzbudila vztek. A váhavost, kterou na sobě tak nesnášel a se kterou se právě zmateně pohyboval neznámým prostředím, zaměřila tento Paulův vztek proti jedinému cíli.

Bíle nabarvený baráček, před nímž nyní stál, měl na sobě zavěšenou obrovskou ceduli s názvem firmy: „Vilatol s.r.o.“

„Tshe,“ ušklíbl se Paul. Nápis mu připomínal spíše lék než jméno podniku.

Domek měl rozsvícené pouze jedno okno v patře. Občas se jím mihla silueta, ale nedalo se rozeznat, komu patří. Paul otevřel branku a vešel do upravené zahrady s několika keři a úhledně posekaným trávníkem. Cestička vysypaná štěrkem se vinula až k hlavním dveřím. Procházel jí skoro omámeně. Když vzal za kliku, aby otevřel, prolétla mu hlavou otázka, co to vlastně dělá. Ale ihned ji zavrhl, protože otočit se a jít zpátky znamenalo být pořád tím samým Paulem, jakým byl včera a prožít znovu celé ty roky, které pro jejich jednotvárnost už dávno zapomněl.

Otevřel dveře a potichu je zase zaklapl. V domě byla tma, ale díky světlu lamp procházejícím dovnitř skrz okna, spatřil schody. Začal po nich opatrně a křehce stoupat. Každým jejich slabým zavrzáním mu projel blesk zády. Paul cítil, že konečně vnímá. Že žije. A že tuto chvíli si bude pamatovat až do své smrti. Stal se vědomou součástí okamžiku a toto zjištění naplňovalo všechny jeho smysly silou dokonalého prožitku. Obrysy zábradlí, zdí a pověšených obrazů se Paulovi nesmazatelně vrývaly do paměti. Každý pohyb měl svoji harmonii a význam. Každý nádech byl přesně vyměřen, zapadal do soukolí celého dění a vytvářel melodii odrážející se od stěn. Hlasitou a přece neslyšitelnou pouhým uchem.

Zastavil se až nahoře. Patro se skládalo ze zábradlí, vysoké pokojové květiny a třech dveří. Pod jednimi z nich prosvítalo světlo. Paul se před nimi zastavil. Bylo slyšet přecházení kroků a zvuk zasunujícího se šuplíku. Pak něco cvaklo a dveře se otevřely. V nich se objevil Henrik. Když spatřil Paula, lekl se. Ale jakmile poznal, o koho jde, nabyl opět jisoty.

„Co tu děláte? Vypadnětě!“ řekl rázně a vykročil vpřed.

Jenže Paul, nasáklý předešlými dojmy a připadající si silný jako nikdy předtím, se nenechal zastrašit.

„Nejdřív si promluvíme,“ řekl sebevědomě, „o tom, jak jeden z nás porušil dohodu.“

„Jaké porušení, prachy jste přece dostal.“

„To ano. Ale já chci vědět, jestli jste náš tajný obchod mé přítelkyni vyzradil nebo ne.“

„Já..,“odmlčel se na vteřinu Henrik. „Ne, nic jsem jí neřekl.“

Ale Paul si jeho zaváhání všiml. Znal tenhle kratičký moment mezi otázkou a lží. Člověk si jím ospravedlňuje nepravdu. Aby někdy v budoucnu mohl říct: ‚Ano, lhal jsem. Ale váhal jsem jestli to udělat, což je přece polehčují okolnost.‘ Kolikrát již takto vyřkl slova o lásce, aby je pak nenaplnil a kolikrát si je tímto způsobem zpětně omlouval.. Věděl, že Henrik lže a to ho podporovalo, aby pokračoval.

„Kecy. Vím, žes to byl ty.“

Henrik se na něj tvrdě podíval a řekl: „No a co. Člověk jako ty si takovou ženskou stejně nezaslouží. Musel bych se stydět sám za sebe, kdybych prodal vlastní ženu. Natož za jejími zády. Jenom ten nejhorší parchant může udělat něco takovýho.“

Paulovi došla slova. Vše co tu zaznělo byla pravda. Čím déle hledal odpověď, tím více zuřil. Byl zasažen do nejslabšího místa a cítil, jak bublina všech předsevzetí a ideálů o jeho vlastním já praská. Nebude jiný, než doteď. Nic se nezmění. Další roky zavřené v kanceláři, další ústupky. Další falešné argumenty přesvědčující vlastní srdce i rozum, že jedná správně, aby si nemusel přiznat pravdu. Další milenky a podvádění všeho co miluje.. Tlak v hlavě Paulovi sevřel spánky a pak i pěsti. Už se nerozhodoval, jestli něco udělat nebo ne. Prostě se tak stalo. Zavřely se mu oči. Napřáhl se a vší silou udeřil Henrika do obličeje.

Když víčka rozevřel, zjistil, že svět je zpomalený film. Henrikova hlava se zvrátila vzad. Zapotácela se a Henrik ztratil rovnováhu. Snažil se rukama zachytit prokluzujících molekul vzduchu, ale nic se nestalo. Přes tvář mu přejel pruh osvětlení z mezery nedovřených dveří. Pak narazil temenem do zdi a jednou nohou se ocitl v prázdnu. Tmavá díra prostoru rozpínajícího se za ním patřila konturám schodů a jejich vzorovanému koberci. Spadl na záda a dvakrát se otočil, než se mu hlava zarazila o roh sloupu a bezmocně se sesunula k zemi. Tupé rány teď přerušilo ticho. Paul uslyšel, jak mu tepe srdce. Rytmus života v prvním poschodí a v přízemí smrt. Tiše sešel schody a na chvíli se u Henrika zastavil. Ne proto, aby zkontroloval, jestli je živý či mrtvý. Pouze ho zarazil ten zvláštní obraz. Muž ležící na zemi v pokroucené pozici, s malou kaluží u hlavy a nepřítomným prázdným pohledem. Byl by to nádherný obraz. Otevřel dveře a vyšel ven.

Noc byla čistá. Žádná oblaka, žádné hvězdy, žádné nebe. Jen měsíc se škraloupem v oku. Slzou co čeká, až bude moct konečně ukápnout. Paul se rozhlédl po ulici a zamířil k malému svítícímu bodu v dálce. Byla jím kulatá trafika. Přistoupil k okénku a klidným hlasem se zeptal: „Co nejsilnějšího tu máte?“

Chlap uvnitř se natáhl někam do neviditelných poliček své skrýše a vyndal láhev rybízové vodky. Paul si ji prohlédl.

„Ano, to by šlo,“ řekl a zaplatil.

Znovu se rozhlédl kolem. Nebylo tu nic než paneláky, jejichž okna souměrně blikala televizními obrazovkami v různých odstínech podle barvy záclon. Vydal se někam jejich směrem.

Matuš právě dojedl obloženou housku. Přestávka končila a před ním byla poslední hodina odpoledního vyučování. Výtvarka. Matuš neuměl nikdy kreslit, což mu na druhou stranu aspoň příjemně usnadnilo rozhodování, zda zůstat ve škole nebo ji opustit. Několika rychlými pohyby palce napsal Sylvě, jestli s ním nechce opustit gymnázium. Kladná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a tak se již za pár minut oba setkali před školou a dlouze se políbili.

Byl krásný podzim. A jeho den měl mystickou náplň. Sytou a hutnou. Ozón byl cítit úplně všude, přestože nepršelo. Parkem spirálovitě klesaly listy a mraky připomínaly cukrovou vatu. Matuš se Sylvou se vedli za ruku a šťastně rozprávěli o nenáročných tématech. Samotný kontakt pro ně byl daleko důležitější, než jeho obsah. Prošli blokem starých domů a dál kolem dřevěného plotu, který jim připomínal dětství, dokud se před nimi neobjevila tramvajová zastávka. Usedli na nedalekou zídku a Matuš vytáhl cigarety. Ale ještě než si stačil nějakou z nich připálit, zapípal mu telefon. Odblokoval klávesnici a přečetl text zprávy. Poté vstal ze zídky a se zrakem upnutým na miniaturní monitor obešel pomyslné kolečko.

„Kdo ti píše?“ Zeptala se Sylva, ale místo odpovědi jen zpozorovala, jak si Matuš přiložil telefon k uchu a nepřítomně se vzdálil. Pokrčila tedy rameny, sebrala opuštěné cigarety a zapálila si sama. Pozorovala nebe a alej sromů na protilehlém chodníku. Jejich koruny se rytmycky kymácely, jako by všem bezstarostě mávaly na rozloučenou. Bylo to legrační. Podívalá se zpátky Matušovým směrem. Už nevolal, ale jenom tak stál. Vykročila k němu.

„Co tu tak smutně stojíš?“ Chytla ho za ruku. Byla ledová.

„No tak, co ti je?“

Matuš zvedl oči a nesouvisle řekl: „Mlu-.. Mluvil jsem teď se ségrou. Táta. Muj táta-,“ zlomil se mu hlas.

„Co je s ním?“

„Táta prej umřel. Našli ho dneska ráno v práci,“ nevěřícně pohlédl na Sylvu. „To neni možný, určitě se spletli. Určitě je v kanceláři a sedí nad těma svejma papírama.“

Sylva nevěděla, co dělat. Uslyšela blížící se tramvaj, která u nich za moment zastavila.

„Musím se za ním podívat, určitě žije. Táta by přece neumřel!“ zazněl zoufale Matušův trhaný hlas. Nastoupili do vozu a objali se. Sylva držela jeho hlavu přitisklou u břicha a on, stojící o schod níž, ji pevně obepnul rukama. Nezvládl udržet slzy a do toho pořád přerývaně opakoval a ujišťoval se, že to není pravda. Tramvaj se rozjela. Nejdřívě téměř nehlučně, jedna zastávka, pak druhá. Ani to nevnímal. Cítil jen zmáčenou látku Sylviny košile a děsivou tíhu na prsou.

Vagón sebou trhnul a kola elektriky se začala znovu otáčet. Tentokrát však pořád rychleji a rychleji. Poprvé odtrhl tvář od Sylvy a rozmazaně se snažil zaostřit na prostor za oknem. Jako by tam venku zběsile lítalo listí. V pozadí se mihlo fialové světlo. Upřel zrak do směru jízdy a zahlédl postavu bez rovnováhy se motající kolejemi. Kdosi za Matušovými zády začal děsivě křičet. Ten ženský hlas se mu zařezával do uší až k prasknutí. Tramvaj začala šíleně brzdit. Spatřil jiskry odletující z kovových kol a pak ucítil drcnutí. Malé a nenápadné, ale přece ho zaznamenal. Náraz. Křik za ním utichl a vůz konečně zastavil. Dveře se otevřely. Vykymácel se z nich a sesunul se na obrubník silnice, kde zůstal sedět s hlavou mezi koleny. Jenže to nejhorší stejně už spatřil. Zakrvácený chodník a bezvládné tělo. Bál se otevřít oči, aby celý obraz nespatřil znovu.

Nakonec se ale přecejen odhodlal. Mezerou mezi víčky uviděl dlaždice vozovky a spáry mezi nimi. A na nich láhev. Naprasklou a rudě zbarvenou, ale přece ne tolik, aby se nedal rozpoznat text její etikety.

Vodka rybízová.