Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTeď, nebo nikdy
17. 03. 2007
17
35
3114
Autor
Korála
‚Teď, nebo nikdy!‘ Udělá poslední malinkaté krůčky, které ho dělí od okraje srázu, a potom už jen cítí kamínky pod teniskami sypoucí se dolů do propasti. A Honza s nimi. Takřka zpomaleně vnímá, jak zády dopadá na první kámen a sklouzává po něm dolů, jak se instinktivně snaží dostat prsty co nejvýše, jak se pak chytá všeho, na co dosáhne (a toho je, jak si zděšeně uvědomuje, čím dál méně), ale nakonec své tělo dostává zase na pevnou zem s trsy trávy v sevřených rukách. ‚Takže nikdy.‘problesklo mu hlavou, když potom (v bezpečné vzdálenosti od srázu) seděl a prudce oddechoval.
„Cos to dělal?“ Překvapeně sebou škubnul, a spatřil za sebou osůbku sotva sedmiletou, jak stojí mezi dvěma velkými kameny u cesty a zkoumavě si ho prohlíží. Nejdřív nebyl schopen pochopit, co je na ní tak zarážejícího, ale potom si uvědomil, že její hlavička je úplně holá.
„Tys spadnul?“ Pomalu přikývl a horečně uvažoval, jestli si to dítě uvědomuje, že spadnul naschvál.
„A tys chtěl?“ Hlasitě polknul a pak rázně zavrtěl hlavou. ‚Co tady kruci chce?!‘ Snažil se nasadit obvyklý lhostejný výraz, ale civěl na ni stále stejně zděšeně a s pusou otevřenou dokořán.
„Já jsem Markétka a jsem moc nemocná.“ Znovu kývnul a zaklapl ústa; ‚Takže holka.‘. Byl celou situací tak konsternován, že na chvíli zapomenul na své problémy, a zaujatě si ji prohlížel. Kromě toho, že na hlavě neměla jediný vlásek, ho zarážely její oči. ‚Jak kdyby k ní nepatřily.‘ napadlo ho. Skrývaly v sobě jakési zvláštní odhodlání. Odhodlání žít. Podobný pohled viděl ve filmech u lidí, které dělil od smrti jen vlásek. Jenže její vyzařoval ještě jakýmsi optimismem a laskavostí k životu, což se Honzovi nějak nedařilo pochopit.
„A jak se jmenuješ ty?“ zeptala se Markétka. Vytřeštil na ní oči ještě víc.
„Ty nemluvíš?“ Zavrtěl hlavou a měl pocit, jako kdyby nohama dopadnul zase na zem. ‚Ne, nemluvim. A vopovaž se zeptat proč...‘
„A proč?“ ‚Protože jsem blbec, kterej všechno musí zkusit na vlastní kůži.‘ Honza se zamračil a otočil se zpět tváří ke srázu. Zároveň si překvapeně uvědomil, že se toho děvčátka z neznámého důvodu bojí.
„Ty se zlobíš?“ Hlas holčičky se ozval těsně za jeho zády, ale Honza se zbaběle rozhodl si víc té ‚Markétky, nebo jak se jmenuje‘ nevšímat. Teď stála už těsně za jeho zády a cítil jak ho šťouchla prstíkem do zad.
„Hele, co umim!“ Navzdory rozhodnutí, které učinil chvíli předtím, se k ní zvědavě otočil a spatřil, jak dokončuje takovou nějakou vachrlatou hvězdu.
„A co umíš ty?“ Pokrčil rameny a v duchu trpce poznamenal: ‚Nic. Právě, že nic.‘ A v tu chvíli se mocně zastyděl se za své zvědavé pohledy vystřelované k jejím neexistujícím vlasům. Styděl se za svůj strach před touhle malou neznámou. Styděl se, za svoje odměřené chování způsobené jen tím, že vypadala... zvláštně. A nakonec se styděl i za to, že neumí hvězdu.
„Kolik ti je?“ Nejdřív zapřemýšlel, jestli ten cvrček umí počítat a potom zvednul obě ruce s roztaženými prsty, těmi máchnul a podruhé ukázal s máchnutím prstů jen šest.
„To bylo...“ Legračně dospěle nakrabatila čelo a potom vítězoslavně vykřikla: „...šestnáct!“. Honza s obřadnou důkladností kývnul, a pak, aby ji potěšil, ještě zatleskal. Trošku si tím spravil svědomí, ale stále se jí nemohl podívat do očí, a tak svůj pohled tvrdohlavě zakotvil v obzoru. Rozzářená úspěchem se Markétka usadila vedle Honzy a zamířila ukazováčkem na protější kopec.
„Tam teď bydlim. Eště s babičkou a dědou a se psem Jindrou.“ Potom vykulila oči a řekla dychtivě: „On je nemocnej stejně jako já, má taky rakovinu, jenže on má bouli tady na břiše, ale já žádnou bouli nemám, protože já mám nemocnou krev.“ Honzovi se zatmělo před očima. ‚Takže rakovinu...‘ Najednou si vedle ní připadal úplně maličký. Dřív se cítil ztracený v lese problémů a nepříjemností, ale teď se viděl jako nafoukaného ubožáka. Nafoukaného vlastními malými, nicotnými neštěstíčky, které v porovnání s tímhle dítětem snášel stejně jako hypochondr nově objevený flíček na zápěstí.
„Děda totiž chce, abych byla na pořádnym vzduchu, ale maminka to nechtěla a dlouho mě sem s tátou nepustili. Ale teď mě sem pustili, a tak tu jsem.“ vyprávěla Markétka a důležitě rozhazovala rukama. Potom se podívala na Honzu, a když zjistila, že upřeně sleduje kopce před sebou, vstala a šla přímo před něj.
„Hele, já ti eště něco ukážu.“ Ustoupila o krok dozadu, odkašlala si, aby bylo všem jasné, že už začíná, a rozpažila ruce, pomalu a s jakousi dojemnou důkladností. A potom se začala opatrně předklánět stoje jen na jedné noze a už měla tělo skoro vodorovně se zemí, když...
Pozdě si Honza uvědomil, že její chodidlo balancuje na kraji kamene stojícího těsně u okraje propasti. Pozdě se vyšvihnul, aby ji strhl zpět. Viděl, jak zakomíhala rukama a její botaska se smekla po štěrku. A potom už zaznamenával pouze její oči, její obrovské vytřeštěné oči s pohledem, ve kterém se mísilo překvapení s jakousi výčitkou, která ovšem nebyla myšlena Honzovi, ale tak nějak všeobecně světu, jako by říkala: „Já se snažím a vy takle...!“. A potom zmizela za okrajem, ani nezakřičela, nezavolala, jediný zvuk, který se ozýval, byly drobné kamínky sypoucí dolů...
‚Teď, nebo nikdy...‘ blesklo hlavou Honzovi ještě před tím, než sám udělal krok do prázdna.
35 názorů
Aurora Těšínská
29. 04. 2008
děj nic moc, docela obehraný klišé, ale napsaný dobře. trochu mi vadilo, že myšlenky honzy byly zvýrazněný. a pak ten závěr to celý zvrhnul do fantasmagorie, bylo to těžko představitelný, udělalo to z předcchozího textu takovej hollywoodskej biják. aspoň pro mě. ale protože je to napsaný dobře, dávám tip.
Obyčejný_chlap1
30. 04. 2007
svůj názor jsem nemyslel vůbec nabádavě
jen jako že podle mě tenhle text vůbec nepotřebuje takovouhle pointu ..
pro mě je působivej sám o sobě a klidně by pro mě mohl končit už tou holčičí holubičkou .. a taky si ho tak končit nechávám :-)
Pak by to nemělo pointu. Já nevěřim tomu, že se lidi nechaj takle snadno poučit. A ta holka... Pak by tro vubec nebylo poutavý, a rozplynulo by se to do prázdna. Takže tak. A neopravim to, to ste měli pravdu.
viz Lakrov
je mi ale jasný, že naše přání nesplníš, takže ten tip dávám stejně jako Lakrov, bo i tak si ho to zaslouží
Nech ji žít a dám Ti tip. Nebo můžeš nechat žít oba. Dám dva :-). Ale vcelku musím uznat, že k té pomyslné vysoko nasazené laťce z Tvé první povídky dosahuješ docela často.
Já tim myslela jako dobře skončenej, dyť von líp to ve skutečnosti ani dopadnout nemohlo. Proto ty dílka považuju spíš za realistický než pesimistický.
A děkuju za chválu, tak jsem nebyla zrudnutá už dlouho... :cB
Ježišmarjá, Tvoje povídky mně oddělaj...tak moc krásný a pesimistický, uáá...dobrej konec by nebyl?:))) A tak spolu žili v nebi šťastně až do smrti nebo tak něco... Trošku to zlehčuju, píšeš nádherně smutný věci...a máš ode mně samozřejmě další typ a já mám naopak novýho oblíbenýho autora:) *
To doufám, že se dycky má co zlepšovat. Páč jinak by to byla děsná nuda...
to dělá ten "redaktor" pod přezdívkou :) ale jen tak mezi náma - jsem jím jen pár dnů... buď v klidu :) mě se to jako celek líbilo. Ale samozřejmě, ani to nejvýtečnější zboží se nesmí přechválit. stále je co zlepšovat :)
A eště jsem chtěla zareagovat na to klišé; je pravda, že jsem zpracovávala téma asi tak už tisíkrát omletovatý, ale pokusila jsem se to pojmout trochu jinym způsobem, což mám pocit, že nakonec se mi to možná povedlo. Teda jako já se nechci ospravedlňovat, jenom možná trochu dovysvětlit, ale jináč souhlasim (ale ne nějak převratně :c)) Ty jo, tři reakce, to už vypadá, že mi na tom hodně záleží, hm...
Jojo, to je pravda, několikrát jsem si uvědomila, že to tam cpu bez rozmyslu, tak jsem se pokoušela se na to soustředit, ale neuhlídala jsem to asik... Kuju za upozornění, joooo.
místy to sklouzlo ke klišé (dějovému), nikoliv výrazovému. ale jako celek atmosférické a v mezích moralizující (byť mezi řádky). Celkově vzato: schopná forma, čtivé a hodné větší pozornosti. Na tip je to s přehledem.
Jinak bacha na chybky typu "na ni", "na ní"
"Snažil se nasadit obvyklý lhostejný výraz, ale civěl na ní stále stejně zděšeně a s pusou otevřenou dokořán"
civěl na TU dívku, takže krátké "i". Něco podobného jsem tam zpozoroval minimálně ještě jednou.
To je právě to, čeho se desim, že člověk předpokládá nějakou autobiografičnost. A to jakože i já, ačkoliv sama za sebe vim, že to tak dost často nebejvá. Zasebevraždit se nechci ani v nejmenšim, pokud je mi známo, tak nikoho s rakovinou neznám, němýho jsem v životě nepoznala myslim ani jednoho. A asi jsem se tak ani nikdy necejtila. Spíš je to tak nějak soupis různejch věcí, který mě napadaj, ale prostě tak nějak ve třetí osobě...
jo, i mně se to líbí, sice nápad již nejdnou použitý, nicméně s né už tolik ohraným závěrem a hlavně čtivě napsané...jen by mě zajímalo:já když píšu, vždycky v tom je něco z mé vlastní zkušenosti, nebo z mých myšlenek a tak nevím..chceš se zasebevraždit, nebo znáš někoho s rakovinou, nebo němého?...nebo ses tak cítila?
ahoj a dík
ten konec mě přijde těžko představitelnej, ale píšeš dobře, např. tahle věta je bezva:
"Ustoupila o krok dozadu, odkašlala si, aby bylo všem jasné, že už začíná, a rozpažila ruce, pomalu a s jakousi dojemnou důkladností."
jen tak dál..
Tyjo... Když jsem dočetla, běhal mi mráz po zádech. Dobře napsané. Tip!
Umprdentální_Kandelábrdelismus
18. 03. 2007
vůbec bych neřekla, že "sem hodíš něco zbrkle", píšeš pěkně, povídka mě zaujala myšlenkou... TIP