Zívám

Zívám. Rozhlížím se po ospalém městě a možná ještě trochu rozespale mžourám do sluníčka. Je to příjemné a jakpak by taky ne. Do mého líného kroku mi hraje hudba z walkmana. Snažím se na nic nemyslet, jenom si užívat tohoto okamžiku vrcholné spokojenosti a usmíření se sebou samým. Dnes je opravdu hezky. Bylo by skvělé, kdyby byl celý život jedinou velkou procházkou v ospalém městečku, kdy má člověk pocit opravdového klidu a nepopsatelné radosti. Možná, že život takový je. To by se mi líbilo. Mám rád život. Hudba je nádherná. Dokonale jsem s ní sladil krok a zdá se, že už ani nejdu, spíš se mírně nadnáším v jejím rytmu a ona se kolem mě točí, je ve mně. JE NÁDHERNÉ NEMÍT STAROSTI. I když já vlastně žádné nemám. Jenom ten pocit, že mi něco uniká, že mi něco proklouzává mezi prsty a já to nemůžu chytit. Tenhle pocit mě trápí. Zívám. Kdybych kouřil, zapálil bych si teď určitě cigaretu. Chvíli bych se připravoval na ten malý obřad zapalování a pak bych si konečně slastně vychutnal první potáhnutí. Jenže nekouřím a tak jdu dál. Míjím pár lidí na procházce, ale skoro je nevnímám ostatně jako téměř vždy. Necítím potřebu se nějak otevírat pro veřejnost. Přesto nemůžu říci , že by mi byli lidé lhostejní. Spíše naopak. Je pořád tak nádherně a mě napadá, že by bylo úžasné potkat karnevalový rej a zaplést se do něj a nechat se jen tak unášet a přitom zjišťovat, že tohle vše je jenom krásný vtip, nic co by se mělo brát vážně. Rej v mé hlavě mě bere do svého náručí a já tancuji a směju se. Do ucha mi troubí trumpetista v psí masce. A takhle spolu poskakujeme ulicí, lidé si na nás ukazují, a my vystavujeme své rozesmáté tváře. TRAMTADADADAAAAAAAAA...

---