BOREČSKÁ SONATINA A VELKÁ SYMFONIE STŘEDOHORSKÁ

17. 5. 2008...

BOREČSKÁ  SONATINA A VELKÁ SYMFONIE STŘEDOHORSKÁ

Dnešní den se probouzí do husté mlhy, která mě doprovází cestou do Lovosic. Krajina je obestřena  tajemstvím, jen pestrá květena podél trati dává tušit  další krásy a zajímavosti pokračujícího jara. V okolí Roudnice už svítí žluté květy kozí brady, ve stejné barvě začíná kvést   starček přímětník,  fialově modrá šalvěj luční a kostival lékařský, růžová vikev,  zelenkavě bílá rezeda a tu a tam se červenají vlčí máky. Zaujmou mě  žlutě kvetoucí keříky  štědřence obecného.

Z Lovosoc se přesuneme autem do Režného Újezda, odkud pokračujeme už po svých  naší známou cestou k naučné stezce Boreč. První zastavení patří jako každoročně naší studánce a pak už vzhůru do listnatého lesa  zajímavého znělcového vrchu s nadmořskou výškou 446 m , proslulého v zimě ventarolami (výdechy teplého vzduchu) a v jarním a letním období naopak výdechy vzduchu studeného (ledové jámy). Lovoš, za nímž se rádi ohlížíme, je stále v mlze, počasí nejisté.

Úpatí Borče nás vítá kantátou pěnkavovitých ptáčků, vůní rozkvetlého hlohu a ostrůvky drobně bíle kvetoucí mařinky vonné, která upoutá naši pozornost  i svými listy uspořádanými do hvězdic. Tu a tam kvete rozrazil, hluchavka bílá, ptačinec velekvětý, snědek chocholičnatý a fialově růžový kakost smrdutý - má sice zvláštní kořeněnou vůni, ale mně se nezdá smrdutý. Nápadné lesklé nové listy jaterníků, jejichž typický tvar dal rostlině název, napovídají, kde brzy byly jejich nádherné modré kvítky. Listy svízelu přítuly a dalších rostlin.  Obdivujeme mohutný, nejméně stopadesátiletý dub letní. V ohybu cesty na sebe upozorní nápadnou svítivou zelení  několik větších kamenů, jsou celé potažené "jemným sametem", který si mohu pohladit. Je to druh lišejníku a mně se tak potvrzuje domněnka z minulého výletu, kdy jsem pátrala po záhadě nezvykle ostře zeleného Radobýlu.

Les je  svěží  a stejně tak i malá loučka, která si rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek vláhy. Tak vysokou a sytě zelenou trávu jsme tu nikdy neviděli. Objevíme v trávě nápadně modré květy zběhovce plazivého, žlutého pryskyřníku a trochu přerostlého pryšce chvojky. O místo na slunci  tu  musela bojovat  i  prvosenka jarní, teď již odkvetlá. Sluneční paprsky začínají svádět  boj s mlhou, která jen nerada ustupuje. Loučka ožívá. Pozorujeme množství drobného poletujícího hmyzu, různých malých můr  zalétávajících do trávy a menších motýlů. Představí se nám babočka síťkovaná (naše nejmenší babočka), která usedne na list trávy a roztáhne křídla proti slunci.  Velkou záhadou zůstane drobný světle okrově žlutý motýlek, který při letu tak trochu připomíná suchý akátový list, s nímž si pohrává vítr. I on usedne a předvede se nám. Na křídlech má droboučké černé skvrnky. Motýlek připomíná samičku ohniváčka celíkového, ale je trochu jiný a atlas mi nic bližšího nenapověděl...

Pokračujeme v cestě, která se zužuje a stoupá.  Po levé straně si povšimneme otvoru mezi kameny. Vložíme do něj ruku a zjistíme, že to tam pěkně studeně táhne.  Kolem nás přeletí strakapúd velký s varovným pokřikem. Potkáváme další květenu, tu pomněnky, ostrůvky rozrazilu, listy kozince sladkolistého a dokonce i listy lilie zlatohlávku.

Zastavili jsme se v kamenné suti, kde, k našemu údivu roste i borůvčí, které bychom tu  nehledali.  Posadíme se a nasáváme vůni lesa a celkovou krásnou a klidnou atmosféru tohoto zajímavého a proslulého koutu Českého středohoří. Kvete jeřáb ptačí. Znovu se ozval  varovný křik strakapúda a  kdesi v dálce  i  bažanta, jako by mu snad chtěl odpovědět.  Kolem nás proletí větší perleťovec s rezavými křídly a černými skvrnami, po chvíli bělásek řepkový - ten má pro změnu rezavé okraje křídel.  Delší dobu  si prohlížíme hnědáska kostkovaného, který se usadil v naší blízkosti a nebyl plachý. Svojí přítomností  nás potěšil okáč luční. Další zajímavostí byl malý štíhlý brouček s kovově modrými krovkami. Je tu klid, nikým nerušený.
Při návratu do Režného Újezda nás potěšil všeobjímající Lovoš, který  vystoupil z mlhy. I jeho skalnaté svahy se mohou pochlubit na dálku lišejníkem, i když méně intenzivně zbarveným. 
 
A ještě navštívíme  galerii Svazu ochránců přírody  " Porta Bohemica" v Lovosicích, která je zasvěcena Českému středohoří. Milé překvapení nás čeká v jejím prvním patře, kde jsou vystaveny panoramatické obrazy Českého středohoří lovosického výtvarníka Antonína Baráka (2. 4. 1917 -  15. 8. 1999).  Velké tempery a malé akvarely, vypovídající o velké lásce malíře,   na nás dýchnou jedinečnou atmosférou  naší milované krajiny, kterou malíř zachytil ve všech ročních dobách.   Malíř nezapomíná ani na Říp. Obdivuji lehkost a zároveň i precizní provedení,  zářivost barev, světla a stíny v korunách stromů i v polích, dramatičnost oblohy i kopců, shlížejících ve svých modravých a fialových tónech do údolí s malebnými vesničkami. Jsem  nadšena  kompozicí obrazů a jejich inspirativní barevností.  Velice působivá a asi ne náhodná  je častá  kombinace škály fialových a modrých barev se žlutou, oranžovou a okrovou a kdesi uprostřed jsou tóny zelené a hnědé. Krásné a hodně blízké jsou mi i jednobarevné akvarely.
Obraz je jako hudební skladba. Výstavu Antonína Baráka  bych nazvala "Velká symfonie středohorská".

Sedím ve vlaku se svými krásnými a hlubokými dojmy z výletu i z výstavy. Vzdalující se sopečná krajina má nafialovělý nádech....

---