úterní

ale ještě si pamatuju úterý.

jako by na tom záleželo

byl to den a já v něm sama. zase.

hodně chodila, myslela. v čase

viděla lidi. lidi jsou lidi.

taky si pamatuju zubaře a

zvuk vrtačky. že jsem se dívala do světla

a pak zavřela oči aby to míň bolelo. nebolelo.

člověk má jenom pocit, že když nevidí, necítí.

"a pár hodin nekousat" ještě tohle.

tak jsem nekousala. neubližovala.

nezůstávaly po mně zarudlé otisky pod kůží

jako po vlněném svetru. jenom jinak.

pamatuju si zelené ráno pod botama

barevný podzim jasně zklidňující hlavu

starou paní v růžovém pyžamu věšící prádlo

nevím proč mi z ní bylo smutně, asi časem.

jen jsme si vyměnily pohled. kdoví co znamenal.

v úterý jsem šla

rozcházela zub, procházela krajinu svého já a

a viděla kočku, psa, psa, kočku, psa, koně, ovce, hnědé kozy, bílé kozy, krávy, psa, psa.

u vody byl velký klid a pod skokanským můstkem

snad ještě větší a bylo teplo. zářilo letně.

pamatuju si, že jsem šla stopou pohádky

aspoň jsem si to myslela

říkala si, že lyže jsou v muzeu a grenoble už byl sakra dávno.

jako by na tom záleželo. vždyť je to hloupost.

svět a krajina trvá a stromy rostou.

a vzpomínky jsou. stejně tak pohádky.

nepamatuju si co bylo dřív

a co je teď je matné.

tak vzpomínám.

toho, co si jeden nepamatuje, je vždycky víc.