Co ženám vadí

Otevřel dveře bytu. Anna stála v rámu kuchyňských dveří. „Ahoj miláčku,” řekl. Zul si boty a vjel do bačkor. Jednou rukou jí podal růži zabalenou do bílého papíru se dvěma větvičkami kapradí, druhou pověsil kabát.
„To byl zase prašivej den,” řekl a prošel kolem ní. Zvedal jednu pokličku za druhou, z mísy vytáhl list salátu a vložil si jej do úst.
„Hned se vrátím,” řekl a odešel do ložnice.
Seděla u prostřeného stolu a čichala k růži. Slyšela jeho šramocení, pak skřípnutí dveří u skříně a šumění vody ve sprše. Zpíval si.

„Tak si představ,” řekl s plnými ústy, „šéf nedal pokoj ani dneska, když se hraje tenhle zápas. Odpoledne svolal konferenci a předváděl svoje řečnický umění.” Polkl. „A Loukotková zase svoji frizůru. Ale to se jí musí nechat, ženská má vkus, na ty svý léta. Ta když se namaluje, tak je to tak decentní, že bys nepoznala, že na sobě nějakou rtěnku má,” šermoval ve vzduchu vidličkou. „Já nevím, odkaď ta ženská bere peníze na ty svý hadry. Na první pohled se zdá, že jsou z obchoďáku, ale v tom je to umění, aby to tak nenápadně jenom vypadalo. Kdepák, to tady nekoupila. Však ty služební cesty jsou u ní nějak podezřele častý. A dycinky se šéfem, ono se proslýchá, že s ním...” Zakuckal se. „Drahoušku, nebylo by tam nějaký pivo?”

Vstala a láhev mu přinesla. Nalila pivo do sklenice a opět usedla naproti. Před sebou rozprostřel noviny, tak, že viděla pouze jeho plešinu.
„Podíváš se se mnou na ten zápas?” zeptal se. „Tak ten musím vidět,“ řekl ještě a pak se zahloubal do čtení. „Ti Angličani nejsou špatní, ale Němci jsou lepší. Bohužel. Tak jsem zvědavej.”
Vstal a odešel na záchod. Noviny si vzal s sebou. Uklidila ze stolu a měla umyto dřív než se vrátil a usadil do křesla před televizí. Jen ještě vše poutírala a uložila.

Seděl v křesle a sledoval dění na obrazovce. Nad pronikavým světlem obrovských obloukových lamp černé nebe, pod ním brčálově zelená plocha hřiště. Po ní běhali za balonem milionáři v pestrých dresech, na tribunách skandovali fanoušci. Naklonil se, jakoby doufal, že v té pozici pronikne za rám obrazovky, že uvidí víc, že nasaje tu atmosféru, že splyne s tím davem.
Pohlédla na obrazovku, pak na něj, ještě jednou tam a zpět. Nalil si do sklenice pivo a usrkl. „Kam čumíš?” zařval. „Já to nevydržím, on hraje jak ponocnej, vidíš ho, vidíš co dělá?! Ne! Na to se nejde dívat!” Díval se. Kamera zabírala státníky na tribuně. Britské panovnici zazářil diadém jako hejno malých reflektorů.

„Miláčku, dyť já nic nevidím,” zaprotestoval. Stála mezi ním a obrazovkou. Nahnul se do strany, aby zahlédl aspoň kousek obrazovky kolem jejího boku, a když se přesunula i tam, nahnul se na opačnou stranu, a ona následovala jeho zrak.
„Neblbni,” řekl. „Nechceš taky?” Poslepu jí podal poloprázdnou sklenici. Vzala ji do dvou prstů a odnesla do kuchyně.
„Gól!” vyjekl, „nádhera, já bych toho kluka ušatýho zulíbal!”
Postavila se za něj a obě dlaně položila na jeho ramena. Zavrněl a propadl se hlouběji do křesla. Hnětla mu ramenní svaly, rukama mu sjela pod bradu, až na prsa. Přitiskla svou tvář k jeho a něco mu zašeptala.
„Co děláš, dyť nic neslyším,” řekl, vymanil se z jejího objetí a usedl zpříma.

Růži vložila na chodbě do vázy, kde uchovávala uschlé květiny posledních let. Žlutohnědé ladily s šedivou kameninovou vázou a s bazaltovou poličkou nad ústředním topením. Upravila ty vzpomínky, odstoupila o dva kroky a chvíli si je prohlížela. Pak odešla do ložnice.

Naslouchala zvukům, přicházejícím z obyvacího pokoje, jeho výkřikům nadšení i pohrdání, odposlouchala si i krok do koupelny a cvrkot v záchodové míse. Sem tam bouchnutí dvířek ledničky, šramot přesunutého křesla. Nakonec ji zmohl spánek.

Vešel do ložnice a vklouzl do postele vedle ní. Páchl pivem a oříšky. Jeho ruka našla pod pokrývkou její paži, přešla na břicho a po chvíli se zastavila na její hrudi. Potom putovala výše, dotkla se hrdla, pohladila tvář a ťukla do lalůčku ucha. Pak ještě dál, a když spočinula na temeni hlavy, ustrnula.


Toho rána byla u své kadeřnice. Chodívala k ní už mnoho let. Pokaždé odpovídala na otázku, jak že si to přeje tentokrát, stejně.
Ale dnes neřekla nic. Kadeřnice, jež moc neposlouchala a už si připravovala své obvyklé nádobíčko, zpozorněla.
„Řekla jste něco?” zeptala se a zůstala stát.
„Že bych si přála takový účes, aby si ho manžel jednou všiml.”
„Milá paní,” vzdychla kadeřnice, „to byste se musela nechat ostříhat dohola.”
Otočila se k ní, pohlédla jí do očí, malinko se usmála a řekla:
„Tak mě ostříhejte. Dohola.”
„To myslíte vážně?” řekla kadeřnice po chvíli.
„Dělejte!” skoro křikla.
Kadeřnice se rozhlédla, ale nikdo jim nevěnoval pozornost. Vzala do ruky holicí strojek a přistoupila ke křeslu.
„Fakt? Dohola?” řekla.
Stiskla zuby a zadívala se do zrcadla před sebou.
Kadeřnice zapnula strojek a vjela jí s ním do vlasů. Za strojkem zůstala široká, hnusná pěšina.


Jeho dlaň na jejím temeni se chvěla. Stáhl ruku k sobě a posadil se.
Rozsvítil lampičku a snažil se zaostřit své opilé oči. Oběma rukama uchopil límeček pod krkem a snažil se ho roztáhnout. Nešlo to. Škubnul. Knoflík vystřelil a zapadl mezi matrace.
„Ani,” zasípal, „mně se nějak špatně dejchá.“
Vstala a otevřela okno.