Velrybí labutí píseň

U mořského dna lenivě ležel veliký šedivý válec. Na jednom konci byl vyboulený a zakulacený, na druhém se ztenčoval, ztenčoval a pak zase rozšiřoval a zplacatěl a rozdvojoval se jakoby do vidličky. Výsledek byl tedy mírně rozpačitý. Netrénovanému oku mohl vzdáleně připomenout velrybu. A taky, že to velryba byla.

Povalovala se u dna a měla mizernou náladu.

"Jsem to ale mořská kráva (Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), toho času vyhynut), zapomněla jsem se zase nadechnout", povzdechla si a loupla očima nahoru, kde se přes třepetavé závěsy medúz, barevné koberce rybího dorostu (zastoupeny všechny velikosti a tvary, namátkou středně velký deltoid, pomenší kosodélník, vypasený hexagram a spousta malinkých čtverečků, z nichž jeden byl patrně v mládí kousnut něčím zubatým do ocásku),  rozevláté hřívy mořských koníků, choboty chobotnic,  rej noků a  barák údů nesměle rýsoval jeden z vertikálních konců moře a to ten, kde je vzduch.

"Bude to dlouhá cesta", řekla si velryba a čtenáři nezbývá než s ní souhlasit, je-li ovšem empatický. Není-li, nechť si třeba představí, že se najednou vzbudí uprostřed noci s neodbytnou potřebou močení a musí jít, ač se mu nechce, protože se mu chce. A může to býti cesta namáhavá, bolestivá a plná překážek (nedbale odkopnutý pantofel, pohozený svetr s motivem mořských hvězd (které by neznalec mohl pokládat za inkoustové kaňky) či rozevřená kniha o Přátelských ostrovech, zakopnout ve tmě se dá o cokoliv, přítel člověka-nepřítel člověka)  a výsledek je do jisté míry nejistý, avšak smysl pro povinnost, zvyk a snaha nekomplikovat věci více, než je nezbytně nutné žene kupředu lidstvo i velrybstvo, však jsme taky všichni savci, jedna rodina, takže víte, o čem mluvím.

Velryby, pravda, mají cestu na záchod jednodušší, nemusejí v noci se schodů po studené podlaze, nepraští se kolenem do radiátoru, ani se neleknou pavouka v umyvadle a začínající pleši v zrcadle, ale zato musí na hladinu za každým nádechem a tak často nechodí ani ti nejskalnější prostatici.

Abychom v situaci měli tedy jasno: středně velká velryba se neochotně odlepí ode dna hlubiny (bod H) rychlostí pěti machů (ploutví) za minutu. Míří k hladině (bod H) vzdálené od bodu H takových dobrých bratru řekněme zhruba tisíc tři sta šedesát osm machů běžných, případně o třetinu méně machů mocných, záleží na hustotě provozu a tělesné svěžesti.  Tření je pro účely výpočtu zanedbatelné, nálada velryby rovněž. Tahle ji má tedy ovšem pod psa (Pes domácí (Canis lupus f. familiaris). Za jak dlouho bude velryba nahoře, milí počtáři? Pokud se po cestě s někým nezakecá…

Chvíli ji to jistě potrvá, šplhá se vzhůru vskutku neochotně, po pár metrech navíc potkává hašteřící se delfíny, ta jejich dobrá nálada je na facku ploutví, culí se jak idioti, prej nejchytřejší podmořští savci, kde jste si zapomněli mičudu, pitomci? Odplivla by si s chutí, avšak toto gesto ztrácí pod mořem svůj půvab. Pluje tedy nerada dále, netěší ji to, připadá si tlustá a šedivá, což také je.

Ach jo, zapomněla jsem už všechny velrybí písničky, kdy jsem si naposledy zpívala? Velryby si obvykle zpívají rády, jsou-li dobře naloženy. Na rozdíl od lidí si ovšem nezpívají ve sprchách ani vanách a to z jednoho prostého důvodu. Velryby se koupou nerady. Nezbývá jim tedy  než zpívat na veřejných místech, za což jsou často terčem posměchu a nepochopení, delfíni se jim smějí, koníci řehtají, ježci se nafukují a ryby dávají svůj nesouhlas hlasitým mlčením. To vás pak chuť do zpěvu přejde, když vám čumí do huby kdejaký žralok a hladově číhá na každou falešnou notičku.

Proplout ještě mořem mřenek (mřete), chuchvalcem chaluh (kruci, zase mám na řase řasu), omylem drcnout do delfína (to mě ale fakt mrzí), všimnout si jak se paprsek světla odráží od želvího krunýře (kýč), voda je tady nahoře příjemně teplá (zas tady nachcali), proud je trošku silnější (už nemůžu), nahoře to bude možná trošku houpat ( nesnáším delfíny).  A najednou moře končí, dál už není nic, je taky modré, ale nějak jinak, dál pokračovat nejde, tak se tedy aspoň konečně nadechnu, vodotrysk pro případné diváky, chvilku se nechat unášet na hladině, a hele, létající ryby, frajírci, nemají v tom moc jasno, nesměle se pokoušejí utéct a nemůžou, prej rozšiřování hranic poznání, prdlajs, frnknout by chtěli.