Tak pravil Šourek

 Svědci Jehovovi, podobně jako mouchy masařky, se vůči mně ničím zlým neprovinili.
Přesto jsem po zralé úvaze nabyl přesvědčení, že je lépe potkávat se s nimi výhradně mimo byt a pokud možno, jenom vzácně až ojediněle. Ne, že by mi snad Jehovisté často padali do polévky. Ani mi nemytýma nohama nepošlapali řízek, leč v neodbytné dotěrnosti daleko předčí zmíněný hmyz. A hlavně - jsou nezapuditelní.

Proti Svědkům nepůsobí OFF ani DDT. Možná tak ještě TBC, ale to nemám vyzkoušeno. Jediné, z čeho mají opravdovou hrůzu, je transfuze krve. Nemohl jsem však svoji novou, mládeneckou garsoniéru, trvale maskovat jako transfuzní stanici. To dá rozum.

    Ledva proběhl akt stěhování, Jehovisté na sebe nenechali dlouho čekat. Jedním z dvojice nevítaných návštěvníků byl můj bývalý spolužák ze střední - Franta Šourek.
František už v mládí platil za znamenitého rétora, dravého diskutéra a úskočného manipulátora. Zprvu pracoval jako turistický průvodce. O každém kraji dokázal vyprávět tak poutavě, že se návštěvníci nezřídka rozhodli v tom místě už zůstat. Zvláště z kapitalistické ciziny se často vracel poloprázdným autobusem. Po VSKR (Velké sametové kapitalistické revoluci) však jeho hvězda pohasla. Krátce ještě působil v Punkevních jeskyních a jeho stopa už už končila kdesi v katakombách hradu Špilberku, když tu se náhle, s novými ideály, v maturitním saku, zjevil u mých dveří.

    Nacvičená výmluva, že jsem homosexuálním synem poslance Grebeníčka a trpím chronickou anemií, vyžadující opakované transfuze krve, v tomto případě nepřicházela do úvahy.

„Nazdar Šourku! Kdo ti umřel?“ snažil jsem se odlehčit situaci.

„Jste úplně spokojen se svým dosavadním způsobem života? Myslíte si, že jste v něm dosáhl úplně všeho a už vás na pouti životem nemůže nic lepšího potkat?“

„Co mi vykáš ty vole. A pojďte oba dovnitř, nebo si sousedi budou myslet, že se žením. Vypadáte jak svatebčani.“

    Starší Svědek se posadil do křesla, sáhnul do elegantní koženkové tašky jako slepý Hanuš do orloje a bezhlesně mi podstrčil několik úhledných, bohatě ilustrovaných tiskovin, přičemž se usmíval, jako by za to byl štědře placen. Vypadal jako mongoloidní smajlík ve formátu 3D. Pokusil jsem se usmívat ještě víc než on, ale dostal jsem křeč a začalo mi cukat v oku. František nabyl přesvědčení, že na něj spiklenecky pomrkávám a přitvrdil v komisnosti:

„Zamyslete se nad mými otázkami a zkuste si ve volných chvílích přečíst tyto publikace. Za několik týdnů se stavíme a bude nám stačit, když nám řeknete, zda se váš názor na svět díky novému poznání nějak změnil…“

„Franto, dyť víš, že já jsem nikdy v Pána Boha nevěřil. Dokonce ani v soudruha Boha. Chápeš? Aby to ti věřící neměli tak snadný! Proto přece Pánbůh stvořil nás ateisty, ne? Ale abys věděl, že jsem kámoš, tak já se na ty vaše komiksy mrknu. Nerozdáváte taky firemní propisky a kalendáře?“

To už jsem asi přehnal, neboť „3D smajlík“ mírně povolil úsměv a Šourkovi věnoval pohled, po kterém by kráva začala z fleku dojit krev.

„Ne, ale nabízíme vám pomocnou ruku! V našem společenství naleznete nejen odpovědi na všechny otázky, všechny problémy, ale poznáte i mnoho dobrých lidí.“

    Na ta slova oba věrozvěsti vstali a s přáním hezkého dne, odebrali se Havlíčkovou ulicí spasit dalšího Satanova přisluhovače. Měl jsem několik týdnů na to, abych se připravil na teologickou disputaci.
    V práci jsem si vzal dovolenou. Začal jsem listovat v časopisech s podivnými názvy „Strážná věž“ a „Probuďte se“. V Městské knihovně jsem vyprázdnil polici s náboženskou literaturou a na internetu jsem začal vyhledávat stránky, které jsem dříve s pohrdáním opomíjel. Pracuji jako účetní. Studovat drobnohledné texty zákonů v tlustých knihách, psané šroubovitým stylem, mi nečiní větších obtíží. Ale četli jste někdy Bibli? Je mnohonásobně objemnější než Sbírka předpisů pro sociální pojištění a daleko méně přehledná. Jenom seznam jmen vydal na celý školní sešit a to jsem ještě nebyl ani u Abraháma. Ještěže chápavý autor zmiňoval jen mužské potomky.   

    K blábolům ve Strážné věži jsem pojal okamžitě nedůvěru. Vypadalo to, že mají otázky na všechny odpovědi a problém na každé řešení. Ještě bych chápal jejich pojetí Ježíše, jako chlápka, který remcal proti vrchnosti, dostal za to na frak a díky vydatné medializaci se stal celebritou. No, zkuste se nechat přitlouct na prkno a říct při tom něco moudřejšího než - jauvajs! Ale řeči, že všechny ostatní církve a vlády jsou ovládány ďáblem, že brzo přijde Armagedonská bitva a ti kteří přežijí, budou vládnout 1000 let a v tomto období nebudou nemoci, ani smrt; že bude hojnost ovoce i květin a šelmy zkrotnou! Cože? Představa vychrtlého lva, jak se lísá ke kolouchovi a svými mohutnými špičáky neohrabaně ožižlává mrkev, mě namíchla.
Internet mi, naštěstí, spravil náladu. Víte, že sektu Svědků Jehovových založil americký obchodník Charles T. Russell, člen mezinárodní okultistické organizace „Svobodní zednáři“? Právě odtud Svědci přejali výraz „JEHOVA“! Russelův hrob ve tvaru pyramidy je právě na pozemku pittsburské zednářské lóže. Jmenovaný vypočítal, že r. 1914 má dojít ke konci světa. Když se tak nestalo, bylo datum přesunuto na rok 1918, 1925 a 1975… Ha! Žádný prorok! Okultista to byl! S novou chutí jsem se pustil do studia.

    V pátek, pozdě odpoledne, zrovna když jsem si ve vaně překládal evangelium Esejských z aramejštiny, ozval se zvonek u dveří. Svědci! Konečně nadešel čas zúčtování. Teď zúročím své dvoutýdenní studium! Odložil jsem knihu a na pár vteřin jsem se oddal meditaci.
Byl jsem osvícen! Cítil jsem se naplněn nekonečnou moudrostí. Vklouznul jsem do županu a po dalším zazvonění jsem dychtivě otevřel dveře. Byli tam!
Rozpřáhl jsem na uvítanou do široka ruce a v tu chvíli se mi rozepnul župan. Šourkovi při tom pohledu spadla nacvičená grimasa.
Ukázal na mně jako Kozina na Lomikara, vyměnil si s mongoloidem vyděšený pohled a nečekaně civilním hlasem pravil:

„Ty nám taky!“