Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDopis na rozloučenou
Autor
FLO
Byl to zcela zoufalý čin, a proto sem ho neměla naplánovaný. Ležela sem ve vaně, oblečená a promýšlela, jaká po mně zůstane spoušť, až si ty žíly podřežu. Mohla bych sem na zem třeba hodit papír, možná by z krevních cákanců vznikl docela dobrej obraz. Nó, srandičky, srandičky... ale vůbec sem to nevychytala. Nechtěla sem, aby mě takhle našel někdo... Rozhodla sem se, že zavolám policii a oznámím, že se chystám se zabít. Než sem dorazí, bude pozdě. A příbuzní mě pak uvidí čistou, umytou, nekrvavou. V márnici. No dobrý. Takže sem vylezla z vany. Nechávala sem za sebou louže vody. Capkala sem v mokrých ponožkách po koberci. Pak sem vytáhla z batohu mobil. Zavolám těsně potom, co do sebe říznu. Aby neměli šanci mě ňákým stylem zachraňovat.
A potom mě napadlo, že ještě něco sem přece jenom neudělala. Musím napsat dopis na rozloučenou.
Sedla sem si teda ke stolu a vytáhla blok a propisku. Tak to bude trapas. Vůbec sem neměla tušení, co bych tam jako měla napsat. Učili sme se ve škole, jak psat obchodní dopisy, ale dopis na rozloučenou, aby člověk nevypadal trapně, když se ve velkým rozhodne odejít, to už se nikde neučí. Mohly by být třeba kurzy pro sebevrahy. Lidi by se tam měli naučit jak se co nejrychleji a pokud možno bezbolestně zabít, co by měl člověk předtím vyřídit (např. zaplatit dluhy, odhlásit inkaso, předplatný na časák a pod.), a taky by se měli lidi učit psat dopisy na rozloučenou, aby zněly chytře, dojemně a hlavně ne blbě.
Takže začnu oslovením, ne? Chtěla sem to napsat mamce a taťkovi, takže napíšu nahoru: Milí rodičové. Nebo snad: Milí rodiče? Teď sem byla s češtinou v prdeli. Musela sem to ňák lišácky vyřešit. Napadlo mě napsat nahoru dramaticky: Matko! A pokračovat v lehce depresivním duchu, ale potom sem to zavrhla. Napsala sem teda nahoru: Milí mamko a taťko. To bylo nejtrapnější ze všech možností, takže sem papír zahodila. Milí mamko a taťko...zbláznila sem se? Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Takový blud! Vzpomněla sem si, jak sem šla kolem řeznictví a tam bylo napsaný přes celou výlohu: Nádherné vepřové žebra. A nebo cedule v hospodě na automatech: Zákaz hry osobám mladších 18ti let. Uchichtla sem se nad tím. Vzala sem novej papír a nahoru sem napsala: Milá mamko, drahý taťko. To sem to vymyslela, pochválila sem se. Propiska mi mezitím poslintala ruku. A co dál...měla sem vás ráda, hm, jednou tam musíme všichni, tak já tam du o něco dřív, nó...nebrečte, já už to mám za sebou...prostě nemůžu bez něho žít...tak to je strašnej TRAPAS! Takový hloupý fráze, takový kraviny. Nebo bych tam mohla napsat něco bojovnýho. Třeba tam prdnout něco jako: svou smrtí protestuju proti zabíjení prasat. Hm, to je blbost. A to mi psaní nikdy nedělalo problémy. Ve škole sem dycky měla nejlepší slohovky. Ale to sme tam nepsali dopisy na rozloučenou, to je fakt. Stejně by mě zajímalo, co by tam asi tak ostatní napsali. A co tam tak smolili ostatní sebevrazi. Snažila sem se pokračovat. Napsala sem na další řádek: Protože už dál nemůžu žít, rozhodla sem se umřít. Ušklíbla sem se. No to je skvělý. Protože nic lepšího nevymyslím, napíšu, že je mám ráda a podepíšu se. Takže v konečným znění vypadal dopis takto:
Milá mamko, drahý taťko!
Protože už dál nemůžu žít, rozhodla sem se umřít.
Ale mám vás ráda. Čau, Lída.
A to bylo všechno, na co sem se zmohla. Byl to pokus o něco originálního, ale opravdu to byl jenom pokus. Co v těch dopisech ostatní můžou mět tak duchaplnýho? Třeba nic. A třeba taky...budu se muset někde inspirovat. Do té doby sebevraždu odkládám. Třeba mezitím stihnu zaplatit dluhy, odhlásit inkaso a nebo našetřit si na zpopelnění. Ale než si našetřím tolik peněz, to bude taky trvat strašně dlouho. Roztrhala sem dopis a rozhodla sem se, že se nezabiju. Budu to muset vydržet. Smrt je totiž moc drahá. A taky slohově náročná.