Lisboa

vzbudil mě zvuk jak z pekelnýho zvonu

ten můj zatracenej zvonek sakra

trhám jeho střeva ze zdi

mám obrovský drápy a hnusný trčící vousy

přítel zatluče na dveře krabicí

vína

otevřu na chodbu plnou mlhy a rachotu

„zatracení flexisti“ uleví si a jde dál

pijeme nalačno v nestydatě ranným dopoledni

a on mi vypráví o Lisabonu

o řece která vypadá jako moře

o divný, líně kafkovský atmosféře

kterou to město má..

„hochu dvoumetrový prostitutky s vlasama jak len

jakási divoká černá lesklá

a pohled na mocnej Atlantik

zaníceným Magelanovým pohledem“

 

odmlčí se, pokyvuji..

 

chlastáme tu krabici na římskej způsob

s trochou vody

a pak jdeme ven a Praha se rozvaluje v mlze

jako děvka za lehkým závěsem

sednem si v parku

čumím na vyprahlou zem a divím se že nezačne hořet

divím se, že nezačnu hořet já

palmami a mořem a pachem shnilých fíků a taveren

divím se, že nezačnu hořet portským

a promenádami, noční pláží

a ulicema plnýma koček

Stromovkou projde nádherná snědá dívka

chudák má obrnu -

jsem duchem lisabonským Kafkou

rozbrečím se

na všech lavičkách světa