42°Celsia

Procitnul jsem na podlaze v obýváku
nějakýho Spořilovskýho paneláku -
poté co jsem v noci obtěžoval hostitelku,
vypil archiv chlastu jejího otce
a vyhulil všechnu trávu..

budím se s ksichtem zabořeným do dlouhejch chlupů koberce.. 
přítel - její bývalej kluk si hověl na gaučíku..
já ležel na zemi jako pes -
a ona nakráčela ze svýho pokojíčku vyspinkaná a připravila ranní kávu
stále dost krásná, s vlasy do půl zad, z kterejch ještě voněla noc
celej ten zvláštní pach spánku..
a magickejma očima, zasněnýma -
s takovým kovovým matem v hlase řekla:
„Vypadáš jako jeden člověk, co mi tu vysypal skleněný dveře, trochu jsem se tě včera bála...“,
“Snad jsem tě mile překvapil.“ odpověděl jsem a usmál se.

tahle dívka měla všelijaký kolidž ve státech,
měla přehled a úroveň a byla nenucenou aristokratkou v tom panelákovým hnusu.
hledal jsem v jejích gestech známky nasranosti za ten včerejšek,
ale pohybovala se kuchyní s naprostou grácií...
pili jsme kávu,
viděl jsem na nich, že si chtěj zašukat...
ze starý známosti zřejmě,
stačí kapka sentimentu, která to celý rozpoutá..
je to sice živočišný, ale na druhou stranu taky blbý jak hodiny
a nudný-

skoro všichni si libujou v bludu:
s nepravejma ženskejma,
v nepravejch pokojích,
lžou si do kapsy,
přímo si tam serou
a šukají co se dá a pijí co se dá -
protože nemaj odvahu něco chtít čistě..
přestože měli partnery, píchali spolu stále dál, ze setrvačnosti,
z potřeby intimity, tajemství, hříchu, co já vím?
bylo mi to jedno.

„tak ahoj“ řekl jsem a „díky za pohostinnost!“
pche ...
jel jsem výtahem dolů úplně vysátej, úplně na dně,
s nepatrným citem vibrujícím mi ve vnitřnostech a se spáleným šlincem od koberce na čele,
/achjo, asi jsem zase předváděl Mickeyho Rourka, jak vklouzával do ringu ve Wrestlerovi/ 

nastoupil jsem do busu a odjel jsem přes půl města coby černej pasažér
a drsný slunce šplhalo výš a my míjeli snobácký vilky jako v LA
na zahradách rostly pomeranče a před domy stála obludně velká auta,
cejtil jsem se trochu jako Buk za krize,
byl to velmi velmi horký den...

vyskočil jsem na zastávce Pod pekařkou,
šéf když mě spatřil mi  sdělil: „No ty vole, ty máš ránu!“
ukázal mi co budu dělat..
měl jsem mít velkou premiéru s křovinořezem,
podal mi takový popruhy na záda a já si je pokusil navlíct,
ale nějak jsem se do toho zamotal,
popruhy ze mě čouhaly úplně debilně..
„proboha ukaž ty vole“..
měl jsem kocovinu jako prase, sotva jsem stál na nohách..
vzal jsem si speciální velký brejle a přihákl dvacetikilovej dlouhej předmět na bok,
zatáhl za šnůru motoru a ta brutální svině se rozchechtala,
struna se začala točit, šel jsem na to..

křoviňák je vlastně mechanická kosa,
pohyb je stejnej,
šoural jsem se pod stromy a oháněl se tou vibrující, hlučnou věcí
a jetel padal podťatej a bodláky a všemožný trávy, byl to masakr..
hmyz mizel, ohlížel se po mně jako po hnusně velikým trolovi,
každý můj krok způsoboval zkázu, bylo to fajn..

pak jsem ale narazil na svoje první jablko a pochopil proč mám tu zástěru a brejle
struna ho rozsekla ve dví, explodovalo - - -
do ksichtu mi vystřelila jablečná přesnídávka..
byl jsem zrovna pod ovocnými stromy a ty zkurvený jabka byly všude a meruňky a broskve.....

všechno to lítalo směrem na mě, na holý paže -
pecky, marmeláda, směsice barev, rozšlehaná realita, vypadal jsem jako obraz od Jacksona Pollocka...
a slunce mělo grády, viselo mi nad hlavou jako něco těžkýho, hmotnýho.. uhhh...
došel benzín,
celý tělo mi vibrovalo, měl jsem křeče do lejtek, natankoval jsem a vrátil se do sadu..
začal jsem bejt zuřivej, potřeboval jsem to.

asi po třech hodinách jsem cejtil že jsem v prdeli,
z toho vedra mi začal běhat mráz po zádech, poslední stadium, krev se mi vařila a byl jsem pološílenej..
nakonec mi poslední shnilá meruňka pleskla o zástěru a poslední jetel leh..
vypadal jsem neuvěřitelně bizarně,
elegantně jsem se přenesl k rannému Seuratovi..

serval jsem ze sebe popruhy a osprchoval se vodou z hadice,
pak jsem šel k šéfovi do bytu, vyinkasoval 300 korun a šel..

seběhl jsem na Dvorce a nastoupil do tramvaje č. 17,
spolu s nádhernejma čtrnáctkama ve žlutejch sukýnkách,
krásný plody ještě na stromě..

vyskočím na Palačáku,
za rohem tam v zubařským studiu moje bývalá holka vyrábí protézy,
jdu beze slov dál..
stojí tam v bílým plášti, začnu jí líbat, nebrání se,
jemným tlakem ji dovedu ke stolu a stáhnu jí bílý nemocniční kalhoty -
její pohlaví mě pohlcuje.. 

zvedá se vítr a začíná pršet