Pasažér

vystoupila na zastávce
jejíž název musel nést náznak léta s prošlou lhůtou na reklamaci
… byla krásná, inteligenci jsem soudila díky Minulosti
díky červené obálce knihy
držela se jí jak zábradlí
bez něhož by nevěděla kam

dav nás postavil proti sobě
… Anděl, protože na zastávce sněžilo

mluvila nahlas o misce, do které sotva viděla
o včele, která se v ní topila
o údivu, když otec do sirupu vložil prsty a pak se dotkl čela
o tom jak na ni padala barevná okna
o muži kterému chybělo pár dílků do mikuláše

a o druhém, kterého sotva znala, ač byl jejím pradědečkem
a že si z něho pamatuje pouze skládací metr
tak jak jí ho nabízel a v poslední chvíli ucukl
a ten modrý kabát co měla na sobě

v den co se jí na břiše naposledy smály knoflíky

když nastoupila v místě s tak prostým jménem
Na pomezí
protože na pomezí prý poledne nabijí věže časem

který máme
spočítaný jako uzly na provazu
abychom pohnout mohli jak myšlenkou kostela

tak vymyšlenou krásou
jež jezdí tramvají