Adam a Lucie

 Země, budoucnost

   23.8.

   Světlovlasá hubená dívka svírala drobnými prsty umyvadlo. Podívala se do zrcadla, na pobledlou tvář a rozcuchané vlasy.

   Zavřela unaveně oči.

   Vrátila se do postele a schoulila se do klubíčka, její dolík v matraci ještě nestihl vychladnout.

   „Copak je?“ zeptal se mladík a pohladil ji po tváři. „Zase ti je špatně?“

   Dívka chvíli mlčela. „Možná čekám dítě,“ řekla potom do ranního ticha.

   „Ale to je přece nesmysl!“ trval na svém Adam, i když už mnohem nejistěji. Myšlenky se mu splašeně rozbíhaly všemi směry a jen stěží je zvládal uklidnit lanem nemožnosti. „Jenom ti je prostě špatně. Chytla jsi něco, asi z jídla…“

   Dívka povětšinu času mlčela. Neměla potřebu se hádat a přesvědčovat jej o své pravdě. Protože na tom přece vůbec nezáleželo, co si Adam myslí. Prsty si přijížděla po plochém břiše.

   „Udělali jsme to jednou jedenkrát,“ řekl Adam a kousl se do rtu. „Jen jednou…“

   Přikývla.

   Toho se Adam nadšeně chytil, její mlčení ho znervózňovalo, ale tohle byl přece souhlas! Malinko se uklidnil. „Vidíš, mám pravdu, že jo? Určitě to tak není, Lucie. Není.“ Pohladil ji. „Pojď, pojď, ještě si lehneme, je brzo.“

   24.8.

   „Byla jsem za panem doktorem Malým,“ řekla Lucie jako by nic mezi jídlem.

   Adam sebou trhl. „Proč?“ ztěžka polkl kousek sójového masa. „Kvůli tomu…?“

   „Chtěla jsem se ujistit,“ řekla Lucie a spokojeně dál jedla.

   Adam na ní visel očima. „A?“

   „Ano.“

   „Co že ano?“

   „Že čekám dítě.“ 

   Adam odložil příbor, díval se na Lucii. Ta se vůbec netvářila vážně, krájela kousek masa a… ano, lehce se usmívala, skutečně.

   „Tobě to vůbec nedochází, že ne?“ vyhrkl na ni, lehce rozechvělý.

   „Co mi nedochází?“

   „Co?“ Adam chvilku nemohl popadnout dech. Jeho včerejší děsivé představy se najednou zhmotnily, staly se skutečností a Lucie se ptá CO. „Lucie, čekáš dítě, které nevzniklo normálně a…“

   „Dřív takhle děti vznikaly normálně.“

   „Dřív!“ vykřikl a nervózně se rozesmál. Co to proboha říká? „Kdy dřív? Lucie, ty se tomu usmíváš, ale tohle je vážné! Dokážeš si představit, až se to lidi dozví… Ne, nesmí se to dozvědět!“ uvědomil si okamžitě a jeho myšlenky se stočily úplně jiným směrem. „Řekla jsi o tom někomu? Řekla?“

   „Jenom panu doktorovi.“

   „Doktorovi…“

   „Musela jsem mu to říct,“ pokrčila rameny. „Ví, že jsme nebyli na oplodnění…“

   Pokýval hlavou. „Ale doktor to nikomu nepoví, že ne?“

   „Ne.“

   „Dobře. Hlavně o tom nikomu neříkej, Lucie. Znáš lidi.“ Na chvíli se odmlčel. Do hlavy se mu cpaly výsměšné a opovržlivé pohledy neznámých i známých tváří.

   Zvířata! znělo mu v uších.

   Podíval se na Lucii. „A co ti vlastně řekl? Pan Malý?“

   „Že vše probíhá v pořádku. Po zdravotní stránce. A taky se ptal, jestli mám zájem si takové dítě nechat.“

   „A cos mu řekla?“ zeptal se docela podrážděně.

   „Že nevím,“ odpověděla neurčitě a ve tváři měla zvláštní zasněný výraz.

   Že neví.

   Adam seděl nad nedojedeným talířem, vidličkou šťouchal do kousku bramboru. Luciin talíř byl prázdný, stejně jako její židle.

   Musí se uklidnit, říkal si. Lucie je rozhozená, trochu popletená. Dozvěděla se, že čeká dítě… Vždyť on je z toho taky úplně zaražený… Přivřel oči. Jak se to mohlo stát?

   Jenže se to stalo, odpovídal si znovu trpělivě, už pokolikáté. Stalo se to.

   Dneska už nebudou nic řešit. Dneska už to nemá smysl. Musí se trochu uklidnit; oba. A zítra, zítra už bude Lucie určitě přemýšlet rozumně.

   Až se vyspí, hned ráno, tak si v klidu promluví.

   Vlastně o nic nejde, říkal si. Všechno se nějak vyřeší.

   25.8.

   Ráno seděli u snídaně. Adam s kruhy pod očima, špatně spal, budil se a převaloval. Lucie spala celou noc jako šípková Růženka a i teď měla ve tváři výraz zvláštní spokojenosti, skoro blaženosti, jako mají malé děti.

   Adam se nadechl, ale slova zase polkl. V noci se mu zdál děsivý sen. Vlastně to nebyl sen, jenom změť obrazů, krátkých útržků, z kterých po probuzení mrazilo v zádech. A Adam se snažil, aby se v jeho fantazii teď rozrostly do obrovských rozměrů, aby mohl Lucii popsat, co všechno ve snu viděl, i když vlastně neviděl.

   „Zdál se mi dneska sen,“ začal.

   Lucie k němu zvedla oči.

   „To dítě, které čekáš, to se narodilo,“ mluvil pomalu a nespouštěl z ní oči. Mlčela a občas zamrkala, jinak se ani nepohnula. „Víš, jak jsi včera říkala, že dříve… Tak právě takové se narodilo, ze staré doby. Vypadalo… vypadalo hrozivě, mělo pokřivenou tvář a… nožičky takové divné, chlupaté… A vůbec bylo celé ošklivé a pak vyrostlo a stala se z něj zrůda, bylo… bylo geneticky nevyvážené… naprosto… Lucie, víš, jací lidé dřív bývali na světě. Víš, co všechno se dělo. Rodily se postižené děti, rodili se lidé s násilnickými sklony, rodili se…“

   „Já vím,“ řekla Lucie. A pak zase mlčela.

   „Lucie, co je to s tebou?“ jeho hlasem se mihlo zoufalství.

   26.8.

   Lucie seděla v knihovně a pročítala si staré knížky. Ano, na světě žilo kdysi plno problémových lidí, hlupáků, bláznů, chudáků s všemožnými tělesnými vadami, nemocemi. Ale copak dneska jsou všichni lidé dokonalí? pomyslela si, ale víc než vzdorovitý výkřik to byla náplast na nepříjemný hořký pocit, který ji trápil. (Proč jí Adam říkal o svém snu?)

   Napila se čaje.

   Ale ne, přece jsem to tak chtěla, řekla si pak.

   Chtěla…

   Usmála se. Tohle vědomí jí rozlilo po těle toužebný teplý pocit. Ano, chtěla to tak. Už když přemlouvala Adama k aktu lásky, jak o něm mnohokrát potají četla, k tomu opovrhovanému zvířecímu chování, dávno překonanému.

   Nešlo jí o poznání oné rozkoše; i když si to snad myslela. Nešlo o prožití pocitů, které ze stránek knih vyzařovaly něco úžasného. Šlo jí o dítě.

   Aniž by to vědělo její já, její podvědomí rozhodlo dávno.

   Znovu se usmála.

   Je to určitě tak.

   Přejela si prsty přes pupík.

   Vždycky se bála dne, kdy si bude vybírat své dítě. Pro většinu lidí je to skutečná událost. Ale ji na tom něco děsilo; snad že zvolí špatně, že vyberou vlastnost, kterou si potom budou vyčítat… Anebo ještě něco úplně jiného, ta vůně starých knížek, které už dávno nikdo nečte.

   Nebuď naivní, Lucie.

   Možná se nehodím do tohoto světa, napadalo ji. Možná jsem tady zabloudila, moje duše se ztratila v čase a omylem byla zasazena do tohohle těla.

   Zahleděla se na svůj odraz v zrcadle na protější stěně. Chvíli si prohlížela svou vlastní cizí tvář.

   Pak tady taky je Adam a jeho představy, pokračovala v úvahách. Mluví o dítěti jako o novém přístroji do bytu; je důležité, aby měl co nejlepší funkce, aby byl v co největší kvalitě.

   „Bude ještě pár let trvat, než si vyděláme na skutečně dokonalé dítě, Lucie.“

   Nechtěla čekat na dokonalé dítě.

   Jenže věděla, že tohle Adam nikdy nedokáže pochopit.

   Adam pil už čtvrté pivo. Luciino mlčení ho ubíjelo. Kdyby říkala aspoň něco! Ale ona se jenom pořád tak polousmívá, občas něco sama k sobě šeptá. Ale k němu nic. Nevytáhne z ní kloudné slovo.

   Jenže je třeba to začít nějak řešit. Protože času nezbývá, už brzo to na Lucii může být poznat. A oni nepotřebují žádné problémy.

   Povzdechl si. Vedli tak bezstarostný život.

   Proč vlastně přistupoval na ten její nápad? …Už si nedokázal přesně vzpomenout. Určitě byl nejprve proti, ale nakonec ho přemluvila.

   Nenapadlo by ho, že…

   Před očima se mu zjevila představa otce, jak se zatváří, až se to dozví. Viděl, jak se mu žene krev do obličeje, jak rudne. Taková hanba!

   A pak matka.

   Přivede-li na svět Lucie takovéhle dítě, už nikdy nedostanou možnost mít jiné, normální… Jak to vysvětlí matce, proč nikdy nebude mít vnouče?

   Otřásl se. Jeho včerejší zveličování snu se mu trochu vymklo z rukou. Nedokázal si to dítě už představit jako člověka. V jeho fantazii se zjevovalo s více očima, s pokřiveným obličejem… Ne!

   Objednal si další pivo.

   Když se s ním Lucie nechce bavit, musí na to jinak.

   27.8.

   Lucie si zapsala do deníku: „Miluji své dítě.“

   Pak deník schovala do šuplíku, dívala se z okna na šedou oblohu. Ať se bude dít cokoliv, nevzdá se svého dítěte. A cítila se hrdá; na to, že je jiná.

   28.8.

   „Mluvil jsem včera s doktorem.“

   Lucie zvedla k Adamovi šedé oči. Byla na něco takového připravená.

   „Byl hrozně ochotný, povídal, že není žádný problém v tom, aby se všechno udělalo tak, že se o tom nikdo nedozví a na všechno budem moct zapomenout.“

   Lucie přikývla, že chápe.

   „Stačí, když za ním zajdeš. Je to úžasný člověk, vůbec se na nic neptal, trochu jsem se bál, to víš, bylo mi to trapné, ale v jeho chování nebylo nic, co by naznačovalo nějaké opovržení…“

   „Proč by mělo?“ zeptala se nevině Lucie.

   Adam se rozhodl neodpovídat. Nenechá se vyprovokovat. Pokračoval: „Takže jak jsem říkal, stačí, když za ním zajdeš a on všechno zařídí. Už jsem to s ním domluvil na zítřek na devátou. Abys nemusela brzo vstávat.“

   29.8.

   Lucie se tiše zvedla z postele. Adam se ani nepohnul, spal na zádech a pravidelně oddechoval skrz pootevřené rty.

   Rychle se oblékla, vzala si tenkou bundu, protože venku se teprve začínalo rozednívat, a vyklouzla ven z bytu. Svět voněl ránem. Nikdy nevstávala takhle brzo, procházela se rosou v trávě, omámená jejím kouzlem, lehkou ranní mlhou válející se na loukách u řeky.

   Nahlas se smála a jako by se dívala sama na sebe odněkud z dálky, tančila trávou s roztaženýma rukama.

   Pak se na okamžik zastavila, pohled upřený k východu, který už každým okamžikem očekával první sluneční paprsky. Představila si Adama, jak se bude cítit, až se probudí sám.

   Bylo jí z toho trochu smutno, ale nechtělo se jí s ním přehadovat, a taky se trochu bála, že by ji k doktorovi jít donutil.

   Až se vrátí, bude už pozdě.

   A dál dopředu nemyslela.

   30.8.

   „Vůbec nevím, co mám dělat,“ povzdechl si Adam, rukou si mnul čelo. „Včera na celý den zmizela, všude jsem ji hledal…“ na chviličku se odmlčel, vzpomínky na chvíle vzteku a strachu, bezmocného zoufalství. „Pak večer přišla, normálně přišla a usmála se na mě, jako by se vracela z odpolední procházky, jako by…“

   Petr beze slova poslouchal. Myslel na Lucii a na sex, ke kterému se Adam narychlo přiznal s povzdechnutím, že se nikdy neměl nechat přemluvit.

   „Když jsem se jí ptal, kde byla, řekla jenom: Tak, projít se. Naléhal jsem na ni kde, ale ona zase mlčela, pořád mlčí, pořád! A já už vážně nevím… Nerozumím jí. Nechápu to. Vždycky byla trochu taková, ale… Vím, že z nějakého důvodu chce to dítě, ale nevím proč. Prostě tomu nerozumím. Vždyť můžeme mít úplně normálně dítě! Můžeme mít normální život. Tak o co jí jde?

   Nechápu to,“ řekl dneska už asi po sté, tvářil se nešťastně. Záleželo mu na ní. A nechtěl jí ublížit, ale zároveň se děsil toho, co se teď dělo, nedokázal si vůbec připustit, že by se dítě mohlo narodit. Celý svět se mu hroutil, když o to jenom myšlenkou zavadil, slyšel zlá slova, viděl hrozivé obrazy jejich budoucnosti, jeho fantazie dokázala vytvořit ty nejšílenější apokalyptické vize.

   „A jaké to bylo?“ zeptal se Petr, usrkl právě přinesené kávy a spálil si ret.

   „Co?“ zeptal se Adam, vytržený ze svých představ.

   „Myslím…sex.“

   Adam jenom zavrtěl hlavou. „Nechce se mi o tom bavit.“

   Petr souhlasně přikývl, ale pocítil zklamání. Adam se zase rozmluvil o svých starostech a obavách, ale Petr už ho příliš nevnímal. Představoval si Lucii nahou a litoval toho, že se nestala jeho ženou.

   Miloval ji.

   31.8.

   Lucie si zapsala do deníku: „Žiji ve světě zbaveném poetiky,“ aniž by si byla jistá, co přesně slovo poetika znamená.

   Ležela v trávě a čmárala si na prázdné stránky papíru obrázky.

   „K čemu ti to bude?“ divil se Adam, když si domů přinesla kroužkový bloček.

   „Na psaní.“

   Jenom se zasmál. Ale mile se zasmál, míval pro její podivné rozmary, jak jim říkal, pochopení. Prý je to roztomilé, řekl jí jednou, když ležela přesně takhle na břiše s tužkou v ruce na posteli a pokoušela se napsat báseň. Nikdy si jí to ale nepovedlo.

   „Žiji ve světě zbaveném poetiky,“ přečetla si ještě jednou.

   Myslela si, že po ní bude Adam křičet, že se bude zlobit. Ale on vypadal jenom nešťastně, skoro se i rozplakal. Ale ji to nedojímalo, necítila lítost nebo výčitky. Protože nic nepochopil. Bál se o ni, miloval ji, ale nedokázal milovat jejich dítě. Nedokázal jej ani nezvat dítětem, mluvil pořád o tom, o tom tvorovi, příšeře z jiných světů. Poznala to v jeho hlase, v jeho očích. Děsí se dítěte.

   Proč je to pro něj tak těžké?

   Povzdechla si. Vlastně mu asi rozuměla, ano. A v takových chvílích jí docházelo, že má Adam pravdu. Pohodlný život pro ně skončí. Lidé se na ně budou dívat skrz prsty a jejich dítě, jejich ubohé dítě, nebude nikomu stát za víc než nakrčení nosu na znamení odporu.

   Ale něco ji na tom lákalo, i když si nebyla zcela jistá, zda tomu pocitu rozumí. Líbilo se jí to.

   A možná že až bude mít své dítě, dokáže naspat i báseň.

   1.9.

   Když přišla Lucie večer domů, zaslechla z pokoje hlasy. Trochu zaváhala ve dveřích, ale to už se k ní hrnul Adam. „To je dobře, že jsi tady. Máme návštěvu.“

   Vstoupila do pokoje a s úsměvem pozdravila pana Malého. Její křehká duše se zachvěla.

   „Musíte být rozumná, Lucie,“ říkal doktor potom, když si odbyli pár hloupých uvítacích vět. „Chápu vaši touhu dítě si ponechat, je to přirozený mateřský pud…“

   Lucie měla chuť se ohradit, ale dokázala se ovládnout. Mluvit nebude. Slova v tomhle světě stejně ztrácejí svůj smysl hned po vyřčení.

   „…ale musíte si uvědomit,“ pokračoval, „do jaké situace byste se tímto dostali. Nejde tady jenom o fakt, že jste měli pohlavní styk, i když i to samo o sobě vás dostává do nepříliš příznivého světla pro vaše okolí, které se tuto věc pochopitelně dřív nebo později dozví. Ale pohlavní styk není zákonem zakázaná věc, tudíž z ní neplynou pro vás žádné postihy kromě těch společenských. Ovšem porod dítěte, které vzniklo touto cestou, to už je jiná věc. Zažil jsem za svou praxi pouze jeden takový případ a věřte mi, rodině to přineslo tolik problémů, že toho budou jistě nadosmrti litovat.

   Takové dítě totiž, Lucie…“

   Nejraději by si zacpala uši. Ale zůstávala klidně sedět, upřeně se dívala na doktora. A v uších jí stále znělo jeho se zvláštním důrazem vyslovované Lucie.

   „…kromě těchto problémů s občanstvím jej také nebudou chtít přijmout do žádné školy, nesežene normální práci. Uvědomujete si, jak by bylo nezodpovědné přivést takové dítě na svět, Lucie? Uděláte si ze života peklo, nezměníte-li své rozhodnutí.“

   Ticho.

   „Mohu vám zaručit, že zákrok to není nijak složitý a je zcela bezpečný. Konečně, nebudu ho dělat poprvé… Ano, ano, Adame, nemyslete si, že jste jediný pár,“ pokýval hlavou a lehce se usmál. „Všechny ženy jsou v naprostém pořádku a mnoho z nich má dnes děti a žijí spokojeně, bez jakýchkoli komplikací.“

   Lucie lehce přikývla.

   2.9.

   „Lucie, já tě moc prosím. Prosím,“ opakoval zničeně Adam. Ale Lucie mlčela, stále mlčela a dívala se na něj, jako prázdná schránka, jako by ona zevnitř zmizela. Dohánělo ho to k zoufalství. „Slibuju ti, že hned jak to bude možné, budeme mít dítě. A nechám všechno na tobě, opravdu. Vůbec ti do toho nebudu mluvit, budeš moct mít přesně takové dítě, jaké budeš chtít, Lucie… Tak řekni už přece něco!“

   Ale ona mlčela. Krásná a nekonečně daleko, ztracená a nepochopitelná.

   „Co sakra ještě chceš?!“ vykřikl na ni najednou. „Co víc ti můžu nabídnout? Co můžu dělat? Řekni, Lucie!“ chvěl se. „Nevíš, že? Vůbec nevíš! Nevíš, co děláš, nevíš proč…! “

   Dívala se na něj, oči bez výrazu, rty stisknuté k sobě.

   „Chvílemi mám pocit, že ses úplně zbláznila!“

   Ticho.

   Nadechl se. Čekal, třásl se vztekem. „Fajn, klidně si dál mlč! Je mi to jedno, Lucie!“ vykřikl a musel se znovu zhluboka nadechnout. „Mlčíš, dobře. Ale nemysli si, že já to jen tak nechám. Nezkazím si život kvůli tvému mlčení… Do háje! To si nemysli!“ bouchl naštvaně dveřmi.

   Lucie se dlouho dívala na prázdnou bílou stěnu. Stiskla pevně pěsti a zachvěla se.

   Je rozhodnuto.

   3.9.

   Lucie vytrhla stránku ze svého deníku a napsala: „Svoboda pro duše.“

   Chvilku měla hrozný strach, ale pak si vzpomněla na sen, který se jí v noci zdál. Na ten nádherný pocit, na rozkvetlou louku. Mohly tam žít obě, ona i její dcera se zlatými vlasy.

   Když se pak ráno probudila, pochopila, že to nebyl jenom sen. Že je to obraz její budoucnosti, která ovšem není v tomhle světě.  

   4.9.

   „Nedá se nic jiného udělat,“ opakoval si Adam do ticha a v hlavě mu ještě zněl doktorův hluboký hlas: Budete-li souhlasit, je tady možnost… Seděl v prázdném pokoji a bylo mu těžko. „Ale Lucie mi to odpustí, určitě mi to odpustí,“ šeptal prázdnému pokoji a ten mlčky poslouchal, svůj názor si nechával pro sebe. „Odpustí,“ zopakoval Adam; opakování mu dodávalo jistoty. „I doktor to říkal. Že ze začátku…“ odmlčel se. Co poví Lucii, až se probudí? Až se ho zeptá, co se stalo?

   Proč jsi mě zradil?

   Do očí už mu zase stoupaly slzy. „Ale pak to určitě pochopí, brzo. Pochopí.“

   A pokoj mlčel.

   5.9.

   Luciin deník: „Dnes je to přesně měsíc. Myslela jsem si, že najdu cestu spletitým bludištěm světa, ale netušila jsem, že jsem zvolila slepou uličku. Myslela jsem si, že mířím ke konečnému pochopení věcí, k nalezení místa v tomhle životě, ale ve skutečnosti jsem sama sebe úplně ztratila a odřízla od reality. Nejsou možné věci, po kterých jsem toužila, není možné žít tak, jak bych si přála.

   Není možné dál milovat Adama, který se rozhodl zabít naše dítě.“

   Zalistovala zpátky deníkem, zahleděla se na úhledným rukopisem popsané stránky.

   5.8.

   Milování. Tak veliké zdálo se to slovo, tolik kouzla v sobě mělo. Ve skutečnosti je zvláštní. (Když to psala, dlouho váhala nad slovem, které má použít. Chtěla napsat divné, ale připadalo jí příliš hrubé a přišlo jí to líto, její sen byl ještě příliš živý, včerejší zážitek ho nezahubil. A slovo zvláštní je pořád trochu ozářeno kouzlem.)

   Myslela jsem si, že mi změní život, ale všechno se vrátilo tam, kde to bylo i včera ráno, stejné zvuky, stejné vůně, hodiny ukazují stejný čas, snídaně nevystoupila ani krůček z každodennosti. Ani Adam se nezměnil, v jeho očích není nic jiného než včera po ránu, stejný úsměv; miluje mě; včera jsme se milovali – a v očích měl divoký pohled, který mě děsil – a dneska se usmívá, mile, zase on.

   Asi jsem udělala chybu.

  Vytrhla stránku a zmuchlala ji v ruce. Pak papír roztrhala a rozházela okolo po louce.

   6.9.

   Domluvili se dneska s panem Malým na středu. Adam už se uklidnil, už ho nezaplavovaly nesmyslné (jak říkal doktor) pocity provinění vůči Lucii. Má na takové rozhodnutí právo, protože je to správné rozhodnutí. A Lucie se chová v poslední době opravdu hloupě a nezodpovědně. Neměl s ní mít tak dlouho trpělivost!

   Když mluvil s doktorem, styděl se sám za sebe, za svou slabost. Jiný muž by už dávno Lucii přesvědčil, ale on byl příliš dobrosrdečný a nechtěl na ni naléhat.

   Ona toho využila, hrála si s ním.

   Ale to skončilo; a její oči už ho nedojmou.

   „Musí to tak být, Lucie.“

   …

   Odemkl dveře a rázně vstoupil, rozhodnutý.

   Z bytu na něj dýchlo studené ticho, cizí a prázdné, jaké ještě nikdy neslyšel.

   „Lucie?“

    Ticho.

   Miluju ticho, ticho zimních dnů, kdy se všechno ztrácí v bílé. Adam ho neslyší; stál vedle mě, zavřel oči – jak jsem ho prosila, ale neslyšel nic.

   Pochopila jsem, že si nikdy nemůžeme rozumět. Že nikdy neuslyší, co opravdu říkám. Stejně tak jako já neuslyším jeho.

   Chtěla bych taky neslyšet ticho. Chtěla bych Adama milovat.

   Ale neumím to.  

   Ležela na posteli, oči zavřené, bledé tváře. Nedýchala. Ruce měla položené na břiše, jako by jej hladila.

   Na nehybné tváři lehký úsměv.

   Vedle ní na stole ležela stránka vytržená z jejího bločku. „Svoboda pro duše.“

   Ticho.   

   Musí to tak být, Lucie.