Tobě, rytíři

Řekni mi rytíři, proč

stále bojuješ svou

věčnou bitvu o

lístek růží, snad

snů uchycených mezi

stříbrnými prameny

lásky které

pojídá pavouček, snad sám

život? A

hukot ticha

bouří nad plání plnou

trosek vůkol

srdce probodeného

šípem trav. Bojuješ a

ani nevíš za co. Snad za

šátek který Ti

vlaje kolem přilby s

úsměvem slunce a

září hvězd, stejně chladnou jako

je Tvá zbroj. Však támhle už

se pohledem noci b(p)líží

Tvá Nemesis oděná v

plamenech krutosti, lásky?

Prohraješ

rytíři, ale je jen na

Tobě zda se ctí, či

vyčerpáním po sjetí všech

cest které vedou do

srdce hada. Poslyš tu

vzdálenou píseň kterou pějí

Valkyrie v síních

Vallhaly a pozdvihni

hlavu plnou

chmur. Však vůle ať je

pevnější, srdce statečnější a

mysl rozhodnější jak

zmenšuje se síla. Běž a

vítěz svou

čepelí plnou snů o

ušlechtilosti a

záři slunce. Běž a

žij jako muž.

Běž!

.

.

.

(Tvůj soumrak)