Dopis

Včera mi přišel dopis. Krátký, o dvou písmenech.

Kdosi mi psal, že si prý ještě občas vzpomene

a do budoucna doufá v rapidní zhoršení

paměti

Že stále mě cítí…

že cítí mě v každém mravenčím kousnutí

v beranech, kteří teď chodí před usnutím

namísto oveček. Počítá berany.

Doufá, že Svědomí spát taky nedá mi.

Že stále mě slyší…

že slyší mě v syčení, když mlíko se pálí,

slyší mě v kamenech, který padaj ze skály

proklatě blízko. Že neuskakuje už ani.

Že to je vlastně už dávno jeho přání.

A prý jestli můžu popřít

že bydlím v tom vosím hnízdě,

které si zákeřně udělaly na místě,

kde jiné roky hnízdily vlaštovky…

A nakonec ještě pár slov,

která byla patrně hebrejsky.

A pak už v tom dopise nebylo nic.

Jen pár rán, která už při focení

neměla to správné světlo.