Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVšichni moji chlapi
Autor
Sebastiana
Ráno jsem vstávala s vědomím, že mám celý den na krku všechny svý chlapy. Tím myslím mého manžela Alana, který téměř nemluví a vystačí si s gesty, osmnáctiletého syna Daniela, čtyřletého syna Alberta.
Vymačkávala jsem si zubní pastu na kartáček, když jsem zpozorovala, že se ze sprchy vynořila Alanova ruka a šátravě pátrá na poličce po šamponu. Samozřejmě popadl první tubu, která byla na ráně. Když si vymačkal plnou dlaň meruňkově vonícího krému , ozvala jsem se:
„To bych nedělala ...“
„Proč?“ Čichl si ke krému a neshledal na něm nic podivného.
„To je moje.“
„No a, tak budu vonět po meruňkách ...“
„Jako moje nohy ...“
„Ty si meješ, … kruci …“, splachoval z rukou mou Opilcu.
„Proč to máš mezi šamponama?“
„Protože jsou to moje šampony, vy je máte tamhle …“
Uchichtla jsem se, když jsem si představila, co by se stalo, kdybych tu nebyla.
Protřepávala jsem s povzdechem Danielovo černé tričko. Bylo plné bílých chlupů, které se mi nepodařilo při nejlepší vůli sundat. To bych si na to musela vzít dovolenou.
Souhlasila jsem vduchu s chovatelkou, když mi řekla při koupi fenky Sáry, že Šitsáci nelínají. Ale zapomněla dodat, že se musí každou chvíli střihat, protože jinak zadredujou. Když mi Sáru při stříhání držel Daniel, zjistila jsem za chvíli, že ji drží tak pevně, že pes přestává dýchat. Když mi ji držel Alan, Sára se mu vytrhla a zběsile běhala po bytě a všude za ní lítaly velmi jemné ostříhané chlupy. Měla jsem je všude.
Daniel neřekl nic, když jsem mu dávala chlupaté tričko. Za půl hodiny přišel v témže tričku, ale bez chlupů.
„Bože, jak jsi to dokázal?“ Vykřikla jsem nadšeně.
„Normálně,“ ušklíbnul se, „sedl jsem na motorku a několikrát jsem sjel dolů s kopce, … tam od lesa …, a chlupy odlítaly, ...“
Hodila jsem po něm své luxusní elastické černé mini šaty.
„Ták, teď uděláš něco pro maminku, oblečeš je a sjedeš několikrát z kopečka a chlupy odlítají, ...“ Zatleskala jsem radostně rukama.
Daniel držel zachlupené šaty metr od sebe, jako by ho měly kousnout.
„To nemyslíš vážně, … ani náhodou, ...“
„Nechtěl jsi náhodou peníze na kino, že půjdeš se svou slečnou?“ Použila jsem vydírání.
„Je docela hezká, ...“ přitlačila jsem.
Daniel odfrknul a s povdechem zmizel v koupelně. Za chvíli vyšel ven v mých minišatech. Zezadu vypadal super. Dlouhé vlasy, štíhlý pas, no, trochu svalnatější nohy. Zepředu to bylo horší. Beznadějně prázdný výstřih, … radši jsem ho rychle vystrkala ven, než si to rozmyslí.
Zabrala jsem se na chvíli do žehlení, když někdo zvoní u dveří. Za nimi stáli dva policajti a mezi sebou měli nasupeného Daniela.
„Je to váš syn, paní?“ Zeptal se jeden a dal důraz na slovo „syn“.
„Jistě“, odvětila jsem rozzářeně, aby viděli, že spolupracuju.
„Prý má doklady v bundě doma.“
„Jistě, zapomněl si bundu tady.“ Hodila jsem po něm jeho bundu.
Až teď jsem si všimla jeho VÝRAZNĚ nasupeného pohledu. Byl naštvaný a nervozně si popotahoval minišaty.
„Tobě se ta bunda nehodila k šatům, viď?“ Opáčila jsem nevinně.
„Hrm, vám nevadí, že je váš syn nevhodně oblečen?“ Ozval se jeden z policistů.
„Božínku, já ti říkal, že si máš vzít lodičky, ...ozval se za mnou Alan, který se evidentně bavil.
„Fakt, ty tenisky jsou hrozný, ...“ pokárala jsem svého syna.
Policisti něco zakoktali a doslova utekli.
Daniel na mne vrhl temný pohled, vztekle zafuněl a zmizel v pokoji. Za chvíli mi štítivě přinesl mé krásné šaty. Neodpustila jsem si poznámku, že mu docela slušely.
„Pohlídejte malýho, jdu něco koupit,“ houkla jsem na Alana a Daniela. Zmizela jsem rychle, než stačí něco namítnout. Když jsem se vrátila, byl v kuchyni kouř. Na sporáku doutnala má utěrka a před ním dřepěl Albert.
„K obědu bude méďa, ...“ oznámil mi. Opravdu, v troubě byl medvídek. Naštěstí se mu nepodařilo ji zapnout, jen jednu plotýnku, kde právě mírně již hořela ona utěrka. Zahodila jsem ji do dřezu a pustila na ni vodu.
Vrazila jsem vzteky bez sebe do pokoje.
„Nevadí vám, že v kuchyni hoří?“ Prskala jsem popadajíc dech.
„Zvládneš to sama, nebo mám volat hasiče?“ prohodil nevzrušeně Alan, aniž zvedl oči od rozepsané recenze.
„Né, volej hasiče!“ Zaječela jsem ironicky a vrazila vzápětí Danielovi pohlavek, protože již vyndaval z kapsy svůj mobil.
„Co chcete k tomu masu?“ Zavolala jsem za chvíli z kuchyně. Nic, ticho. Vrazila jsem do pokoje.
„Tak odpoví mi někdo laskavě?“
„No, my jsme kývali.“ Řekl ukřivděně Daniel.
„Jóó?“ Protáhla jsem.
„A co jste teda odkývali, rýži, nebo knedlík?“
„Rýži.“ Vyhrkl muž.
„Knedlík.“ Vypadlo v ten samý okamžik z Daniela.
„Fajn.“
Odkráčela jsem do kuchyně dělat bramborovou kaši, kterou miluje Albert.
„Fuj, kaše.“ Pronesl při obědě Daniel.
„Je hnufná?“ Ujistil se Albert.
„Jo, a určitě nám po ní bude špatně.“ Strašil ho Daniel.
„Tak mi jí dej hodně, mami, ...“- nadchnul se Albi.
„Dojez to maso, ať vyrosteš, “ přisunula jsem Albímu poslední kousek.
„Já nechci vyrůst.“ Fňukal Albert.
„Proč?“ Divila jsem se .
„Pohlavkovala bys mě jako Daniela.“ Vyhrkl Albi.
„Ha!“ Vykřikl Daniel, „vidíš, mlátíš mě.“
„Mám za co.“ Odrazila jsem ho a pozorovala, jak se snaží odlepit žvýkačku od bílého ubrusu, posléze to vzdal a nenápadně tam přesunul talíř.
„Myslíš, že bych si mohla koupit ve městě tu halenku?“ Zavolala jsem do pokoje. Nic, ticho. Určitě oba kývou, přesvědčovala jsem se a potichu vzala kabelku. Ještě než jsem odešla, položila jsem na stůl pár bankovek pro Daniela. Dneska si je zasloužil.