kýč & guy

guy

agneau, muž z Vysočiny s virtuální přezdívkou guy, sídlí na písmáku od 2.11.2002. Již od útlého písmáckého dětství  jej pronásledují zdejší obdivovatelé, takže už první jeho text s názvem -> Chtěl bych je přepaden 68 tipy. Nutno ovšem doplnit, že tipy dostávalo dílko průběžně celá následující léta. Čtenáři si prostě guye postupně nacházeli a čtou i jeho nejstarší díla. Přesto se staré tipy dají přibližně vystopovat dle sumárního datování do změny databázového modelu 26.2.2006, jichž byla tenkrát necelá polovina. Dryáčnický textík hromadí gramatické rýmy tak, až získávají na ironii a odstupu, neboť je jasné, že tohle nemůže být míněno úplně vážně. A přesto, z textu nakonec vystupuje z náruživosti touha po štěstí, i když odebraná jiným básníkům. Možná je to varování…

V tomto medailonku nepůjde o glosování všech básní, to by ani laskavý čtenář nevydržel, proto se soustředím na (podle mého mínění) významné aspekty guyovy tvorby. V následujících textech je zřetelné, že autor si je vědom užití kvality rýmů. Vedle rytmus postrkujících pomocných (gramatických) rýmů dokáže občas zavolat rým kvalitní; (např.: o spáse / stýská se). Rýmy postrkující rytmus jsou podpořeny velmi efektním využitím opakovaného leitmotivu a svádějí básně blíže k písňovým textům nebo vyvolávají i napětí tak skvěle popsané v tetralogii (?) filmů o básnících. Protagonista (herec Kříž) získává opakováním leitmotivu čas na další na místě vymyšlenou poetickou dardu. Na inspiraci odkazují také popisované všelidské stesky a touhy (např.: -> o zimním stýskání, o hořkosti).  Příklady uvádím proto, že získaly přes sto tipů.

Hra s pointou. Chtěl bych štěstí, ale piju hořkej rum; stýská se mi… na druhou, na třetí; míjíme se… (dolévám hořko do sklenky…) tam, kde jsi nejezdí vlak; (od úklidu) z kola ven; bloumám a šlapu kruhy v obilí… bloumám – sním… stále v kruhu.) Pointa je u guye vždy srozumitelná a zřetelná, nenechává nikdy na pochybách, že překvapivý obrat, jenž jsme neočekávali, nastane.

Občas lze najít prvotřídní poetismy, které svědčí o autorových kvalitách -> kominík štěstí mi / už týden nenosí / odhlásím komíny / i plyn a proud. Za takovou básnicky důslednou logiku by se nemusel stydět ani Jiří Suchý, jehož vliv je zde patrný, (což nemá znamenat, že verš není autorsky svébytný, původní a perfektní). Někdy jsou důsledně dovedené k poetické rovině a bez efektu celé básně -> zase nebo poloprázdno (kupodivu nemají ani sto tipů).

Vědomí poetiky & žáčkoviny. Některé, také celkem skvělé básně se nevyhnou příliš efektní pointě, která zastíní celek -> o pádech. U guye, stejně jako u Jiřího Žáčka, je už časem nesnesitelné, jak se schématicky opakují sebeironické šlehy. Častým výskytem přestávají být zábavné a neočekávané. Ztrácejí realitu života, kdy se autor staví do role šaškovitého outsidera, který všechno zvrtá nebo je naivně obrán anebo zcela nihilisticky ničí svou existenci (např. častou likvidací svého nicku). V životě se i vyhrává, nemusí to být často, ale taková ta zjevná skromnost v každé situaci je nevěrohodná a neupřímná. Resp. pohrdající čtenářem v té rovině, kde lze očekávat závist a tak se forčekuje předem, už na území předpokladu, závisti, se pravidelnou ironií vyráží zbraň v zárodku a nevstupuje se nikdy na tenký led, protože se na něm bruslí jakoby neustále. Nicméně takové texty jsou z formálního hlediska skutečně cizelovanými texty, což jsem svého času ocenil i já svým Výběrem.

Bylo by pěkné  kdyby se takový místní aleš-novák pročetl guyovými texty z roku 2005 a zjistil, že má co dohánět a promýšlet, a že bylo napsáno mnohé dříve a lépe. Za některé texty by se nemusel stydět ani textař Michal Horáček a měl by je hlavně vidět místní kritik G_B_Show; ale kdyby je viděla samotná pravidelně a objektivně ovýběrovaná z_osminy_větrová, viděli bychom blednutí hvězd v přímém přenosu -> o pádech II.

Koncem roku 2007 se v guyově tvorbě také  objevuje sevřenější a kratší útvar -> zas už. Vedle dodržení všech výše uvedených poetických jevů přibývá zastřeně tajemný erotizující náznak. Odměnou je mu 146 tipů.

Mnohé o autorově metodě napovídá méně oslavovaná báseň -> co zbylo z loňska a tak. Zbyly barvy, maska, prázdno, smetí, malé předsevzetí, (jen nějak být a dýchat), dálky – pochopitelně nepřibližitelné, stereotyp, noc a kruhy pod očima. Samozřejmě podáno květnatě, barvitě a elegantně; jenomže z minulých básní vyznívá stále cosi podobného, ba dokonce snad i stejného. Schéma promluvy se nemění, autor se nevyvíjí, fundamentálně trvá na neřešitelnosti svých melancholií. Následující texty -> o vesmíru, o životě a o čase potvrzují moje podezření, že autor programově zůstává v zajetí klišé tvořeného běžným myšlením. Vesmír má každý svůj, tedy nepohodlné usilování o nějakou objektivní pravdu nebo vlastní originální postoj tu nemá místo. Život po životě se nazírá dírou v nebeském plotě, což může připadat,  a jistě připadá mnohému čtenáři , jako půvabné a trefné podvracení velkých metafyzických myšlenek. V textu o čase však už dochází na památníčkové moudro, takřka v parafrázi na Nezvalovo Sbohem a šáteček a kdybychom se víckrát nepotkali…

Rezignací na svébytný autorský nález o světě vzniká tzv. „aplikovaná poezie“. Semele se a recykluje všechno co se postaví do cesty, nejlépe při pohledu z okna nebo prostřednictvím melancholických impresí. Kolik autorů takhle píše a publikuje a jsou za to i oslavováni. Doba si to žádá. Nejmocnějším kritikem je pohodlná masa spotřebitelů, kterým je třeba cokoliv nicotného řádně formálně zabalit. Z poezie se fakticky stává jen blyštivý obal bez jakékoli snahy naplnit jej živoucím obsahem. Živoucí obsah nahrazuje pokyvování a pomrkávání o tom, co pravděpodobně dělá většina lidí – všichni někoho hledají a ztrácejí -> nit. Nic tomu nelze vytknout. Je to zdařile napsané a je to pravda o veškerém člověku. Je v tom syntéza všeho výše již řečeného. Já se ovšem nehlásím k téhle jediné pravdě o nás. Je totiž snadné rozmetat neúspěch v neustálém navazování na přetrženou nit. Tvořit například závazné vztahy, zajímat se empaticky o druhé a včas jim dávat najevo milost či odsouzení. Pak se tahle trpká příchuť ze všeobecné nedůvěry snadno rozplyne. Ale o tom se musí každý přesvědčit sám. Trpká konkrétnost a adresnost obohacuje život, ale až po ochutnání skutečnosti. Když nahlížíme život z odstupu zkušenosti, vidíme, že ubíjející melancholie je oslepujícím naladěním duše, která se pak pohodlně vysmekává z chapadel odpovědnosti za vlastní život. Náš život nám nikdo nepřinese na tácku, naopak, musíme přiložit svůj díl nebo věčně ztrácet či přetrhávat nit.

Darmo se divit a rozčilovat, že kýč svádí a neomylně působí -> víceméně o více a méně. Parafrázovat za 137 tipů obecně uznaná rčení recyklovanými prostředky poetiky, jež mají všichni zažity a nevybočit z konformního světa věčného neuspokojení. Jak trefně píše i filosof Žižek: jsme společností stížnosti na vnější svět. Požadujeme! Na tom se více či méně shodneme…

Ale málem se mi zdálo, že kruh aplikované poezie bude protržen. Ocenil jsem tento guyův text -> chodí ke mně džin, protože vybočuje z řady hladkých obecně snášených sladkostí, ale bohužel šlo jen o vtip, nikoli o změnu. Ještě i velmi zdařilé texty -> síťovka a lednové blues dávaly naději, že se autor dokáže vzepřít strojové sebesnadnosti a vydá se novým směrem. V následujících textech se doufání v guyův potenciál nepotvrdilo. Návrat k osvědčeným odrhovačkám různých životních paradoxů se zdařil. Tipy se hromadí a dokonce nabírá na tempu a síle výběrová pozornost zdejší kritiky. Autor povzbuzen zájmem a uznáním neváhá dokonce přiznat, že mu schází vlastní téma a tak už jen popularizuje výtvarné dílo známého malíře -> co zůstalo a co chybí v obrazech Jakuba S. A vychází to. Neználkové jsou nadšeni.

Na tomto místě si nejeden trpělivý čtenář řekne: co ten Krytyk zase prudí, jak může být tak neuznalý apod. Zcela to chápu. Pomlouvat ikony se nevyplácí. Nicméně zdejší ikoně kýče - guyovi - nemohu právě kvůli jeho talentu mazat med kolem úst.

Při troše cviku, zkušenosti a za trochu kurzovného v tvůrčím psaní může každý psát jako guy.

vykasané sukně kýče     (během pěti minut zkomponovaný textík páně Krytyka Velekrutého)

tušil o tom cos pan Nietzsche

nadčlověk --- ne bumbrlíček

člověk nad si všímá vnad

a nikolivěk vlastních smyček

utahuje si snad sám pan Krytyk

ze sebe --- či je jen tak lítý

že sám napsat nedokáže

skvělé rýmy skvostné snáře

sežer ho --- náš Minotauře!

smotej klubko Ariadno!

zahrává si --- ten pán divný

se smutkem a s pravou City

my jsme centrum  všeho míra

my můžeme i klín v metru

prohlásit za antivira

obsahové verše hřivny

nuže bratři  --- berme rýče

zakopáme hlavu na dno

bez keců a obezliček -----

jak se sluší jak se patří