O užitečnosti myší aneb : Zasadil dědek řepu

No – já vím že to znáte a brouknete si něco o nošení dřeva do lesa, nebo něco jiného na této úrovni. Já to ale nakousnul jen proto, že chci upozornit, že nakonec to byla myš, která rozhodla o příznivém konci řepné sklizně… Samozřejmě ještě teď vám není nic zřejmé. To je to chození od lesa….

Dneska jsem se projel vlakem. Opět slyším jakoby kritičnoslovní odsudek zavrženíhodného nepisna : to je toho ! Tak si jel vlakem. - No jo, ale jde o to, jakým vlakem a co jsem přitom dělal. - Sakra - zase už tam někdo prská něco o duchoslabém tendečnu podlimitního tvorebna zdánlivonapjatelnostního tajemna. Abych vnesl trochu světla - jel jsem z Lovosic do Úpořin přes České Středohoří vlakem taženým historickou parní lokomotivou řady 475.1 zvanou »Šlechtična« a aby bylo mezi námi jasno, já jsem tu lokomotivu řídil…          úžasný zážitek. Co je s tou myší ? Počkejte, na tu ještě dojde….

V Úpořinách jsem opustil Šlechtičnu ( jojo – i Šlechtičny bývají opouštěny) – a nastoupil do vlaku, který přijel z Hostomic  a pokračoval dál, do Rtyně, Řehlovic a Ústí nad Labem. Byl to známý motoráček jaký jezdí dodnes na vedlejších tratích – M 810.2 , tuším, že jeho první verzi se říkalo Orchestrion (jako v Chalupářích – jezdil jen, když se do něj koplo). Já jsem s ním jako strojvůdce žádné potíže neměl, ale neřídí se jednodušeji, než  Šlechtična… jen není tak rychlý. Co furt máte s tou myší ? Dočkejte, bude… fakt…

V Ústí jsem odstavil Orchestrion a usedl do řídící kabiny elektrické lokomotivy E669 už si ani přezdívku nepamatuju – říkalo se jí velice různě – za ní přípřež třiceti vagonů Wap s uhlím, to je - bratru - dva tisíce tun. Věřte – nevěřte : tahleta stařenka za to vzala, jak za dětský kočárek a už když jsem opouštěl s vlakem Ústí nad Labem - jih jel vlak s těmi dvěma tisíci tunami devadesátikilometrovou rychlostí. Proč ne – věděl jsem, že až do Lovosic mám zelenou cestu, bez vjezdů do odboček, stále po druhé koleji…. Nemohlo se nic stát i kdybych jel ještě rychleji – tato lokomotiva dokázala jet i stodvacet… Prackovice jsem projel s náskokem dvou minut tak – jaký spěch ? Už v Litochovicích jsem stáhl kontroler na nulu a přesto jsem na lovosickém zhlaví ještě měl na rychloměru pětašedesát. Tady končím a jdu domů na kafe…. Věříte ? Jasně : nevěříte…

Právem. Není to vlastně pravda - a není to ani mystifikace. To ta myš… a nejen ona. To taky a divná trasa – Lovosice-Úpořiny-Ústí-Lovosice…

Už drahný čas stavím toto železničnotraťové trojúhelníkovno jako počítačový model a bez myši bych si ani necvrnknul. Šedesát pět let jsem si chtěl splnit dětský sen o železničním modelu. Šedesát pět let jsem tahal za tu sakramentskou řípu a nebýt myši, tak jsem si ho nesplnil ani teď.

Jo, lidi – nepodceňujte myši….