Jak náš táta k drogám přišel

Bylo nebylo. No co Vám budu povídat. Náš táta je odjakživa samorost. Co na tom, že mu táhlo na sedmdesátku. Začít stavět chatu na louce u lesa, když člověk nemá ani vindru, se přece dá v každém věku (že ano). Marně veškeré potomstvo lomilo rukama, mělo nemístné připomínky o neuváženém riskování v podobě vysoké půjčky s neméně vysokými úroky a podobně. Kdo má hlavu dostatečně tvrdou, toho ani zeď nezastaví. A tak rok se s rokem sešel a "v dáli za horama stojí chajda malá", jak  kdosi zpívá, akorát je ta chajda ne zas úplně malá, spíš akorát a je fakt hezká. Kolem ní se prohání svobodomyslná a zvědavá ovce libující si v pokusech o skok do okna, popírající veškeré teorie o stádovitosti i pokoře těchto zvířat, stejně jako otec popírá svým stylem života vše, co jsem si kdy myslela o sedmdesátnících. Jo, abych to nezakecala. To víte, zvěst o chatce se roznesla - lidové tamtamy fungují skoro stejně dobře jako facebook nebo ICQ a na chatku se přijela podívat dokonce i tátova bývalá manželka, jestli to není nějaký blaf. Shlédnuvši veledílo, jala se býti dojata. Statečnému staviteli věnovala ke kulatým narozeninám vzácnou mast s výtažky marihuany údajně velmi prospívající pobolívajícím kloubům zdůraznivši, že účinek byl otestován na mnoha jejích kamarádkách a známých. Otec mast přijal, ač s jistými rozpaky, pro konzervativního pána je těžké být nečekaným darem náhle vřazen mezi "zkaženou mládež, která neposlouchá rodiče a klidně si droguje." Ten večer mě rozbolela hlava. Dostatek tekutin nepomáhal, tak jsem si řekla, že zkusím kafe, jestli to nezabere. (Docela debilní nápad, chápu.) "Proč si vaříš kafe?" Zeptal se otec. "Ale, bolí mě hlava, zkusím, jestli to třeba nepomůže." Tatík přikývl, chvíli přemýšlel a pak dodal: "Tak si to namaž tím pervitinem."