Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMedvěd
Autor
Had
Sedím na větvi. Což o to větev je to pěkná. Široká, hladká, sem tam odnož s veselými lístky. Je to ale dost vysoko a přeci jen tu sedím už notně dlouho. A jak že jsem se sem dostal ? To máte tak :
Šel jsem takhle lesem a najednou (takřka znenadání) se přede mnou objevil medvěd . Nu co, říkám si, medvěd. A on hned : “Mám hlad !”
Co se dalo dělat ? Než jsem se stačil řádně rozmyslet, seděl jsem na stromě. Donedávna jsem o tom jenom četl. Tělesná reakce rychlejší myšlenky. Podíval jsem se do hloubky pod sebou a uviděl udivené oči.
“Donedávna jsem o tom jenom četl. Tělesná reakce rychlejší myšlenky. Napadlo tě vůbec, že chceš vylézt na ten strom ?” zeptal se medvěd
Teď bylo zase na mě, abych udělal udivené oči. “Ty čteš myšlenky ?
“Ne, jen že jsem takhle rychlé šplhání neviděl už hezky dlouho. Ale dost řečí. Polez dolů !” přikázal medvěd.
Zeptal jsem se proč a medvěd hned opáčil, že proto, že má hlad. Patová situace. Já nemohl dolů, medvěd nemohl nahoru.
“Hele medvěde, nemá to cenu! Běž si najít k snědku něco jiného. Mě se tu na stromě líbí a hned tak neslezu. A vůbec, žrát lidi je nehumánní!” (což k přihlédnutí k významu slova “human” je celkem logické – poz. autora)
Medvěd cosi zabrblal, otočil se a odešel. Vzedmula se ve mně pýcha. Že jsem tak přesvědčivý, to jsem netušil. Počal jsem sestupovat dolu. Když jsem byl asi v polovině, z křoví se vyřítil medvěd a zaťal drápy do stromu a si metr pode mnou. Rychle jsem se vrátil na svojí větev.
“Sakra, špatné načasování” utrousil medvěd.
“To bylo podlé!” nařkl jsem medvěda.
“Kdepak, to bylo čistě zvířecky vypočítavé. Podlí umíte být jen vy lidi. My zvířata nemáme k podlosti předpoklady. My máme pouze hlad.” Řekl zaníceně medvěd, ale bylo vidět, že ho neúspěch dost naštval.
Začal jsem si pískat, abych dal najevo jak je mi na stromě dobře. Nebyla to však tak úplně pravda. Huňáč toužebně hleděl do koruny stromu a mě začínalo být zima.
“Jdu pryč. Už mne to nebaví!” řekl znenadání medvěd a ostentativně zmizel za křovím.
A tak se stalo, že sedím na větvi. To se ví, že neslezu. Je mi jasné, že medvěd číhá hned za křovím. I když se snažil nasimulovat vzdalující se dupot, stejně mne neošálí. No vždyť jsem to říkal, už se zase hrne ze křoví a má drze vítězoslavný pohled. Ani nepočkal až slezu, hlupák. A hele ze křoví leze ještě medvídě. Si snad myslí, že se ustrnu nad hladovým medvídětem, slezu a nechám se sežrat? A nebo …. Moment ! …….. proboha! ….. to není medvídě ! …… to je …..BOBR.