Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Čekanka

16. 01. 2011

2938

Autor

Marcela.K.

dnešek je jenom poslední vteřina všeho co bývalo včera a možná zítřek nebude pozítří zbývá jenom do večera (J. Skácel)

,,Co myslíš, opravdu máme jen jeden život?“

David se na ni podíval a mlčel.

Lehla si na deku vedle něho a pozorovala modrou oblohu.

,,Podívej, vidíš ten mrak? Vypadá jako medvěd – lední.“

Odvrátil oči od její tváře a začal pátrat po nebi : ,,Už ho vidím, medvěd letní ! Sežere tě! Huaaaá...“

Pokrčil prsty na ruce a zakousl se jí do holého ramena.

Rozesmála se: ,,Nech mě! Medvěde! Nech mě, Míšo… Mišulko…“

Nakláněl se nad ní a ona se mu dívala do očí, které ji svojí barvou přitahovaly jako nebe.

Vlastně ani neví, proč jí začal říkat Čekanko. Kdyby měla tak modré oči jako on…

Zlobívala se na něho, že ji pořád nechává čekat. Na dopis, na zprávu, na něho. Jednou se kvůli tomu pohádali tak, že si myslela, že už je konec.

Jenže David se pak objevil jakoby nic, když už ho vůbec nečekala. Přinesl jí kytici, kterou natrhal na louce. Kopretiny, rdesno, smolnička, zvonky…a čekanka. Nevěděl ani co natrhal. Chtěl po ní, aby mu řekla názvy těch kytek. Když pojmenovala čekanku, řekl jí : ,,Ta je jako Ty.“

,,Není!“

,,Je! Nehádej se!“

Od té chvíle přestala být Markétou. Od té chvíle už jí neřekl jinak, než Čekanko.

Zvykla si. Probírala své pochybnosti pak jednou s kamarádem. Prý to tak kluci mají. Milují i když nepíšou.

,,Co myslíš, opravdu máme jen jeden život?“ zopakovala otázku.

,,Proč se ptáš? Já to přece také nevím.“

,,Protože je to důležité.“

,,Jak důležité?“

,,Moc.“ Odpověděla a zmlkla.

David čekal, že bude pokračovat, ale ona se otočila na bok , koukala před sebe a hrála si se stéblem trávy. Ležel a díval se na ni. Znal už její tvář dokonale. Poznal, kdy je smutná, kdy naštvaná...nejraději ale měl, když se jí v očích zablýskly ohníčky. To pak začala zlobit, smát se, nebo plácat nesmysly. Co rád neměl, byly její slzy. Občas si uvědomoval, že její babička má pravdu, když říkává, že Čekanka má všechno smíchané v jednom pytlíčku. Někdy jí tekly slzy a ještě než její tvář oschla, už se smála.

Podívala se na něj.

,,Naši se doma teď pořád hádají. Myslím, že tátu už to doma nebaví. Možná si našel nějakou ženskou.“

David se rozesmál a oddychl si :,,Tvůj táta?! A ženskou?! Vždyť se na něj podívej. Která by ho asi tak chtěla? Leda slepá!“

,,No, dovol! Táta je skvělej! Je s ním legrace. To máma mu pořád nadává a on – mlčí. Já bych se vlastně ani nedivila, kdyby…“

,,Co, kdyby?“

,,Já nevím. Prostě mi to připadá, jako kdyby si máma myslela, že tohle je jen nanečisto. Tenhle jejich život. Že je možný ho opravit. Třeba jako diktát. Jo, diktovat to ona umí. Myslím si, že táta z práce nespěchá ani domů. Doma je pořád takový divný dusno. Máma nadává a táta mlčí. Jde radši do garáže, nebo ven se psem běhat. Pořád něco opravuje na zahradě, kolem domu je práce až až. Jenže máma ho ani nepochválí. Prý ji taky nikdo nechválí za to, že vaří a uklízí.

Jak se pozná, že dva lidi k sobě patří? Třeba ty a já? Co když žije někde nějaká úplně jiná holka a čeká na tebe a bylo by ti s ní daleko líp, co když ji potkáš a už bude pozdě a...“

Nedořekla větu. David si ji přitáhl k sobě a zavřel jí ústa svými.

Po chvíli uvolnil sevření svých paží.

,,Blázínku, to jsi začala opravdu přemýšlet brzo.“

Od rybníka k nim doléhal křik koupajících se dětí….

Pohladil ji po kulatícím se bříšku: ,,Čekanko, bláznivá…“

26 názorů

8hanka

26. 01. 2012

Československá literární komunita

Čekanka

Autor

26 názorů

Sdílení