respekt k cizímu básnickému slovu I.

Svět vzrušují především spory a konfliktní kauzy. Literární komunita bohužel jde velkým příkladem. Určité konfliktní šaškovství je typické pro umění vůbec. Ale abych nebyl nespravedlivý, politika prostřednictvím veřejné diskuze se také otáčí kolem autistických egoismů jistých neomylných osobností.

Problém literární kvality nemá příliš daleko k dalším tradičním sporům: existuje bůh; existuje globální oteplování; je česká penzijní reforma nezbytná; a abych trochu zašaškoval, má Krytyk vždycky pravdu, a to vždycky, i když ji nemá? Typickým nevyřešitelným problémem dobra a zla je v umění postoj více estetický nebo více etický. Moudrost debatujících se projevuje v tom, že připouštějí opačná stanoviska, než sami zastávají. Ve vědeckém projevu se správně objevují stanoviska typu: je pravděpodobné, že…; je třeba připustit, že…; zkoumáme, zdali je slučitelné stanovisko A se stanoviskem B. Podobný pluralitní slovník je výdobytkem postmoderního přístupu.

Postmoderní přístup si uvědomuje, že nikdy nebude jednotlivý postoj všeobecně fundovaný k celkovému jednorázovému popisu světa. Dokonce ani teorie fyzikálních relativistů nepopsaly dosud všechny jevy fyziky v jediném sjednoceném systému. To neznamená, že dílčí poznatky o světě nemají žádný význam, a že nepopisují do vysoké míry daný problém v prakticky použitelné rovině. Stejně tak stanoviska kritiky nebo samotných básníků jsou v drtivé většině výpisem autentických prožitků nebo autentických postojů. V tomto smyslu platí intuitivní pocity, že z těchto různých postojů lze vytvořit porovnávací seznamy a případ od případu se spokojit se subjektivním rozhodnutím o postoji k identifikaci díla, zdali je z hlediska porovnávacích seznamů přijatelné či nepřijatelné. Vypadá to, že bychom se potom mohli bavit jen o těchto seznamech a o oprávněnosti preferenčních položek. Dílo samotné úplně odpadá. Subjektivní seznamy podléhají lhostejně nahodilé libovůli. Některé položky aktuálně jedinec vyřadí, octne-li se v prostředí, kde by mu to mohlo uškodit v hodnocení, např. ve škole. Jiné položky třeba uměle akcentuje, čímž ovlivňuje iniciativně svoje okolí.

Odhlédněme od těchto extrémů a položme si zásadní otázku: jsou navzájem preferenční subjektivní položky slučitelné nebo se navzájem vždycky musí vylučovat?  Literární věda se o tuto slučitelnost a shrnutí snaží a díky tomu pojmenovává žánry, rozlišuje styly a v neposlední řadě prostřednictvím kritiky napadá klišé a kýč, respektive se snaží poukázat na zbytnělou jednostrannost a škodlivost „neměnného seznamu“, tj. udatný postoj k vlastním preferencím zabraňuje v chápání preferencí ostatních, tedy cizího básnického slova.

Originální dílo je vystavěno na obohacující metodě, kterou je preference konotací na úkor denotací. Připomeňme si, že denotace tenduje spíše k tomu pevnému a často slovníkově zakotvenému významu slova, kdežto konotace směřuje spíše k možnému významu slova v jeho nové metaforické roli. Proto je hlavní výhradou vůči kýči, že neobohacuje, ale jen upevňuje významy slov; vyvolává v člověku uzavřenost vůči světu a znesnadňuje tím i uchopení cizího básnického výrazu.

A nyní konkrétněji na příkladu. Když jsem Zborovu dvojbáseň označil ve svém povzdechu za kýč, měl jsem na mysli především onen druhý text.

Obaly

Tvrdá, důrazná díra po slunci

ukazuješ na zeď jako na tělo
přísně potřísněné narozením

Na hřbitově

Na hřbitově je ticho
jen vzduch
a vyplýtvané sirky

Babky vlečou v žabernatých vozíčcích
tesklivost hlubokého nádechu

Dovedu si představit, že první text zapůsobil svou metaforickou polohou a ovlivnil úsudek i nad druhou básní. Nicméně obraz hřbitova, tak jak je tu bezobrazně, dokumentárně vylíčen, směřuje spíše k tradičnímu kýči. Snad s výjimkou obrazu „vyplýtvané sirky“ nelze v obvyklosti ostatního textu nalézt nic básnického. Mně například coby pozornému Halasovu čtenáři neunikla zjevná nedostatečnost ve srovnání s proslulou Halasovou básní „Staré ženy“. Navíc se mi obraz vzdychajících babek na hřbitově zdá eticky vyprázdněný, nepravdivě generalizující, jakoby autor nikdy nebyl na hřbitově v době dušiček.

Uvědomuji si, že jsem na autora neúměrně přísný, ale za to může moje datová složka subjektivních preferencí, ne já. Nedovolil bych si napsat takový obraz, jenž by mohl byť vzdáleně odkazovat k nepřekonatelnému (nebo lépe: touto básní nepřekonanému) vzoru. Možná autor tohoto Halase nečetl. Možná směřoval odjinud jinam, ale mne toto jeho směřování nemůže obohacovat. Nutí mne k povzdechům i nad ostatními často bohužel zaměnitelnými autory: imprese, zblblý ptáček, zuzulinka, robinia a mnozí další, kteří si ustálili výraz, jenž má k originalitě daleko. Již od padesátých let minulého století se píšou podobné stohy romanticky banálních introspektivních básní o soukromě prožité všednodenní realitě a nehledě k ideologickému osvobození sametovou revolucí se ze zajetí osobního každodenního prožitku básnictví neosvobozuje. Kýč je otroctví sebe sama a hlavně neodvaha překročit vlastní stín, což se projevuje i v postojích k životu obecně; ve všeobecném souhlasu s bezhlavou tendencí věřit ve vzájemnou podobnost a následném „nevysvětlitelném“ zklamání, že tomu tak v klíčových lidských situacích není. Proto má smysl o tom v klidu uvažovat a nerozčilovat se nad údajnou osobní zaujatostí kritika, pokud ovšem neplácá nesmysly .)