Šelest suchého listu

     List se pohnul. Nejprve nepatrně, na malý okamžik, jen se lehce zachvěl a pak zase ležel tiše, šedavé zvrásněné žilky obrácené k tmavému nebi. A pak se pohnul znovu, poskočil po studené zemi, jako by jej nabral vítr, ale okolní stromy stály nehybně, jejich listy byly netečné, byť ten dole mohl být kdysi jedním z nich. A další pohyb, klouzavý a ladný, jako by se nesl na hladině chladivé řeky, mírně se otáčí kolem svého středu, vyhýbá se zažloutlým stéblům slehlé trávy, spadaným větvím a šedavým kamenům, proplouvá mezi uzly kořenů, nechá se vést a je jedno zda skutečně existuje nějaký cíl jeho cesty, pohyb je život a další příležitost již třeba nikdy znovu nenastane, nyní už skutečně letí, vznáší se na dotek nad zemí, stále rychleji a najednou je zde další list, popelavý a zkroucený, pak další a další, jejich dráhy se proplétají, krouží kolem sebe, dotýkají se, v reji, v tanci, v námluvách, vír je čím dál divočejší a listů je stále více, přilétají ze všech směrů, mrtvé, nepotřebné věci jsou nyní tak plné života. A vše kolem je tak tiché, les je skála, hradba, opevnění, netečné jestli někdo uvnitř radostně zpívá nebo oplakává mrtvého, zvuk jako zvuk, jen se od stěny neškodně odrazí.

       A najednou rej ustane, pohyb ustrne a listy padají k zemi, ale nesnášejí se volně, padají těžce jako kamení a na tmavé půdě se zformují osamělé skupinky, drobné kupky, hromády i celé haldy do sebe propletených listů v šedivou prostorovou mozaiku, každý list je přesně na svém místě, dokonalé sochařské dílo.

      V dálce se nesměle ozval jakýsi pták a bytost se posadila. Když zamrkala do bledého měsíce, ozval se šelest suchého listí. 

***
 

    Nyní to slyšel zřetelně. Ten šepot, tichý, ale naléhavý, svíral srdce tak, že nebylo možno odolat. Cosi ho lákalo ven do noci, cosi ho žádalo, prosilo, naléhalo, rozkazovalo. Věděl, že nejlépe by bylo zatarasit všechna okna i dveře, nabít pušku a ukrýt se ve sklepě, mihotavé světlo svíčky se bude odrážet na sklenicích zavařenin, ruka s puškou se bude třást, ale jen mírně, lok něčeho ostřejšího by to jistě spravil, pak jen tajit dech a počítat vlekoucí se vteřiny, dívat se, jak ze svíčky ukapává vosk a jak světlo láká šedavou můru, až v tom horkém vosku uvízne a se syčením se spálí, jej taky někdo vábí, ale ne na světlo, do tmy, ta je hrozivější, strašlivá, je třeba vydržet do rána, světlo je přítel, ale to si ta šedivá můra jistě říkala také.

Do sklepa je ale příliš daleko, rukám se ani nechce sevřít pažbu zbraně a náboje jsou jaksi příliš těžké, daleko snažší je přeci udělat deset kroků ke vstupním dveřím, jde to snadno, nohy o sebe třou a kalhoty šustí jako spadané listí při podzimní procházce lesem, jeden, dva, tři kroky, jako nic a je to. A potom otočit klíčem, ta nejjednodušší věc, ozve se cvaknutí, správně, a teď vzít za kliku, je potřeba trochu zatlačit, zárubeň je křivá a dveře o ni drhnou, přitáhnout k sobě....

Muž stojí na prahu a dovnitř vniká temnota jako dlouho očekávaný host a mírný vánek nese s sebou pach lesa, vůni zeminy a vlhkosti.
Pohyb je život, řekne si muž a čeká smrtelnou ránu nebo polibek.