KAŽDÝ KAKÁ

„Tak pojď, no, hop, tady se přidrž, ať nespadneš,“ postrkovala Karen děti do autobusu.

„To je jak nahánění kuřat do kurníku, co?“ otočila se na mě.

Nebyl čas k odpovědi: kšírovala jsem celou smečku do bezpečnostních pásů a

střídavě utírala nosy, odpovídala na dotazy („Na výlet do velkého parku jedem!“ „Ne,

kolotoč tam nebude, ale budou tam husy a veverky.“ „Ne, já jsem si neprdla, to byl

jistě jeden z vás!“) a kontrolovala na poslední chvíli podepsané souhlasy ke svolení a

seznámení s riziky školního výletu (pád ze schodů autobusu, kousnutí veverkou, bodnutí

hmyzem apod.).

Čtyřletá osádka žlutého autobusu byla cenný náklad: za necelých pár měsíců ve Škole

pro děti ze sociálně slabých rodin mi ti malí usmrkanci velice přirostli k srdci. Děti

pocházely z prostředí pod hranicí bídy, nepamatuji si výši rodinného příjmu, který

umožňoval rodinám bezplatné zařazení do našeho programu, ale bylo to žalostně málo.

„Garet na mě šahá,“ stěžoval si Nicholas plačtivě.

„Tak mu řekni, ať na tebe nešahá.“

Náš předškolní tým pomáhal dětem zejména v oblastech, ve kterých zaostávaly: sociální

kontakt, konverzační schopnosti, sebevědomí, samostatnost. Tyto „life skills“ byly pro

naše malé outsidery mnohem potřebnější než osnovy: Když děti přecházely z naší školy

do veřejného systému, chtěli jsme, aby se v něm neztratily. Abychom je nastartovali

k úspěchu.

„Garete, nešahej na mě, jo?“

Garet řekl jo a natáhl se přes sedačku, kde si mohl šáhnout na Annie.

Sycamouse park je překrásný kus přírody ve městě. Těšila jsem se, že si opečeme na

ohni hot dogy, nakrmíme veverky a nasbíráme u řeky oblázky (které později

pomalujeme). Správě parku jsem volala už týden předem. Vše mělo klapnout. Včetně

toalet...

...které byly z důvodu oprav zavřené.

„Tak to je docela průser,“ zhrozila se Karen.

„Budeme je brát za stromy,“ navrhla jsem.

„V Česku se to tak dělá.“

„Jo!“ podpořil mě Garet.

„Já chci za strom!“

A šáhnul Karen na macaté pozadí.

„Sem ne! To je soukromá zóna!“

Hbitě vytáhla z batožiny hadrovou panenku s vyznačenými zónami: Sem se nesahá,

sem taky ne, tady můžeš. Tak znovu.

„Musím za strom!“ trval Garet na požadavku.

„Tak ho vem,“ žadonila jsem Karen.

„Já. Taky. Strom.“ přidala se Annie.

Než jsem se vzpamatovala z hromadného úprku, dřepělo šestnáct dětí v parku na

bobku a tlačilo, až se z nich kouřilo.

„Ježišmarja,“ hlesla Karen

„To nahlásím správě parku!“ vykřikl kolemjdoucí běžec důležitě.

„Hele, jak je moje krásně zatočený,“ pochlubil se Nicholas.

„Děti, natrhejte si lopuch a utřete pozadí, ať nemáte špinavo v kalhotech,” snažila jsem

se zachránit poslední zbytek soudnosti.

„Musíme to uklidit!“ poznamenala Karen.

Obě jsme se podívaly po asistentce Nicol.

Rezignovaně kývla hlavou a vrhla se s igelitovým sáčkem do minového pole.

„Ještěže jsme je nevzaly do kina,“ oddychla jsem si.

„Děti! Pozor, kam šlapete! Annie, ne! Ne! NE!!!“

Zbytek dopoledne děti strávily porovnáváním velikostí a barev svých produktů a my

očišťováním botiček.

„Já jsem měla tři bobky a jeden byl jako kolečko a jeden jako vajíčko.“

Mrkla jsem na Karen: „Geometrické tvary! Matematické koncepty!“

„Hoví,“ pochlubil se Derik. Derik za pět měsíců ve škole ještě nikdy nepromluvil. Kaďák

v parku pro něj znamenal fantastický break through. Jeho první slovo nám vhrnulo slzy

do očí.

„Všichni měli hoví, Deriku. Všichni. Každý kaká,“ poučila jej Naomi důležitě.

Společenské vědy, zašeptala Karen spokojeně.

A biologie.

Jen asistentka Nicol se toho dne neusmívala. Ale za gumové rukavice, které jsem

přibalila do batůžku, byla vděčná. To zase ne že ne.

„Pizzu?“podivil se manžel nevraživě při večeři.

„No, ale není připálená,“ ohradila jsem se

Nacpal si velký kus do úst a zavlažil jej Spritem z plechovky.

„Co bylo ve škole?“

„Nic, děti posraly celý park.“

Trochu mu zaskočilo, ale (bohužel) se neudusil.

„Musíme pokaždé u večeře mluvit o hovnech nebo nějakých nechutnostech?“

Pokrčila jsem rameny:

„Mně to ani nepříjde. Každý přece kaká.“