Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZapomenutý vlak
Autor
Kanasta_VX
Zapomenutý vlak
Po dvou letech pročítání zažloutlých novin, pátrání v archívech, kde o předmětu mého zájmu vypovídala především prázdná místa v policích, po hodinách a hodinách rozhovorů se „svědky“ z třetí až páté ruky, jsem poprvé seděl proti člověku, jehož vyprávění by mohlo být alespoň z ruky druhé.
Nečekal jsem, že na něj narazím dokonce tak blízko „místa činu“ a vlastně náhodou. Ještě před hodinou jsem o starém pánovi, který měl být živou legendou nádraží v Podsedlicích, ani neslyšel, teď jsem seděl v jeho vlastní kuchyni, která byla současně ložnicí i obývacím pokojem, a pozoroval, jak v jedné ruce žmoulá nezapálenou, od pohledu levnou cigaretu a druhou si pohrává s mým digitálním diktafonem Olympus.
Ten diktafon byla pravděpodobně nejmodernější věc široko daleko. Místní domov důchodců, nečekaně čistý a evidentně dobře vedený umožňoval „klientům“ jak místní obyvatele titulovali v novořeči, nastěhovat se s alespoň s jistou částí vlastního nábytku a pan Drahomír Cisař té možnosti využil až na hranici toho co nějakých dvacet metrů čtverečních dovolovalo.
A z každého kousku téměř muzeálních exponátů křičelo, že jejich majitel je buď krajně konzervativní nebo pro něj jeho mobiliář už dlouho představuje vzpomínky na lepší časy, kterých se prostě nehodlá vzdát.
Kuchyňská linka dříve pravděpodobně mléčné barvy, zřejmě za vydatné pomoci tabákového kouře nabrala poněkud zažloutlý odstín. Prosklená dvířka jejích skříňek připomínala okna sice dobře udržovaného, ale přeci jen už dlouho neopravovaného protestantského kostela. Klidně bych se vsadil, že gauč pod oknem je vycpaný koňskými žíněmi. Židle u kupodivu nerozviklaného stolu připomínaly ty, které jsem naposledy viděl v módní restauraci lákající na opravdový restro styl.
Prostý lustr s jednou žárovkou přímo nad stolem měl stínítko ve tvaru vlnitého talíře nebo přerostlého patizonu a upomínal tím na šedesátá léta, kdy i hranaté věci byly v podstatě kulaté. Televize na prádelníku se jistě ještě pyšnila elektronkami a moc by mě nepřekvapilo kdyby hrála jen černobíle, tedy za předpokladu, že je vůbec funkční. Krabice, která připomínala rozhlas po drátě z kuchyně mojí babičky určitě funkční byla, protože ještě před deseti minutami, než jí majitel vypnul, z ní kdosi předčítal litanii o tlaku, teplotě a rosném bodu. Těžká, hádám, že dubová skříň klidně mohla kdysi sloužit jako trezor chudší banky. Knihovna, zřejmě sestra dubové skříně, přetékala knihami, které pokud nebyly o vlacích, byly o tunelech, mostech, kolejích a nádražích. Pohled na ní ve mně vzbuzoval naději, že nečekaná stopa kterou pan Císař představoval by mohla být dlouhá a hluboká.
„Dřív se v těhle věcičkách alespoň něco točilo, takže člověk věděl, že ho natáčí…“ pravil stařík pokládaje diktafon zpátky na stůl přesně tak, jak stál předtím. Trochu nedůvěřivě a snad nenápadně jsem se podíval, jestli ho potměšile nevypnul. Táhlo mu sice na osmdesát a teoreticky by pro něj věcička, co se v ní nic netočí“ měla být španělskou vesnicí, ale člověk nikdy neví.
Nevypnul.
Jen si zapálil cigaretu, která překonala moje nejhorší obavy, a zpoza kouře na mě přimhouřené obočí dělalo dojem, že si mého kontrolního pohledu dobře všiml.
„Takže vy se zajímáte o tu nehodu v třiapadesátým? Tehdy jsem tu ale ještě nebyl. Všechno přímo vo tý nehodě vím jen od lidí, a některý z nich to kolikrát měli vod jiných lidí.“ Rukou ve které nedržel cigaretu si přejel řídké šedivé vlasy a zřejmě léta opakovaným bezděčným gestem si pak otřel ruku do černozelené kostkované flanelové košile.
„To jste na tom pořád lépe než já, já zatím mluvil většinou s lidmi, co to měli od lidí, kteří to slyšeli od jiných lidí, kterým se to doneslo dlouhou tichou poštou.“
Zasmál se nebo zakašlal, šlo to těžko odlišit. Když ho jedno nebo druhé přešlo, podíval se na mě hodně zpříma. „Všechno, co o tý havarovaný šestapadesátce vím z první ruky, vám klidně říct můžu, ale nebude se vám to ani trochu líbit.“
Zase mu v očích potměšile blýsklo.
„Máte nějaké informace z první ruky? Víte, hm…takové prohlášení se v mé práci očekává spíše od očitých svědků, přeci jen, pokud jste zde tehdy ještě nepracoval, spíše jen doufám, že jste měl možnost se skutečnými očitými svědky mluvit a vzhledem k tomu, že listinných údajů je o té sabotáži opravdu poskrovnu, tak i někdo, kdo očité svědky blízce znal, má pro mě v tuhle chvíli ohromnou cenu“
Vím určitě, že napřed se víc rozesmál, než rozkašlal. „Sabotáži? Ha ha ha …promiňte…“ teď se rozkašlal „ Sabotáži? Na to vám myslím nezbude, než zapomenout. Žádná sabotáž nebyla. Rozhodně ne v tom smyslu, jak to myslíte.“
„Já nechci dělat nějaké závěry předem, samozřejmě je tu teorie, že to všechno byla nějaká provokace Státní bezpečnosti.“
„Státní bezpečnost se v tom plácala úplně stejně jako všichni ostatní. A velice rychle od toho dala ruce pryč. Taky jako všichni ostatní. Víte, když jsem sem v pětašedesátým nastoupil, dvanáct let po tý havárii,“ výstražně zvednul prst „dvanáct let po tý havárii. Blbých dvanáct let, tak trvalo čtyři další roky, než jsem se o ní vůbec doslechnul!“
„Nevěděl jste o ní předem? Svého času toho přeci byly plné noviny. Havárie, vyšetřování, proces s výpravčím z Podsedlic. Kolik že vám tehdy bylo? Když k té nehodě došlo?“
„Vosumnáct. Měl jsem samozřejmě jiný starosti, ale jo, máte pravdu, slyšel jsem o tom a asi i četl. Ale nespojilo se mi to. Když jsem se voženil a dostal umístěnku do Podsedlic, nenapadlo mě, že se to stalo tady. Vlastně jsem na tu nehodu asi ani nepomyslel. Asi až do nějakýho devětašedesátýho. Tehdy jsem objevil tu díru. A pak se začal ptát. Zrovna jako vy. A začal jsem dostávat divný odpovědi. Taky zrovna jako vy!“
„Díru?“ v první chvíli mě napadlo, že ještě po tolika letech mohly být znát u podsedlické strže nějaké stopy v krajině, přeci jen, když se vlak zřítí z mostu, musí to nadělat, a podle starých zašuměných fotografií opravdu nadělalo, velkou paseku.
„Díru. Divnou, neviditelnou díru. Ukážu vám ji“
Prohlášení bylo tak bizarní, že jsem o svém štěstí na svědka očitých svědků začal hodně pochybovat.
Stařík se zvedl z kuchyňské židle svižněji než bych čekal, ale hnědý okovaný kufr z pod omšelého gauče už nevytahoval tak křepce. Musel být strašlivě těžký. Dva zámky cvakly a víko odkrylo důvod, byl plný starých jízdních řádů.
Narovnal se a v ruce držel ohmatanou modrou knihu, Jízdní řád ČSD pro rok 1965. Dlouho nelistoval, stránku, kterou hledal, našel hned, aniž by se mi zdála nějak založená.
„Podívejte se a řekněte mi, co je tu divně.“
Pochopitelně první, co mi padlo do oka, byl hlavní předmět mého zájmu, spěšný vlak Sp 56. A vzápětí to, že v jeho sloupci, tam kde bych čekal vlnovku, protože tenhle vlak v Podsedlicích nikdy nestavil, hlásalo drobné písmo, drobnější než u ostatních časů v ostatních zastávkách, že Podsedlicemi vlak projíždí v 01.08 .
„Šestapadesátka tu v šedesátým pátým pravidelně stavěla?“
„Ne“
„Tak proč se tady zdá, jako že ano? Nějaká technická zastávka?“
„Spíš jakože teoretická možnost.“
„Nerozumím.“ A opravdu jsem nerozuměl.
„Třeba pochopíte…třeba ne. Nevidíte tam ještě něco divnýho?“
Dlouho jsem si stránku prohlížel, ale nic mě nenapadalo.
„Asi mi budete muset napovědět“
Místo nápovědy poklepal na značku vedle čísla vlaku.
Nevybavoval jsem si, že bych takovou značku někdy v nějakém jízdním řádu viděl. Trochu to vypadalo jako kříženec malého t a velkého, větrem schváceného Y, dokonce mě v jednu chvíli napadlo, že to musí být nějaká tisková chyba nebo snad dokonce hodně zatoulaná runa.
„Říkám tomu kroucená kuřecí stopa“ prohlásil stařík, jako by to něco vysvětlovalo. „Podívejte se, co znamená“
Automaticky jsem nalistoval dopředu na souhrnné vysvětlivky, ale ani na třetí projetí očima jsem žádnou legendu ke kuřecí stopě nenašel.
„Nic tu není.“
„Ale je. Jen hledáte na špatným místě.“
Vrátil se zpátky na stránku s šestapadesátkou a ukázal mi, že vysvětlivka má svou legendu přímo dole na stránce. Vedle kuřecí stopy stálo černé na bílém: Nejede 17. 9.
K nehodě, o které jsem se chystal napsat knihu, došlo v časných ranních hodinách 18. 9. 1953. Vlak, který se zřítil do podsedlické strže, vyjel z Prahy večer 17. 9. a někdy po jedné hodině 18. 9. projel místním nádražím, aby se o pět minut později rozpadl na kusy poté, co lokomotiva z nejasných důvodů opustila koleje, prorazila zábradlí mostu a stáhla sebou všech pět vagonů.
„ A teď otočte“
Poslechl jsem, otočil jsem stránku a znovu mi padlo do oka pokračování Sp 56, opět z
s muří nohou, ale na všech dalších stanicích podle vysvětlivky dole na stránce, muří noha tentokrát znamenala: Nejede 18. 9.
„Takže, chcete mi říct, že v šedesátým pátým roce , ve výroční den nehody, Sp 56 nejel?“
„Nejen v pětašedesátým. Nejel už padesátým čtvrtým a ani padesátým pátým. Nejel žádnej další rok….“ Větu dokončil trochu nejistě …pak o to jistěji dodal, „ ve všech jízdních řádech co tu mám“ rozmáchle ukázal na kufr „je tahle kuřecí noha se stejnou poznámkou. Tam kde má být před půlnocí, se píše, nejede 17. 9., tam kde projíždí po půlnoci, píšou, nejede 18. 9.“
„To je hodně zvláštní ne?“ Za celé dva roky příprav na sepsání knihy jsem o ničem takovém neslyšel.
„Možná vám to přijde hodně zvláštní, ale možná vám to bude připadat dost málo zvláštní, až to pochopíte, tedy pokud to pochopíte.“
Člověk, který se živí jako já psaním o nedávné minulosti, si musí zvyknout, že jeho svědci často mluví v zapeklitých hádankách a narážkách, nicméně z mého železničáře se v tomhle oboru klubala naprostá klasa.
Znovu zašátral prstem po stránce „A podívejte se tady.“
Kroucená kuřecí stopa značkovala další dva vlaky.
„Těmhle vlakům jsme u nás Podsedlicích říkali Flamendr z kopce a Flamendr do kopce. V šedesátým pátým se u nás křižovali, jak vidíte hned po desátý. Asi se vám možná zdá trochu brzo říkat jim Flamendr, ale noční život tehdy nebyl to dneska. Na vsi deset hodin, to už byla málem půlnoc. Na druhý straně sedla, v Dákově, jim pochopitelně říkali obráceně, ale to nějak nevadilo, protože ve služebním styku se samozřejmě telegrafovalo v číslech.“
„Chápu.“ Chápal jsem princip Flamendrů, ale nechápal, proč by u nich měla být ta značka.
„Takže ani tyhle dva vlaky 17. září nejezdily? Žádný rok od té nehody? Nebo nejezdily v ten den už před tou nehodou? A Sp 56?“
Do bloku jsem si načmáral poznámku
„Od té nehody. Od té nehody je ve všech jízdních řádech u šestapadesátky tahle kuřecí noha a u obou Flamendrů taky. A opravdu ten den jste se tady po desátý hodině ničím nesvezl. Klidně si zajděte do drážního archivu v ………, když se vám nechce starýmu bláznivýmu dědkovi hrabat v kufru.“ Viditelně pochopil smysl mojí poznámky, trochu mě svou bystrostí začínal děsit. „A až tam budete, možná zkuste pohledat denní grafikony, kde pochopitelně nejsou jen osobáky, ale celý provoz ve šrafách, plánovaný časy křížení a čísla nákladních vlaků. Myslím, že budete koukat.“
Vložil jsem otázku do pohledu.
„Nic. Mrtvo. Ticho po železný pěšině. Po osmý hodině večer přes sedlo ani kolečko. Ani nahoru, ani dolu. Až do šesti ráno. Díra. Jako hrom. Obrovská neviditelná díra.
„Proč neviditelná, říkáte, že kouknu a uvidím.“
„Uvidíte, protože tu díru už dneska nic nestíní, ale kdo ví, co byste viděl, kdybyste se kouknul řekněme v takovým osmdesátým prvním.
Naprosto proti mojí vůli a několika lepším pracovním předsevzetím mě to začalo zajímat. Při zpovídání svědků je nejhorší ztrátou času ta, vzniklá posloucháním důvěryhodných šílenců. Lidé, zejména lidé, co už něco pamatují nebo by měli pamatovat, si kolikrát nepamatují vůbec nic a žijí ve světě naprostých fantazií, které s realitou nemají téměř žádný styčný bod. A přitom jejich fantazírování působí absolutně věrohodně. Nicméně tenhle stařík by musel zajít tak daleko, že by falšoval nejen vzpomínky, ale i kufr starých jízdních řádů. Nemluvě o tom, že zatím všechno, co říkal, se dalo ověřit v archívu. I když to s nehodou souviselo jen okrajově, pořád by z toho mohla koukat minimálně jedna pozoruhodná kapitola, pokud pokračování toho, co chce říct, bude mít hlavu a patu, nebo alespoň dva tři odstavce, pokud už dál staříkovo bájení nikam nepovede.
"Takže tady se prostě každou noc ze sedmnáctého na osmnáctého září zastavil veškerý provoz od osmi hodin večer až do šesti hodin ráno?"
"Tak! Nic nejelo přes sedlo, nic od místa, kde se na západě spojují tři tratě sem do Podsedlic, až do Dákova za sedlem. V Dákově ve čtyři ráno vypravovali lokálku, ale ne přes sedlo, ale dál směrem na východ. První vlak přes sedlo přijel taky od Dákova, dělničák v pět deset. A teprve pak se vrátil cirkus se všema maringotkama a začalo se zase normálně jezdit.“
"Tohle slyším poprvé! Nikdy jsem o tom nikde nic nečetl."
"Nejspíš to slyšíte poprvé, protože on to totiž nikdo předtím neviděl. Nebo nechtěl vidět. Nebo viděl jen někdo nebo třeba jen někdo někdy. Nikdo o tom nechtěl moc mluvit a nikdo to tudíž třeba ani nikam nenapsal a vy jste se to neměl kde dozvědět a kdo ví, jestli byste si všimnul, kdybych vám to neukázal."
"Jak to myslíte?"
Místo odpovědi vyklepl z krabičky další cigaretu, chvilku si jí prohlížel a pak se podíval přímo na mě.
"Máte tohle nahrávadlo a když si pak budete chtít přehrát, co jsem řekl, uslyšíte, že jsem to opravdu řekl. Ale jen proto nebude o moc snazší mi uvěřit. Jestli totiž to, co jsem vám řekl do teď, znělo divně, začne to teď rychle bejt ještě divnější. A už nebude žádný archív, kam se půjdete podívat, jestli dědkovi náhodou opravdu nepřeskočilo a jestli mu v tý starý prázdný palici prostě jen nelítají netopýři"
Nevěděl jsem, co odpovědět.
"Teď si musíte vybrat sám. Anebo pokud si ještě nejste jistej, můžu vám zkusit říct ještě předtím pár věcí, u kterejch se možná snáz shodnem, že by mohly bejt pravda "
Váhal jsem, protože zvědavost je jedna věc a snaha udržet si tváří v tvář jeho sugestivním očím objektivitu, je zase věc úplně jiná.
"Zkuste začít napřed z nějakého méně divného konce"
Usmál se, poprvé se mi zdálo, že přívětivě a bez postraních šibalských úsměšků.
"Chápu a myslím, že jste vybral dobře."
Zapálil si tu cigaretu, jako na stvrzení naší dohody, jako by ji tím podepsal.
"Tak vy a ten přístroj dobře poslouchejte! Řeknu vám, co jsem si během let sám postupně poskládal vo samotný nehodě. Pokud vás zajímá odkud všechno vím a asi zajímá, mám to za prvé od starýho Macháčka, tu noc sloužil jako výpravčí…“ zarazil mě gestem "vím na co se chcete zeptat, opravdu jsem s ním mluvil, v polovině sedmdesátejch let. Měl polovinu zubů a většinu rozumu pryč, byl to zlomenej starej člověk, ale mě se podařilo ho zastihnout v jasný chvilce, krátce předtím než zemřel. Nemám jeho podepsanou výpověď ani žádnou nahrávku, mám jen jeho fotku se mnou, pak vám jí ukážu a nebo vám jí klidně i dám , mě už k ničemu není. Mluvil jsem s Rudou Richterem, který spolu s ještě jedním fírou, jeho jméno si v tý době už nikdo nepamatoval, dorazil na místo nehody jako první. S Rudou máte smůlu, umřel je to tak pět let,"
"O Macháčkovi vím, Ruda Richter mi nic neříká, podle jedné mé zprávy byl u nehody první nějaký Rychtařík."
"Vážně? To ale nebude zkomolený Richter, možná to bude ten fíra, jen tu projížděl, a nijak pravidelně, spíš náhodou tu přespával ve služební ubytovně vedle hajcungu. Myslím, ale jenom myslím, že byl odněkud z Plzně"
Zalistoval jsem v poznámkách "Máte pravdu. Stanislav Rychtařík, strojvůdce, žil v Plzni, později v Praze, zemřel v šedesátém čtvrtém při automobilové nehodě, protokol z jeho výpovědi na bezpečnosti se bohužel nedochoval, ale v jednom soukromém archivu jsem našel dopis, kde se z ní cituje"
"Tím líp, máte srovnání, s Rychtaříkem jsem já nikdy nemluvil, tady si nikdo ani nepamatoval jeho jméno. Mluvil jsem s Novohradským, to byl Slovák, posunovač z Dákova, když se jim za kopec doneslo, co se stalo, přijel s drezínou z druhé strany a do smrti toho litoval, z dákovské strany se do strže nedá nijak rozumně dostat, most byl za třetím pilířem pryč, takže ani přejít se nedalo a on tam jen tak zbůhdarma stál a koukal na to nadělení a nemohl vůbec nic. Mluvil jsem s lidma, co přijeli ve druhý a třetí vlně , Sámovský, Růžička , Kreutzfeld, nevím jestli znáte jejich jména ..."
"Znám, ale jen ze z novin: Mluvil jsem s Kreutzfeldovou dcerou, ale říkala, že tatínek o nehodě nikdy nemluvil a že ona dokonce byla přesvědčená, že ten Kreutzfeld, co dostal medaili za obětavost při záchraně, byla jen shoda jmen. Po jeho smrti tu medaili našla mezi starými věcmi na chalupě na půdě.“
"S dcerou možná nemluvil, protože se ho nikdy na nic neptala, neptat se tady byla docela rozšířená móda, ale já se ptal. Lidi mi hned neodpovídali, ale nakonec, nakonec ano. A některý možná poprvý a jedinkrát za celý svůj život mluvili o celý věci před někým, kdo nebyl esenbák nebo drážní vyšetřovatel."
"Chcete říct, že i v pozdějších letech měli lidi strach, aby se do něčeho nenamočili?"
"Chci říct, že na celou tu věc padla deka a nikdo jí dobrovolně nenadzvedával. Čeho přesně se lidi báli, je ovšem otázka."
"Jako nějaké spiklenecké spojenectví? Jako mafiánský kodex mlčení?"
"Možná" pokrčil rameny hodně pochybovačně, takže bylo jasné, že to možná je vlastně dost zásadní nesouhlas. "Možná" pokračoval v tom souhlasení nesouhlasení a pak rázem přešel jinam. „A pak jsem ještě mluvil s někým, kdo vám ve vaší práci asi nepomůže, ale kdo pomohl hodně pochopit mě. To jméno asi nikde nepadlo a divil bych se, kdybyste ho někde v těch papírech měl. Marie Chrástalová. Říká vám to něco?"
"Ne. Téměř určitě ne"
"Vidíte a tohle zrovna je dobrý příklad spiknutí k mlčení. Lidi na vsi, zvlášť na vsi, kde všichni pracují buď u dráhy nebo v JZD a skoro nikde jinde, když nepočítám konzum a hospodu, kde se pak stejně všichni potkávají, lidi na vsi toho kolikrát nadrbají víc, než je zdrávo. Ale někdy se prostě stane, že něco vidí a dělaj, že to nevidí: Přestože jde o něco, co by sice za řeči stálo, ale oni to tentokrát nechávají být, protože ...hm těžko říct proč ...možná protože projednou se spikli ne aby něco zničili, ale aby něco ochránili.
Víte, starej Macháček se starýmu Macháčkovi neříkalo už tehdy v padesátým třetím jen tak, on to opravdu byl a hlavně vypadal jako docela starej chlap, bylo mu přes padesát. Samozřejmě dneska mi to přijde jako mládí! Jí bylo ovšem sotva polovina, on byl ženatej a ona svobodná, ale něco mezi nima bylo a kupodivu, oběma jim to všichni buď přáli, nebo alespoň dělali, že nic nevidí a už to je co říct! Možná proto, že Macháčková jemu dělala ze života peklo vod tý doby, co ho nějakým postrkem, nejspíš kvůli politice, poslali sem na ztracenou vartu z lepšího místa někde v Praze a ona, Marie tedy, měla taky pohnutej osud. Její matka byla svobodná a její otec katolický kněz, co pro jednou na papeže zapomněl a když z toho bylo dítě, tak se oběsil, čímž podle mě ten hřích teda moc nevylepšil. A jestli si starej Macháček a mladá Chrástalová, které matka zemřela, když jí bylo čtrnáct, měli co říct, všichni dělali, že nevidí nic, co by mělo kohokoliv pobuřovat.
Ono si taky nesmíte představovat nějaký divočiny, je dost možný, že tak daleko, aby z toho byl smrtelnej hřích, se nikdy nedostali. Ale tu noc byla s ním ve výpravně. Dá se říct ve vší počestnosti, ono to totiž ani jinak nešlo, podsedlický nádraží má svoje zvláštnosti a jednou z nich bylo, že práce se tu přes noc nezastavila, noční směny byly kolikrát stejně rušný, ne-li rušnější, než denní.
Každopádně ale ve výpravně byla mezi dveřma a stolem registratura, a když se do mezery mezi stolem a tou registračkou strčila židle, Marie tam mohla sedět třeba celou noc, a zatím co Macháček seděl u stolu a předstíral papírování, mohli si nerušené povídat, aniž by jí bylo z venku vidět. A přesně tak to taky tu noc bylo.
"Noční směny byly rušnější než denní?"
"Jo, koukám, že k historii týhle tratě jste se ještě nedostal a taky vás asi ještě nenapadlo, proč taková vesnička má nádraží, kde v jistý době bylo víc kolejí, než mělo ve stejný době pražský Hlavní a věřte, že nepřeháním. Ty koleje tam ještě jsou, můžete si je jít spočítat, i když všechno za třetí je dneska zarostlý lebedou."
"Na tak hluboké studium jsem pravda ještě nepomyslel"
"Ono se to má tak. Tahle trať vznikla už za první republiky, plus mínus ze dvou důvodů. Na jedný straně kopců je uhlí, na druhý železná ruda. Tam i onde roste spousta stromů, ale jiný na východě a jiný na západě. Těžilo se tam i tam a vozilo se tudíž taky tam i tam. Železnice byla tehdy jedinej způsob jak dopravit pořádný objemy nákladů a Dákovský sedlo bylo jediný místo, kde se daly kopce překročit relativně rozumně bez toho, aby se tu musela stavět zubačka nebo tunel v nestabilním podloží nebo celý kopce šíleně objíždět. Když říkám relativně, tak to tak ale i myslím.
Vývoj dráhy byl v plenkách a vlak na sedlo nesměl jít přes určitou váhu, jak kvůli mašině tak i kvůli brzdám. Pak sice lokomotivy sílily, brzdy se zlepšovaly, ale náklady taky tloustly. Až někam skoro do poloviny sedmdesátých let bylo tudíž potřeba nákladní vlaky pod sedlem odlehčovat.
Nakonec se z toho vyvinul systém. Vlak sem přijel, ulevilo se mu od přesně určenejch vagonů, a s menším počtem svižně přejel bez cizí pomoci přes sedlo. Vagony, co tu zbyly, se podle váhy a místa určení přeskládávaly do novejch vlaků, často i dálkovejch a pěkně těžkejch. V noci, když denní provoz prořídnul a bylo víc času, těžší nově seřazený vlaky ze zbytků odložených denními náklaďáky, dostaly mašinu na postrk a rozvážným tempem přejely přes sedlo, na druhý straně se postrk odpojil a vlak už jel dál s normální mašinou, protože dál už to nebylo do kopce.
To samý se dělo na druhý straně sedla. Celou noc jsme si s Dákovem posílali těžký nákladní soupravy a na nádraží v nočních měnách tudíž sloužili fírové, posunovači, šéfové nakládek i údržbáři, prostě město, co nikdy nespí.
V hajcungu stáli na kamnech otlučený konvice s kafem z domova, chlapi se potloukali před hajcungem a čekali na instrukce, ladili mašiny nebo pumpovali vodu do kotlů a pokřikovali na prdelatou Gábinu, která bez počítače, jen s blokem a pravítkama, kam se šoupaly barevný papírky, udržovala dokonalej systém v chaosu všech těch uhláků, obilnejch vagonů, cisteren, plošin i dobytčáků. Všichni jsme přitom kouřili levný cigára a měli pocit, že všechno kolem je tak nějak správně.
Takhle si tu noční pamatuju já, ale v padesátým třetím to nebylo o moc jiný. Doba se tehdy táhla a nic se neměnilo tak rychle.
Takže v noci ze se sedmnáctýho na osmnáctýho září v třiapadesátým to tady bylo úplně stejný. Do mezery mezi nočníma náklaďákama se měla vejít akorát ta šestapadesátka, která ovšem v Podsedlicíh ani neměla stavět. Ale jak asi víte, tu noc tu zastavila."
"Proto taky podsedlického výpravčího odsoudili za podíl na sabotáži"
"Odsoudili, a o tom proč tu ten vlak zastavil, se do nejdelší smrti nedozvěděl. Sám vyběhl z výpravny, až když slyšel, že vlak brzdí, protože u vjezdu do nádraží mu padla výstraha a na konci u východního hradla měl lízátko na stůj, aniž by kdo věděl proč. Marie mi později vyprávěla, že ho brzdy vlaku vyděsily, a že určitě sám předtím nikde žádný semafory nešteloval. Vyletěl ven z výpravny, a jak se rozhlížel a hledal, kde by vyřešil jakej malér, pokud vlak stojí kvůli němu nebo koho vytahal za uši, pokud je to něčí chyba, nevšiml si toho, čeho si všimla Marie" ...zvedl prst „až přijde čas, tak vám řeknu čeho si všimla, teď zůstáváme tam, kde vám to ještě bude připadat příčetný."
„Zkrátka, jakmile Macháček zjistil, že vlak zastavil úplně zbytečně, letěl zpátky na výpravu a přehodil lízátko na volno. Vlak tu nestál dýl než minutu a s rozjezdem a brzděním nemohl ztratit víc než pět, ale i tak šlo o malér, kterej ho málem stál život, a vlastně, když se to vezme kolem a kolem, tak ho vlastně život stál. A celej ten malér nejspíš podtrhlo, že tam s ním ten večer byla Marie. Když pak začalo jít do tuhýho, když zjistil že šestapadesátka není k nalezení, poslal jí okamžitě domů, ale jakmile došlo na výslechy, právě kvůli ní se choval podezřele, právě kvůli ní si nechal vymlátit všechny ty zuby, choval se jako zoufalej člověk zahnanej do kouta, ale nikdy jí nezradil a nikdy o ní nikomu neřekl a asi jen proto, aby jim nakonec něco dal a nemusel mluvit o ní, se přiznal, že vlak zastavil proto, aby jeho kumpáni z americký rozvědky, nebo z čeho já vím, měli dost času položit nálože. Jen proto, aby kryl Marii, se nechal nakonec odsoudit k smrti, ten trest mu potom změnili na doživotí a nakonec ho v sedmdesátým třetím roce propustili, ale to už z něj byl jen stín, který venkovní světlo jen rozpouštělo a nijak neposilovalo.
"A vy jste se o Marii dozvěděl jak?"
"Něco z řečí, který se vedly. Nikdo jí tam tehdy neviděl, ale sem tam někdo udělal narážku, jako že by se nedivil, kdyby tam byla. Pak mi to potvrdil on a později i ona. Mezi lidma se něco šuškalo, ale o zdejších lidech dost vypovídá, že na bezpečnost žádný řeči nikdy nedonesly nebo jen k takovejm esenbákům, co vo tom nepsali žádný hlášení!
"Vy jste všechny tyhle lidi vyhledal?"
"Některý nebylo potřeba hledat, byli pořád tady, jiný jako právě Macháčka a Marii jsem hledal a našel, i když Marie spíš našla nakonec mě. Ale teď k tý noci. Tady bylo už vosmnáctýho i když v novinách a všude možně se u havárie uvádí datum sedmnáctýho, protože ten vlak sedmnáctýho vyjížděl.
Tu noc jela šestapadesátka na čas, popravdě, celý ty léta jezdila vždycky na čas, co už je samo o sobě zázrak, ale ten vás ještě asi nevyděsí.
Zkrátka - když začala brzdit, a přesně v jednu nula osm zastavila, vyhnalo to nejen Macháčka z výpravny, kterej by možná, kdyby se nezapovídal, stál v tý době čistě z povinnosti na peronu i když to nebylo až tak nutný, aby jí viděl projíždět. Taky chlapy na hajcungu zvedli hlavy a divili se proč tu staví, dívali se někteří na semafory, jestli vlak zastavil kvůli něčemu na trati, a jiní zase na fíru, jestli nemá nějaký potíže, to taky každej tak trochu podle svýho řemesla, že jo.
Když se vlak zase rozjel a Macháček zmizel do svýho kutlochu, všichni chlapi se brzy vrátili ke běžnejm podělkům, jen traťmistr Sámovský vstal a šel do výpravny, přesvědčit se , co že se to stalo a jestli se někde nepoblbaly některý táhla a transmise, který byly jeho starost. Do vyšetřování tehdy nespadl, protože pět svědků dosvědčilo, že už dlouho předtím, než padly lízátka, seděl před hajcungem a STB se asi nechtělo lámat v kole tolik lidí. S Macháčkem měli práci snazší, což ty hyeny asi snadno poznaly, a pokud někde nahoře někdo řekl sabotáž, Macháčka do toho šlo zaplést mnohem snáz.
Sámovský se napřed zastavil ve výpravně a zeptal se Macháčka, jestli ten vlak kvůli něčemu zastavil on. Marie se v ten moment už zase schovávala za registračkou, takže ji Sámovský neviděl, ale ona jeho slyšela, stejně jako ještě líp slyšela Macháčka, jak říká, že nemá nejmenší tušení a jak Sámovskýmu nařizuje, aby hned zkontroloval jak východní tak západní návěstí.
Sámovský odešel a jelikož prvně vyrazil na západ, na místo odkud vlak přijel, nebyl to on, kdo dojel k místu nehody jako první, což by jinak byla jeho povinnost jako traťmistra, a tak se vlastně k celý věci přichomítl ten fíra z Plzně.
Po nějakým čase totiž ve výpravně cinkal telegram z Dákova s dotazem, co se u nás ví o šestapadesátce. Jakmile uběhl předepsanej čas a po šestatpadesátce v Dákově pořád nebylo slechu, zastavil Macháček provoz na celý trati, poslal Marii domů a vydal se shánět svýho traťmistra.
Našel jen šíbra Rudu Richtera, kterej mohl řídit drezínu a protože předpis v ten moment požadoval dvoučlennou posádku a protože traťmistr byl někde na opačným konci za západním hradlem, přihlásil se nějaký přespávající fíra, který ovšem zjevně trpěl nespavostí a místo, aby ve svým volnu spal, jak měl předepsáno, seděl a klábosil v jednu v noci s chlapama před hajcungem.
Vyrazili v drezíně, což byla vlastně kastle a motor ze Škody Popular namontovaná na železničním podvozku, směrem k sedlu. Jet za vlakem, o kterým se neví, kde je a kterej klidně taky může z tisíce a jednoho důvodu couvat zpátky, nebo ze kterýho se může přímo na vás zpátky od sedla řítit utržený vagon, to není něco, co byste si přáli k Ježíšku a už určitě ne takhle v noci.
Proto taky předpis vyžadoval čtyři oči. A jim při vší smůle ještě kousek za východním hradlem vypadlo světlo. Ruda sice zpomalil, ale vracet se kvůli tomu nechtěli. Později mi k tomu Ruda řekl; něco nám prostě říkalo, že je potřeba se nezdržovat. Nikdo tu noc nic neslyšel, když se vlak zřítil, asi to na dálku nešlo odlišit od běžnýho rachotu vlaku v dálce na mostě a toho si nikdo nikdy moc nevšímal. Ale tušení už viselo ve vzduchu, možná jejich podvědomí cosi zachytilo, že tentokrát bylo se zvukem mostu něco jinak.
Oba měli každej na svý straně vystrčenou hlavu z okýnka, zírali do tmy, dlouho slyšeli jen skřípení drezíny, nikde žádný supění stojící lokomotivy, která upouští páru, nic takovýho. Neviděli pomalu na krok, protože hned za nádražím vede trať lesem a jakmile zajeli za první zatáčku, bylo to jako zmizet v tunelu. Měsíc tu noc svítil, ale ten nikdy nebude svítit tak, aby jeho světlo padalo až pod stromy.“
Všechno, co zatím stařík vyprávěl, se dobře shodovalo s tím, co už se mi podařilo zjistit, tedy až na epizodu s dámskou návštěvou ve výpravně, která klidně mohla být pravdivá a která ovšem vnášela do celého případu přinejmenším možnosti nových teorií. Mohla ta mladá dáma být nějaká volavka? Rozhodně jsem se nehodlal předčasně ztotožnit s jeho závěrem, že pro moji práci tahle informace nebo přinejmenším nová fáma, nic neznamená.
„Marie Chrástalová ještě žije? Jestli dobře počítám, byla nebo je o nějakých sedm let starší než vy“ Přerušil jsem jeho vyprávění.
„Myslíte si, že když si starej Macháček kvůli ní nechal vytlouct polovinu zubů a upléct oprátku, já vám jí vydám jen tak pro vaše krásný modrý voči?“
„Dnes snad už jí žádné nebezpečí hrozit nemůže, ne?“
„Nemůže, protože ani ona už nežije.“
Řekl to ovšem způsobem, kterému se mi nechtělo věřit.
„Pořád totiž neznáme a myslím, že nikdo nezná žádné vysvětlení proto, proč tu tehdy šestapadesátka zastavila. A jestli ona byla ve výpravně, odkud taková věc šla zařídit, těžko můžu dělat, jako že tahle nová informace nic neznamená.“
„Zvykejte si na věci, který mi prostě budete muset věřit, ona s tím neměla nic společnýho.“
Pro tuhle chvíli jsem rezignoval. „Můžeme se tedy vrátit zpátky na drezínu?“
Navázal jako bych ho vůbec nepřerušil. „Dřív než cokoliv viděli nebo slyšeli, tak to ucejtili. Kouř. A oba hned poznali, že to není kouř z ohniště od lokomotivy, když děláte na dráze, takovou věc prostě poznáte. Ona ta lokomotiva totiž nesjela z mostu hned, napřed jen vyskočila z kolejí, nějakou chvíli se ještě držela na mostovce, drtila pražce pod sebou, a jak koleje přestaly rozkládat její váhu, ohýbala kovový vzpěry pod nima, až ty nakonec praskly, lokomotiva padla břichem na pravou kolej. Ta vzápětí taky praskla, takže mašina z mostu prostě jen tak nesjela, ale defakto se pravou polovinou mostu propadla, trefila přitom třetí pilíř, kterej zkroutila, utrhla, odsunula stranou a padla pod něj. Všechny vagony pak přeletěly přes ni velkým obloukem, takže se vlak skoro jakoby obrátil.
Kotel pochopitelně prasknul, ale neuhasil všechen oheň, topeniště se muselo prorazit o chvilku dřív, žhavý z něj se rozsypalo na stráň a dno rokle, všude bylo plno podzimního listí, na který popadalo uhlí z uhláku, listí sice bylo navlhlý a žádný opravdový požár na dně strže nevypuknul, ale mezi troskama tu a tam něco doutnalo, žhnulo a řeřavělo, dovedete si to představit? Když před mostem, ze kterýho i v tý tmě divně trčely pokroucený traverzy zastavili a podívali se dolu, co jinýho je mělo napadnout než peklo? Vy ste literát a vsadím se, že ani vás lepší přirovnání nenapadne! A mezitím pochopitelně, ranění, zmatení, mrtví, jako ples v pekle!“
„Ples v pekle?“
„Jo, tak prý o tom mluvil ten fíra z Plzně. Raněný, který mohli, se tam totiž bezcílně motali, některý nejspíš někoho hledali a jiný hledali jen cestu ven, ale ve tmě a kouři bloudili mezi troskama a doutnajícíma hromadama listí. Některý šli, pak jim cestu zatarasil přeražený strom, začali ho obcházet, ale ztratili orientaci a brzy se vrátili, odkud přišli. Do toho samozřejmě pláč, nářek, volání o pomoc. Pochopitelně kde kdo z těch co chodili, ale i z těch co leželi někde zaklíněný a neviditelný, volal jména někoho, o koho se v ten moment bál až k zbláznění.
Ze strany, ze který přijeli se naštěstí dá do strže snadno seběhnout, takže to udělali, ale dál vůbec nevěděli, co by měli dělat, na něco takovýho vás prostě žádný kurzy první pomoci nepřipravěj.
Kromě toho, nikdo je tam vlastně nechtěl poslouchat a brát vážně, nakonec prostě jednu po druhý za lokte a asi i za vlasy odtáhli nahoru na pešung tři ženský a pak ještě vynesli chlápka, co sice žil, ale zjevně byl v posledním tažení. Všechny je nacpali do drezíny, ze který už pak nikdo nikdy nedokázal smýt rezatý skvrny od krve. Ruda řídil a ten fíra z Plzně stál venku na zadním nárazníku, protože do drezíny už se nevešel, a držel se kluzký střechy, na který už se začala srážet rosa. Chlápek v drezíně zemřel ještě dřív, než dojeli k východnímu hradlu, Ruda měl co dělat aby mu ty ženský z drezíny nevyskočily, protože kromě jedný, která na to byla moc v šoku, ty dvě další šílely strachy, ale víc než o sebe o svoje manžely, o kterých nic nevěděly.
Na drezíně pořád nesvítily světla, takže se na nádraží vynořila trochu jako hlomozivej duch, dlouho jí slyšeli, ale neviděli a najednou byla tam. To už všichni tušili, že se někde stal strašnej malér: drezína se vrací, nesvítí, někdo na ní vzadu stojí a drží se z posledních sil, a jakmile celý to nadělení na třetí zastaví, vyskočí z ní pološílená zakrvácená ženská a ječí na celý nádraží „Vojtoooooo…puste mě já musím najít svýho Vojtuuuu.““
Asi chápete, jak v tý době vypadaly možnosti. Okamžitě se sice nahlásila nehoda normálním služebním postupem, ale na jakoukoliv odbornou pomoc nebyla šance minimálně ještě další půl hodinu. Jeden posunovač odjel na motorce do vedlejší vsi pro jedinýho doktora široko daleko, což byl prostě obyčejnej venkovskej felčar, sanitky byly tehdy na celým okrese jen dvě a v noci musel jejich posádky napřed někdo sehnat a vzbudit. Ke strži navíc vůbec nebylo možný zajet autem, což pokud vím, nejde ani dneska.“
„Nejde, sám jsem tam šel pěšinou podél trati.“
„Takže víte, jak to tam vypadá. Macháček nechal odpojit dva plošinový vagony, to byly jediný prázdný široko daleko, za ně strčil posunovací lokomotivu a poslal s ní tři místní chlapy, Sámovskýho, který se mezitím vrátil z kontroly návěstidel a nenašel na nich nic špatně, Růžičku, Kreutzfelda a s nima nějakýho nákladního průvodčího, nebyl místní jméno taky nevím, aby dělali, co budou umět, ale ať se určitě s těma plošinama nepokouší vracet zpátky. Jakmile dorazí další pomoc, zorganizuje se nějaký pendl, s pomocníkama tam, s raněnýma zpátky.
Nikoho nenapadlo dát jim sebou nějaký zdravotnický vybavení, a kdo ví jestli kromě služební lékárničky, dobrý tak na uskřípnutý prsty někde na celým nádraží vůbec něco takovýho bylo. Ti chlapi nakonec všichni čtyři dostali medaile a ví bůh, že si je zasloužili, než dorazila další posunovačka s narychlo vyklizeným dílenským vagonem a doktorem a hasičema a dokonce i jedněma nosítkama, vynosili na plošinu skoro třicet lidí, vázali jim rány vším, co kde z koho dokázali utrhnout, všem se jim dělalo špatně od krve i od tý strašný odpovědnosti, ale vydrželi a hodně z těch lidí, co vynesli, nakonec přežilo, i když pochopitelně ne každej.
Když byli všichni, kdo nahoře na pešungu ještě žili, odvezený do nemocnic po celým kraji, odvážely ty dvě plošiny mrtvý těla ještě třetí den. Pochopitelně, na první cestu jich bylo nejvíc, pak se našlo už jen pár dalších, poslední cestou vezli ty nebožtíky už jen dva. To už ale byla práce pro havrany, který se sem taky slítli snad ze dvou okresů.“
Ke všemu, co už jsem věděl, přibylo dnešním setkáním spoustu barvitých detailů, rozhodně dost věrohodných na to, aby je šlo bez špetky špatného svědomí použít. Novinové články i všemožné výpisy a opisy výpovědí z doby kdy probíhal soud, se vyznačovaly oficialitou, která z tragedie dělala případ, kdežto starcovo živé vyprávění, byť původem z druhé ruky měnilo případ zase zpátky v tragédii, tragédii, kterou skutečně prožili skuteční lidé a takový tón se mi vždycky pro všechny mé knihy rozhodně jevil jako případnější. Otázky po příčinách ovšem zůstávaly nezodpovězeny. Přemýšel jsem o tom co jsem vyslechl a v nastalé chvilce ticha si uvědomil, že někde neviděny tikají hodiny. Nejspíš kdesi za mnou a nejspíš kyvadlové.
„Co si vlastně o příčinách nehody mysleli ti, co byli na místě mezi prvními?“
„To musíte hodně odlišovat. Něco jinýho si povídali mezi sebou hned po nehodě, něco trochu jinýho vypovídali do protokolů a něco jinýho si nakonec mysleli, ale skoro s nikým o tom nemluvili.“
„Jen s vámi?“
„K vaší velký smůle, nejspíš jen se mnou.“
„Jak se tedy jejich názor měnil?“
„No, víte jaká byla doba, Gottwald se Stalinem to měli za sebou teprve chvilku, krátce předtím pověsili Slánskýho, Horákovou, Záviše Kalandru, válkou a imperialismem se strašily i děti v mateřských školkách. Takže v tý hysterický době spoustu chlapů docela samozřejmě napadlo, že taková nehoda není samo sebou, zvlášť když ti chlapi tady pracovali a věděli, že trať je udržovaná dobře a že se tu nic nelempluje a že traťový kontroly se tu vždycky dělaly poctivě a ne jen tak naoko a do papírů.
Žádná mašina vám nevyskočí z kolejí jen tak sama bez příčiny, ta věc je těžší než barák, aby se vám hnula někam jinam, než kam ji vedou koleje, na to potřebujete pořádný kopanec. A na to pod jakým úhlem začaly kola mašiny řezat pražce a drtit příčný vzpěry, na to taky potřebujete přinejmenším pořádný kus smůly.
Tím pádem ze začátku všichni čekali, že někde najdou stopy po tom, že ten vlak někdo vykolejil schválně. A i ti, co nemysleli hned na sabotáž, hádali přinejmenším na nějakýho šílence. Vlaky kdo ví proč přitahujou cvoky, takovej magor má možnost provést cokoliv, kilometry a kilometry tratí není jak hlídat a v padesátým třetím pochopitelně žádný elektronický zabezpečení neexistovalo, a i dneska když existuje, pořád ještě je možný vykolejit rychlík úmyslně nijak složitýma prostředkama, tomu se prostě nedá zabránit.
Jenže, čím víc se chlapi rozkoukávali, tím menší to dávalo smysl.
Oni pochopitelně nebyli inženýři ani kriminalisti, ale nebyli to taky žádný blbci, všichni rozuměli svojí práci a všichni by dokázali na první pohled poznat rozdíl mezi kolejnicí rozříznutou schválně nějakým cajkem a kolejnicí střihnutou tím, jak na ní padlo břicho mašiny, co se propadala mezi pražce a trámy. A kdyby na mostě byly nějaký stopy výbuchu, nebo stopy po nějakých zářezech, taky by je viděli. Pochopitelně ne tu noc, ale než se všechny trosky odklidily a most opravil, trávili ve strži a na mostě, pod pilíři, na pilířích a nad pilíři hezkých pár hodin v denním světle.
Kromě toho jim kriminalisti kladli samý nesprávný otázky a všem začalo postupně docházet, že ani specialisti nemají žádný stopy, který by někam ukazovali a tak se místo hledání stop pokoušeli překrucovat jejich výpovědi a psát do protokolů to co nikdy neřekli. Třeba z ohníčků na dně strže, který všechny pocházely z proraženýho topeniště lokomotivy, udělali stopy plamenů na třetím pilíři.
Fungovalo o to nějak takhle. Vyšetřovatel se zeptal Růžičky. „Viděl jste tam taky někde stopy ohně?“ Růžička na to že jo. Vyšetřovatel: „Pod třetím pilířem?“ Růžička zase že jo. „Takže když hořelo pod pilířem, stopy ohně nejspíš byly asi i na pilíři, je to logické?“ Dobře věděli, že jejich pověst svědkovi nedovolí nesouhlasit, takže svědek souhlasil i s tím že je to logický. Do výpovědi se pak napsalo - svědek potvrdil stopy ožehu na třetím pilíři, takhle se mu dala výpověď podepsat, on si pochopitelně netroufnul odporovat a k celýmu protokolu se přilepila černobílá fotka, na který venkoncem mohl být jakýkoliv kus zkroucenýho očouzenýho železa. Sabotáž byla řidší než polívka z pytlíku, byla uvařená vyloženě z vody, podle všech co trosky viděli a výslechama prošli, se o příčinách nedalo říct vůbec nic chytrýho, kromě toho, že ať už to udělal kdokoliv, nezanechal po sobě žádný stopy, se kterýma by šlo něco nadělat.“
„Od samého začátku jsem přesvědčený, že ta záležitost s podsedlickým výpravčím byla nastrojená, že tak jak to u podobných případů bývalo, potřebovali obětního beránka a tudíž zlomili pravděpodobně nevinného člověka, skoro všechny procesy s obviněním z protistátní činnosti z padesátých let stojí na vynucených přiznáních a ne na důkazech. Ale vy chcete říct, že i důkazy o úmyslném vykolejení jsou podvrh?“ Kdyby tohle byla pravda, polovinu faktografického materiálu bych musel spláchnout do záchodu. Vynucené výpovědi proti sobě samému byly věc, se kterou jsem počítal, ale nenapadlo mě zpochybňovat čistě technické stopy, přeci jen, z nějakých příčin vlak vykolejit musel a i ze stop třeba jen po nedbalosti by šlo zrežírovat obvinění ze sabotáže bez nejmenších potíží a také se to v minulosti stávalo. Nezaviněné nehody nebo nedbalostí delikty se u poúnorových soudů přetavovali ve zločinné protistátní úmysly běžně a stejně byly naprosto běžné provokace organizované STB, svalené na předem vybrané opozičníky, ale dodatečná prefabrikace stop tady nedávala žádný velký smysl.
„Vy ste nečetl soudní záznamy? Počítal bych, že tam někde musíte začít. A i ze zfalšovaných procesů se dá přece mezi řádkama poznat pravda!“
„Nevěřil byste, kolik toho z archívů zmizelo. Právě proto je to tajemství tak provokující. Proběhly minimálně tři linie vyšetřování, vlastní vnitřní, které prováděly dráhy, jedno klasické kriminalistické a jedno státně bezpečnostní a jak se zdá, většina dokumentů byla po listopadu skartována, z toho je vidět, že tu bylo co tajit.
Proběhl soudní proces, ale spisová dokumentace je taky pryč. Zdaleka nejvíc se dá vyčíst z dobových novin, které vyšetřování sledovaly a docela obšírně zaznamenaly i proces. Nejcennější je potom soukromá korespondence, jeden z vyšetřovatelů měl úzké rodinné vazby na jednoho člena politbyra, po kterém se v krabicích od bot na půdě jeho chaty dochoval velký a zatím ne moc utříděný archív. Vyšetřovatel působil trochu jako jeho soukromý špicl v STB, poskytoval mu dobrý přehled o šetření, i když jde pochopitelně o informace jen reprodukované. Celkem jsem zatím našel sedm dopisů, s vaším vyprávěním se shodují docela dobře, i když technické podrobnosti neobsahují. Ty přinesly zdá se jen noviny, podle nich někdo odpálil nálože na třetím pilíři právě v okamžiku, kdy vlak vjel na most.“
„A to se určitě stát nemohlo, protože mašina byla venku z kolejí dávno předtím, než ke třetímu pilíři vůbec dojela“
„Možná otřes z výbuchu způsobil…“ snažil jsem se namítnout, ale umlčel moje námitky dřív, než jsem je vyslovil.
„Výbuch tak silnej aby vyhodil mašinu z kolejí už předtím, než najede na místo, kde výbuch kolej roztrhl, ten by z celýho mostu nenechal šroubek na šroubku, svorku na svorce.
Podívejte, jsou v podstatě tři nebo vlastně čtyři možnosti jak takovou věc provést. Opravdu můžete na mostě v pravý čas něco odpálit. Někde tím něco přelámete, zbytek za vás obstará váha vlaku. Jenže po výbuchu zůstanou stopy a to pořádný a nikdo je nebude muset hledat pod lupou. Oni tehdy žádný pořádný stopy po výbuchu nenašli, ale z nějakých důvodů se týhle verze chytli a potom nutili svědky, aby tak vypovídali; viděl jsem ožehnutý nosník támhle a pokroucený svorník tuhle. Soudu vyšetřovatel předložil fotky, u kterých chlapi, který svědčili, vůbec nedokázali říct, co na nich je, ale hmotný důkazy veškerý žádný. Všechno jen pokroucený výpovědi, učiněný pod nevyslovenou, ale jak bílej den jasnou pohrůžkou.
Druhá možnost je něco naříznout, a čekat, že to povolí, až pojede vlak. Jenže toho musíte nařezat docela hodně a hodně dlouho to trvá. A nadělá se přitom dost hluku, víc než při kladení náloží plus špatně se to časuje. Co když něco blbě spočítáte a most padne, když budete ještě řezat? Kromě toho řezání taky nechá stopy, hodně stop a rozdíl mezi přepilováním a ustřižením pozná i malý dítě.
Nejmíň stop, ale neznamená to, že žádný, by udělala výkolejka. Když se vám podaří vykolejit mašinu uprostřed mostu, s nejvyšší pravděpodobností se na něm neudrží a zbytek vlaku snadno stáhne sebou. Takovou výkolejku si lehce můžete udělat nebo jí taky můžete ukrást, na spoustě nádraží jsou výkolejky na konci slepých kolejí ještě před odrazem a nikdo je nijak zvlášť nehlídá.
Jenže každou výkolejku, která má fungovat, musíte ke koleji přidělat, minimálně přišroubovat, lepší přivařit. Jinak ji vlak jen stáhne sebou a nakonec někde odhodí. Po něčem takovým na koleji zůstanou stopy. Škrábance po šroubech nebo zbytky svárů, dokonce i tehdy, kdybyste nechal vlak vyskočit a pak výkolejku třeba odmontoval, stejně se snadno pozná, že tam byla. Zahladit stopy po úmyslným vykolejení vlaku prostě není jednoduchý, rozhodně i jen pokus o zametení stop by zabral víc času než máte k dispozici, nejen že na místo nehody se brzy někdo přiřítí, ale raněný už tam jaksi jsou, a nemůžete počítat s tím, že všichni budou tak v šoku, aby nepochopili, co tam děláte.
Poslední možnost je něco přímo na mašině, nějaký zhroucení kol nebo náprav, ovšem cokoliv kromě dálkově odpálený nálože se dá špatně načasovat přímo doprostřed mostu a samozřejmě stejně jako u sabotáže na trati nebo mostě, zanechá to stopy, který tehdá nikdo ovšem nedokázal najít, a ne že by je nehledal. Když se podařilo dostat lokomotivu ze strže, oba kusy, na který se přerazila, tender i kotel stály na plošině před točnou. Kolem byli sice pásky a taky vojenská stráž, ale rozhodně každý, kdo chtěl a věděl kam se podívat, viděl, že na mašině se sice polámalo leccos, ale osy a kola byly v pořádku. Rozhodně dost v pořádku na to, co se s nima stalo, aby se dalo říct, že téměř určitě musely být v pořádku předtím.
Kdyby se třeba utrhlo jedno z čelních kol, zkroutilo se pod podvozek a posloužilo jako výkolejka, za prvý by potom vypadalo trochu jako přejetá pivní zátka a za druhý by pochopitelně takový kolo nemohlo sedět na svý ose, a tam seděli všechny. Osy taky zůstaly vcelku, maximálně se sem tam ohnuly, ale to až po pádu, před pádem z nich nic neupadlo, protože na nich ani po pádu nic nechybělo. A před pádem těžko mohly bejt ohnutý, protože do poslední chvíle mašina jela úplně normálně. Táhla kol, to samý v bleděmodrým. Jedno bylo sice utržený, ale dost málo ohnutý, vlastně vůbec, těžko se mohlo předtím nějak vzpříčit pod podvozek. Prostě nic. V kolonce příčiny, velká kulatá, bezostyšná nula.“
Velkou, kulatou, bezostyšnou nulu, jednu každou z nich zdůraznil plácnutím dlaní do stolu, až popelník poskočil a přeskupil svůj obsah do nových šedavých přesypů nad studenými nedopalky. Současně se na mě zadíval, jako bych snad za tu nulu mohl já, trochu vyčítavě, trochu vyzývavě.
„Nezlobte se, ale tady někde celá historie přestává dávat smysl, přeci jste to sám řekl, nějaká příčina existovat musí a mě osobně by vůbec nepřekvapilo, kdyby existovala souvislost mezi příčinou vykolejení a tím, že vlak v Podsedlicích neplánovaně zastavil. Předpokládám, že jakékoliv nezaviněné vykolejení, jako třeba vyvrácený strom přes koleje, by zanechalo stopy a neušlo pozornosti. A když nic takového nikdo z vašich svědků neviděl, nabízí se spíše úmysl a jeho zahlazení. Otázky jak a kdo tudíž zůstávají pořád velmi otevřené.“
Stařík soustředěně kouřil a tvářil se, jako když o mých slovech přemýšlí, ale daleko spíš se snažil dospět k přirovnání, které na mě vzápětí vyzkoušel.
„A proč si myslíte, že všechno co se stane, musí dávat nějaký smysl? Dva chlapi na stavbě ukradnou traverzu, chtějí ji odnést do sběru, ale nechce se jim vláčet se s ní po schodech. Tak ji vyhodí z okna v desátým patře, a trefí mimino v kočárku, se kterým tam máma prochází. A prochází zrovna v tu vteřinu, protože ráno nemohla najít klíče a tak se zdržela nebo tam prochází v tu vteřinu, protože chce stihnout po nákupech reprízu svýho oblíbenýho seriálu, a tak vyrazila dřív. Prostě v běhu vesmíru se snadno mohlo stát, že tam projde předtím nebo potom, ale ona se trefí na zlomek vteřiny přesně do toho špatnýho okamžiku. To se opravdu stalo, před pár lety někde tady na severu. Dává to nějaký smysl? Jasně že ne. Prostě se to jen stalo.“
Tohle na mě bylo příliš mnoho metafyziky a vlastně i logických klamů najednou, a tímhle směrem jsem debatu rozvíjet nechtěl. Potřeboval jsem informace, pokud možno takové, které se daly někde dodatečně ověřit nebo alespoň podrobit kritickému zkoumání. To úvahy o spravedlnosti světa vezdejšího rozhodně nesplňovaly.
„Čím jste je vlastně přesvědčil, že vám a právě jen vám se svědkové tak otevřeli? Já během svého pátrání zjistil, že v mnoha případech o nehodě nemluvili ani se svými rodinnými příslušníky, nikomu o ní nikdy nepsali dopisy, proč právě u vás udělali výjimku? “ Snažil jsem se, aby otázka nezněla moc pochybovačně.
„Přesvědčil jsem je hodně podobně jako vás. Nejprve jsem jim totiž taky ukázal tu díru v jízdním řádu. A pak jsem jim řekl, všechno co o tý díře vím a řekl jsem jim i všechno co jsem jen tušil a domýšlel si. Oni pak buď začali mluvit, nebo mě poslali do háje, ale po čase když se jim to rozleželo v hlavě, tak se vrátili a nakonec mluvili všichni.
Pokud na tom chcete hledat něco pozoruhodnýho, tak nejdivnější je, že po čase nejspíš jakoby sami zapomněli, co mi řekli i co jsem řekl já jim.“
„Svědkové s vámi mluvili, když vás předtím vyslechli, pak se vám svěřili s tím, co věděli, a potom na to, co slyšeli i na to, co řekli, zapomněli?“
„Divný, co?“
Divný? Měl jsem sto chutí rozšlápnout diktafon a proklel jsem toho, kdo mi staříka doporučil. Do všeho, co jsem už věděl, místo potvrzení vnesl nebetyčný zmatek a to, co říkal, začínalo jevit neklamné známky hořké pachuti šílenství.
„Z čeho soudíte, že na všechno zapomněli?“
„Po nejvíc z toho, že ani jeden z nich, dokud žil, se na tu díru nepřišel podívat. Vlastně ani o to neprojevili zájem. Kromě Macháčka, který ovšem byl v ten moment už opravdu starý, na smrt nemocný zbědovaný chlap, co neopustil nemocniční lůžko ani když potřeboval na záchod. Ten by se byl býval podívat přišel. Chtěl, ale nestihl to.“
„Jak se vám vlastně podařilo najít pana Macháčka?“ Ptal jsem se nejen z profesní zvědavosti, ale i proto, že odpověď mohla poskytnout alespoň malou hrstičku dat, u kterých byla přinejmenším jistá šance je nějak ověřit.“
„Oni ho takřka hned po nehodě, ještě ten rok, odsoudili k trestu smrti, revoluční spravedlnost se s tím nějak nepárala, že jo. Jenže pak se toho sami lekli, napřed popravu odložili a krátce po prvním výročí nehody, kdy celý další vyšetřování a publicita kolem tý věci začalo usínat, v naprostý tichosti mu změnili smrt na doživotí, a to milostí presidenta.“
To, že rok po nehodě se v novinách a ani nikde jinde už neobjevilo ani písmenko, je pravda. Tady stařík určitě nebájí. Milost presidenta se uchovala v prezidentském archívu a i tam je její formulace poněkud podivná, obsahuje sice všechny náležitosti, ale žádnou podrobnost o činu ani o příčinách udělení milosti. Prostě president svým rozhodnutím mění trest smrti na trest doživotního vězení. Mocnářské rozhodnutí komunistického potentáta.
„Pak na něj zapomněli na dalších dvacet let, prošel tábory nucených prací, doly, stavby, i klasický kriminál, to když už to kolem táborů a uranu začalo moc smrdět i bolševikům. Pak se chvilku zdálo, že bolševik padne, ale nepadnul, nicméně Macháčkovi už ve vězení bylo jedno, kdo tady bude vládnout a jak, už si prostě nedokázal představit, že byl mě žít jinak. Pak najednou, skoro by se dalo říct z čistýho nebe, přišel do vězení papír a na něm razítko: „Plná rehabilitace.“
To bylo v sedmdesátým čtvrtým, dvacet jedna let po tom co mu cvakli želízka, skoro na den přesně. Těžko říct, co kdo myslel tím Plná rehabilitace, protože žádnýho odškodnění ani omluvy se nedočkal, prostě ho jen vykopli ven a starej se. Chlapa, kterýmu bylo přes sedmdesát! Nikdo mu nevyměřil žádnej důchod, nikdo mu neřekl kam má jít, kde se má hlásit. Když ho zavírali, skoro všechny mašiny jezdily na páru, a když ho pouštěli, poslední parní mašiny dostali zákaz provozu na nádražích ve velkých městech. Ne, že by pak ještě někdy pracoval na železnici, já jen jako pro dokreslení, chápete, že jo?“
Přikývl jsem, že chápu.
„Možná chápete, ale nevím, jestli do hloubky. Vlastně to, co udělali, byla odložená poprava, jen se to víc táhlo, než kdyby ho rovnou oběsili. Neměl kam jít, tak šel kam ho nohy nesly, samozřejmě k vlakům. Několik měsíců žil v Praze na Hlavním nádraží, esenbáci ho střídavě zavírali a zase pouštěli, technicky vzato byl důchodce a nemohli mu tak přišít příživu, stejně jim ale provokativně narušoval socialistický soužití prostě jen tím, že existoval.
Nakonec pochopitelně zbytky jeho zdraví rychle zničily zbytky jídla, kterýma se živil a který na takovým nádraží ani jako čerstvý nebylo moc valný. Samozřejmě spolu se zimou a s tím, co už na něm předtím polámal kriminál.
Jednoho dne ho polomrtvýho přivezli do nemocnice Pod Petřínem, poslední nemocnice, kde i za komančů sloužily řádový sestřičky a kde se tak moc nekoukalo na socialistický předpisy, nebyl to prostě Ústav národního zdraví, ale spíš poslední oáza skutečnýho soucitu. Nějaká ta milosrdná sestra, která možná měla dost trpělivosti držet umírajícího po nocích za ruku, zjistila co je zač a hledala jak a komu dát zprávu. Tak trochu naslepo napsala do Podsedlic na místní úřad a dopis nakonec skončil kde jinde než na nádraží, kde jsem já v tý době sloužil už deset let a byl jsem tam jedinej, koho aktivně zajímalo, co se tehdy stalo.
Takže jsem se vydal do Prahy a našel tam starého pána, u kterýho jste měl strach, že ho zabije, když na něj nešetrně hodíte málo naklepanou peřinu. Vůbec jsem nečekal, že by se mnou chtěl mluvit, vlastně jsem měl za to, že mluvit vůbec nemůže protože i pozdrav by ho mohl stát poslední zbytky dechu. Napřed jsem tedy chvilku mluvil já k němu, a pak najednou otevřel oči, a defakto na smrtelný posteli mi vyprávěl všechno to, co já vám, i o Marii i o tom, že nikdo z nich neměl ponětí, proč najednou padla výstraha a stopka.
Když vybíhal z výpravny, ještě páky od semaforů kontroloval a v ten moment bylo podle pultu všechno na hlavní trati směrem na sedlo na volno. Jakmile vyběhl ven, návěsti už byly na stůj. Když se vrátil do výpravny, byly páky na stůj i tam, takže je přehodil a všechno skočilo na volno.
Marie nemohla nic přehodit předtím, protože jí měl celou dobu na očích a z místa za registračkou měla k táhlům přes celý stůl, přímo jemu pod očima. Nemohla nic přehodit, když vybíhal ven, protože tehdy vlak už brzdil a cokoliv se tudíž stalo, muselo se stát předtím. Podle něj je vyloučený aby s tím Marie měla něco společnýho a já mu věřím, proč by vám chlap, co mu život mizí mezi žebrama, který snadno spočítáte i přes nemocniční deku, lhal v takový věci? Aby chránil jí? Kdepak, on v tý době žil v domnění, že Marie už nežije, napsal mu o tom do vězení člověk, kterého si nakonec vzala, když se během jara šedesát osm začal bát, že Macháčka rehabilitujou a on ji bude hledat Z toho je vidět, že ani ona na něj nepřestala myslet a že o tom všem vyprávěla svýmu pozdějšímu manželovi a těžko to z ní dělá podezřelou, nemyslíte? Kdyby byla sama v něčem namočená, nechávala by si všechno pro sebe.“
Takovými vývody jsem si nebyl až tak jist, život a motivace lidí bývají kolikrát podstatně složitější, což jsem jako kronikář různých komplikovaných osudů dvacátého století věděl asi přeci jen o něco lépe, než životem evidentně také docela poučený železničář.
„Ale vy jste se později s Marií setkal? To se vám povedlo jak? A čím že jste tehdy přiměl starého pána mluvit?“
Jsou lekce, které bych si měl pamatovat už z novinářské přípravky. Nikdy nikdy nikdy nepokládejte dvě otázky najednou. I když tady by mi to nepomohlo. I kdybych položil jen tu druhou samotnou, a jednou na ni nutně muselo dojít, ničím bych si nepomohl.
Zase se mohutně a dlouho zaobíral další cigaretou, už bůh ví kolikátou, těžko je spočítat, protože v popelníku bylo hezkých pár neduživých vajglů pohřbeno, ještě než jsem přišel.
„Víte, že věci se dají vidět i nevidět současně?“
Odpověděl mi protiotázkou, i když vůbec netuším, na kterou z mých otázek. Než jsem si stihl rozmyslet nějakou reakci, pokračoval sám od sebe.
„Jako třeba já a moje žena v šedesátým osmým. Jste historik tý doby, už jste lecos napsal a možná žijete v nesprávným dojmu, že všichni tou dobou nežili ničím jiným. Ale to není zas tak úplně pravda. Samozřejmě jsme věděli, že se něco děje. Viděli jsme to, ale neviděli. A s náma jiný lidi a nebylo jich málo, co měli jiný starosti. Někomu někdo umřel a svět pro něj znamenal jen osamělý místo, ve kterým politika byla nepodstatná. Někomu se zase někdo narodil, ale třeba ne tak zdravej, jak by měl a tak rodiče toho drobečka trávili dny a noci šedesátýho osmýho v úplně jinejch obavách než všichni ostatní. A takových lidí co na všechny způsoby viděli, ale neviděli, byli mraky.
Nám zastřelo výhled, že už kolikátej rok se nám nedařilo zplodit dítě, i když moje žena měla tělo mladý a krásný a pružný, a zdánlivě zdravý, vlasy rudý jako oheň a byla stejně vášnivá a milovali jsme každou noc a nikdy se nehádali přes den.
Jenže právě v šedesátým osmým zjistili doktoři, že se zdravím toho mladýho krásnýho a pružnýho těla nebude všechno až tak v pořádku: napřed tomu říkali „změny“ který nedovolujou vajíčku uchytit se v děloze, to bylo když na jaře …….slibovali ty změny odstranit, ale pak se ze změn stal „problém“ a ten problém, tehdy když před nádražím stály dva tanky s rudou hvězdou a dva s polskou orlicí, najednou neohrožoval jen manželčinu schopnost stát se matkou, ale přímo její zdraví a když politbyru vyoperovali v Moskvě svědomí a slušnost, mojí ženě v nemocnici vyoperovali to, co z ní uvnitř dělalo ženskou, a když .....vrátila se mi domů s osobností, která už nikdy nebyla taková jako ta, co jsem znával.
Samozřejmě, že za to nemohla a já jí samozřejmě nepřestal milovat, ale osmašedesátej rok přišel a odešel, a pro nás jakoby se nestalo nic z toho, čím dejchal zbytek světa.
Viděli jsme, ale neviděli. Podobně jako to bylo i s tím divným jízdním řádem, kdy se tu každou noc ze sedmnáctýho na osmnáctýho září prostě nejezdilo. Všichni ho viděli, ale jen málokdo viděl doopravdy, takže všichni vlastně viděli, ale současně neviděli.
Já byl taky jeden z těch, co neviděli. Ze začátku. Neviděl jsem dokonce ani přesto, že jsem žil v polovině drážního služebního dvojdomku hned kousek za západním hradlem a jako nádražáka by mě tam, kde měly i v noci zvonit koleje, mělo ticho vzbudit. Jako vzbudí mlynáře, když přestane klapat mlýnský kolo. Ale nevzbudilo mě.
Pak se to ale změnilo. Tady se dělalo na směny, který se všelijak točily, a relativně mladá nová náplava jako já, i když s rodinou, ale bezdětná, měla při přidělování směn hodně tenkej hlásek, kterej nikdo neposlouchal, prostě se čekalo, že sklapnu kufry a budu sloužit, kdy se mi řekne a nesloužit taky kdy se mi řekne. A já se tehdy pochopitelně neodvážil něco namítat, protože tak to tehdy prostě chodilo.
Takže nějakej ten pátek, konkrétně až do šedesátýho devátýho roku trvalo, než mi došlo, že v noci ze sedmnáctýho na osmnáctýho jsem nesloužil předtím nikdy a ten samej rok jsem si šel do papírů, potajmu, to už jsem začínal tušit, že tu všechno není jen tak, ověřit, že žádnou noc ze sedmnáctýho na osmnáctýho v posledních letech nesloužil nikdy nikdo. Kromě jednoho výpravčího, sice pokaždý jinýho, ale většinou z těch starších, co to mohli dělat.
A proč jsem si toho všimnul? V tom šedesátým devátým jsme se už pomalu smířili s tím, že dítě mít nikdy nebudeme, já se pomalu smířil s tím, že žiju s cizinkou a i tu cizinku jsem začal mít rád skoro stejně jako předtím svojí ženu, i když jinak. Ona se zase v tý době pomalu přestávala bát, že jí jako neplodnou cizinku vyženu z domu, prostě bouře se uklidňovala, i když pomalu a nijak naráz, občas vzplanula do úplně nečekanejch tornád. Křísli jsme o sebe jako dva křemeny a mezi náma lítaly úplně zbytečný, ale proto ne nijak chladný a bezpečný jiskry.“
Na chvilku se odmlčel a jeho pohled zaletěl k té zašlé kuchyňské lince se zmatněnými skly a mě došlo, že jsou okamžiky, kdy tu linku vidí zase mléčně bílou a skla křišťálově průsvitná a před tou linkou svou ženu, otočenou zády, takže nejde dost dobře poznat, jestli popotahuje protože krájí cibuli nebo z nějakého jiného důvodu. Když se mu přízrak před očima rozplynul, vrátil k vyprávění.
„V noci se sedmnáctýho na osmnáctýho září šedesát devět jsem tedy zase nesloužil, místo toho se soužil zbytečnou trpkou hádkou, kterou jsem nakonec ukončil tak, že jsem prostě prošel dveřma a snad aby moje žena nemohla jít za mnou, stočil jsem se na dvorku doprava místo doleva, nezamířil k vrátkům, ale přeskočil plot rovnou k trati za ním. Trať jsem rychle přeběhnul a ocitnul se na pěšince, co vedla stejným směrem jako silnice na druhý straně kolejí, tedy jedním směrem na východ k nádraží a druhým směrem na západ k místu kde se tři tratě spojovaly, než se společně doplazily k nám a přes nás dál na sedlo.
Vydal jsem se pochopitelně směrem k nádraží, protože to je prostě instinkt. Nad tím jsem nijak nepřemejšlel. Po chvíli, když už bylo jasný, že moje žena za mnou nejde, jsem přestal vztekle rázovat, zapálil si cigaretu a snažil se intenzivně myslet na něco jinýho, než na vlastní trable. Bylo krátce před desátou, a být to normální noc, za chvilku by se měly křižovat oba Flamendry a pak by mělo znovu navázat dunění těžkých vlaků s postrkem přes sedlo až do jedný, kdyby měl projet spěšňák a pak zase ruda, uhlí, ocel, těžký kmeny i cisterny, plný tam a prázdný zpátky. Jenže všude kolem bylo ticho.
Na druhou polovinu září se povedla jasná a krásná hvězdnatá noc. Jsem ajznboňák, ne námořník, ze souhvězdí jsem nikdy nic pořádně nepoznal. Nejlíp snad Orion, který ale nebyl tu noc vidět. Tehdy jsem při pohledu na oblohu dokázal najít jen Malý a Velký vůz, pak Kassiopeu a o táhlém, kříž připomínajícím souhvězdí mi něco našeptávalo, že to musí být Labuť, když mě najednou do uší udeřilo ticho.
Byl to okamžik osvícení, chvíle kdy přecházíte z jednoho sálu do jiného, ze tmy do světla, nebo jako když modrý osvětlení najednou někdo přepne na červené, je jedno jak přesně ten jev popíšete, ale opravdu to bylo jako projít ostrou hranicí nebo otočit vypínačem. Všude kolem bylo zvonivý, šílený, nezvyklý a přesto kupodivu do tý doby naprosto nenápadný ticho. Jak se vlastně může ticho schovat? Člověk by řekl, že když ho obklopuje ticho, musí ho být všude plno a nedá se přeslechnout.
Nejenom, že po trati nejezdily žádný vlaky ani nahoru, ani dolu. Ticho se linulo i z nádraží, ze kterýho spolu s tím tichem zářilo nohem míň světla než bylo obvyklý. Nesvítil žádný z reflektorů na stožárech, ty normálně dělaly na harfě za třetí kolejí z tmavý noci bílej den. Svítily jen dvě ze sedmi lamp na průčelí hlavní budovy a i ty svítily tak nějak mžimorně a neochotně, hodně neprůbojně.
Na nádraží se nepohnulo vůbec nic, přestože každý den tu náklaďáky odložily tolik vagonů, že poskládat všechny nový vlaky správně už přes den bylo prostě nemožný, a doseřazovávaly se postupně, jak se přeplněný koleje uvolňovaly, takže i když zrovna na hlavní trati nic nejelo, na manipulačních kolejích to žilo, lomozilo, spřáhla o sebe zvonily, posunovací lokomotivy zarputile supěly, aby s pár vagonama o chvilku pozdějc skřípavě brzdily a znovu bafání a hlomoz a pak zase brzdění a náraz a klení posunovačů, když někdo přetáhl nebo nedotáhl, syčení tlakových hadic při spojování a rozpojování a k tomu vozmistři se svejma kladivama, prostě normální koncert velkýho nádraží, kde je spousta práce. Jenže dneska se nehrálo. Orchestr se nedostavil. Dostavil se asi jen dirigent, protože okno ve výpravně svítilo, ale dirigent se po svých houslistech evidentně vůbec nesháněl.“
Cigareta mu dohořela, a přesto s jejím zbytkem dál šermoval ve vzduchu. Musím přiznat, že jsem docela propadnul trochu změněnému tónu jeho vyprávění, najednou z něj místo obtížného svědka byl vypravěč, který si užívá vyprávění příběhu. Tentokrát o něčem co opravdu viděl na vlastní oči a co přitom vypráví velmi zřídka anebo vůbec, přesto si ovšem ten příběh v duchu pro všechny případy přeříkává a piluje k dokonalosti. Sám to dobře znám, některé nejlepší pasáže mých minulých knih vznikly právě tak, dlouhým vyprávěním sobě samému. Bylo mi jasné, že jsem právě upadl do pasti Šeherezádě a že si můžu zkomplikovat práci, ale nedokázal jsem se přimět vyprávění přerušit.
„Dál jsem se pomalu loudal směrem k nádraží, ale kousek před ním jsem odbočil na malý návrší za poslední kolejí, abych měl větší přehled. Manipulační koleje za třetí byli plný, ale z posunovacích lokomotiv se nehnula ani jediná, v šedesátým devátým tu kromě motorový T 435 na posunu dosluhovaly ještě dvě parní čtyři sta dvacet dvojky, říkalo se jim Malej Bejček a Malej Bejček Menší, protože ta menší měla zkrácený uhlák, tuhle noc ale oba stály vyhaslý před hajcungem , ta velká čtyři sta třicet pětka stála na opačným konci nádraží s pěti cisternama, jako by nevěděla kam je špounout a vzala si do rána čas na rozmyšlenou, zahasnutá, ztichlá a taky vychladlá.
Před hajcungem nikdo nekouřil, v ubytovně se nesvítilo a ani tam přede dveřma nikdo neseděl a neklábosil, zhasnuto bylo i v nákladní výpravně, točna před depem stála natočená v divným úhlu, nemířila ani k jedný z kolejí. A co bylo možná nejdivnější, na nástupišti nikdo nečekal, ani na jeden z Flamendrů. Podsedlice sice byly malá vesnice, ale vždycky se našlo pár lidí, který na jeden z Flamendrů čekali a nebo který čekali na někoho, kdo jedním z nich přijede. Ale tehdy nikdo nedorazil. Chápu, že prostě na jeden den můžete odstavit posun a výpravu nákladních vlaků na celým nádraží, prostě do rozpisu služeb na ten den nenapíšete jediný jméno. Ale jak zařídíte, aby nepřišli cestující?
Když jsem se tak rozhlídnul, napadlo mě seběhnout z vršku, proplést se mezi vagony, a jít se podívat k tomu jedinýmu svítícímu oknu v průčelí nádraží, podívat se kterej chudák tam dneska jako jedinej pracuje a taky se poptat co že se to děje, že se tu nic neděje. Ale nakonec jsem to neudělal. Jak jsem tam tak kouřil a rozhlížel se, pomalu se ve mně začalo vzmáhat přesvědčení, že koukám na něco, o čem se z nějakejch důvodů nemluví. Něco čemu lovci ryb z korálových atolů nebo možná pralesní indiáni nebo černoši, co žijou na pokraji savany, říkaj tabu.
Nevím kde se to slovo vzalo, z jaký kultury pochází, ale hodilo se sem, a přestože by spíš mělo rezonovat s nějakým tím šamanským bubnem, rezonovalo i tady s tím místem ocelových kolejí. Nezapomínejte, že v tý době železnice byla pořád ještě technická špička a páteř vnitrozemský dopravy, i když tu ještě šíbovaly parní lokomotivy a i když některý rychlíky tahaly parní albatrosy ještě dalších čtyři pět let, i když proti světu už začali socialistický dráhy kulhat a mělo ještě pár let trvat, než přišly mašiny který přetáhly přes sedlo jakejkoliv náklad, navzdory tomu všemu nebyly spojitostě mezi železnicí a nějakýma lovcema s oštěpama moc na místě“
„Železnice a tradiční původní kultury byly dlouho chápány jako antagonismy.“ Nebyl jsem si jistý, jestli rozuměl, co mu chci říct, ale přikývnul.
„Jenže tady to sedělo. Všichni něco věděj, protože nemůžou nevědět, když jsou toho součást, ale nemluví o tom ani mezi sebou a už vůbec ne s cizincema A když někdo začne mluvit, čekají ho potíže. Já nakonec mluvit začal a potíže byly menší, než jsem čekal, ale až pozdějc mi došlo, že možná proto, že jsem v tom měl sehrát roli, ke který se ještě dostanu a na kterou mě to, co jsem viděl a později zjistil, tak nějak předem připravilo. Jestli totiž budete poslouchat dál, nezbude vám než přijmout, že existujou věci mezi nebem a zemí, nebo všechno co jste nahrál prostě vymazat a zapomenout, pokud tedy na ten váš přístroj vůbec něco nahrajete.“
Přístroj podle všeho nahrával, kolik jsem toho ovšem byl ochoten přijmout já, zůstávala zatím otevřená otázka.
„Takže nakonec jsem na nádraží nešel. Seběhl jsem z vršku, vrátil se na pěšinu a už cestou si sumíroval, kam všude se podívám, na co se zeptám a čeho všeho si budu všímat. Doma žena předstírala, že spí, ale nespala. Já se k ní zezadu přitulil a nic jsem neříkal, nicméně i to jí uklidnilo a za chvíli spánek předstírat přestala a doopravdy usnula. Myslím, že jsem usnul chvilku po ní, i když jsem určitě ještě předtím věnoval pár myšlenek tomu podivnýmu klidu.
Uprostřed noci mě něco vytrhlo ze spaní. Chvilku jsem si myslel, že se na trať vrátil provoz. Manželka ležela na své polovině postele, tiše oddychovala, já poslouchal, jestli přes její tichej dech nezaslechnu zvuky nádražních prací. Ale byl tu jen její dech a můj ještě tišší, jak jsem se ho snažil tajit, aby mě nerušil v naslouchání. Neozvalo se ale vůbec nic. Brzy jsem zase upadl do spánku a probudil se až ráno.
Ten den mi směna začínala v poledne, ale já přišel do práce už kolem jedenáctý, čistě jen proto, abych viděl jak vlastně rozmotávají ten zauzlenec, kterej nutně musel vzniknout, když se v noci přes sedlo nejezdilo.
Byl jsem tehdy pomocník výpravčího tak jsem měl vcelku volnej pohyb po celým nádraží, mohl jsem nahlížet do grafikonu na výpravně i do nákladových listů v nákladní výpravně, při pochůzkách, které na mě sloužící výpravčí nakládal, bylo dost času nahlédnout i do rozpisu směn pro všechny party na nádraží, nejen pro výpravčí a nákladáře, ale i pro posunovače, vozmistry, traťmistry, fíry nočních náklaďáků vypravovaných od nás, hradláře, údržbáře, elektrikáře, techniky z lokomotivního depa a dokonce jsem si mohl zjistit i to, jak si rozdělujou práci oba traťoví dělníci, který tměli na starosti jak truhlíky na zábradlích i oknech plus kytky v květináčích na peronu, to aby rostly, tak trávu mezi kolejema, to aby nerostla, plus všechny stromy kolem trati od dvacátýho milníku západně až do poloviny cesty na sedlo. U stromů tedy hlavně aby včas prořezali větve, než zasáhnou do profilu trati nebo strhnou nějaký důležitý drážní vybavení.
To všechno jsem prohledal hned první den a potvrdil si tak svůj dojem. Včera od osmi večer do šesti ráno sloužil jen výpravčí a za celou dobu tu neprojelo vůbec nic ani jedním směrem. Chápejte že tohle byla docela dost vytížená trať a desetihodinový výpadek bylo něco, nad čím nešlo mávnout rukou, jako že o nic nejde. Za třetí kolejí stála hromada vlaků, který by tam za jiných okolností ráno nestály, protože by přes noc odjely. A jelikož neodjely, nebude kam dávat nově odpojený vagony a kde skládat nový těžký vlaky.
To jsem si alespoň ze začátku myslel, ale kupodivu, všechno bylo jinak. Řeknu vám teď ve zkratce, co jsem zjistil ne hned ten první den a vlastně ani ne hned ten první rok, co jsem díru zaregistroval, spíš jsem si to sesumíroval časem. Ono se totiž nádraží a vlastně nejen nádraží, ale všechno co souvisí s provozem, na tu mezeru jakoby chystalo.
Už den dva předtím se začalo odkládat vagonů míň než obvykle, čistě proto že už den dva předtím začali vlaky přijíždět pravidelně o jeden až dva i třeba tři vagony kratší, než byl běžnej průměr pro zbytek roku. Nebylo to tak moc, ale stačilo to.
Tu první noc se mi koleje za třetí zdáli přeplněný, ale když jsem si vzpomínku v paměti vybavil pečlivějc a když jsem si to příští roky ověřil, oni až tolik přeplněný nebyli. Podobný seřazovací harfy často vypadaj neuspořádaně, na jedný koleji stojí za sebou tři vagony, jinde se jich k sobě srazilo pět, pak zase jeden osamocený a za ním, pořád na stejné koleji zase tři. V nejezdící noc byly mezery mezi takovýma shlukama větší , takže koleje kolikrát působily víc plný, než byly. Sem tam byla dokonce některá kolej úplně volná.
Vagonů tam prostě bylo míň, jen byli víc roztažený. A proč byli najdnou tak roztahaný, když jindy se šéfposunovač pokoušel mít všechno co nejvíc u sebe, aby mu vůbec někde zbylo místo, kudy by se protáhla alespoň lokomotivní myš? To bylo právě zajímavý. Kdybyste se zeptal kohokoliv z posunovačů, jako jsem se pozdějc zeptal já, jen by ohrnul ret a pokrčil ramenama.
Odpoledne sedmnáctýho roztahala odpolední směna vagony po manipulačních kolejích tak, aby to vypadalo, jakože všechno je na konci směny před nočníma odjezdama stejný jako dřív, a ráno ranní směna zase všechno rychle srazila a pospojovala, aby bylo místo na další vagóny.
Část kolejí se taky uvolnila už během dne, protože osmnáctýho a zčásti i devatenáctýho byl nákladní grafikon přeci jen o něco slabší.
Tudíž se v něm našly větší díry pro pomalejší těžší vlaky už přes den. Co to ale znamenalo? Že základní díra v provozu byla nějakých deset hodin, ale aby se těch deset hodin nahradilo a zamaskovalo, všechny podniky, všechny doly, rudný i uhelný, všechny koksárny, rafinérie, pily a dřevozpracující závody, všechny jézeddé, všechny hutě, papírny, všechny sklárny, pískovny, štěrkovny a vápenky, pro který tudy obvykle teklo zboží jedním směrem a suroviny a náhradní díly druhým směrem, ty všechny prostě vypravovaly o něco míň vagonů pár dní předtím a i pár dní potom, aby se to všechno srovnalo.
A hlavně nějak, a neptejte se proč a jak, reagovali úplně stejně i cestující. Podnikům, těm koneckonců mohlo přijít nařízení až odněkud hodně shora, protože venkoncem za bolševika měli všechny podniky jednoho pána, nebo spíš jedny pány, ale jak se to vlastně rozneslo mezi cestující a hlavně, jak to že nikdo z nich nikdy neprotestoval?
Jasně, v jízdním řádu se černý na bílým psalo; Sp 56 ten a ten den nejede, oba Flamendry jakbysmet, ale sám jste přece viděl, ta značka je titěrná a legenda k ní se dá snadno přehlídnout. Jak to že sem sedmnáctýho v deset nikdo nepřišel a nenadával u okýnka z jízdenkama, nepídil se proč Flamendr nejede, nevyhrožoval stížnostma na ministerstvo dopravy nebo známostma na krajským výboru káesčé? A to prosím pěkně po celý dotčený trati! Já potom nebyl línej jeden rok zajet až do Prahy odkud byla šestapadesátka vypravovaná a sledovat tam sedmnáctýho večer cvrkot kolem kas a okýnka informací a víte kolik tam bylo stěžovatelů? Jasně že víte! Nula! Nikdo. Ani živáčka! Žádný příkaz politbyra nezajistí aby lidi pochopili jízdní řád. Pokud tu bylo něco řízenýho shora, tak sakra víc shora než si umíme vůbec představit. Nebo dost možná spíš zdola, tím já si vlastně nejsem dodneška jistej, kdo to tady tak držel a proč.“
Tohle už si prostě nadzvednutí obočí zasloužilo. Starý železničář začínal sám sebe přivádět do varu, což rozhodně není velká známka důvěryhodnosti. Spíš tak trochu sektářství.
„Kdo měl podle vás co držet? Myslíte ochranou ruku nad tak velkým zásahem do harmonogramu dopravy?“
„No, vlastně taky. Ale, spíš jsem myslel...no...prostě...“
Poprvé jsem ho viděl s kompletně přetrženou nití myšlenek. Brzy místo aby navázal, začal motat novou odjinud.
„V šedesátým devátým jsem si toho všeho všimnul a začal se víc rozhlížet. Hodně brzo jsem našel kroucenou kuřecí stopu v jízdním řádu pro ten rok a samozřejmě jsem okamžitě hledal stejnou značku i ve starších a šel pomalu až do roku 1953, kde pochopitelně nebyla. Teprve tehdy jsem si vzpomněl na železniční havárii v tom roce. Já tehdá kroutil poslední ročník železničářskýho učiliště a jasně, že na nehodu přišla řeč mockrát. Ale jen pár měsíců, pak zmizela z novin, ani naši mistři o ničem nemluvili a předtím jí měli plný pusy, jakože prý příklad i výstraha pro všechny, jakože máme zodpovědný povolání, kde může jít o život, jak cestujícím, tak i zrádcům, co se zaprodaj. Nechápal jsem, jak mi mohlo při nástupu nedojít, že k tomu došlo tady.
Jakmile mi docvaklo, samozřejmě jsem se vydal k dákovský rokli. Přelámaný stromy byly odtažený hned ten rok po nehodě a skoro celý místo za těch šestnáct let zarostly vysoký břízy a hustý keře, nikde nebylo nic, z čeho by se dalo uhádnout, co se tam vlastně ještě docela nedávno, stalo. Opravená mostovka se napřed srovnala do stejna novým rovnoměrným nátěrem, kterej do podzima šedesát devět stejně rovnoměrně oprejskal, takže ani tam se nedalo nic vykoukat.
Na jaře sedmdesát už jsem věděl většinu z toho, co se dalo zjistit čtením, hledáním v úředních papírech a dalším čtením, vyloženým pátráním po starých novinách a zase dalším čtením. Takže plus nebo asi spíš malinko mínus než vy. Pak jsem se začal pomalu vyptávat. Jak jsem říkal, šlo to ztuha, protože nikomu do řeči moc nebylo. Pak mi došlo, že tu mám co dělat s motancem tří různých Zet. To jako Záhad. Vím, že pro spisovatele jako vy to je asi nic moc krycí jméno, ale já s tím vystačil.
Zet jedna, proč tehdy došlo k nehodě s vlastním malým podZet, proč tu tehdy šestapadesátka zastavila. Zet dva, proč se už během pár měsíců nad celou věcí zatáhlo ticho, o kterým vy taky musíte vědět, protože i vy ste na něj narazil. Lidi o tom nemluvili ani se svejma dětma, archívy někam zmizely. Zet tři, proč tu po šestapadesátce zůstala díra v jízdním řádu s podZet, jak to že tu díru viděli všichni a vlastně nikdo. Co se kolem tý výluky dělo, bylo jako když do díry uprostřed cesty černočernou jeskyní nikdo nespadne, každej jí v absolutní tmě absolutně přesně obejde nebo přeskočí, bez nějaký nápovědy nebo pobídky a přitom nedokáže říct, proč to udělal.
Já to vzal tehdy tak trochu od lesa, tedy od Zet tři, tedy spíš od jeho podZet, od toho vidění nevidění. Začal jsem nenápadně vyhledávat lidi, který měli na starosti nakládání a odbavování vagonů na výchozích místech, odkud se vagony dostávaly k nám. Navštěvoval jsem ty města a v těch městech hospody, kam chodili lidi z podniků, o který mi šlo, a mezi řečí kladl napřed asi nejapný otázky, ale postupem času jsem si vypracoval systém.
Zjistil jsem, že samozřejmě nejde se na nic z toho, co mě zajímá, ptát přímo. Ale když jsem našel někoho, kdo by mohl něco vědět o přepravě zboží z podniku ven po železnici, napřed jsem mezi řečí nadhodil, že jsem od ajzbonu. Pokud to byl můj člověk a sám měl s železnicí co dočinění, rozpovídal se o nakládání, vlečkách, posunovacích lokomotivách, protože každej chlap v hospodě je rád, když najde najednou společný téma s cizincem, kterýmu nedělá problém otočit rundu.
Jakmile se chlapík vypovídal, stačilo nadhodit – mám dojem že něco z toho co nakládáte, jezdí přes nás. Tím se společný téma ještě prohloubilo a pak už byla vhodná chvíle nenápadně se zeptat – jak to vlastně děláte v půlce září, když je u nás výluka? Já nad tím kolikrát dumám a říkám si jestli ty dny neposíláte vagony nějak okolo.
Ukázalo se, že skoro nikdo neměl o nějaký výluce ani tušení. Nikdo si nikdy nevšiml, že krátce za polovinou září jejich produkce nebo přísun surovin klesá. Když hodně pátrali v paměti, vzpomněli si většinou tak na poslední rok možná dva někdo i sem tam tři, taky hodně podle toho jestli jsem s nima mluvil na jaře nebo na podzim a jak moc je vlastně jejich práce zajímala.
Vybavovali se jim takový věci jako neplánovaný odstávky vůli poruchám, sanitární dny, plánovaná údržba před zimní sezonou nebo po letní sezoně, zrušené objednávky, dočasný útlum kvůli reorganizacím a dokonce i chřipkový epidemie, to všechno úplně nahodile přes různý podniky, ne vždycky byly zasažený všechny, některý jeli dál jako by se nechumelilo, ale nějaká úplně nahodilá a nikdy se na jednom místě neopakující lapálie vždy zasáhla dost míst, dolů, hutí, rafinérií, pil, nábytkářů, obráběčů, válcovačů plechu, v takovým rozsahu, aby to přesně pokrylo tu mezeru.
A vždycky samozřejmě chvilku po polovině září, nebo prostě v příhodnou dobu, aby po kolejích kolovalo míň nákladu přesně v čas, kdy bylo potřeba. Říkejte si, co chcete, jistě že by leccos z toho šlo naplánovat, ale bylo to všechno zařízený tak komplikovaně, že to podle mě přesahovalo možnosti jakýhokoliv bolševickýho plánovače. A každej kdo pamatuje, jak tehdy plánování vypadalo, jak do mateřských školek dovezli lahve s desinfekcí do bazénů a na městské koupaliště dodávku odstrkovacích autíček a trvalo měsíc, než to někdo vyměnil, mi určitě dá za pravdu.“
Poslouchal jsem a hlavou mi současně plynuly úvahy o práci historika. Ta totiž, pokud se má dělat pořádně a pokud mají závěry za něco stát, často obnáší nutnost usilovného porovnávání tisíců zdánlivě nesouvisejících faktů. Bohužel jakmile je těch faktů příliš moc, zákon velkých čísel sám o sobě zaručí, že se budou objevovat shody a souvislosti, jejichž kauzální vztah, tedy spíš jeho existenci nebo neexistenci, bude prakticky nemožné posoudit. Kdybych se teď zpětně pokoušel najít svědky, kteří by dosvědčili, že skutečně všechny nebo alespoň některé podniky které využívaly zdejší trať, měly každý nebo alespoň některý rok v polovině září různé výpadky, samotná délka časového úseku a množství firem zaručí, že sem tam některé svědectví do historky zapadne. Co to ale dokazuje? Nic. Jen platnost zákona velkých čísel.
„Hezkých pár víkendů i všedních dnů sedmdesátýho roku jsem tomu věnoval, až si manželka začala myslet, že mám ženskou. Pak se znovu přiblížilo září, kdežto mě se k lidem, který tu sloužili v době nehody, o moc víc přiblížit nepodařilo. Zkoušel jsem chodit kolem horký kaše, házet udičky, dělat narážky a už už pomalu sbíral odvahu k tomu, že se zeptám přímo. A jak s blížilo sedmnáctý září, zdálo se mi to datum jako docela dobrá příležitost.
Pak mě podobný tušení, který mi zabránilo skoro rok předtím seběhnout z vršku a přeskákat koleje k výpravně, znovu zadrželo. Spěchám někam? Řekl jsem si tenkrát. Vlastně nespěchám. To všechno trvá už sedmnáct let, a jestli tu je něco k objevení a vyprávění, bude to tu i za rok, já jen musím dávat pozor, abych tu byl za rok i já. Kdybych otočil nesprávný kámen a vyplašil nesprávnýho brouka, do roka bych mohl sloužit u závor v Kotěhůlkách, osamělejší než strážce majáku, s ženou desetkrát usouženější, protože k nejbližším sousedům by to nebylo okolo hradla a přes náves, ale deset kilometrů.
Plán tedy zněl, na nic se v tuhle chvíli neptat, ale o to pečlivějc se dívat. A poslouchat.“
Najednou vypálil otázku přímo na mě. „Vy jste vždycky měl tohle osamělý řemeslo nebo jste taky někdy dělal ve větší partě?“
„Dva roky jsem pracoval v redakci Historických souvislostí.“
„A drží se v takový redakci taky státní svátky? Počítám, že jo, protože takovej časopis to asi nejsou zrovna noviny nebo televize, který musej bejt furt ve střehu, protože se furt něco děje.“
„O svátcích se pravda do redakce moc nechodilo, ale hodně z nás o takovém svátku pracovalo doma. Takový časopis je něco trochu jiného než továrna nebo nádraží. Při vší úctě pochopitelně“
„Jasně, tomu já rozumim. Ale když se tedy přiblížil takovej svátek, třeba uprostřed tejdne, co byste logicky čekal, že se před tím svátkem bude probírat?“
Začínal jsem chápat, kam míří, ale nechal jsem ho to říct samotného. Po vteřinové pauze to také udělal.
„Přece, sem tam se před volnem někdo někoho zeptá, „Hej Tondo, co budeš zejtra dělat? Jdeš na ryby nebo budeš šukat starou? Nechtěl bys jít radši na pivo?! A tak podobně. A někdo jinej sám od sebe, aniž by se ho někdo ptal, řekne „Takový volno mi byl čert dlužnej, protože ta moje rozhodla, že musíme jet ke tchýni“ a ostatní se mu chechtaj, jak je pod pantoflem a hned jeden přes druhýho sami vyprávěj, co jakože budou dělat oni a že by takový volno mohlo bejt každej tejden, chápete a asi i víte, jak to chodí.
Tady ale nic takovýho neprobíhalo. V depu, na hajcungu , ve výpravně, v dílnách, se začátkem tejdne začaly objevovat ty papíry s nevyplněnejma políčkama na noc sedmnáct-osmnáct, ale žádný fórky, žádná radost z volna, žádný tahanice o to, že noční směna má jeden den volno, to volno nemusí nijak nahrazovat a ostatní směny žádný extra volno nemají, což bylo ovšem, uznejte sám, ze všeho nejdivnější.
Takovejhle klid zbraní, když dojde na odpracovaný hodiny, tedy jen tak zhora nenařídíte. Jako nikdy mezi kolegama nenařídíte klid zbraní, když jde o prémie. I kdyby šlo jen o blblou desetikorunu! To se vám prostě nepovede.
Sledoval jsem tohle a sledoval jsem támhleto. Počty vagonů, i jak se sedmnáctýho od rána manipulační koleje plněj míň než jindy, ale jak zároveň posunovači roztahávaj vagony po celý harfě tak, aby to na první pohled od budovy nádraží anebo odkudkoliv z cesty kolem na harfě nevypadalo podezřele prázdně. Snažil jsem se vysledovat, kdo ty práce takhle řídí, ale zjevně je neřídil nikdo. Jako by si kluci s praporkama ten den trochu zalemplovali a místo aby ty svoje hračky-vláčky uklízeli, nechali je prostě rozkramařený, jakože ráno se kdyžtak nějak uklidí.
Mě ten den skončila práce kolem šestý odpoledne. Už se začínalo šeřit, a provoz pomalu, ale jistě řídnul. Všichni se stahovali z pracovišť do šaten a sprch. Oba Bejčci už stáli za sebou na sedmý a vychládali, jen ta motorová bublala. Mezi šestou a osmou hodinou si tu podle rozpisu měly ještě dva vlaky pár vagonů odložit, v osm se tu měli zkřížit dva osobáky, a pak už se chystalo jen ticho.
Odešel jsem domů, ale jen proto, abych si znovu doplnil termosku kafem, v tý době už žádnou oprejskanou smaltovou konvici, a v sedm hodin, chvilku po západu slunce, jsem seděl na tom vršku za poslední kolejí. Trochu schovaný pod nějakou lískou, aby na mě nebylo z nádraží moc vidět, termosku napůl opřenou, napůl zabořenou do velkýho drnu trávy, kouřil jsem, a jak mě to učili na vojně, ohníček cigarety přitom schovával do kornoutku z dlaně.
Vlastně ani nevím přesně, na co jsem tehdy čekal. Nevzal jsem si sebou nic k jídlu, jen tu termosku s kafem a novej paklík cigaret. Ve starým paklu jsem měl cigaret ještě docela dost, ale nechal jsem ho na botníku a místo toho načal novej, nejspíš stejně mechanicky a bezmyšlenkovitě, jako mechanicky a bezmyšlenkovitě nechali praporkáři po sobě tak halabala roztahaný vagóny.
I toho kafe jsem si vlastně udělal víc, než jsem chtěl, termoska byla plná po okraj, víc než by mi jí naplnila žena před odchodem do práce. Jako bych něco z toho, co dělám, naplánoval já, ale jakoby přitom zároveň něco plánovalo se mnou a přeze mě.
Ve čtvrt na osm tu na chvilku zastavil nákladní vlak směrem nahoru na sedlo. Odložil dvě plošiny s kovovýma rourama. V půl osmý ztichnul motor čtyři sta třicet pětky, ty dvě plošiny zůstaly zapojený za ní. Ve tři čtvrtě na chvilku zastavil velkej vlak od Dákova, někdo, na tu dálku jsem přesně nepoznal kdo, od něj odpojil mašinu z postrku. Fíra jí pak odstavil na čtvrtou, a sám se odloudal k ubytovně. Cestou vykouřil cigaretu, před vchodem se zastavil jen tak na poslední dva tři šluky, cigaretu zahodil a zašel dovnitř. Na minutu se v ubytovně rozsvítilo třetí okno zleva, pak zhaslo, jako mrtvý oko.
Oba osobáky přijeli na čas, shora i zdola skoro na stejno, a přesto že tu noc to byly poslední vlaky, co tady stavěly, skoro nikdo na ně nečekal. A těch pár pasažérů, co na ně čekali, vypadalo hodně nervózně, jako lidi, co tu vůbec nechtěj bejt, jako někdo koho okolnosti přinutily cestovat na poslední chvíli za nejistou budoucností.
První kolej osvětlovaly lampy přímo z průčelí nádraží, druhá a třetí měli společný lampy na dělícím pruhu mezi oběma kolejema a všechno vypadalo normálně, dokud poslední vlaky neodjely. Odmávnout plácačkou je přišel Štěpánek, šedivý pán, vědělo se o něm, že trpí nespavostí a tak noční směny vyloženě vyhledává. Jakmile odjely, stalo se několik věcí současně. Zhasly světla mezi druhou a třetí. To by ještě nebylo nic tak divnýho, věděl jsem, že jejich spínací skříň odtud nevidím, klidně jsem si mohl říkat, že zhasnul některý z elektrikářů těsně předtím, než se dírou v plotě vedle jejich dílny vytratil domů.
Jenže vzápětí zhasly všechny světla na všech čtyřech velkých sloupech najednou. A to prostě nebylo možný.
Samozřejmě, bylo možný ty světla zhasnout a taky se samozřejmě každej den hodinu po východu slunce zhasínaly, ale nebylo dost dobře možný zhasnout je všechny najednou. Spínače od nich byly v takovým výklenku, chráněný před deštěm, dva lidi by se do toho výklenku rozhodně nevmáčkli, ani kdyby se hodně snažili. A ty spínače byli hodně velký, vlastně tam byla pro každou žárovku na každým sloupu vlastní malá páka, spojená na konci rukojetí do jedný velký páky a ty velký páky byly vedle sebe čtyři. Pro každý sloup jeden takový svazek. A utáhnout je nebylo jen tak, uvnitř všechno jistilo pero z drátu tlustýho skoro jak tužka.
Takže kdyby měl někdo dost síly, možná by dokázal jednou rukou zhasnout jeden sloup a současně druhou druhej. Ale těžko už by měl čím zhasínat další dva a ani o ty dva najednou se, pokud vím, nikdy nikdo nepokoušel. Bylo lepší takovou věc dělat postupně. I bezpečnější. Když takový jistič přehodíte moc pomalu, klidně vám může vevnitř vytáhnout oblouk, je rozhodně lepší páku popadnout oběma rukama a pořádně cuknout.
Neozvalo se žádný cvak, nebo klap, ale zas až tolik to neznamenalo, zvuk se prostě nemusel donést až ke mně. Na harfu se tiše snesla tma. A o pár vteřin podějc se stalo na co jsem byl zvědavej pro dnešek úplně nejvíc. Když jsem viděl ztichlý nádraží poprvý, ze sedmi lamp na nádražním průčelí svítily jen dvě. Ovšem všech sedm lamp se normálně rozsvěcelo na jedinej vypínač, a byly zapojený tak, že prostě mohly svítit buď všechny, nebo žádná. Jenže najednou bez nějaký velký parády jich pět zhaslo jako svíčka. A světlo dvou posledních krajních jakoby zežloutlo. Jak to bylo možný? Netuším.
Trať na východ k sedlu mizela pod klenbou lesa, ale trať od západu přicházela z přehledný roviny a na tý rovině ještě bylo vidět červený koncový světla posledního vlaku, když nádraží naprosto totálně usnulo. Říkal jsem si, že bych se měl zvednout, protože všechno, co jsem chtěl vidět, už jsem viděl. Nebo spíš neviděl. Neviděl jsem, kdo vlastně tohle všechno řídí, koordinuje, kdo tomu velí, kdo komu podává hlášení, že je tu všechno vypnutý.
Kdybych něco z „velení akce“ viděl, možná bych se tehdy krátce po osmý sebral a šel domů, s tím, že vím na koho se zaměřit, koho sledovat a případně se ho vyptat, ať už nenápadně nebo drze napřímo. Jenže ono se všechno dělo prostě tak nějak samo. Nádraží neusínalo na povel jako vojenský oddíl, spíš jen tak postupně zhasínalo jako večírek tlupy postarších trempů.
A to jak světa zhasly, no pánové a dámy, tohle se přece nedělá, tohle je přece zbytečná šaráda, proč ty světla nemůžou zhasnout tak nějak lidsky, normálně, vždy od toho tu jsou vypínače a kdo jde kolem, tak je může vypnout. Proč se zrovna tohle děje tak divně?
Nějak takhle jsem uvažoval a přitom pokuřoval s cigaretou pořád schovanou do kornoutu z dlaně. Možná se vám na tak jednoduchý úvahy zdá hodina trochu moc a máte pravdu, mě vlastně taky. Asi jsem měl tehdy v tý hlavě chvílema až moc prázdno, kdo ví, co všechno jsem v ní přemílal, nevím přesně, na co ta hodina padla, ale najednou bylo devět.
Z neplodnýho dumání mě vytrhlo skřípání, o kterým jsem si říkal že bych ho měl znát, jen mi najednou v tichu kolem přišlo hlasitější a tím cizejší. Chvilku trvalo, než jsem se zorientoval a koutkem oka zachytil pohyb, kterej ke skřípotu patřil. Lízátko u třetí koleje se zvedlo a rychlým pohledem vpravo jsem zjistil, že na průjezdní koleji nesvítí v dálce ani výstraha. Trať, která po posledním vlaku byla minimálně hodinu na Stůj, teď ukazovala Volno.
Technicky vzato to nemuselo znamenat nic jinýho, než že mezi náma a stanicí na východě i stanicí na západě není jediný potvrzený vlak. Ale pokud je trať ve výlukovým režimu, ať už z jakýhokoliv důvodu, a tahle zjevně byla, podle předpisu musí být všechny návěstí na Stůj.
Nahmatal jsem termosku a nalil si plný hrnek kafe. Teď jsem začal být znovu zvědavý. A taky se trochu bát, i když jak se pak ukázalo, celkem nesprávnejch věcí.
Najednou mi totiž v hlavě vyskočily dvě slova a začaly hladce zapadat do skládačky. Z toho jak dobře tam zapadly je vidět, že pocit náhlýho objevitelskýho osvícení taky může být pěknej podvod.
Vojenský transporty! Přesně tyhle dvě slova mi vyskočily před očima, nebo za očima jestli chcete. Vojenský transporty!
Každá armáda se čas od času přesunuje po železnici, takový tanky to ani jinak neumí. Pošlete tanky z jedný posádky do druhý sto kilometrů daleko bez železnice a zničíte si sto kilometrů silnic. Každý posádkový město v zemi proto mělo nádraží a takový nádraží mělo rampu na nakládání tanků i když třeba vypadala docela nevinně, jako běžná nákladní rampa. A tam kde posádky nebyly, ale kde se počítalo, že by se tam tanky mohly vykládat, kdyby vypukla válka, tak tam byly rampy taky a tam kde rampy pro tanky nebyly, jako třeba u nás, se daly rychle zřídit, protože terén na to byl připravenej už předem.
Zrovna nižší západní konec návrší za poslední kolejí, kde jsem seděl, měl sloužit právě jako podpěra pro širokej ponton, kterej by sem vytáhli ženisti, druhej konec by se opřel o poslední plošinu vlaku s tanky, a už by sjížděly jeden za druhým. Víc by nebylo potřeba, protože taková mezera mezi plošiňáky pro tank nic není, když dokáže jen tak mezi řečí přejet zákop. Akorát by stačilo na posledním vagonu zatočit na pětníku doprava. Možná by se přitom vagony trochu zřídily, ale co to je hergot pár třísek a ohnutých vzpěr, když je válka?
Jasně, ten nápad měl svý mouchy, proč by si armáda na transporty vybírala jeden konkrétní den v roce? Ale zdálo se mi, že ta myšlenka víc vysvětluje, než zamotává. Celá ta bezděčnost, se kterou se uspání nádraží dělo by se mohla vysvětlovat dlouholetou rutinou, mlčení strachem z armády, protože v totalitním státě s armádou není žádná sranda, a i když socialistický plánování byla tragedie, armáda by si možná dokázala poradit s něčím tak složitým jako tajný vytvoření mezery v grafikonu, její ucpání a zamaskování. Vždyť na to má štáby, logistickou podporu a v podstatě neomezený počet zadarmo makajících odvedenců všech odborností a hlavně a právě a především, sem tam trochu málo cukru a dlouhý biče!
Lidi pochopitelně měli vojáky za blbce a o lampasácích a generálech se vyprávěli stejný vtipy jako o esenbácích a náčelník štábu byl pro budižkničemy v hospodě někdo, kdo po vás chce natřít trávu na zeleno, ale pane já sloužil u železničního vojska a viděl jsem přesuny pluků a praporů v akci, a to v padesátým pátým, kdy polovina spojový techniky fungovala na morseovku! Náčelník přesunů měl jen papírový bloky, kterých si čmáral dvoubarevnou inkoustovou tužkou, regulovčící se museli časy a směry učit zpaměti a jezdili na ......témata cvičení nikdo neznal předem, na plánování trasy měli štáby jen dvě hodiny a přesto armáda dokázala z kasáren na hranici přesunout tři tankový prapory za šest hodin dokonce i bez toho, že by pro ně někdo předem vyčlenil nějaký vagony. Voják se stará, voják má, říkalo se když jsem sloužil a měl jste vidět, když se pod bičem náčelníka pro přesuny staraj dvě stovky hladových, nasraných všehoschopných vojáků. Pane armáda, je v každým státě síla! I ve státě kde jinak bordel nad bordel!
Mě ta armádní teorie vydrželo skoro hodinu. Za tu hodinu jsem se třikrát málem zvednul, a utek, protože, chápejte, oni sice už nebyly padesátý léta, ale po tom všem co se stalo rok a dva předtím, tak skoro jako kdyby zase začínaly bejt. Málokomu šlo o život, ale dost lidem o práci a já tedy rozhodně nebyl žádnej odbojář. Nevykládejte si to zle, kdyby o něco šlo, vím, že bych se dokázal ozvat, osmašedesátej jsem prošvihnul jen proto, že jsem byl duchem jinde, ale nechat se chytit jak nějak podezřele čmuchám kolem nějakejch vojenskejch tajemství, kvůli tomu by se mi riskovat nechtělo.
Nechtělo, ale samozřejmě že zvědavost nakonec vyhrála, já už se kvůli týhle zvědavosti nacestoval kolik stovek kilometrů a napouroučel dost možná stejně tolik panáků, kromě toho jak tma houstla (měsíc) a ticho se prohlubovalo, začínal jsem si připadat, jako čím dám tím maskovanější a nenápadnější součást okolí.
Těsně před desátou, asi hodinu po tom co trať přeskočila na volno, když pořád nic nejelo, začal se mi nápad s armádou drobit. Říkal jsem si, proč vlastně by na věc měl někdo jít tak složitě, když evidentně tu díru, co si tak těžce vykutal, vůbec nevyužívá? Kdyby se tu valily divný, tajný, nikde nevyznačený vlaky jeden za druhým, dávalo by to trochu smyslu, ale proč vlastně přitahovat tolik pozornosti, proč tolik složitýho manévrování, nebylo by lepší sem tam prostě šoupnout jeden dva vojenský vlaky mezi obyčejný noční provoz? Tak se to koneckonců běžně dělalo.
Chvíli po desátý, když nápad s armádou skoro vyvanul, mi začalo docházet, že se něco děje s kolejema. Napřed jsem vůbec nedokázal pochopit co, ale cejtil jsem změnu ještě předtím, než začala bejt jasná. Koukal jsem před sebe a vlevo i vpravo, snažil se přijít co a proč je jinak. Pak jsem si všiml něčeho, co by klidně mohlo bejt světlo, kdyby to nějak působilo na okolí, ale ona to spíš byla vlna barevný změny. Jako by třetí kolej na chvilku změnila barvu a ta změna přicházela od západu a mířila na východ.
Nebyla to velká změna, byl to jen slabej rozdíl mezi dvěma tmavejma odstínama, změna přišla od západu, pak najednou pominula, ale po každý vlně trochu toho jinýho odstínu na koleji zůstalo. Nedělo se to nějak rychle, mezi vlnama byli pauzy úplně nepravidelný, někdy minutu, někdy pět a jindy třeba tři. Možná se mi taky všechny ty vlny nepodařilo postřehnout. Ale v půl jedenáctý, když to barevný vlnění přestalo, třetí kolej vypadala úplně jinak, než druhá a rozhodně i jinak než předtím.
Byla podstatně světlejší a i z dálky bych přísahal, že je vlnitější. Ne moc, ne tak aby na ní nemohl projet vlak, ale do stran i do výšky už prostě nebyla střelená jak podle pravítka, jako by její ocel byla nějak měkčí a víc zdeformovaná. Jakoby nerovnoměrně zdusanej štěrk v podloží sem tam ustoupil tlaku kol do hloubky a jakoby se šrouby na pražcích pod bočním tlakem vyhnuly trochu do stran a kolej jak kdyby to v táhlých vlnkách a obloukách mírně kopírovala.
Nesmíte si představovat žádný velký vlny nebo vybočení, kdyby člověk vedle třetí neměl druhou a čtvrtou, který byli rovný jak linky na notovým papíru, asi by nic neviděl, stejně jako by možná neviděl rozdíl v odstínu. Ale bylo to tak. Mě je jasný, že mě už nějakej čas musíte mít za cvoka, ale když jsem se dostal až sem, musíte slyšet všechno. Jak si to přeberete, je na vás.
Já sám bych možná tu změnu na třetí překousnul jako nějak optickej klam, v jeden okamžik jsem se dokonce místo posedávání narovnal a postavil, abych viděl věci pod jiným úhlem. Jenže i pod tím jiným úhlem se třetí pořád dost výrazně lišila od druhý a čtvrtý. A když jsem se rozhlídnul, abych viděl, jak daleko ta změna vede, málem jsem se zase posadil. Na západní straně, nějakejch sto padesát dvě stě metrů ode mně, odbočovala od třetí koleje výhybka na čtvrtou, která tam ještě před hodinou nebyla.
Víte, můžete udělat lecos. Můžete zfalšovat grafikon, přimět podniky nevyrábět, lidi nepracovat a mlčet, dokonce i ty proklatý světla můžete zhasínat jinak, než je zhasínaj normální smrtelníci, stačí prostě do sítě zabudovat spínače, o kterých normální smrtelníci nevědí. I koleje se čistě náhodou můžou jevit jinak v denní světle a jinak v noci a nemusí být každá kolej stejná. To všechno se dá nějak vysvětlit, když už ne logicky, ta třeba i nelogicky, ale nic z toho není tak úplně neproveditelný
Ale není dost dobře možný během hodiny přimontovat výhybku tam, kde předtím žádná nebyla, aby si toho uprostřed tmavý noci, když je všude ticho jako v hrobě, chlap co sedí ani ne dvě stě metrů daleko, prostě vůbec ničeho nevšimnul. Na takovej kousek potřebujete pneumatický kladiva a podbíječky a rozbrušky co dělají rámus a svářečky co hází jiskry. A taky montážní vlak s jeřábem by se docela hodil, ani deset metrů kolejnice totiž není něco, co by tři chlapy chtěli tahat rukama. A že by přitom ty tři chlapy měli ještě navíc chodit po špičkách a mazlit se výhybkou nějakým sametovým kladivem? Nesmysl! Ale ten nesmysl mi drze křičel rovnou do očí.
Dneska na to, co jsem viděl na vlastní oči, existuje spousta módních slov, který ze záhady dělají jakože snesitelnou a vysvětlitelnou záležitost, slova jako jiný dimenze, černý nebo červí nebo čertví jaký díry, paralelní vesmíry, čtvrté páté sedmé nebo co já vím třeba dvanácté rozměry skutečnosti, ale tehdy v sedmdesátým roce ty slova už možná existovaly,ale ještě nebyly tak zabydlený aby se donesly k prostýmu ajznboňákovi, který sice nebyl úplně hloupej a uměl číst, ale kterej žádnou vysokou nestudoval a ze všech světů, co možná někde ve vesmírech existujou znal jen ten svět, kde se na chleba musí vydělat osmi hodinama práce, kameny a maléry padaj vždycky jen dolů, a kde si uděláte pořádnou bouli, když se pokusíte projít zdí.
Co mě tedy za těhle okolností mohlo napadnout jinýho, než že jsem se sám zbláznil? Blázni to přece mají přesně takhle ne? Vidí úplně normální věci, ale nepoznávají je, bloudí v muzeu důvěrně známejch věcí jako cizinec v hrobce egyptskýho krále. Jak se ujistit, že jste normální, když na vlastní oči vidíte něco, co normální není a není to normální hned na několikrát?
Držíte se posledního stébla. Když jste byl malej kluk, určitě se vám stalo, že svetr na židli vypadal jako obluda, která se krčí za opěradlem a chystá se vám skočit do postele. A když jste sebral všechnu odvahu a podařilo se vám vytáhnout ruku z pod peřiny a rozsvítit lampičku, aniž by se vás ta obluda pokusila raftnou do ruky, nebo jste dokonce byl tak statečnej, že jste se i bez rozsvícení šel rovnou podívat blíž, najednou se z obludy zase stal starej děravej svetr. Tohle bylo moje poslední stéblo. Že se možná na věci dívám z nějakýho špatnýho úhlu a za špatnýho světla a až se podívám blíž, bude třetí kolej zase vypadat normálně a ta přespočetná výhybka ...inu ..nevěděl jsem v jaký svetr by se měl proměnit přízrak výhybky, ale doufal jsem že když se podívám blíž, plácnu se do čela a řeknu: no jasně já blbec, jak jsem se mohl nechat takhle napálit, vždy to není výhybka, ale ...
Na to co patřilo za, ale moje fantazie zatím nestačila. Podle mejch hodinek i podle hodin na peronu bylo skoro jedenáct. Pamatuju si jak mi blesklo hlavou: Do hodiny duchů hodinu čas.
Sešel jsem pomalu dolů ze svahu. Přeskočil drenáž vedle poslední koleje, překročil lana od návěstí, která za poslední kolejí běžela od jednoho krátkýho rezatýho sloupku ke druhýmu.
Na poslední koleji stál vlak s uhlím, tehdy už jsem dokázal jedním pohledem odhadnout, že musí mít nějakých třicet sedm nebo osm vagonů. Vybral jsem si mezeru mezi dvěma z nich, vyhoupl se na nárazník, a krokem zkušenýho porušovače předpisů skočil na spřáhlo, pak druhý nárazník a odtud bez zastávky dolů na štěrk za vlakem.
Tady už byli vagony roztahaný a zatím nezapojený do vlaků. Začal jsem tedy mezi nima cestou ke třetí koleji kličkovat, místo abych je přelejzal, možná jsem chtěl oddálit chvíli kdy všechno co jsem viděl, už prostě nepůjde odbít jako optickej klam, ale stane se z toho buď šílená realita, nebo reálný šílenství. Samozřejmě kličkování vydrželo jen chvilku a samozřejmě se tím nic nevyřešilo. Spíš ještě zhoršilo.
Stál jsem na téměř prázdný čtvrtý a pozoroval tu proměněnou třetí. Byla jiná i z blízka. Jiná než všechny sousední koleje a určitě jiná než byla ještě dnes večer kolem šestý, když jsem přes ní naposledy přebíhal. Jakoby se změnil materiál, profil koleje i způsob jakým jsou koleje svařený dohromady: Ne o moc ale nešlo to okecat. Ze shora jsem si toho nevšiml nebo když jsem byl nahoře proměna ještě nezašla tak daleko, ale změněný byly i pražce. V sedmdesátým roce byli ještě všechny pražce na týhle trati dubový, zčernalý počasím i olejem z mašin, teď byly najednou novější, nepotřebovanější, jejich hrany se ještě nestihly zaoblit, působily ostře, jako by je někdo nařezal teprve před nedávnem a všechny letitý nánosy byly daleko tenčí.
Netroufnul jsem si na třetí kolej ani sáhnout ani stoupnout a ani jí přeskočit. Tehdy ještě ne. Najednou jsem chápal, že to co tu leží předemnou patří jinýmu světu nebo nějakýmu jinýmu času a mě se v ten moment zmocnila naprosto hmatatelná představa, že bych se taky v tom jiným světě nebo čase mohl snadno ztratit, kdyby se týhle zóně jinýho světa zachtělo se najednou rozšířit anebo kdybych se zapotácel a sám do ní spadnul.
Vy možná nechápete a možná nepochopíte nikdy. Mě samotnýmu k tomu abych pochopil, pomohla ta přespočetná výhybka. Ona totiž nestála jen tak na nějakým nahodilým místě. Zjevila se přesně tam, kde byla ještě v nějakým padesátým pátým, než se tahle spojnice mezi třetí a čtvrtou posunula plus mínus o sto padesát metrů dozadu, takže se na čtvrtý pak daly rozebírat a sestavovat delší vlaky , což se hodilo jak rostl výkon lokomotiv a vlaky se prodlužovaly.
Ta vexle se vrátila z hloubky času a začínalo mi být čim dál tím jasnější, že koleje a pražce taky. A jestli se vrátila výhybka, tak koleje a pražce se s ní určitě se nevrátily nějakou shodou náhod. Vzpomněl jsem si na tu první noc před rokem, kdy jsem poprvý zjistil, jaký taky vládne ticho, a byl tím tehdy tak překvapenej, že detaily mi utekly anebo jsem se tehdy možná na nádraží objevil dřív, než celá proměna došla do nějakýho křiklavýho stadia.
A taky jsem si vzpomněl, jak jsem se tehdy vrátil do postele a jak mě v prostřed noci něco ze spánku krátce vytrhlo a já si na chvilku myslel, že výluka přestala. Ne ne, s touhle šarádou nemá stát ani armáda vůbec nic společnýho. Všechno to přichází z míst, kam žádný stát nemůže. Naopak ono něco, co za tím vším stojí, se klidně může zakousnout do státu a ještě po sobě nezanechat skoro žádný stopy.
Nechtělo se mi stát tak blízko tý strašidelný koleje, na který navíc dál ještě probíhaly nějaký změny. Kolem půl dvanáctý se vzduch se okolo pražců tetelil skoro jako za horkýho poledne, ale tak nějak vláčnějc, lenivějc, a když náhodou poryv podzimního větru zvedl těch pár prvních popadaných listů, a zahnal je na třetí, vždy to vypadalo stejně. Nejprve větru nad prostředkem koleje došel dech, list skoro padl na pražce, ale pak ho nějaká síla, která už jakoby neměla s větrem nic společnýho, popadla a vytlačila ho stranou.
Vrátil jsem se zpátky na svah, radši dál od toho tetelení a větru nevětru, co čistil třetí kolej od listí. Teď už jsem přesně věděl, na co čekám. Nebyl jsem vyloženě klidnej, ale smířenej určitě. Věděl jsem, že ať se děje cokoliv, je to záležitost jen týhle noci, ráno po šestý hodině bude všechno, co teď zmizelo, do posledního detailu zpátky. Jestli jsem tedy šílenec, omezuje se moje šílenství na jeden pracovní den v roce a to zase, řekněme si narovinu, přátelé sousedé a krajani, není to nejhorší, co se dá od života požadovat.
Posadil jsem se tam kde, zůstala moje termoska, docela klidně si nalil pořádnej hrnek kafe, zapálil si a už se vůbec neschovával. Tenhle strašidelnej cirkus přijížděl do města nepochybně rok co rok a nepochybně principál dokázal zařídit, že se o něj skoro nikdo nijak zvlášť nezajímal. Z takových okolností bych těžko někoho zajímal já, vartující na svahu za tratí. Pokud tu jsem, a vidím, asi tu mám být a vidět.
Až o něco později mi došlo, a až o hodně později se mi potvrdilo, že moje schopnost tohle všechno vidět, pamatovat si, brát to na vědomí, musí mít nějakej svůj skrytej smysl. Jedna z protikladnejch sil, co ovládají svět a nebo možná obě mi dovolili nahlídnout skutečnosti pod sukně, a jelikož všechno co dělají, dělají z nějakým záměrem, později došli jejich záměry naplnění.
Tehdy jsem se ale považoval jen za privilegovanýho diváka. Občasný mrknutí na hodinky mi ted mělo říct ne kolik času uplynulo, ale kolik ještě zbejvá. Byl jsem si tím, co se stane, natolik jistej, že hodinu po půlnoci jsem málem zapomněl bejt překvapenej, přestože to co jsem viděl, byla logicky ta absolutně nejvíc šokující a překvapující věc v mým dosavatním životě.
Přesně v jedna nula čtyři se na kolejích v západní rovině rozsvítilo světlo, jako malá , čilá hvězda, létavice,co jí čeká krátká oslnivá kariéra. Netrvalo dlouho a z jedný hvězdy vyrostly tři a o další minutu pozdějc bylo jasný, jaká krasavice se skrejvá za maskou ze zvětšujících se světelných koláčů, tedy ze tří zatraceně silnejch elektrickejch světel. Dvě zářily nad nárazníkem lokomotivy, třetí , kyklopský, vysoko na kotli.
Ta nádhera za světlem byl Albatros, parní lokomotiva řady 498, tmavě modrej stroj, vyrobenej krátce po válce, mašina s dlouhým kotlem, bezedným tendrem a typickejma aerodynamickejma sloníma ušima v předu na kotli. Takový ještě v polovině sedmdesátých let dokázaly táhnout sedmivozový rychlík rychlostí kolem sto čtyřiceti kiláků za hodinu, tedy zastatat veškerou práci kterou dráhy chtěli od nových elektrických lokomotiv nebo od nadupaných dieselů.
Albatrosy jsem samozřejmě důvěrně znal, v sedmdesátým sloužily jejich pokročilejší verze jako rychlíkový lokomotivy ještě docela běžně, ale tady jsem nepochyboval ani na vteřinu co je tenhle vlak zač. Nebyl to žádnej normální vlak, ani žádnej mimořádně vypravenej vlak, nebyl to ani žádnej armádní transport, ani tajnej presidentskej vlak, nebo něco takovýho. Byl to TEN vlak, ten jeden, co tu kdysi jednou projel v padesátým třetím, aby nakonec skončil na dně dákovský rokle a co tu každýho sedmnáctýho září od tý doby projížděl rok co rok! Sp 56, vzor 1953 jestli vám to po vojensku vyhovuje víc.
Zároveň, ačkoliv mi chybělo srovnání, protože původní vlak co naboural, jsem znal jen s trosek na černobílejch fotkách, jsem si byl jistej, že to nebyl tak úplně ten samej vlak. Jakési něco na sebe vzalo podobu TOHO vlaku, protože podoba vlaku nejvíc vyhovovala záměrům, který to mělo. Z čeho pocházela taková jistota? Těžko říct. Jaký má vlastně smysl ptát se blázna na zdroje jeho jistoty, že?
Ale už jen kvůli vlastní sebeúctě bych připomněl, šílený věci jsem vídal jen jedenkrát ročně, papírová stopa i když rozmazaná je támhle v těch jízdních řádech a nezapomínejte,že od sedmdesátýho pátýho byly pro profesionály, co řídili dopravu lidí, ať už někde za volantama nebo na lokomotivách a nebo právě na výhybkách, povinný psychotesty. Já se právě v pětasedmdesátým stal plnokrevným výpravčím s odpovědností za nějakých dvacet kilometrů třetí nejfrekventovanější jednokolejný trati v republice a jednokolejka znamená asi třikrát tolik zodpovědnosti než má dneska někdo, kdo posílá vlaky do tříkolejovýho koridoru a zadek mu ještě kreje deset počítačů a tři asistenti.
A já těm testama vždycky prošel se semaforma na volno, nikdy se mi žádný vlaky nesrazili a nikdy jsem nepřišel do práce oblečenej jen v trenkách, dodneška si sám spočítám důchod a kromě toho, od pětaosmdesátýho roku vídám šílený věci jen o půl osmý v televizních novinách.
Ten šílenej vlak, taženej nádherným, ale trochu hrozivým Albatrosem, jsem viděl, ale rozhodně jsem ho na žádnej normální způsob necejtil. Ozývaly se sice zvuky, ale divný a na divnejch místech, takže vlak by působil strašidelně, i kdyby tak trochu nebylo vidět skrz něj. Což bylo. Ne skrz okna v pěti dvounápravových vagonech předválečný konstrukce, kdy i rychlíky měli vagony uvnitř jednoprostorový a bez kupátek. Bylo vidět skrz celej vlak, i když ne úplně skvěle. Ale okno výpravny kde se matně svítilo, plavalo po stěně vagónů odvrácených od nádraží, naprosto zřetelně.
Kola mlátily o tu nově vynořenou starou výhybku a vozy čistě bez hluku a zakymácení přejížděly tu novou, kterou si z minulosti nepamatovaly. Vlak byl docela dobře vidět, slyšet byl trochu jako ve filmu s pokaženým synchronem, ale cejtit nebyl vůbec. Otřesy se nikam nepřenášely, sice jsem to k vlaku měl přes celou harfu, ale když trávíte kolem kolejí tolik času, poznáte průjezd vlaku nohama, i kdyby vám oči a uši vypověděly službu. Stejně tak nebyl ve vzduchu cejtit kouř z komína. Komín sice chrlil ostrým větrem do zadu ohnutý proudy kouře a sazí, poválečný lokomotivy totiž ještě neměli lapače popílku, ale nic z toho se nedostalo daleko za profil třetí koleje. Zpomalující rotující víry kouře nad posledníma vagonam se roztahovaly do šířky a pak mizely a rozplývaly se, místo aby se v šedých a čím dál tím řidších oblacích roztahovaly po krajině kolem, jako to dělal kouř z normálních vlaků.
Za oknama byla tma, dovnitř jsem dohlídnout nedokázal, ani jsem si nevšiml, jestli někdo je v kabině pro strojvůdce. Vlak projel kolem tak rychle, jako normální pravidelný popůlnoční spěšňák, za minutku zmizel za východním hradlem pomalou zatáčkou do lesa. Koncový světla těsně před tím silnějc zazářily, na chvilku vypadaly jako potměšilý drobný očička nějakýho spokojenýho strašáka. Koleje ještě naposled zaskřípaly, jak se kola protahovaly zatáčkou, a pak konec představení. Alespoň pro mě.
Od prvního bliknutí v dálce západně od nádraží po to červený netvorný zablejskání a poslední vrznutí jsem ten vlak pozoroval něco přes čtyři minuty. Koukal jsem se až děsivě chladnokrevně, ale rozklepal se jak osika hned potom co zmizel. A víte co? Celou dobu se nejen ve mě ale ve všem kolem jako hromadilo nějaký divný napětí, teď to napětí začalo povolovat, jako by povolilo nějaký hodně natažený péro. Sice se ta pružina nevracela zpátky do svýho nenapnutýho stavu hladce, drhala a skřípala jako by byla v nějakým úzkým pouzdru co jí brání vybít všechno napětí naráz, ale něco povolovalo a šustilo všude kolem. Jako by do tý doby byl svět zmuchlaný igelitový pytlík, který se začne pomalu narovnávat a zvětšovat objem, jakmile tlak povolí.“
Stařík doprovázel svou barvitou metaforu pozvolným otevíráním pěsti a já se na chvíli lekl, že v jeho sevřené dlani opravdu uvidím zmuchlaný mikrotenový sáček, který se už už začne šustivě narovnávat. Ale byla tu jen prázdná vrásčitá dlaň, nad ní v tváři zkoumavé oči, a pak pochopitelně síla sugesce. Nejšílenější na celé věci bylo, že starcovo vyprávění samo o sobě dokonale ladilo se všemi fakty, které se mi podařilo zjistit, ale už se poněkud rozcházelo s tím, co obvykle považujeme za realitu. A koncepce reality se nikdo nevzdá snadno, přičemž je jedno, jak moc je šílenství přesvědčivé. Otázka teď zněla, jak z celé šlamastiky ven? Možná že i tak trochu ze zbabělosti, bláznům se prý nemá odporovat, jsem se rozhodl pro zdvořilou koncovku.
„Řekl jste o tom někomu?“ Pořád držel dlaň otevřenou a já na ní pořád téměř viděl ten šustící pytlík.
„Pečlivě vybraným jedincům. Hlavně těm co tu tehdá pracovali, Richterovi, Sámovskýmu, Růžičkovi , Kreutzfeldovi. Pozdějc taky starýmu Macháčkovi a ještě pozdějc Marii, když se tu vynořila. Každýmu zvlášť. Jelikož už jsem věděl, že v tomhle nejsou namočení žádní tajní ani armáda, vybalil jsem to na každýho rovnou a na každýho skoro stejně: „Pamatuješ se na ten spěšňák co tady v třiapadesátým padnul z mostu do dákovský rokle?“ A když jim oči začali těkat a cukat, vybalil jsem na ně všechno. Mezeru v jízdním řádu i to co se v tý mezeře děje.
Jasně že mi taky ze začátku nevěřili, ale oni nebyli novináři nebo vědci, byli to vobyčejný lidi, kterým zase nadpřirozeno nebylo až tak cizí, měl byste vidět, jak jsou železničáři pověrčivý! Horší než cikánky! Ještě i dneska! .........
Nejvíc je přesvědčilo, to, čeho vy ste si možná ani nevšimnul nebo vás vůbec nenapadlo nad tím přemejšlet. Když se pořádně podíváte do těhle jízdních řádů, jak jdou rok za rokem, uvidíte, že oba Flamendry se pomalu sunou dozadu. Napřed jezdili v deset , pak v půl jedenáctý, pak se skokem posunuli až na půl dvanáctou a na desátou se přidaly další dvě lokálky, těm se ale už neříkalo Flamendr, protože v osmdesátých letech, kdy se tak stalo, kolikrát flámy v deset večír teprve začínali. Přezdívka Flamendr přešla pochopitelně na ty předpůlnoční.
Byl to logickej vývoj, jak se tak měnil život lidí.
Ale byl tu ještě jeden vývoj a toho si asi člověk nevšimne, pokud není taky železničář. Jak šly roky, tratě se narovnávaly, výkon mašin rostl, takže takovej spěšňák by se měl v jízdním řádu taky někam sunout. Měl by se sunout dopředu, pokud bude zůstávat stejnej čas jeho vodjezdu z místa odkud ho vypravujou , nebo by se měl sunout dozadu, to pokud se v novejch řádech budou ladit časy tak, aby zůstával stejnej čas jeho příjezdu do cílový stanice.
Jenže, tady se to nedělo. Dopředu se sunul čas odjezdu i dojezdu do cílový stanice, aby se zachoval čas průjezdu Podsedlicema – vždycky hodinu a osm minut po půlnoci. Od roku 1953 až do roku 1985. V osmdesátým šestým pak čas jeho průjezdu najednou z ničeho nic skočil na třicet minut po půlnoci a od osmdesátýho sedmýho tudy přestal jezdit vůbec, protože jižně od nás konečně dostavili koridor i s tunelem, co byl v plánu už deset let a snad pět let se stavěl/nestavěl , takovým tím bolševickým tempem, jeden krok dopředu, tři kroky zpátky. Tím tahle trat definitivně spadla na druhořadou, čímž následovala Podsedlický nádraží i jeho Dákovský dvojče na druhý straně sedla. Z těch se staly obyčejný venkovský stanice se zbytečně velkým počtem kolejí ještě o pár let dřív, přesně v okamžiku, kdy jakákoliv lokomotiva ve službě přetáhla přes sedlo jakejkoliv rozumně sestavenej vlak.
Když jsem lidem od fochu ukázal jak se šestapadesátka v jízdní řádu drží jako klíště stejnýho průjezdního času právě tady, nakonec zastříhal ušima každej. A rozpovídali se. Oni o nehodě mluvili málo nebo vlastně spíš skoro vůbec a jasně že jim samotným to čas od času muselo vrtat hlavou, proč se to stalo a kdo v tom měl prsty. Říkal jsem jim, není nic jednoduššího, prostě další rok půjdem a podíváme se.
Jen krčili ramenama. A když jsem to jednomu každýmu po roce připomněl, na podzim v sedmdesátým prvním, všichni se tvářili jako že netuší o čem mluvím. A dost možná že netušili, podle mě jim na pamět znovu sednul ten závoj. Řekli co měli říct a zase zhasli jako stará televize s vypálenou elektronkou.
Takže v sedmdesátým prvním a všechny další roky jsem toho ducha sledoval sám. Z různejch míst, ale pochopitelně první co mě zajímalo, bylo, jestli i ten duch nad dákovskou roklí vykolejí stejně jako tenkrát.
Sám asi víte jak bídná je tam podél trati cesta. Úzká, skoro neprošlapaná, všude kolem vysoká tráva, na cestu se tlačej keře z pešunku i větvě stromů z lesa. Vyrazil jsem tehdy už brzo, abych měl jistotu že dojdu za světla a že si ještě za světa vyberu nějaký místo který mi přijde bezpečný a odkud bude dobře vidět. Našel jsem takovej skalnatej ostroh, s nerušeným výhledem na most a i na kus kolejí před mostem, ovšem jakmile padla tma, skoro jsem se bál pohnout, protože ze tří stran jsem měl docela blízko kolmý stěny dolů do rokle.
Noc byla tentokrát tmavá, z nízkejch mraků sice naštěstí nepršelo, ale vůbec mi nedošlo, jaká černočerná tma se udělá už malou chvíli po západu slunce. Teď, když jsem věděl, co se nějakejch sto metrů ode mě děje, že se trať mění a svět se znovu nějak divně napíná a pomalu krok za krokem prolíná s nějakým jiným světem nebo časem, nastala jedna z nejhorších nocí v mým životě. Možná vůbec nejhorší.
Co chvíli jsem rukama hmatal kolem sebe, abych se přesvědčil, že mě to nějak netáhne dolů do rokle. Když jsem si zapaloval cigaretu, ruce se sirkou jsem měl zvednutý k obličeji a její světlo mě tak oslepovalo, že tma snad byla lepší. Po sfouknutí sirky mi zase před očima tancovaly fantomový plamínky a zase jsem pořádně neviděl nic. Jen když jsem kouřil, matná červená zář z cigarety trochu dopadala na nejbližší okolí a já věděl, kde to začíná bejt o hubu a kde jsem ještě v bezpečí.
Hodiny se strašlivě vlekly. Ze změn na trati jsem neviděl nic, ale bylo to ve vzduchu, jako by houstnul a nemyslím si, že bych trpěl přeludy. Dávala se do mě zima a kolem půlnoci už jsem měl všechny svaly ztuhlý. Jedinej sval co spíš povoloval, byl s pominutím můj močovej měchejř, jenže já se bál pohnout už předtím, než mi celý tělo ztuhlo a nohy se přeseděly a co teprve teď! Takže poprvý a doufám že naposledy v životě jsem močil v kleče, protože stoupnout si bylo nad mojí odvahu.
Když se po jedný hodině zdálky ozval lomoz vlaku, a současně tmu prořízly ty tři obrovský světelný šavle z Albatrosova čumáku, už jsem snad ani nebyl zvědavej a modlil se jen za brzkej konec, hrnek horkýho čaje a teplou postel.
Ale oči z trati jsem pochopitelně nespustil. Jasně, že samotná existence přízračnýho vlaku byla neuvěřitelná a počítám, že vy v ní nevěříte doteďka, ale to co se stalo když vlak vjel na most bylo ještě neuvěřitelnější. Najednou totiž lokomotiva už nejela po kolejích ale pomalu se začala vznášet nad nima a mířila vejš a vejš , jako by místo na most vjela na neviditelnej kopec. První druhej i třetí vagon se do toho kopce táhli za ní, pak ale najednou ten kopec jakoby skončil, mašina se strašlivým zaduněním padla zpátky na most, čumákem trochu napřed, začala se bořit a propadat do pražců a trámů, který praskaly a najednou všude kolem předku mašiny lítaly vzduchem úlomky jako obrovský poplašený můry. Dvě světla na lokomotivě v ten moment zhasly, ale to třetí kyklopský svítilo až skoro do samýho konce.
Vagony na konec toho kopce nedojely, ten kopec co tam vlastně nebyl a neměl bejt, pod nima zmizel, jenže vagony už nestihly pořádně dopadnout na koleje, letěly obloukem vzduchem a mašina je táhla do díry kterou prorazila v mostu.
Letící vagony tu díru ještě zvětšily a když mašina narazila do třetího pilíře, podrazila ho a sama se přitom přelomila vejpůl mezi kotlem a tendrem, celý most se roztrhl, ale jen z minulosti vynořenej přízračnej most, kterej tam musel nějak bejt společně se současným mostem, kterýmu se nic nestalo. Všechny ty poletující trosky patřili mostu stejně přízračnýmu a nehmotnýmu, jako se pro naší realitu jevil přiračnej a nehmotnej ten vlak.
Že byl vlak přízračnej a nehmotnej pro náš svět šlo poznat z toho jak zmizel mezi břízama a hložím na dně rokle, ty se totiž ani nezvlnily, prostě vlak pohltily , bylo to, jako by se nad ním bez jedinýho šplouchnutí zavřela nějaká nehmotná chundelatá zelená voda. Stejně napůl přízračně ale určitě ne nehlučně zmizely v podrostu na dně rokle i vagony. Hluk to byl nepopsatelnej a když skočil, stejně v hlavě pokračoval a chvilku trvalo, než mi došlo, že teď už je ticho.
Pak zhaslo i poslední světlo, který beztak už nebylo přes listy a větve na dně rokle moc vidět a ve tmě se vzápětí rozlehl nářek. Netuším, jestli to byl skutečnej nářek raněných a umírajících, tak jak tu zněl tehdy, ale bylo to něco, z čeho se poslední zbytky krve, co mi ještě neztuhly v těle, rovnou změnili na ledový provazy. Neskutečnej bolestivej kvílivej vícehlas, co mi jako nůž projel z uší až do páteře a tam zůstal skoro do dneška.Právě kvůli tomu nářku, i když netrval víc než pět vteřin, jsem se na to místo už nikdy nevrátil.
Jakmile nářek utichnul, začal jsem se po hmatu plazit z ostrohu, na kterým jsem hlídkoval někam, kamkoliv, do bezpečí. V absolutní tmě jsem se doplazil pod první větve lesa a tam sám se sebou uspořádal válečnou poradu na téma: co jako dál? Než jsem ale stihnul dojít k nějakýmu závěru, prostě jsem tam nakonec usnul na něčem, z čeho se ráno vyklubala hromada tlejícího listí.
Probuzení bylo horší než po flámu a přesně tak jsem taky vypadal a než abych doma něco vysvětloval, radši jsem snesl, aby si moje žena myslela, že jsem cestou z hospody někde upadl a strávil noc v příkopě. Co se mě týkalo, pátraní po způsobu, jak vlak vykolejil, bylo u konce. Za tímhle nebyly ani estébáci ani nějaká západní zkratka jako CIA nebo MI5 a čert já vím o čem se to u soudu ještě žvanilo. Za tímhle byla síla přinejmenším stejný podstaty, jako byla ta síla, která každou noc ze sedmnáctýho na osmnáctýho září udržovala tuhle přízračnou obludu v oběhu, a trať pro ní volnou.“
Podíval se na mě, pousmál, vylovil z balíčku cigaretu. „Takovej závěr se vám pro knížku asi moc nehodí co? Můžete mít ovšem lepší konec, protože on tohle konec není, jestli mi rozumíte.“
Trochu na slepo a přiznám se že s nikoliv s nepatrnou dávkou zvědavosti jsem se zeptal: „Konec nastal v osmdesátým šestým , když se pro Sp 56 změnil jízdní řád?“
„Na to že jste si přestal dělat poznámky už před hodinou a půl, míříte skoro dobře. Nastal o rok dřív. V osmdesátým pátým. Ale ještě dva roky předtím jsem konečně potkal posledního, vlastně předposledního člověka, kterej k tomu měl co říct. K čemuž došlo tak, že v osmdesátým prvním roce a potom ještě v osmdesátým druhým a ještě jednou v osmdesátým třetím jsem si dal do celostátních novin inzerát, že Podhorský klub železniční historie se chystá vybudovat pomník obětem železničního neštěstí u Podsedlic a za tím účelem hledá pamětníky tý události.
Žádný Podhorský klub železniční historie neexistoval, existovala jen plechová poštovní schránka, kterou jsem přimontoval vedle schránky, kam chodila běžná nádražní pošta. Byla to sice trochu drzost, ale já začal mít dojem, že uprostřed všeobecnýho mlčení a nezájmu, mě, který se v tom vrtám už tolik let, chrání nějaká imunita.
Tři roky se nedělo nic a do schránky padal jen prach. Pak jeden večer vidím, jak před schránkou postává bledá mírně prošedivělá, elegantní dáma, která nejen že musela bejt za mlada kus, pane, ona byla kus i s tím stříbrem ve vlasech a i s tím bledým obličejem, kde by se snadno našla nějaká ta vráska. Zeptal jsem se jí, jestli můžu nějak pomoct a z toho jak reagovala, mi došlo, že téměř určitě s nikým mluvit nechtěla, jen chtěla hodit do schránky obálku a zmizet pokud možno co nejdál.
Víte já původně myslel, že je to nějaká pozůstalá po někom z těch co zemřeli při nehodě, měla totiž v sobě něco z truchlící vdovy, jestli mi rozumíte. Pozval jsem jí do výpravny na kafe a tam zachytil, jak si tu místnost prohlížela. Jako někdo, kdo někde není poprvé, ale současně tam nebyl dost dlouho, takže místo se v mezičase hodně změnilo. Trochu nejistě jsem jí oslovil jejím dívčím jménem a to jí polekalo a potěšilo současně a zřejmě z toho úleku a nejspíš taky proto, že se octila ničehož nic na místě, ke kterýmu jí vázali vzpomínky, vyprávěla mě, neznámýmu člověku, čeho si všimla tu noc, kdy tu šestapadesátka neplánovaně zastavila.
Když totiž vlak začal brzdit a všichni železničáři okolo hledali příčinu někde na lokomotivě nebo na návěstích, ona jediná se od dveří výpravny pořádně rozhlídla po okolí, a viděla, že jen co vlak zastavil, u jednoho z prostředních vagonů, už si nepamatovala u kterýho, se najednou otevřely dveře a někdo vystoupil.
Nejspíš by tomu nepřikládala význam, kdyby ten, kdo vystoupil, nevypadal a nechoval se tak divně. V první chvíli jí přišel jako stařec. Ze stupátek vlaku se spouštěl opatrně a přidržoval se madla vedle dveří. Pod paží měl houslový pouzdro a na hlavě klobouk. Ale když se mu podařilo sestoupit na nástupiště u třetí koleje, narovnal se a najednou působil daleko pružnějc a mnohem mladším dojmem. Pouzdro s houslema si přehodil z jedný ruky do druhý, a najednou ho místo pečlivýho držení držel hodně ledabyle, skoro jako by mu až tolik nezáleželo, jestli ten vzácnej nástroj upustí nebo ne. Nebo jako kdyby chtěl, aby si přesně tohle lidi mysleli. Že mu na tom vlastně nezáleží.
Hladce přeskakoval z koleje na kolej, a když byl skoro u ní, sundal si klobouk, a Marie přísahala, že to v jeden moment vypadalo, jako by se mu pod kloboukem na malej zlomek vteřiny mihla pleš, ale současně s tím ležérním gestem, kterým si sundával klobouk, jako by ta pleš začala zarůstat a když jí míjel a frajersky na ní mrknul, už měl vlasy téměř až k ramenům.
Nikdo jinej si toho nevšiml, chlápek se z nádraží vytratil ještě dřív, než se vlak znovu rozjel. Marie o tom nikomu neřekla ani tehdy a ani později. Možná, kdyby se dostala do kolotoče výslechů a vyšetřování, nejspíš by nakonec promluvila, ale kdo ví, jestli by to k nečemu vedlo, tu výpověď by nejspíš stejně zakomponovali do obvinění ze sabotáže a pak by se někde ztratila, a dost možná, že by se ztratila jako vůbec jedna z prvních a dost možná, že aby o tom ani nestihla mluvit, nejspíš by zemřela při nějakým výslechu nebo upadla ze schodů ve vězení dřív, než by si na houslistu vůbec vzpomněla.
Protože ono největším tajemstvím tý havárie vlastně ani tak nebylo, jak se to stalo, ale proč se to stalo. A vy si můžete bádat jak chcete, můžete přijít jakoukoliv teorií, můžete v poslední kapitole tý vaší knížky nabídnout jakýkoliv podle vás jakože racionální vysvětlení, ale pokud vaše vysvětlení nebude zahrnovat starýho houslaře a mladýho houslistu, napíšete jen další knihu, co se hluboce mýlí. Ne že by mi na tom až tak záleželo, knih, co se mýlí jsou plný knihovny a čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že knih, co mají pravdu, je jako šafránu. Je to jen na vás.“
Najednou se stařík odmlčel a píchl prstem nejdřív do vzduchu a pak kamsi směrem na můj hrudník.
„Byl někdy v novinách publikovanej oficiální seznam obětí? Nebo vůbec jestli byl někdy někde veřejně uvedenej. A kolik jich bylo?“
„Obětí bylo celkem čtyřicet a žádné noviny nedostali povolení jejich seznam otisknout. Tehdy se takové věci prostě nedělaly, ale jejich seznam skutečně existoval, bohužel já ho neznám.“
„Věčná škoda, možná by pro vás bylo snazší mi uvěřit, kdybych vám řek, že na ní musí být člověk, jeho jméno sice neznám, ale znám jeho povolání a přibližně věk. Byl to houslař, výrobce houslí ze starý školy, co ale po sedmačtyřicátým vlastně skončil. Před válkou byl nejspíš dost slavnej, ale po válce a hlavně po únoru jeho sláva hodně zapadla. Muselo mu v třiapadesátým být něco přes šedesát.“
Vzpomněl jsem si na něco na co jsem si nevzpomněl hned, když na to přišla řeč na poprvé.
„Houslař Eduard Krečmer. 65 let. Podle svědků v Praze do vlaku nastoupil nebo se chystal nastoupit, ale jeho tělo se nenašlo a mezi těmi, co přežili nebyl. STB se ho nějaký čas pokoušela s havárií spojit, právě kvůli tomu jeho záhadnému zmizení ale tahle stopa vedla tam, co všechny ostatní, do ztracena.“
Při práci historika je potřeba pečlivě odlišit souvislosti příčinné od náhodných, ale tahle informace, kterou můj stařík měl, mě znovu přiměla uvažovat o něm jako svědkovi, Tahle náhoda by musela být hodně kolosální anebo to znamenalo, že opravdu má přístup k ještě nějakým informačním zdrojům, o kterých nemám tušení. Myšlenky mi přetrhl prohlášením, ve kterém nešlo přehlídnout trochu té vítězoslávy.
„Stopa nevedla do ztracena, jen jí prostě nedokázali sledovat, protože jí něco zastíralo a vedlo je jinam. Tohle bylo hlavní tajemství, který mělo zůstat skrytý. A celejch třicet dva let taky vydrželo bejt skrytý a vydrželo bejt skrytý už napořád, protože dneska už o něm můžu vyprávět jen já a svědectví jednoho bláznivýho starýho ajznboňáka je pro všechny trochu málo.“
Když domluvil, ponořil se na chvilku do kufru s jízdními řády a vzápětí odtud něco vylovil a podával mi to. Byla to fotka, studiový černobílý portrét muže poněkud neurčitého věku, delší vlasy sčesané dozadu, vášnivé černé oči, ostrý nos, tenký mefistofelovský knírek. Dobře by se ta tvář vyjímala na nějakém divadelním plakátu, a pokud by ta hra byla o sňatkovém podvodníkovi, nejspíš by to nebyla komedie, protože stíny na tváři a i kdesi na pozadí fotografie dodávali muži poněkud zlověstný vzhled.
„Tohle je fotka, kterou Marie chtěla hodit sem do té schránky. Tohle je totiž ten člověk, co tu tehdá vystoupil. O spoustu let později zahlídla jeho fotku na plakátu a tenhle portrét si koupila v pokladně divadla, kde ho nejspíš prodávali proto, aby si ho jeho fanynky nechali od mistra podepsat. Poznáváte ho?“
Napřed jsem si myslel, že moje intuice s divadlem mě neklamala, ale pak jsem si vzpomněl na housle. Nejprve to byl jen pocit, pak neurčitá myšlenka. „Myslím že vím o koho jde, ale jméno si teď nevybavím.“
„Nechte si ještě chvilku. Zkuste to. Svýho času to byl snad jedinej člověk o kterým noviny i za bolševika psali stejným tonem jako se dneska píše o celebritách. Jediná bulvární figura, kterou komunisti buď trpěli nebo jí prostě neviděli. Skandalista, flamendr, sukničkář, nejspíš i pijan ve velkým a občas bych hádal, že i kokainista. A přímo ďábelský houslista!“
Nadechl jsem se… „Aaron Sorekava. Tak se jmenoval že? Koncertoval tady i za železnou oponou, jako kdyby pro něj neexistovala. Nikdy jsem se o něj nijak zvlášť nezajímal, ale máte pravdu, to co vím, odpovídá vašim dojmům. Opravdu tak trochu záhadná figura.“
„Vidíte! A jestli se vám nezdá, co jsem vám vyprávěl a jestli se vám zdá, že motanice kolem podsedlický nehody nejde rozmotat a jestli máte strach, že vyřešení, který předložíte čtenářům je zklame a bude jim připadat mdlý a nepřesvědčivý, nechte tu knihu plavat a napište radši jinou o panu Sorekavovi. Ručím vám za to, že bude zatraceně čtivá, že tam bude všechno co maj lidi rádi, ženský a bohatství a sláva a taky tragedie a záhada a taky vám ručím za to, že ať už budete o panu Sorekavovi psát z kterýhokoliv konce, tedy od jeho konce nebo od jeho začátku , stejně vás historie dovede sem do Podsedlic, přímo na podsedlický nádraží, protože tady a jen tady je Aaronu Sorekavovi konec i začátek. O začátku vím jen z vyprávění, ale pane, jeho konec, jeho konec jsem viděl na vlastní oči a dokonce jsem na něm měl svůj podíl!“
Zamrazilo mě z takového prohlášení, ale než jsem se nad tím stihl hlouběji zamyslet, pokračoval.
„Posledních pět let co tudy duch šestapadesátky projížděl jsem v noci pokaždý sloužil, sám na opuštěným nádraží. Už jsem si na celou tu věc tak zvyknul, že ani napětí, který se kolem hromadilo, jsem už pořádně nevnímal. V jedna nula čtyři jsem vyšel z výpravny a pozoroval jsem průjezd ducha jako průjezd jakýhokoliv jinýho vlaku a pak se vrátil do tepla ke kafi a čtení novin. I ze strašidel se stane rutina, když dělaj noc co noc to samý rok za rokem. Změnilo se to v osmdesátým pátým.
Ten rok začalo kolem osmý drobně pršet a před půlnocí se vytrvalý mrholení změnilo na opravdový provazy, skoro jak za letní bouře, ale tehdá déšť studil a šlehal a tlouk do země, rachotil na střechách a čvachtal v kalužích. Ačkoliv už jsem si na proměnu trati zvyknul, tentokrát možná kvůli tomu dešti a všem zvukům okolo, cítil jsem skoro stejný napětí, jako když jsem přízrak viděl poprvý.
To napětí mě z výpravny vyhnalo o nějakých deset minut dřív, než se tu šestapadesátka měla objevit. Kdybych bejval tehdy vyšel dřív ještě o dalších deset minut, možná bych toho věděl ještě víc než vím, ale i ta chvilka nakonec vlastně stačila.
Kousek stranou pod stříškou která chránila první nástupiště totiž někdo stál. Poprvý mě zamrazilo už jen proto, že tam v tenhle čas vůbec někoho stojí, podruhý když jsem ho poznal. Ani ne podle fotky, ale podle pouzdra na housle. Když se ke mně otočil, sice ne úplně prudce, ale jeho dlouhej plášť se přitom přecejen docela rozevlál, zamrazilo mě po třetí. Jeho pohled nebylo jednoduchý snést a po letech letoucích jsem zase ze všech těch podivností dostal strach.
„Dobrý večer.“ Pozdravil mě a hlas měl stejný jako hlas jeho houslí, byla v něm melodie a vášeň a tragedie a taky v něm bylo něco svůdnýho. „Já tu čekám na vlak. Doufám, že to nevadí.“
Čekám na nádraží na vlak a doufám že to nikomu nevadí je docela absurdní prohlášení ale do týhle situace tak nějak sedělo. Já na něj jen koukal, dost možná stejně jak na něj koukali všichni, kdo ho slyšeli hrát, nejspíš trochu s otevřenou pusou, nevěřícně a vsadím se, že jsem přitom vypadal jako pitomec a dlouho mě nenapadlo co bych měl vlastně říct. Pak jsem rezavým skřípotem přiškrcenýho hlasu, kterej vůbec neladil s jeho houslovou melodií, ze sebe vysoukal: „Čekáte na vlak ze kterýho ste kdysi vystoupil?“
„Čekám na vlak ve kterém jsem se kdysi narodil“
„Na ten ve kterým spousta lidí zemřelo?“
„Já vím. Nedívejte se na mě tak. Zemřeli mojí vinou. Nejspíš budu tu vinu splácet celou věčnost. Přišel jsem ale dřív. Možná něco málo půjde zachránit.“
Pak se na dlouho odmlčel. Když pokračoval, jeho houslový hlas zněl jako z větší hloubky.
„Pro mě už samozřejmě ne. Ale když alespoň pár let ďáblovi vrátím, možná se to někde projeví, nemyslíte?“
Nevěděl jsem, jak na jeho samomluvu odpovědět. Déšt bušil do střechy a zněl jako splašený tikot hodin, odpočítávající čím dál rychleji zbývající čas
„Ďábel vám půjčil léta?“
„Nevím vlastně, jestli ďábel. Možná. Možná prostě jen někdo s jeho mocí. Jestli to byl ďábel, vypadal docela obyčejně. Skoro jako cesťák, jako by prodával mušelín nebo svázané encyklopedie. Takový obtloustlý, kolem čtyřiceti, tedy alespoň takovou na sebe vzal podobu. Posledních třicet dva let vypadám já ďábelštěji než on. A možná je to správně. Po ovoci poznáte ho a já jsem nejspíš jeho ovoce. Vypěstoval si mě. Pokud jsem si to ovoce ovšem nevypěstoval já sám. Vlastní zatrpklostí a ctižádostí. Neochotou se smířit s tím, jak můj předchozí život dopadl, jaké prázdno jsem cítil, když mě osud zbavil práce. Já na housle předtím nikdy nehrál. Tedy, samozřejmě jsem na ně hrál, protože jsem je vyráběl, ale nikdy jsem na ně nehrál tak, abych rozplakal davy. A to já chtěl. Dal bych za to cokoliv.“
Zdálo se mi zbytečný ho pobízet, nejspíš za celý život tahle nikdy předtím nemluvil.Zase jsem jen počkal a on sám pokračoval.
„Vsadil jsem si a vyhrál. Vyhrál jsem třicet devět let. Moje předchozí podoba se nepočítala, sice taky zemřela, ale nepočítala se. Kolik mrtvých, tolik let. Nastoupil jsem jako stařec bez perspektivy a tady vystoupil jako mladík s talentem předtím nepoznaným. A když jsem si pak v novinách přečetl, kolik let jsem vyhrál…proč zapírat, tehdy jsem byl štěstím bez sebe.“
Říkal to tak, že bylo jasný, že teď už štěstím bez sebe není. Netuším, co to změnilo a jak a proč se ta tíha let stala neúnosnou a možná bych se to dozvěděl, kdyby čas tak zběsile neletěl. Byly čtyři minuty po jedný a na západním obzoru už svítila přízračná hvězda. Oba jsme věděli, co to znamená.
Můžete zařídit, aby ten vlak zastavil?“
Slíbil jsem, že se pokusím. I když by mě nepřekvapilo, kdyby semafory padly samy, jako se tu v téhle noci obvykle děly věci samy od sebe, ale nepadly. Sám jsem přehodil výstrahy a semafory na stůj. Když jsem vyšel z výpravny, z hvězdy už byly tři malé měsíce, přibližovaly se, ale pomaleji než obvykle. Skřípot brzd ke mně doletěl vzápětí.
On vešel do deště a poslední jeho slova byly: „Je čas platit účty“
Vyrazil jsem za ním a mlčky ho dohnal na nástupišti u třetí koleje. Albatros mohutně vypouštěl přebytečnou páru, blížil se v jejím oblaku jako býk v koridě. Najednou jsem si všiml, že jak kouř, tak pára už se neomezují jen na ten kus pozměněné trati, valí se najednou všude kolem, jakoby vlak silněji a silněji pronikal do našeho světa.
Pořád ještě bylo vidět skrz něj a bylo vidět, jak provazy deště prochází skrz vagony a pleskají do louží mezi kolejema. Nikdy předtím jsem si k přízraku tak blízko netroufl.
Když mě minula lokomotiva, ovanul mě závoj páry a byla horká a chladná současně. Nedostavil se ale náraz vzduchu, jako by tam většina přízraku pořád ještě nebyla. Brzdy skřípěly plnou silou a vlak už skoro stál, když se všechny zvuky kolem něj rázem změnily. Půl vteřiny trvalo, než mi došlo, co se stalo. Déšť najednou přestal propadat skrze vagony a místo toho začal bušit do jejich střech. Dostavil se opožděnej vzduchovej proud a najednou s posledním úderem nárazníků o sebe a s posledním cuknutím spřáhel tu celá ta věc stála, a kdybych v sobě měl víc odvahy, dalo by se na ní sáhnout. Nedokázal jsem to ale udělat.
Potemnělý vagony ztichly, lokomotiva oddychovala, největší hluk vydával vytrvalej déšť, kterej nás oba už stihl smáčet od hlavy k patě, takže jsem nedokázal rozlišit, jestli se klepu zimou nebo strachem.
Sorekava stál na nástupišti, musel vidět totéž co já, ale pro něj to určitě znamenalo daleko víc. On tímhle vlakem už jednou jel. Pro mě ten vlak byl zhmotnělý přízrak, ale nijak se mě netýkal osobně. Pak mi blesklo hlavou, že jsem ten vlak zastavil, a že jestli se tím někde porušila nějaká kosmická rovnováha mezi hmotným a nehmotným, rychle by se to mojí osobní záležitostí stát mohlo.
Najednou, bez nějakýho varování i bez zvuku, který občas takový věci doprovází ve filmech, se třetí vagon uvnitř rozsvítil. Z peronu bylo vidět víc na strop než dovnitř, ale zdálo se, že ve vagonu nikdo není, pokud se tedy záměrně nekrčí tak, aby ho nebylo vidět. A to jsem si nedokázal představit. Ať už ve vlaku bylo cokoliv, nekrčilo by se to na podlaze.
Houslista si přehodil nástroj, tentokrát ovšem z ledabylýho, ležérního a asi trochu přihrávanýho frajerskýho držení v pravý ruce, putovalo pouzdro s houslema pod levý podpaží. Nejspíš to byl obrácený grif, než kdysi viděla Marie. Vyskočil na stupátko, trhnul klikou a aniž by se jen jedinkrát otočil, vešel dovnitř a prudce za sebou zabouchnul dveře.
V čase kratším než napočítání do tří, světlo ve vagonu zhaslo. Když se rozsvěcelo, stalo se to tiše, zhasnutí doprovázel jemný táhlý vzdech, mohl tak vzdychnout muž, který právě nastoupil, mohl jsem taky bezděky vydechnout já, mohlo se mi to zdát nebo ten zvuk vydalo něco z jiného světa, co čekalo uvnitř nebo třeba vlak sám. Netuším a už se to nedozvím. Sice jsem věděl, že člověk, co nastoupil, byl tak nebo onak odpovědný za smrt skoro čtyřiceti lidí, ale z toho kam a jak odešel, mě obestřela hrůza za něj. Chvilku jsem si myslel, že snad dojdu ke dveřím, ve kterých zmizel, otevřu je a zavolám, ať vystoupí, než jsem ovšem stihl zjistit, jestli bych dokázal sebrat tolik odvahy, lokomotiva krátce, ostře a zlobně vypískla.
Projelo mi to celým tělem jako bodnutí a v žádným případě jsem nechtěl vědět, co by se stalo kdybych trpělivost někoho nebo něčeho v kabině Albatrosa pokoušel ještě víc. Trochu jako ve snu, jako bych nedokázal uvěřit, že něco takového vlastně dělám, jsem zvednul plácačku.
Pára zasyčela, jak vletěla do válců, táhla se pohnula, nárazníky odlepily od sebe, spřáhla se se zadrčením natáhla, kola zaskřípěla a jejich první otáčky a nárazy na sváry kolejnic byly ještě cítit i nohama. Teprve po chvilce otřesy zmizely, i když nezmizely zvuky, jen se změnily. Protože už zase přes střechy pršelo do kaluží pod vlakem.
Už zase jako přízrak se šestapadesátka rozbíhala k cestovní rychlosti, kouř a pára už se zase rozplývaly dřív, než opustily profil třetí koleje. Minul mě poslední vagon a pohled na mizející záď vlaku bylo to poslední, co mě kdy na železnici k smrti vystrašilo. Obě koncový lucerny se uvolněně kejvaly na svejch závěsech a na zádi posledního vagonu malovaly dva červený, ošklivý, rozšklebený úsměvy. A mě proběhlo hlavou; když potkáte ďábla, může vypadat jako cesťák …
Komentovaný přepis nahrávky vyprávění starého železničáře, s nepravděpodobným jménem Drahomír Císař bylo nakonec to jediné, co zbylo z mého projektu knihy o Podsedlickém neštěstí. Nikdy se mi nepodařilo najít žádné rozumné vysvětlení, za které bych byl ochoten se postavit a které by zároveň bezezbytku vstřebalo všechna známá fakta. Nikdy se mi nepodařilo najít žádný věrohodný doklad o narození Aarona Sorokavy, stejně jako se mi nikdy nepodařilo najít žádný záznam o jeho úmrtí. Ve sbírce Muzea grafického designu mají celou kolekci plakátů k jeho vystoupením, první nese datum 14.října 1953, poslední 6. června 1985. Nic, co by mohlo být považováno za pozůstatky houslaře Eduara Krečmera, se nikdy nenašlo. Drahomír Císař zemřel půl roku po zde opsaném rozhovoru na srdeční selhání. Nikdy u něj nebyla diagnostikována žádná duševní porucha.
72 názorů
Protože se povídkama na internetu vůbec nepročítám. Bez soutěže bych si textu jednoduše nevšimnul.
Další text pošlu večer z domova, až prolistuju ty ročenky,.
jj, tak jsem to přelouskala a přiznávám, že občas i přeskákala... mě totiž vadily ty neustálé odbočky od tématu... až jsem skorem ztratila nit..
ruku máš ale šikovnou, to zas jó
Ano, tohle je jedna z povídek, jakých se na Písmáku za ta léta mnoho neobjevilo. Někdo jistě namítne, že jsou tu lepší, "umělečtější", avantgardnější, experimentálnější; tahle patří do kategorie "Nezapomenutelných". Zda jí zařazení (znovuzařazení) do zlatého výběru zvýší publicitu, je ovšem diskutabilní. Účelnější by bylo poslat od ní avíza všem v současnosti aktivním členům, zabývajícím se prózou.