Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAch, ta má hlava...
27. 11. 2011
29
39
2772
Autor
avox
„Elektřina, voda, plyn,“ přeříkávám si před odchodem do práce v duchu svou všednodenní modlitbičku a přitom si v paměti promítám zhaslé světlo v koupelně, vypnutý plynový sporák v kuchyni a zavřené vodovodní kohoutky. Druhá sloka představuje vnitřním zrakem provedenou kontrolu kabelky: „Kapesník, peněženka, klíče, hřeben, brýle, hodinky…“ Kdysi do té říkánky patřily ještě cigarety a zápalky, ale už zaplaťpánbůh ne. Děti se zatím pošťuchují u dveří, starší odchází do družiny, mladšího vedu do školky. Mám takových němých monologů nacvičeno víc, usnadňují mi život, vnášejí klid a řád do každodenního spěchu.
To bylo v pátek ráno, poslední pracovní den před velikonocemi. I odpoledne proběhlo v klidu, velký si udělal domácí úkol, malý rozebral další autíčko a já stihla vyprat. Sušit se to bude na sušáku v bytě, když jedeme pryč, nemůžu blokovat sušárnu. Jezdíme rádi k babičce, máme tam i dvě tety a strejdy a čtyři sestřenky. I babička nás ráda vidí. Pravda, já ten víkend zase prostojím u plotny, maminka už odvykla vaření pro tolik strávníků, ale stejně je to fajn. Sobotní ráno začalo radostným pobíháním dětí, jen taška s nezbytnostmi stála klidně v předsíni už od večera. Musela jsem zvýšit hlas, abych docílila navyklého postupu: „Umýt, učesat, ustrojit a sednout ke stolu!“ Náš velký je celkem kliďas, bez reptání na sebe navléká, co má připravené na židličce, ale náš malý, to snad měla být holka… probírá se věcmi a nakonec přijde reklamovat kalhoty: „Já chci ty moje nejmilejší!“
„Ty jsi měl včera a musela jsem je vyprat,“ odpovídám podle pravdy, „koukej, jsou na sušáku“.
„Ale už jsou suché, mami, zkus, že už jsou suché!“
„Nic nebudu zkoušet, suché možná jsou, ale nejsou vyžehlené!“
„Tak mi je, prosím tě, maminko, vyžehli, prosím,“ přihazuje pro jistotu to kouzelné slůvko ještě jednou…
„Tak se koukej zatím aspoň bez řečí najíst,“ říkám rezignovaně a tahám žehličku ze skříňky. Přece mu výlet nezkazím tím, že hned po ránu využiji svého práva silnějšího.
Konečně stojíme všichni v předsíni, nikdo už nic nepotřebuje, s jednou nohou přes práh, přeříkávám si svou obvyklou litanii, je nejvyšší čas, aby nám neujel autobus.
Z kopce nad městem je výhled na část starého města a „naše“ východní sídliště. Z houfu osmipatrových bytovek ční malebně čtyři věžáky. Ten krásný pohled si nikdy nenechám ujít. Najednou mne píchlo u srdce – vypnula jsem žehličku?! I žehlička má svůj vlastní rituál – po žehlení se staví na mramorový parapet, kde nejrychleji vychladne a následně se uloží do chodbové skříně. Tentokrát jsem ji do skříně neuklidila, to vím, ale nevím, jestli jsem ji donesla na ten parapet. Nezahrnula jsem ji do svého předsíňového monologu a vnitřní zrak mne zradil. Přepadá mne zmatek – zkazit dětem výlet a vrátit se z první zastávky domů, pěšky samozřejmě, anebo věřit, že jsem v tom ranním spěchu vykonala všechny obvyklé úkony? Přece to dělám automaticky už kolik let, tak snad, snad… Jedeme až do cíle.
Všechno probíhalo jako obvykle - babička nás čekala na autobusáku, honem domů s těžkou taškou, trh na náměstí jsme si prošli po obědě, cestou ke strejdům. Brácha nás přivítal s pravou chodskou pohostinností, já rozdala dovezené drobnosti, kluci si s předstihem vykoledovali čokoládová vajíčka a červené pentličky na pomlázku, prostě pohoda. Jen já nebyla ve své kůži. Démon v podobě žehličky, propálené naskrz prknem až na koberec mne nepustil ze spárů. Kruci, přece má termostat, vypíná se sama, okřikuji se, ale marně. V noci se mi zdálo, jak v našem bytě zasahují hasiči a místo útulného bytu nás čekají očouzené zdi a vodou prolité koberce. Návštěvu jsem zkrátila, odjeli jsme už v neděli, s výmluvou, že kluci v pondělí přece musí vyšupat spolužačky. Ani mamince jsem neřekla pravdu, jestli se nic nestalo, nemá smysl jí přidělávat starost, jestli se stalo, tak na zlé zprávy je vždy času dost.
Netrpělivě jsem čekala, až autobus vyjede ze zatáčky a nabídne výhled na sídliště. Nebylo vidět nic neobvyklého, ale kýžený klid se nedostavil, však naše okna koukají na druhou stranu. Ten kousek cesty parkem od zastávky jsem téměř běžela. Ovšemže se nic nestalo, vypnutá žehlička stála klidně na parapetu, jen jsem měla pocit, že se na mne škodolibě šklebí.
To bylo v pátek ráno, poslední pracovní den před velikonocemi. I odpoledne proběhlo v klidu, velký si udělal domácí úkol, malý rozebral další autíčko a já stihla vyprat. Sušit se to bude na sušáku v bytě, když jedeme pryč, nemůžu blokovat sušárnu. Jezdíme rádi k babičce, máme tam i dvě tety a strejdy a čtyři sestřenky. I babička nás ráda vidí. Pravda, já ten víkend zase prostojím u plotny, maminka už odvykla vaření pro tolik strávníků, ale stejně je to fajn. Sobotní ráno začalo radostným pobíháním dětí, jen taška s nezbytnostmi stála klidně v předsíni už od večera. Musela jsem zvýšit hlas, abych docílila navyklého postupu: „Umýt, učesat, ustrojit a sednout ke stolu!“ Náš velký je celkem kliďas, bez reptání na sebe navléká, co má připravené na židličce, ale náš malý, to snad měla být holka… probírá se věcmi a nakonec přijde reklamovat kalhoty: „Já chci ty moje nejmilejší!“
„Ty jsi měl včera a musela jsem je vyprat,“ odpovídám podle pravdy, „koukej, jsou na sušáku“.
„Ale už jsou suché, mami, zkus, že už jsou suché!“
„Nic nebudu zkoušet, suché možná jsou, ale nejsou vyžehlené!“
„Tak mi je, prosím tě, maminko, vyžehli, prosím,“ přihazuje pro jistotu to kouzelné slůvko ještě jednou…
„Tak se koukej zatím aspoň bez řečí najíst,“ říkám rezignovaně a tahám žehličku ze skříňky. Přece mu výlet nezkazím tím, že hned po ránu využiji svého práva silnějšího.
Konečně stojíme všichni v předsíni, nikdo už nic nepotřebuje, s jednou nohou přes práh, přeříkávám si svou obvyklou litanii, je nejvyšší čas, aby nám neujel autobus.
Z kopce nad městem je výhled na část starého města a „naše“ východní sídliště. Z houfu osmipatrových bytovek ční malebně čtyři věžáky. Ten krásný pohled si nikdy nenechám ujít. Najednou mne píchlo u srdce – vypnula jsem žehličku?! I žehlička má svůj vlastní rituál – po žehlení se staví na mramorový parapet, kde nejrychleji vychladne a následně se uloží do chodbové skříně. Tentokrát jsem ji do skříně neuklidila, to vím, ale nevím, jestli jsem ji donesla na ten parapet. Nezahrnula jsem ji do svého předsíňového monologu a vnitřní zrak mne zradil. Přepadá mne zmatek – zkazit dětem výlet a vrátit se z první zastávky domů, pěšky samozřejmě, anebo věřit, že jsem v tom ranním spěchu vykonala všechny obvyklé úkony? Přece to dělám automaticky už kolik let, tak snad, snad… Jedeme až do cíle.
Všechno probíhalo jako obvykle - babička nás čekala na autobusáku, honem domů s těžkou taškou, trh na náměstí jsme si prošli po obědě, cestou ke strejdům. Brácha nás přivítal s pravou chodskou pohostinností, já rozdala dovezené drobnosti, kluci si s předstihem vykoledovali čokoládová vajíčka a červené pentličky na pomlázku, prostě pohoda. Jen já nebyla ve své kůži. Démon v podobě žehličky, propálené naskrz prknem až na koberec mne nepustil ze spárů. Kruci, přece má termostat, vypíná se sama, okřikuji se, ale marně. V noci se mi zdálo, jak v našem bytě zasahují hasiči a místo útulného bytu nás čekají očouzené zdi a vodou prolité koberce. Návštěvu jsem zkrátila, odjeli jsme už v neděli, s výmluvou, že kluci v pondělí přece musí vyšupat spolužačky. Ani mamince jsem neřekla pravdu, jestli se nic nestalo, nemá smysl jí přidělávat starost, jestli se stalo, tak na zlé zprávy je vždy času dost.
Netrpělivě jsem čekala, až autobus vyjede ze zatáčky a nabídne výhled na sídliště. Nebylo vidět nic neobvyklého, ale kýžený klid se nedostavil, však naše okna koukají na druhou stranu. Ten kousek cesty parkem od zastávky jsem téměř běžela. Ovšemže se nic nestalo, vypnutá žehlička stála klidně na parapetu, jen jsem měla pocit, že se na mne škodolibě šklebí.
39 názorů
která je správná strana mince?
klika jak u vrat od blázince
anebo paměť dlouhých zvyků
místo uzlu na kapesníku... :-))
To také znám, zbytečné nervy. Obdivuji, žes to vydržela. Hezky popsané.T*
přesné! dám hrnec se zeleninou na plotnu, maso do trouby, odběhnu si na zahrádku pro přehršel pažitky a petrželky, mezi jahodami trůní pampeliška, dojdu pod přístřešek pro nůž na vypichování kořenů, asi jsem jej někam založila, tak vezmu motyčku, pokleknu na záhon a začnu okopávat a plít... naštěstí máme psa, který si se mnou povídá - párkrát zaštěká u vrat a pak mne hledá, aby mi pověděl... jdu se podívat, kdo je u vrat, cestou mi zavoní maso a slyším, jak poskakuje poklice na hrnci... sice jsem žádný šnytlík nepřinesla, ale nic se nestačilo připálit.. jsem prostě klikař :-))
Já to mám ještě pestřejší. Např. si vzpomenu, že jsem nezaplatil složenku, která visí na lednici. Zapnu tedy interfernet a jdu k lednici. Přijdu k lednici, kde mne místo složenky upoutá potrava, a dostanu hlad. Otevřu lednici, najdu omáčku s masem od včerejška, naložím to na talíř a vložím do mikrovlnky. Zazvoní mi telefon a já ho odběhnu vzít, jenže ho nemohu najít. Cestou šlápnu na svačinový pytlík, který tam ráno pohodily dětičky při odchodu do školy. Jdu ho uklidit a telefon mezitím ztichne. Podívám se na hodiny a zjistím, že už jsem měl být pryč. Výsledek? Složenka nezaplacena, počítač si tiše šumí, v mikrovlnce se pomalu začíná kazit jídlo a zatímco já ženu do krámu, kde už jsem měl dávno být, telefon si vesele vyzvání v tašce v předsíni...
Nahradím-li žehličku jiným spotřebičem, pak se v tom poznávám velmi důvěrně :)
jo, to žehličky ovládají dokonale, ten škleb
stejně jako vařiče, kulmy a spol.
:-)
Sebastiana
03. 12. 2011
jsou mi útěchou vaše souhlasné zkušenosti, díky filemon, Robinia, nostalgik :-))
Nikdy za sebou nezabouchnu dveře od bytu. Vždy zasunu klíč do zámku a dveře zavřu a zamknu. Zato světlo, počítač, okno, zapnutý mobiluž několikrát v bytě zůstaly přes víkend.
:-(
No áno, už aj ja som sa vracala z autobusovej zastávky kvôli žehličke :))
Dík, Alegno, vítej v houfu :-)
Jo, blbounku, kdepak ještě byly napařovačky, když se tohle událo... :-))
blboun nejapný
28. 11. 2011
Jak sleduji diskuzi, tak jsi nakousla všelidský nadčasový a vdudypřítomný problém :-)
aleš-novák
28. 11. 2011
Tak to zapomínání přece jen bude ženský problém... Pánové, jak vidět, umí si poradit, anebo alespoň umí poradit druhým. Tak díky všem, souznějícím i radilům :-))
Jde z toho celého takový neklid a nervozita, že se mi skoro chce hledat nějaké "technické řešení na dálku". Váhám ale, zda řešit až vzniklou situaci, nebo už příčiny, jež k ní vedly...
aleš-novák
28. 11. 2011
Tak snad se vrátíme ke starému dobrému dotazníku. Nejlépe nalepit na dveře. Na něm: Pračka, žehlička, sporák, vodovodní kohouty, kanárek, kočka atd. Tepve až když to všecko odfajfkujeme, můžeme zabouchnout dveře.
Na vnější atraně dveří ještě jedna cedulka: "Klíče v kapse?" A k ní instrukce: "Pokud ne, tak zavolej zámečníka." K tomu jeho telefonní číslo.
Pokud jste ovšem mobil zapomněli uvnitř, máte smůlu. Příště si ten mobil dopíšete na dotazník po vnitřní straně dveří.
:-)
Květoň Zahájský
28. 11. 2011
díky, Květoni, z komentářů jsem měla dojem, že je to pouze ženská záležitost... chlap, když si potřebuje u někoho něco vyžehlit, nepotřebuje žehličku :-))
Tos mi napsala z duše! Tyhle hrůzou pokažené výlety znám bohužel velmi dobře... *****************
Květoň Zahájský
28. 11. 2011
Děkuji vám moc, je mi útěchou, že nejsem žádná výjimka, že tohle znají i jiné hlavy. :-))