Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHOLUB
Autor
srozumeni
Nevěřím na mystično. Nemám ráda nevysvětlitelné záhady, právě pro tu nevysvětlitelnost. Ale kdo ví, jak to všechno je. Tady je můj příběh, který mě přeci jen trochu nahlodal, i když si to nechci vůbec připustit a stejně si myslím a podsouvám myšlenku, že to byla jen náhoda. Tedy, určitě byla.
Jednoho letního rána plného slunce, jsem seděla v kuchyni, otevřené okno dokořán a poslouchala cvrkot té nejhlučnější ulice, jakou si dovedete vůbec představit. A v tom přilétl holub, sedl si na parapet a než jsem se nadála, byl uvnitř. Chvíli kroužil po kuchyni, asi panikařil. Zřejmě nevěděl, jak se dostat ven na svobodu. Nakonec si sedl na židli, chvíli čekal, a to byla má příležitost. Opatrně jsem přistoupila k židli, vzala ji pomalounku do rukou a odnesla přímo k oknu, odkud se holub s úlevou jeho i mojí rozlétl směr svoboda.
Pak jsem na celou událost zapomněla.
Uplynul asi rok a naše rodina, já, manžel a v té době desetiletý autistický synek, se měla rozrůst o dvouletého chlapečka do pěstounské péče. Vše bylo řádně prošetřeno, prokonzultováno s odborníky, vyzkoušeno-několik návštěv v kojeneckém ústavu a několik návštěv u nás doma. Při posledním adaptačním pokusu u nás, kdy stačilo říct pouze ano a byl by ,,náš", došlo k velkým problémům v chování našeho syna, z kterého bylo patrné, že celou situaci nezvládl. Vše jsme řádně uvážili a pod vlivem této události, z které bylo jasné, že by nikomu ze zúčastněných žádné štěstí a klid nepřinesla, rozhodli jsme se, že už nebudeme chlapečka vystavovat dalším stresům a zavčasu ho odvezli zpět a celou záležitost zrušili s vědomím toho, že on za tak krátkou dobu žádnou citovou újmu mít nebude.
Asi nemusím ani říkat, že citovou újmu jsme z toho nakonec měli hlavně my. A když jsem se po nějaké době ze všeho trochu vzpamatovala, vzpoměla jsem si na své setkání s holubem. a v tu chvíli jsem se úplně oklepala a zamyslela.
Příjmení ,,našeho" chlapečka bylo totiž Holub. Přesvědčila jsem sama sebe, že jsme oba s dostatečným citem poslali pryč z místa, kde by ani jednomu nebylo dobře.