Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo by bylo, kdyby...
28. 12. 2011
25
34
2380
Autor
avox
Dočetla jsem stránku, trochu se zavrtěla v houpacím křesle, opřela se celými zády a zavřela oči. Knížka přivřená přes palec, který označoval právě dočtenou stránku, zůstala ležet na klíně a za zavřenými víčky se začala odvíjet dávná vzpomínka, jako film pro pamětníky, vlastně jako sestřih momentek v pořadu „Hledání ztraceného času.“
Nastoupila jsem do trolejbusu, rozhlédla se po volném místě, v tu chvíli se ze sedadla zvedl mladík – „prosím, slečno,“ nestihl ani dopovědět, jak se zvedal, vyklouzla mu z rukou naducaná taška s knihami, překulila se mi po nohou na podlahu, až jsem málem ztratila rovnováhu. „Tak dík,“ řekla jsem s úšklebkem, z něhož nebylo patrno, zda se poděkování vztahuje k uvolněnému sedadlu, nebo ke sloupku oček, čile tekoucích po punčoše, od díry na nártu přes koleno, až někam pod minisukni.
„Promiň, to jsem nechtěl,“ najednou mi tykal. „Já jsem Honza, Heřmánek,“ zněl dál ten provinilý hlas.
„Vždyť se známe, z imatrikulačního večírku, zapomněl jsi?“ Určitě zapomněl, na zábavě byla spousta dívek, které právě z kategorie „nulťák“ postoupily do kategorie „bažant“. Předmětem zájmu mazáků byly hlavně hloučky dívek bez pánského doprovodu, kdežto já tam byla se Zdeňkem. Seděli jsme u stolu mazáků a Zdeněk mi krátce představil všechny spolustolovníky. Přezdívky mi dávno vypadly z paměti, zůstal jen Heřmánek, to nebyla přezdívka, ale Zdeněk říkal, že Honza žádnou přezdívku nepotřebuje, protože jeho příjmení je naprosto přesné „on je totiž opravdu chlupatý jak heřmánek, i na zádech“.
Že to tak je doopravdy, jsem se přesvědčila na vlastní oči až na jaře, když první otužilci přicházeli k „Bagru“ lapat sluníčko a „okusovat“ vodu, jestli už by byla na koupání. Patřila jsem k nim, k těm netrpělivým, jeden rok jsem se stala dokonce držitelkou rekordu, byla jsem ve vodě první, v kalendáři bylo 26. dubna. Když jsem opatrně našlapovala na chladné dno a sbírala odvahu, abych do té ledárny ponořila celé tělo, měřila očima vzdálenost k dřevěné opalovací plošině, pak jsem se ohlédla ke břehu a hrdinně lehla na hladinu - na břehu zrovna odkládal svršky Heřmánek. Leželi jsme pak vedle sebe na plošině, snažili se z těch prohřátých prken přijmout co nejvíce tepla a co chvíli se přesouvali na další suchá místečka. Díval se na mne psím pohledem, vnímala jsem ty doteky očí a byly mi příjemné - dávaly mi právo také se dívat a sice jsem si jej se smíchem dobírala - přece mu nemůže být zima, když má kožich, ale přistihla jsem se při myšlence, jaký by asi byl na dotek. Vlasy měl blonďaté, na ježka, skoro dohola a ten sametový kožíšek na zádech a ramenou byl jako luční med.
Nebylo kde se převléknout, takže jsme na břehu zase dost dlouho poskakovali, froťáky odsávali z mokrých plavek přebytečnou vodu a klábosili o všem a o ničem. „Honzo“ mi přišlo jako z pohádek od Božky Němců, „Heřmánku“ mu říkali všichni a bylo to dlouhé, zkrátka od toho dne jsem mu říkala „Mánku“.
Potkávali jsme se jen náhodou, všichni věděli, že patřím k Zdeňkovi a respektovali to. Jenže Zdeněk, Zdeněk si byl tak strašně jistý, že k němu patřím, až mi to občas vadilo. Jako o majáles – jednotlivé fakulty a ročníky a skupiny se řadily v souladu se svým programem, páťáci v čele nesli rakev, čtvrťáci drželi pohotovost, aby ji zachránili pro použití v příštím roce, protože jinak by bylo nutno koupit novou...burlaci z agra táhli na laně nazdobený Zetor major, traktor, v němž jsme všichni absolvovali cvičné i zkušební jízdy, holky z pedáku v převleku za jeptišky nesly transparent „Pedák a vojáci zvyšují populaci,“ za vojáky jsme byly převléknuty my, holky z eka, s námi by toho tedy moc nezvýšily, ale měly jsme z „válečné katedry“ půjčený krásný gazik a v něm vdovu po nebohém generálovi, který, jak hlásal velký transparent, přežil válečná tažení, ale nepřežil knedle z menzy.
Bylo to pěkné, bylo nutno navštívit a pozdravit všechny školní budovy, koleje, klub, menzu, ze Čtyř Dvorů, přes Mariánské náměstí do Zátkovky a dál až do Nemanic, neb výuka probíhala i ve veterinární nemocnici. Zatímco páťáci si osvěžující nápoje nesli v rakvi, ostatní co chvíli vybíhali z průvodu, aby se občerstvili v oblíbené hospůdce.
Mánka jsem potkala v hospodě U kanonýra. Zřejmě už osvěžení z rakve došlo, anebo měl opravdu žízeň, protože si dal stejně jako já, limonádu. Jen jsme se pozdravili, museli jsme zase dohonit každý ten svůj houf. Je div, že se celý průvod, posílený o středoškoláky a mraky diváků, zase sešikoval na historickém náměstí. Rakev, zbavena svého tekutého obsahu, byla šťastně puštěna po vodě i ještě šťastněji ulovena následovníky, král požehnal všem přítomným a zavelel rozchod. Rozhlížela jsem se kolem sebe od chvíle, kdy se had průvodu zdeformoval do houfu kolem královského pódia, ale Zdeňka jsem nezahlídla, tak jsem se zvolna vydala ke koleji sama, možná ještě stihnu koupání v Bagru. Ještě před dlouhým mostem mne dohonily spěchající kroky a někdo mne vzal za ruku – Mánek. Bylo to nevinné, milé, jako děti ze školky. Nechala jsem mu ruku v dlani, zpomalili jsme a říkali řeči. Občas jsme po sobě koukli, měl zase ten psí pohled, ale přičítala jsem to vypitému alkoholu. „Kdybych ti mohl říct, co nemůžu,“ byla asi nejdůvěrnější věta z celého rozhovoru. Asi jsem se měla zeptat proč nemůže, nebo něco podobného, ale já se nezeptala. Když jsme zahnuli u staré mlékárny do uličky vedoucí ke kolejím, šel proti nám Zdeněk: „Kde jsi tak dlouho?“ „Hledal jsem tě na koleji,“ řekl ještě v rozběhu a pak si všimnul, že se stále ještě držíme za ruce s Honzou. S Mánkem. „Aha, tak to tedy nebudu překážet,“ zavrčel uraženě, otočil se na patě a byl pryč. „Teď budeš mít tichou domácnost, co? Tak mi to promiň!“ Ale na just, došli jsme spolu až k dívčí koleji.
Nešla jsem odpoledne k Bagru, čekala jsem, jestli mne Zdeněk nepřijde ještě jednou hledat na kolej a přemýšlela jsem, jestli jsem přece jenom neměla vyslovit to povzbudivé „proč?“ když na ně Mánek očividně čekal.
A pak už jsme se nikdy nepotkali…
34 názorů
Díky za nakouknutí. O každém rozhodnutí to není možné říct, jsme lidé, děláme chyby, ale i ty chyby jsou dobré, když se z nich dokážeme poučit. V podstatě každý krok v životě je nevratný, tak proč si drásat duši něčím, co už se změnit nedá? A jak to máš ty? :-))
Radka Dupain
08. 03. 2012
díky koloušku za nakouknutí, to víš, mládí už je daleko, tak alespoň ty vzpomínky :-))
Pěkný výlet do mladých let. Umíš dobře vyprávět.
Asi to tak mělo být...T*
A jak to máš ty? Za sebe odpovídám - hravost. Jsem tvor plánovací, než učiním nějaký závažný krok (jako např. změna povolání nebo bydliště), snažím se probrat předem všechna pro i proti... a pak stejně zjistím, že ještě existovala nejméně jedna eventualita, kterou jsem do svých úvah nezahrnula. Takže zabývat se myšlenkou co by, kdyby cosi, co nastat nemůže, by bylo naprostou ztrátou času, kdyby nebyla vyvážena potěšením ze hry :-))
Kromě prologu mě nejvíc zaujala (vlastně až po dočtení do konce) otázka, proč se člověk těmi "slepými uličkami" ve vzpomínkách někdy přece jenom vydá. Je to náhoda, vede jej k tomu "zvažování" nebo jen (na)prostá fantazie...
Jo, Budějovice...čirou náhodou Mánka znám a ten mi toto vyprávěl trochu jinak, ale každý má právo na své podání že? I kdyby tomu bylo úplně jinak...proč si to po letech nepřibarvit... Studená sprcha? Né, jen se bavím nad tím, že vím...
žádné avi mi nepřišlo, tak možná píše na jiném servru :-))
díky, že jsi nakoukla :-))
Sebastiana
30. 12. 2011
měla bych dodat, že jsem těm lehkomyslným občas i trochu záviděla, jak dovedou proskotačit životem... :-))
další sada díků :-))
nostalgik - zbytečné? určitě ano. Ale příjemné, pohrát si s tím "kdyby"... Jsem celkem se svou cestou spokojená, nikdy jsem nebyla lehkomyslná a pohodlná jsem až teď, na stará kolena... toto bylo téma soutěže, tak jsem si pohrála :-))
Mnohokrát v životě si spleteme cestu. Z lehkomyslnosti, ze studu, z pohodlnosti...
Je zbytečné uvažovat co by, kdyby...
ale napsat o tom je ulehčující.
***
jejdavilda
29. 12. 2011
děkuji všem :-) byly později mnohem složitější křižovatky... občas mne láká si s těmi představami pohrát, ale doopravdy se vracet, ani za nic, i kdyby to bylo možné :-))
8hanka - to už je jiný příběh :-))
Krásne a poutave napsano. Taky by me zajimalo,jake by to bylo,kdyby ses zeptala...***