JEN CIZÍ PANÍ ....?

Prsty omotané okolo hrnečku, dlaň jen lehce přimáčknutá na porcelán plný horkého voňavého nápoje, pohled upřený na sníženou hladinu tekutiny po jednom bezmyšlenkovitém usrknutí. Znova mu vklouzla lžička do hrnku a mechanicky míchá již několikrát zamíchaný nápoj. Pokolikáté asi. Přemýšlím, jak dlouho tu tak sedí. Jeho vlhké oči se jen na chvilinku setkají s mými. ,,Tak mi ta moje Evinda dnes ráno odešla. Snad necítila žádnou bolest. Ona se snad i usmívala.“ Na malý moment to vypadalo, jako by si myslel, že to od ní bylo pěkně sobecké, že ho tu nechala. ,,Co budu teď dělat? Bez ní. Takových let jsme byli spolu. Vždyť jsem se o ni staral, i když už na tom byla takhle bídně, tak proč mi to udělala?“ Bylo vidět, že to upřímně nechápe. Na tohle není člověk nikdy dost připravený. Můj hlas, který mě moc neposlouchal, zazníval nějakými banalitami, které se v těchto chvílích obvykle říkají. Naštěstí se právě vrátila z chalupy dcera s rodinou, aby tu mohla být jen pro něj. Po cestě domů jsem v tramvaji sebe sama přesvědčovala, že to byla přeci cizí paní, vlastně jen moje ,,práce“. Slzy, které se mi i přes můj vlastní racionální zákaz hrnuly z očí, jsem nenápadně otírala kapesníkem a předstírala, že mě právě postihla rýma.

---