OPĚT JEDNO PODIVNÉ CESTOVÁNÍ

,,Šš,Šš,Šš“ říká s nadšením batolete a ukazuje prstem na vlakové koleje, které právě míjíme. Sedím ob dvě místa od něj, autobusová sedačka před námi je obsazena batohy. Aby si před něj nemohl nikdo sednout. Ne, že bychom byli takoví sobci. To jen, že jeho dlouhé ruce by se s neúprosnou urputností zapletly do účesu, který by ho jistojistě zaujal. Stěží bych majitele účesu i jeho přesvědčovala, že se vlastně nic neděje. A to dokonce i přesto, že většina cestujících nastupuje v Dobřanech. Jenže ne všichni jsou pacienty psychiatrické léčebny na vycházkách, někteří jsou i zaměstnanci. Sice by možná měli pochopení, ale... Začíná přidávat na intenzitě. Moje snaha ignorovat jeho hlasité skřeky, vzbuzuje v něm přesvědčení, že mě musí zaujmout nějak jinak. Určitě za každou cenu. Právě přišel na skvělý nápad. Stejně tak, jako skoro každou cestu. Nasazuje kulicha, i přes obličej, a dělá bubáka. Opět doprovázeno patřičným zvukovým projevem, k bubákovi hodícím se. Přibližuje se ke mně a začíná se sápat. Přiznám se, že mám sto chutí ho praštit. Ale holt jsem ten profesionál, tak si ji nechám rychle zajít. Stejně už máme dávno vyzkoušeno, že jakýkoliv hmat, vyvolávající bolest, se u něj úplně míjí účinkem. I když nemá ve své diagnóze autismus, ale jen těžkou mentální retardaci, přesto je jeho práh bolesti posunut do jiných dimenzí, než na jaké jsme my normální smrtelníci zvyklí. Pomalu se blížíme do cíle cesty. Během svých zamyšlených úvah o prahu bolesti si uvědomuji, že konečně ztichl. Pochválím ho za to, obléknu bundu, šálu a čepici a nandám mu na záda batoh. Vedu ho uličkou mezi sedadly k výstupu z autobusu. Předávám ho jeho matce a na dotaz, zda byl hodný, souhlasně zamručím a chvatně odcházím na opačnou stranu. Ji čeká večerní šichta s těžko zvladatelným synem. Já pojedu ještě splnit svou večerní povinost asisentky sociální terénní služby. A ráno se zase sejdeme na autobusovém nádraží a vše se zopakuje. A o čem že vlastně je život?...

---