Moji Švýcaři a Němci

Navzdory všem tradovaným historkám, je ve Švýcarsku celkem jednoduché zapadnout mezi místní.  Jediné, co k tomu potřebujete, je členství v nějakém klubu. Prakticky v jakémkoliv klubu. Já hraji třetí a chvílemi i druhou ligu v tenise za malou vesnici v kantonu Basel Land. Vždy se probojujeme do 2. ligy, uspořádáme bouřlivou oslavu a vzápětí si  odhlasujeme, že chceme dobrovolně sestoupit. Náš kapitán je zchudlý hrabě a zároveň jeden z mých nejlepších kámošů. Pak je v našem týmu mladších seniorů ředitel berního úřadu, dva tělocvikáři z místní základky, propuštěný šéf  dopravní policie, ajťák a řidič tramvaje.  No a  já –doktor. Po příchodu do klubu musíte povinně obejít všechny členy, potřepat jim pravicí a říct jejich jméno. Většina Švýcarů  užívá  zdrobnělinu končící na „i“.  Čili  tu hraje Ruedi, Werni, Sepi, Beni, Stephi a další. Já bych byl Michi. Stejně mi většina říká Doctor.

Minule jsem dorazil pozdě na turnaj. V domnění, že si stejně nikdo nepamatuje moje jméno,  říkám člověku, co mě vítá u brány:

Hello, I am Doctor.

Doctor who?

Not Doctor Who. I am doctor Konštacký.

Naše venkovské hřiště nemůžete přehlídnout. Je za skupinkou černých krav na konci vesnice doprava. Po tréninku pijeme místní 8 stupňové pivo, které kdyby soutěžilo v kategorii projímadel, tak by se dalo mluvit o zajímavé chuti.

Byli jsme na tenisovém soustředění v Německu. Uprostřed tréninku náš německý trenér zastavil hru, šel za kapitánem a říká mu, aby mi přeložil do angličtiny větu: Vyřiď Doktorovi, že tenis je jednou z těch her, ve které je povoleno běhat…  Gentleman will walk, but never run.

Třetí den tenisového soustředění už sotva lezu. Jako jediný jsem dorazil na snídani. Bude to tím, že jsem se vyhnul půlnoční družbě s bernským ženským tenisovým týmem. Děvčata hrají o dvě kategorie vyše, ale bohužel nikoliv výkonnostně, ale věkově. Oba tělocvikáři v našem týmu tvrdili, že to nevadí...

Moji sousedé na vsi projevovali radost, že  mohou mít tak exotického souseda, jako jsem já. Trochu  to komplikoval fakt,  že jsem ze začátku mluvil prachbídně německy. Lydia a Peter patří k místní honoraci, tak jsem pozvánky na večeři dostával na ručním papíře s poznámkou RSVP. Přitom moje jediná německá věta za celý večer byla třeba: krásný pes a nedělá vůbec haf haf.  

Pak jsem jednou měl hrát turnaj na našich kurtech. Hrabě mi volá, že už za chvíli nastupuju, tak ať hejbnu kostrou.  Za dveřmi soused. Jestli prý opravdu přijdu na zítřejší večeři. Odpověděl jsem, že jistě (a taky jsem napsal na hlavičkovém papíře krasopisně  „ja und danke“) a že se s ním nemůžu moc dlouho bavit, protože bych mohl prohrát kontumačně. On na to: „Toi Toi“. Jediný Toi Toi, který znám, tak jsou takový ty přenosný záchodky. Čili jsem si odvodil, že chce čůrat. Moc jsem nechápal, proč jde soused za mnou, když bydlí  pár metrů vedle. Ale zas aby neřekl…  Oni mě zvou na večeři a já ho chudáka nenechám ani vyčůrat. Otevírám mu záchod. Chvilku na mě kouká. Já zas, že musím hrát. On zas „Toi Toi“. Tak ho cpu na záchod a volám za ním: „Schnelle schnelle“. Trochu zaraženě se otáčí a odchází pryč. Pak mi došlo, že to znamená něco jako  "tfuj tfuj". No, zas tak  často mě na tu večeři nezvali.

Podobnou záchodovou historku jsem měl v našem výzkumu v německém Konstanz.  Nějaká starší paní na chodbě mě zastavila a říkala mi "schöne l'eau de toilette", jako že jí hezky voním. Já jsem byl zamýšlený a slyšel jsem jen slovo  „toilet“ - tak  ji říkám „první dveře vpravo“.

Pak mi došlo, že bych se přeci jen mohl německy trochu naučit. S hláškou ze Švejka: Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande, si dlouho nevystačíte. Španělštinu mě učila krásná Imma, která kromě učení pracovala jako barmanka a modelka. Nemusím říkat, že jsem se těšil na každou hodinu.  Zato švýcarská němčinářka Marianne vypadala jako dozorkyně v nápravném zařízení a po každé lekci s ní jsem se chtěl zabít nebo si aspoň uhryzat nohu. Šel jsem tedy  za  agenturou, že bych chtěl někoho, kdo mě bude k němčině motivovat. Dostal jsem úžasnou potetovanou švýcarsko-irskou punkerku Liz ve věku mých rodičů.  Třeba singulár prs a plurál prsa vysvětlovala v němčině tak didakticky, že jsem skoro spadl ze židle. Mluvil jsem s ní  chvílemi anglicky, občas španělsky, italsky nebo francouzsky. Ale povedlo se jí téměř nemožné. Díky ní jsem se po každém německém slově neokopřivkoval a  začal mít němčinu opravdu rád.

Její první věta byla kupodivu anglicky: „Michal, I can see that your German books are still virgins“.

 A první, co mě naučila bylo: „Dich soll der Schlag treffen!“ (aby tě šlak trefil), což se mezi námi kardiovaskulárními lékaři vždy hodí.

Naše firma organizovala  multikulturní školení. Týkalo se předsudků vůči různým národům. Máme ve firmě hodně Němců. Lektor říkal, že o Němcích se traduje, jak nemají smysl pro humor. Hlásí se kolega, že je Němec a aby tento nesmysl  popřel, tak nám řekne vtip. Echt německý vtip. Nikdo se nesměje. Pak je přestávka a Němec pořád zoufale vysvětluje vtip. A pořád se nikdo nesměje.

Možná znám vtipného Němce. Bylo strašné vedro a čekal jsem  s kamarádem Mattem na  jednoho německého profesora v Konstanzi. Oba jsme byli oblečení jak z filmu Men in Black. Profesor vylezl ven ze dveří v tričku, utírá si pot a říká: "Chlapci, stalo se něco ošklivého vašim babičkám?".

Moje krásna německá asistentka pracovala krátce jako hlasatelka v lokální televizi a vystudovala mediální komunikaci. Mám s ní pracovní pohovor, co by tak chtěla dělat v budoucnu. Nadchl ji můj nápad, že jako firma natáčíme výukové filmy a mohla by se nám hodit tam. Za pul hoďky se vrátila s tím, že si možná vybere jiný rozvojový program. Prý se bavila s našim propagačním oddělením a nechce svou filmovou karieru začít filmem, který  se jmenuje „Chronicky kašel a hlen“.

Asistentka mi říká, že se na nový formát vizitek nevejdou všechny moje tituly. Že mi vzkazují z IT  oddělení, abych si nějaký titul umáznul. „Mám nejhezčí asistentku ve firmě se 40 tisícemi zaměstnanců a neporadí si s partou ajťáků?“.  Zhluboka se nadechne, sundá svetřík, prohrábne vlasy a za půl hodiny mám výjimku. Jako jediný ze 40 tisíc.

Nedávno u mě byla architektka kvůli předělání interiéru. Ptal jsem se, jestli mám vyhodit starý gauč. Se švýcarskou slušností mi odpověděla, že tento gauč již své životní poslání splnil. A pak ještě dodala, že možná už hodně hodně  dávno...

Přednášel jsem v Curychu pharma manažerům z Německa a Švýcarska. Poměrně složité věci  stran patofyziologie chronického zánětu, interleukinů, biomarkerů a podobných zajímavých věci. Před přestávkou jsem nabádal, jestli jsou nějaké dotazy či prosby, ať rozhodně neváhají a přijdou za mnou ať už je to cokoliv. Po chvíli se osmělila německá ředitelka a přišla s prosbou. Prý jestli bych jí pomohl oloupat pomeranč…

Ne všichni se  na zdejší podmínky adaptovali aspoň tak jako já. Když jezdím z práce přes  ucpané centrum, nabízí mi telefon WiFi  připojení.  Kousek od mé práce je asijská restaurace, kde pravidelně stojím v koloně aut.  A telefon mi sám poňouká  síť s názvem „IMISSCHINAFUCKINGMUCH“.  Možná tam nebudou umět německy, ale třeba aspoň dobře vaří.