Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVšední den v lázních
Autor
Gora
Všední den v lázních.
7.00
Čekám na zavolání sestry, mám ještě před snídaní koupel v radonové vodě. Vedle mne na lavici sedí muž nevalného zevnějšku /ihned mu dávám přezdívku Traktorista, a to značně zanedbaný/ a dává se do hovoru.
-Co říkáte na to, že rádium prý objevila nějaká ženská?,vyráží mi dech naprosto nečekaným tématem.
-Četla jsem náhodou kdysi knihu Tvrdohlavá Marie, paní Marie Curie Sklodowská vědecky pracovala a ten objev je její zásluha...
-NESMYSL...to byl vynález jejího manžela a ona jen slízla smetanu, prohrábnul si bujnou čupřinu.
-Proč si to myslíte?
-Ženy nemají geniální myšlenky, to je ENERGIE VYSÍLANÁ Z VESMÍRU a zasahuje pouze muže! Já sám, než jsem byl zmrzačen, jsem měl až sedmnáct geniálních vnuknutí denně!
Bohužel musím odejít na procedůru, ale setkání se zneuznaným géniem hned po ránu mne potěšilo. Zajímalo by mne, jaká byla jeho, nyní nevalná, vizáž před záhadným zmrzačením!
Začíná můj, zdánlivě všední, den v lázních Jáchymov.
12,00
-Máslo, všude samý máslo, vykřikuje s nefalšovanou hrůzou v hlase jeden ze tří spolustolovníků v místní jídelně. -Copak jsem nepsal do objednávky NESOLIT,NEMASTIT?, hořekuje bělovlasý asketický pán mnou pojmenovaný Jogín a cosi podivného kutí s talířem. Nejprve vidličkou rozhrnul brambory, vytvořil z talíře nakloněnou rovinu a pěšinkou odpouští rozpuštěný tuk na pomocný talířek. Poté každé sousto kouše asi tak stokrát a dlaněmi zahřívá sklenku džusu, aby získala správnou teplotu. Opravdu nevím, koho mám pozorovat dřív. Manželé Koblížkovi, další spolustrávníci, pod stolem hamižně nalévají džus z konvice do připravených plastikových lahviček - ušetří za kupování vody na pokoj,a po snězení své diety /oba jsou cukrovkáři/ následuje plačtivá scéna.Paní Koblížková si vynucuje na servírce Aničce přídavek - buchtičky s krémem - a roní u toho slzy, jako by jí šlo o život, když ten nášup nedostane:
-Aničko, srdíčko,aspoň trošku na ochutnání, já o vás pak napíšu do Knihy přání pochvalu. A jelikož Anička manžele zná už devět let, vyhoví jim cukrovka necukrovka...
-Musíte zajít odpoledne k nám na pokoj, mladá paní, zve mne pan Koblížek, a s paklíkem suchých chlebů v ubrousku i s kulaťoučkou paní opouštějí spokojeně jídelnu. Dojídám a poslouchám Aničku, jak Jogínovi vysvětluje, proč je tak bezbranná vůči přáním paní Koblížkové, která je prý nemocná "na hlavu" a nesmí se jí odporovat.Jinak dostane záchvat. Za odměnu vždy napíšou pochvalu do oné knihy a výsledkem je, jak s úsměvem konstatuje servírka, že ji pan ředitel lázní podezírá z milostného poměru s panem Koblížkem!
13,00
Posadila jsem se v internetové kavárně a nechala donést presso kávu, píšu pokojně pohled domů a náhle na mne vykoukne mladík zpoza svého počítača s podivnou otázkou.
-Co myslíte, kolik vážím?
-No, /odhaduji pohledem jen těžko, když ten člověk sedí a je zakryt počítačem/, tak...osmdesát kilo?
-Á ...BINGO...kdybychom se vsadili, teď bych měl láhev šampusu! Vážím 108 kilo, to je, co? a ponořil se opět do svého díla. Tak nevím, jestli jen já mám štěstí na zvláštní individua jako je tenhle, kteý si ze své váhy vytvořil soutěžní otázku pro každého...
-Á...ještě něco jsem vám chtěl říct: představte si, jen odjedu do lázní, umře mi doma sousedka, to je, co? Volala mi, vlastně ONA ne, když umřela, haha, to je fór, co? A opět ťuká do počítače.
Dopíjím kávu, loučím se a odcházím. Čekají mne další procedůry a další nevšední zážitky.
16,00
Hledám pokoj s číslem 814 v šestém patře lázeňského domu, mám schůzku s Koblížkovými, což je pochopitelně jedna z mých přezdívek pro zvlášť legrační postavičky, které tu potkávám. Prý mi chtějí vyprávět, jak vyzráli nad lázněmi a co za to získali, tak musím osobně zavítat k nim na pokoj. Jogína zvali taky, ale odvětil, že má cosi MOC důležitého na práci a nemá čas. Tvářil se u toho jako nositel Nobelovy ceny za světový mír, tak jsem zvědavá, zda nám prozradí, co měl na programu.
-Vítám vás, mladá paní, pojďte si nabídnout, uvařím kávu, zve mne Zdenda, pan Koblížek, dál. Stolek se prohýbal pod tácky se salámy, ovocem a lahví kyselých okurek. Už vím, nač potřebují nosit z jídelny tolik krajíců chleba, samotný salám by jim asi nechutnal..
-Paní doktorka se pokaždé diví, že nezhubnu ani při redukční dietě, ona myslí, že jsme závislí jen na jejich blafech, ale pořádný zásoby z domova, to je základ, vite mladá pani? /Paní mne ráda oslovuje slůvkem VIĎTE, ale vždy z toho vyjde VITE/. To bychom hladem neusnuli, viď, taťko? A vůbec, vyprávěj tady panince, jak to bylo s naší výroční odměnou, aby věděla, jak se nenechat ošidit...
A tak jsem vyslechla, jak od někoho Koblížkovi slyšeli, že až budou v Jáchymově podesáté, mají nárok na upomínkové předměty od vedení lázní a řekli si: - Sice jsme tu po deváté, ale CO KDYBY a vydali se na ředitelství. Zde jim zopakovali, že jim budou dárečky vydány, ale až za rok, načež paní předvedla hysterický pláč, že je to strašná škoda a že mysleli, když jsou tak věrnými klienty, mohli by něco dostat už nyní, až se vedení poradilo a předalo Koblížkovým deštník a svícen s logem lázní, což mi hrdě předvedli...
-Ano, je to tak, líná huba - holý neštěstí, vite mladá pani, člověk se nesmí dát. Dík za návštěvu, sejdeme se za chvíli u večeře, už nám nějak vyhládlo...
18,00
Zase všichni u jednoho stolu. Jogín se tváří nezvykle - napůl odříkavě a napůl hltavě se pouští do večeře a hudruje, že má málo omáčky a do jídelníčku přitom psal VÍCE OMÁČKY, ale že to asi nikdo nečte...
Koblížkovi se odvalili na pokoj a cestou k výtahu mi Jogín vážně povídá, co dělal tak důležitého odpoledne, až málem nestihnul večeři: viděl včera v lese koně, jak sváží dřevo potěžbě stromů a všimnul si, kolik mladých smrčků zůstalo na svahu vyvrácených. Zapůjčil od správcové lopatku a celé odpoledne zarýval smrčky zpátky do půdy...strašně se ušpinil a zpotil, ale cítí slunce v duši, i když lilo jako z konve. Jde se naložit do vany...doma si nesmí dát plnou, zde je to v ceně lázní, tak si dopřává vrchovaté koupele. No prostě ekolog tělem i srdcem. Tak zase ráno, u snídaně nashle...
19,00
Mám ráda plavání, a tak pokaždé navečer zamířím do místníhio aquacentra. Bazén je skoro prázdný, pacienti žijí spíše společenskými akcemi a pro mne je relax ve vodě prostě nade všechny tanečky. Náhle slyším z vířivky volání o pomoc. Doplavu k ní a vidím vpravdě OBROVSKÉHO člověka rozhazovat rukama se slovy - Mladá paní, pomozte, já jsem zahučel do vody a teď nemůžu z vířivky ven... Tak mu podávám ruku. Naštěstí jsou nám nakloněny fyzikální zákony o tělese ponořeném do kapaliny, v tomto případě tak dvousetkilovém, a pán za vydatného hekání a funění vylézá z vířivky. Díky včetně pozvání na víno neberou konce... Musím se spasit útěkem, což je vzhledem k jeho kondičce celkem snadné.
22,00
Další z obyčejných lázeňských dní končí. Usínám s lehounkým úsměvem. Časem na drobné příhody jistě zapomenu, jednotliví aktéři ve vzpomínce vyblednou, ale dnes se z nich ještě těším a usmívám se jim. Jak mi jen manžel mohl tvrdit, že je v lázních nuda!
49 názorů
Josef František
25. 10. 2020Není co dodat, perfektní postřehy a pěknou češtinou profesionálně napsané.
Vidím, že mám dluhy. Jsem rád, že se vynořila tvoje prvotina z pravěku Písmáka na světlo dneška. Přečetl jsem se zájmem komentáře. Poučné. Tvoji reportážní zkratku oceňuji tipem, protože to je humor a vtip, který se snažím psát také a je mi nejbližší. Bezva. Ještě dodám, že jsem byl kdysi také v lázních a mám podobné zkušenosti. Možná, že jsem se nechal inspirovat k něčemu podobnému. Lázně jsou studna témat a nápadů.
S chutí jsem si přečetl příběh od začátku do konce. Nádherně vykreslené postavy. Radost číst.S něčím se svěřím:Před deseti lety jsme byli s manželkou na týdenním pobytu v Piešťanech. Na snídani byly zřízeny Švédské stoly a já najednou vidím svoji Olgu, jak do kabelky cpe ubrousek s několika plátky šunky. Pohoršil jsem se. Nasadil jsem takový ten moralistický výraz. Zhruba o tři hodiny později jsem pocítil jakési hladovění a tak jsem položil naléhavou otázku: "Hele, Oli, kde máš tu kabelku?"
Magdalene, děkuju, je to moje první povídka v životě...na Písmáku teprv jsem se rozepsala, a tobě přeju to samé:-)
Edvine, moc děkuju, no již jsem tady dva roky, tak snad jsem se něco na Písmáku naučila...hlavně psaní:-) Tohle byla vlastně moje první povídka v životě.
Stále je co zlepšovat. Díky za tvé rady.
Goro, jsi-li začátečnice, jak několikrát opakuješ, pak Ti mohu pouze pogratulovat: Máš jasný talent a postřeh. Stojí to tedy za to, abys pokračovala. Naše rady si můžeš přečíst, ale nejlepší se mi ve Tvém případě zdá rada mistra nad mistry, Umberta Eca, jenž tvrdí, že máme psát, psát, psát, a že nejlepším učitelem je si každý sám.
Já bych řek, že napsat, nechat odležet, a dodělat. Po čase člověk vidí svůj text mnohem střízlivěji, než ve chvíli tvůrčího zápalu.
BTW, textíky, jako tyto, byly kdysi módou. Říkalo se jim, myslím, kalendářové povídky. Psali je autoři, co na psaní měli jen velmi málo času. Psát obšírně a říci mnoho dovede mnoho lidí. Psát krátce, a říci to samé, dokáží jen nemnozí machři.
Ať se Ti daří! :-)
houdo, vítej na Písmáku:-) a díky, tohle je má první povídka v životě...jednu vipnou tu mám, což si myslím, že je fakt humorná, nějak Z deníku řemeslníka se jmenuje:-) a díky
Čekal jsem spíše obecný popis všedního dne, jak mají mnozí pseudopovídkáři poslední dobou v oblibě, ale text mě příjemně překvapil. Pravda, scény s dialogy mohly být trochu barvitější, ale rozsah odpovídá materiálu. Dávám tip, hlavně za vtipnost.
Susanna Dodovka
18. 11. 2016Dočetla jsem do konce, nebyl to problém, mám ráda ironii a tohle by se dalo číst i jako deník :) Já jsem v lázních byla jako puberťačka, takže moje vzpomínky jsou plné veselí a bezstarostného mládí, kdy jsme byli se servírkou kamarádky a spojenci. I tam byl pan Jogín, který velice hlasitě řešil, že má plesnivé jídlo a přitom si objednal nivu :)))
starej Rendl: děkuji uctivě. Má strašně ráda legraci, ale to již víš:)
Doporučuji Z deníku řemeslníka /za nudných večerů/
Pro mě, jako bývalého lázeňského lékaře, zajímavé a docela vtipné. :))
Proto si a Ti také tipnu!
Já v podstatě souhlasím s K3. Není to povídka, ale něco mezi fejetonem a reportáží. Ořečetl jsem to ale jedním dechem a moc se mi to líbilo :-)
pobavila som sa, doteraz som nenabrala odvahu ísť do kúpeľov, vidím, o čo prichádzam:)
Ale tak i tak je to hodné sepsání, že se život i tvorba posune je přirozené a každý někde začínáme.
Děkuju moc...no zdálo se mi to vtipný, ale s odstupem času to vidím jinak.
Asi bych psal míň vykřičníků, zas tak šokující ty události nejsou, ale jinak úsměvné. /*
Děkuju moc, já jsem to psala přímo v lázních podle toho, co jsem tam zrovna zažila, a sama jsem se báječně bavila... Na Písmáku jsem byla první den, dala jsem to jako povídku...
Anebo reportáž, jak napsal Lakrov. Nesouhlasím s Janinou, i když její kritiky jsou většinou přínosem. Asi to hodnotila jako povídku, ale tak se to honotit nedá, protože to povídka opravdu není. Rozhodně v tom nevidím nadřazenost, nýbrž nadhled a to je rozdíl. Právě ten nadhled tomu dává šmrnc. Daleko víc se přiblížil Lakov a Aleš. Já jsem podobným způsobem napsal Dětský karneval. A ještě několik jiných zápisů, ale ty na Písmáku nejsou.
Tak jsem zase zavítal pro změnu já na tvoji stránku. Tohle je tedy perfektně napsané. I když to není povídka, řekl bych spíš fejeton. Ale to nevadí. Je to psané s daleko větší lehkostí než ostatní povídky. Asi jsi měla opravdu chuť psát a je to znát. Z toho si vem příklad. Je vidět, že máš pozorovací talent a dokážeš vystihnout situaci. A to je důležité. Využívej to dál v ostatních povídkách. Tip.
čte se to docela dobře, ale chtělo by to zapracovat na přímé řeči a tak...
Takže: Pozdě, ale přece. Tvůj první počin není marný. A všechny připomínky ber buď jako opodstatněné, nebo aspoň jako podnět k zamyšlení... : -)) /**
Lakrov: díky, nic víc a nic míň jsem tímto dílkem nemyslela- přesné.Tento styl bych ráda nějak rozvíjela, jsem zde nejjistější v kramflecích. Zdraví Irča.
Díky, žes to nevzdal - Koblížkovi jsou skutečně novodobější Homolkovi a já se s nimi královsky bavila. Ale googlovat by je nenapadlo, to musí být taky psina.Legrace je málo a kratochvílí taky. Děkuju za názor!
Přečteno jedním dechem. Dobrá reportáž z lázní. Líbí se mi způsob, jakým jsou vykresleni jednotliví spolupacienti. Způsob, jakým je to psáno, působí tak obyčejně a přitom zábavně. Dobře se to čte.
V tohmle slově asi chybí u: ...aqacentra... Tip.
aleš-novák
09. 10. 2015tak já jsem to nevzdal, a takmě potěšilo, že Koblížek je Zdenda :o)
tohle je takové kratochvilné psaní, všude se najdou pitoreskní lidi, když má člověk trochu chuti pozorovat...
jsem zrovna na školení s číňanem, který všechno fotografuje. Dostal jídelníček z kantýny psaný německy (umí jen anglicky), a vyřešil to tak, že zadával německé názvy jídel do googlu a vybíral si podle obrázků...napadlo by to Koblížkovy? :o)
mimochodem: Koblížkovi jsou něco jako Homolkovi svého času, případně něco jako ti manželé z filmu Účastníci zájezdu, co si na pokoji smažili lanšmíd... vděčné typy pro karikatury...:o)
Jasně, asi jsem trochu náročnější, ale vůbec netvrdím, že se to nemůže někomu líbit. A odvahu určitě neztrácej.
Místní personál /kadeřnice, pokojské a sestry/ se při čtení usmívaly a některé smály nahlas, proto jsem sebrala odvahu a poprvé v životě zkusila něco dát na Písmáka. V každém případě díky za názor!
Nemyslela jsem to osobně, mluvím o pozici vypravěče, tedy v tomhle případě vypravěčky. Ta je poznat třeba z toho, co se rozhodne popsat a o čem mlčí, na co se u postav zaměří, jaké zvolí výrazy, když o nich mluví, a podobně. A v tom výběru a přístupu cítím ironii, místy přímo posměch. Možná si těch "zvláštních individuí" vypravěčka všímá schválně, pro pobavení čtenáře, ale protože tam vlastně nevidí ani jednoho "normálního" člověka, tak to spíš vypadá, že prostě takhle běžně vnímá lidi kolem sebe.Jinak jsem se snažila vypsat konkrétně, v čem vidím důvody, proč to podle mě nemá spád. Ještě bych snad dodala, že mi tam chybí nějaký vývoj, příběh. Aby to někam směřovalo. Povídka by měla mít nějaký ústřední konflikt, zápletku, a postavy by se měly vyvíjet. Je pravda, že jsem nedočetla do konce, ale jestli je pointou to, že vlastně v lázních žádná nuda není, tak... tohle povídání mě o tom nepřesvědčilo, no.
Díky za názor...mrzí mne, Janino, žes nedočetla, unikla ti pointa názvu vyřčená v poslední větě. Nadřazeně se opravdu necítím a mrzí mne, jestli tak mé postřehy působí
Název je spíš odrazující. Byl by skvělý, kdyby byl míněn ironicky, a tedy následovalo něco nečekaného, šokujícího, nebo aspoň ohromně zábavného. Bohužel, je to spíš taková nuda, jakou slibuje název.
V lázních jsem jako pacientka ještě nebyla, takže jsem byla docela zvědavá, jak to tam chodí. Ono se tu ale o samotných lázních, procedurách, lékařích nebo třeba personálu moc neřekne, jsou to spíš taková pozorování lidí, které bychom mohli potkat prakticky kdekoli. Ani to by nakonec nevadilo, kdyby ty postavy měly, lidově řečeno, šmrnc. Kdyby byly napsané zajímavě. „Muž nevalného zevnějšku, a to značně zanedbaný“, „nevalná vizáž“ – to je charakteristika obecná a málo konkrétní. Nepůsobí na představivost. Dialog je utnut dřív, než se vůbec rozběhne. A tím první část končí... Zkusila jsem druhou. Jogín i manželé Koblížkovi by mohli být určitě zajímaví – ale zase by to chtělo větší spád, možná dialogy, méně dlouhých a detailně rozvíjených popisů. A méně překlepů (gobjednávka, tukna...). Některá souvětí volají po rozdělení do kratších celků, působí nastavovaně („...pod stolem hamižně nalévají džus z konvice do připravených plastikových lahviček - ušetří za kupování vody na pokoj,a po snězení své diety /oba jsou cukrovkáři/ následuje plačtivá scéna...“). Přiznám se, že nejvíc mě ale asi odrazuje vypravěččin přístup k popisovaným postavám – je z něj cítit nadřazenost a ironie (zjednodušeně řečeno „všichni kolem mě jsou nemožní“). Možná se to v dalších částech textu změní, ale „v 16.00“ jsem čtení vzdala.