Zásadový učitel

Zásadový učitel

Chtěl jsem být pilotem. Chtěl jsem být kuchařem na zaoceánské lodi. Chtěl jsem být hajným.

Nechtěl jsem být učitelem.

Myslím, že je zbytečné psát, čím jsem.

Koncem srpna jsem podepsal smlouvu  zaručující mi jen o něco více peněz, než by byla podpora, na kterou bych měl nárok, kdybych tuto smlouvu nepodepsal.

Svou učitelskou praxi jsem začal poněkud odzadu. Dříve než mi byla dána možnost děti něco naučit, musel jsem při reparátech posoudit, zdali sedm kluků postávajících před mým kabinetem má právo na postup do vyššího ročníku.

"Za kolik jim to dáš?" zeptal se táta strkající si do kapsy svačinu, když jsme vycházeli z domova. On jako vždy v montérkách, já v kvádru, které pamatovalo taneční, maturitu, státnice i promoce.

"Jsem neúplatnej. V životě se nesnížím k tomu, abych vzal úplatek. Ani vajíčko či protislužbu. Buď na to ti kluci mají, nebo ne," prohlásil jsem zcela vážně, s čímž si táta asi nebyl úplně jist.

Původně jsem měl kluků  zkoušet osm, ale jeden si zřejmě nechtěl kazit konec prázdnin, a tak se vidiny postupu do vyššího ročníku dobrovolně vzdal.

Poprvé v životě jsem zasedl do nějaké komise, která měla rozhodovat o tom, jak kdosi bude trávit celý příští rok. Možná dokonce o tom, jak se bude vyvíjet nečí zbytek života. Toto jsem si s plnou zodpovědností uvědomil hned u prvního žáka, jehož IQ se zdálo býti notně podprůměrné. Ke všemu si prázdniny chemií také nekazil. Přesto se naše komise ve složení: dvě nekvalifikované, těhotné učitelky a já, ideály nabitý začátečník, pevně doufající, že učitelství je nejlepší povolání na světě, usnesla, že výše zmíněný žák postoupí do dalšího ročníku. Uf! Snad jsme udělali dobře. Laťka byla nasazena a nebylo rozhodně těžké ji přeskočit.

Až na jedinou vyjimku ji s větší či menší rezervou přeskočili všichni. A to jsme se dozvěděli, že olovo je tak lehké, že plave po vodě, a proto se z něj dělají rybářská olůvka. Koksem se buď topí, anebo se roztaví a pak se dá píchat do žil jako droga. Žák Demeter, kapku obézní a v tričku s Michaelem Jacksonem, se nám snažil namluvit tónem Heyrovského přebírajícího Nobelovu cenu, že hedvábí se vyrábí z pampelišky, konopí je dobrý akorát tak ke kouření, bavlna se děla z nití a nitě ještě z menších nití. Když jsme jej upozornili, že se plete, byl schopen nás přesvědčovat, že to takhle je podle nějaké teorie, kterou my, bohužel k naší škodě, neznáme. Když mu došly všechny argumenty, prohlásil, že to stejně jako zedník nebude potřebovat. Pálení či hašení vápna mu také nic neříkalo. Pravdou je, že společnosti bude užitečnější jako průměrný zedník než jako podprůměrný žák osmé třídy. S naším souhlasem nakonec i on ukončil svůj pobyt na základní škole.

Stejně tak jsme ukončili pobyt Galkocimu, jenž si k opravné zkoušce přinesl dva díly Anorganické chemie od Remiho a Obecnou a anorganickou chemii, položil je před nás na stůl a nehledě na otázky začal: "Hmota a její vlastnosti. Lidé od pradávna vědomě shromažďují poznatky o světě, který je obklopuje. Soubor těchto poznatků spolu s jejich výkladem a zobecněním tvoří náplň přírodních věd. Hmota je objektivní realita, jež působí na naše smyslové orgány, a tak se odráží v našem vědomí. Lenin, 1908 ......" Po asi dvaceti minutách, po které se nám nepodařilo ho zastavit, skončil sám a prohlásil, že více se toho za prázdniny již nestihl naučit.

Tím, který nepřeskočil, byl Bachman. Oznámili jsme mu to, odcházel na chodbu, ale než stačil zavřít dveře, vřítila se mezi futra jeho matka. Prý musíme přihlížet k tomu, co její syn všechno prožil. Ona dělá šestnáctky, otec se taky nadře. Chlapec rezignuje na všechno, nevezmou ho na učiliště. Po prosíku přišly výhružky. Doslechla se prý, že více dětí mělo dostat pětku, ale nakonec ji dostal jen její syn.

"Paní Bachmanová, když jsem se ho zeptal, jaká kapalina mi doma kape z kohoutku, cpal mi, že hydroxid sodný ..."

"To je jedno, hned teď si jdu stěžovat k řediteli, pak vám sem pošlu inspekci a prezidentovi také napíšu," prohlásila a mávajíc svou mohutnou zadnicí zamířila k ředitelně.

Než jsem si vydechl a odebral se k odchodu, přiřítil se upocený zástupce: "Bachmana přezkoušet a nechat projít!" Víc se se mnou nikdo nebavil.

Bachman prošel.

Šel jsem zaražený domů. Cestou jsem do sebe Pod poštou hodil dva kousky.

"Dík za ty kohoutky," jásala máma z koupelny, zatímco já se zouval.

"Za jaký kohoutky?"

"Byl tady instalatér, vyměnil celou baterii v koupelně. Prej ses jeho manželce zmiňoval, že ti něco kape z kohoutku. Prej se jmenuje Bachman a  jste vyrovnaný."