Na službě

Na službě

Rumunsko, Magyarpaták, rok 1940, třetí rok neúrody a hladomoru...

     Zvony v dálce odbily poledne. Konečně! Horko bylo i ve stínu, žlutá tráva všude kolem, stromy usychaly před očima. Korytem Maďarpotoka tekla sotva polovina vody než jiné roky.

     Agnesa sehnala své stádo dohromady s pomocí černého psíka. Byl na ně žalostný pohled. Koníci přežvykovali naprázdno. Žebra jim ostře vystupovala z kdysi pevných kontur  těl.  Také  dvě vyhublé kravky, Siloa a Šugan, se sotva ploužily. Několik prasat pobíhalo kolem. Marně kypřila rypáky zemi stokrát vyhrabanou. Agnesa, zvířata i pes často pili z potoka, aby zahnali zoufalý hlad. Z chudé pastvy se šlo dolů z kopečka na mizerné jídlo na statku. Dobytek dostal v maštali kopřivy spařené vodou, smíchané s pár hrstmi šrotu. Žrádla bylo jen tolik, aby nechcípli hlady.

Sloužila u tety Verony už skoro rok.

     „Iba sa krmíš, odmenče…“,  přivítal  ji nevlídně „dobrodinec“, Ďuro Sekáč,  manžel Verony. Šla mu z cesty. Pokud měl příležitost, rád si do ní kopnul, naposledy dnes ráno. Vystrčil brečící rozespalé děvče z chodby na dvůr bez snídaně a s jednou krbcí na noze.

     Verona v šátku a několikavrstvé ušpiněné sukni podala děvčeti misku s řídkou polívkou, k tomu krajíc chleba. Nic víc k jídlu osmiletá Agnesa za celý den nedostala. Lámala chléb do teplé polévky a občas hodila kůrku psíkovi. Nesnesla jeho žebravý pohled. Byl to její jediný kamarád. Každý mizerný den, který tu musela být, v duchu vyčetla zemřelé mámě a žijícímu otci a maceše. A za těch deset měsíců služby se ani jednou nekoupala. Doma jednou za týden bratři donesli do chodby dřevěný sud. Macecha nahřála ve smaltovaných miskách, kterým se říkalo labošky, na špore - sporáku -  dost vody, aby se postupně mohli v sudu všichni členové rodiny vystřídat. U Verony však za celý čas neviděla nikoho se umývat. Sama se občas smočila v potoce.

     Službu otec dohodnul na jeden rok.  Za stravu a nové šaty se zbavil jednoho hladového krku.  Proto jí asi strýc říkal odmenče, že jí bude muset dát za odměnu to oblečení.

     „Cikáni idú, cikáni, zachraňte slepice..., vběhnul do kuchyně Ondra, jeden ze Sekáčových synů. Všichni se vyhrnuli ven. Cikánky byly rychlejší. Popadly tři vyděšeně kdákající slepice,  a bleskově vystřelily ze dvora. Zůstala poslední slípka, kterou už nestačily vzít.

     „Ako to, že ste nehlídali, aj čo ty, pes, darmo ťa živím, táhni,“ kopal Ďura psa do žeber a vyhnal z vrat. „Ty, odmenče, tiež bež so zvieratami, a hlídaj, ne aby chodili na súsedovo, zas si bude sťažovat...“

     Vylekaná Agnesa tedy šla a hladem ztrápený dobytek se loudal za ní. Rozhlížela se na lukách, zda ještě nespatří tu cikánskou bandu s vozíkem, který táhnul dýchavičný koník. Nikde nic. Byl klid. Záviděla jim, táhli o dům dál a jídlo si vždy někde obstarali. A jejich ženám pestro kvetované suknice, ona sama nosila iba tu najchudču košelu a sukýnku snad zo žahavek utkanů, uvažovala lítostivě nad svým údělem.

     Zkoušela občas vylézt na stromy, kde vybírala ptačí hnízda. Měla-li štěstí, bylo v nich pár vajíček, pro děvče spásná pochoutka, kterou rozklepla o kámen a hltavě vypila. A vida, tamhle asi bude snesené vajco, zpozorovala cestou na jejich pastvinu letu dvou ptáčků nad úkrytem, z větviček složeným. Uvázala kravku k silné větvi a s hlavou vzhůru ohmatávala rukama kmen. Vyšplhala mrštně jako lasice po hrubé kůře vysoko, a popaměti sáhla do hnízda. Ptáci poplašeně lítali kolem a křičeli.

     Něco se pohnulo z proutí směrem k jejímu obličeji a zasyčelo: preboha, veď je to had... biely had! Výhružně smýkal tělem sem tam a Agnesa ani neví, jak sjela ze stromu, až si sedřela holá stehna. Seděla na zemi. Ne, už nikdaj nesáhne pro vajíčko, už nikdaj... a po tvářích se jí koulely slzy. Měla hrůzu z hadů, V kostele říkali, že had je ďábel, a co řekne pan farář, je pravda. Až na to, že pánbíček má rád všechny lidi stejně. O tom pochybovala. Agnesu rád nemá, to ví jistě. Jinak by její mama neumřela a ona nemusela hladovět u cizích na službě.

     Až do konce letního dlouhého dne obíhala kolem svého stádečka a hlídala, aby se nezaběhlo na pastviny sousedů, jinak by na ni čekalo žalování ujovi a kopance. S obavou pozorovala nebe. Bylo bez mráčku. Bože moj, už zasej bude úplněk, pokřižovala se a co noha nohu mine, vedla stádečko domů.

     „Vstavaj. Agnesa, vstavaj, ide sa na derevo,“ shodil z ní ujo v noci vetchý kabátek. Ten měla ještě z domova. Zakrývala se jím na lavici v kuchyni, kde spala. Leknutím ji rozbolelo břicho, a tak na dvoře nejprve zamířila starými vrátky k hromadě hnoje, rozkročila nohy na placatém kameni a vyšpulila zadnici. Z kapsičky suknice vylovila lopuchový list, kterým si utřela zadek.

     „Ojoj, bolavú riť mám,“ zanaříkala. Uslyšela Ondrovo volání ze dvora, shání se po ní, musí jít.

     „Aj koníky vemte s sebů, lucerny vam netreba. Na Gondekovej pastve jednemu nohy svažte, ať sa nažerů, ja ich odťial před rozbreskom odvediem, “  napůl šeptem u vrat dětem kázal gazda. Ondro a Agnesa dostali každý jedno lano s koněm, a následováni zvířaty klopýtali nejprve na cizí pastvinu, tam chlapec svázal Ferovi přední nohy a upevnil dlouhý provaz ke kmeni stromu. Druhý zůstal stát opodál a pásl se. Drželi vždy pospolu.

     Na kraji lesa špitala chlapci:

     „Ondra, choď že prvý, ja sa bojím, slyším teho kuvíka kuvíkat, vraj prináša smrt, hovorila to macecha.“

     „Hlúpaňa, no, dievča, hlavně sa boj mojho otčíma, čo bude, keď sebú nepohneme a derevo neutaháme na hranicu, toho sa zasej bojím ja, poď už…,“ a dal si prst na ústa: nikdo je nesměl chytit. Kradli za měsíčních nocí z lesa státní dřevo, připravené na odvezení. Museli na ramenou tahat těžké dvoumetrové kusy na hromadu u příjezdové cesty, a tam před rozedněním naložili na povoz, který jim  přistavil Ďuro Sekáč. Ten je obratem prodával chalupníkům z okolí, převážně maďarským. Jen musel vždy upilovat tu část polena, kde byly červené značky. Pálenka byla v těch hubených letech hodně drahá, potřeboval peníze.

     Chodidla měli tak ztvrdlá chůzí bez krbců, že ani nevnímali pichlavé jehličí a větvičky smíšeného lesa, které jim znesnadňovaly noční chůzi. Ondra si s dívčinou pomocí hodil  postupně na každé rameno špalek, a nesl, a pak u cesty svalil na hromadu. Ona paběrkovala lehčí dříví do náručí a klopýtala  za ním. Vyplašeně koukala do tmy, za každým kmenem viděla oči bratrance Janka. Je to teprv na dva úplňky, čo sa to stalo…

     …spala tehdy jako vždy na lavici, když na dvoře, někdy nad ránem, štěkal zuřivě pes. Procitala z těžké únavy a  uslyšela nářek tetky Verony a zmatenou řeč jakýchsi cizích lidí.

     Dveře dokořán, vešli dovnitř s těžkou truhlu na popruzích. Muži ji postavili, kam Verona ukázala, do prázdného kouta v kuchyni. Agnesa vstala a kradmo nahlédla do bedny. Ležel tam Janko, syn z prvního manželství. Zdál se nějak malý a zkroucený. Teta lomila rukama a naříkala. Ďuro Sekáč vyndal butylku s kořalou a dal mužům zmoženým námahou loknout. Vyprávěli, co se stalo. Janko pracoval  u koní, měl osmnáct roků a sloužil od doby, kdy jeho otec umřel. Posluhy u cizích byly běžné, doma sedalo ke stolu méně hladových. Verona byla vdova, Ďuro vdovec, vzali se a měli ještě tři děti.

    „Jano išel spať do stáje, ako každý večer. Dačo zvieratá vyplašilo, asi tam skákali patkani, a koně šlapali kolem seba. Chudák Janko kričal a potom, keď ho hospodár vyťiahol, už bol ticho,“ vyprávěl jeden z mužů.

Jano ležel v té truhlici  několik dní, bez pomoci, na doktora nebyly peníze. Občas procitnul, nemluvil, Verona mu dala napít vody, a zase zaspal. V neděli šla celá rodina do kostela, jen Agnesa zůstala doma. Dostala za úkol očistit brambory a topit ve spore, až se ostatní vrátí, aby měli něco k jídlu. Uslyšela z truhly hlas:

    „Čija jsi?“

Přiběhla blíže a koukla dovnitř. Jano se jako zázrakem probral a hovořil. Příšerně zapáchal.

    „Ja som Agnesa, moj ocko je Martin Honiš…“, rozpačitě odpověděla. Jeho oči se leskly, byly zalité slzami.

    „Teho znám, není to dobry člověk, ten Martin Honiš,“ řekl Jano. Odmlčel se.

    Začal nepatrně škubat polámanýma nohama, trvalo to jen chvíli. Pak zůstaly nehybně trčet van z bedny. Oči mládence se propadly do bělma. Vykřikla a běžela na dvůr, nemohla s ním zůstat v jedné místnosti…

    V lese viděla ten poloslepý, bolestmi utýraný obličej za každým stromem. Měla strach, že si pro ni jednou Janko přijde, vždyť před smrtí na nikoho  nepromluvil, jen na ni. Ve dne na to tolik nemyslela, ale v noci, mezi lesními stíny měla strach. Na Vrškách umíralo hodně mladých lidí, i dětí.

     Syté světlo měsíce zalévalo kopce a vlci vyli docela blízko. Agnesa a Ondro se báli, sami nevěděli, čeho víc, zda divokých zvířat nebo zlého Ďura Sekáče. Nešel pro ránu daleko. A potom vlčí zvuky ztichly a les se schoulil němou hrůzou. Děti zaslechly zoufalé ržání koní. Došlo jim, že je začali ohrožovat vlci… 

    „Moj bože, a Fero má spůtané nohy,“ vyslovil Ondro to, nač oba mysleli. Popadl klacek a běžel k pastvině Gondekových, kde zanechal koníky, a dívka utíkala za ním.

Sotva popadali dech, když konečně doklopýtali na louku souseda. Z lesa to bylo daleko. V končinách zvaných Vršky bylo hodně vlků, i když jich zůstal pouhý zlomek proti tomu, když v sedmnáctém století na pozvání maďarských baronů přišly na místo první rodiny Slováků kácet prales a vytvářet úrodnější půdu pálením dřeva.

Z koníka Fera po útoku vlků mnoho nezbylo, jen dlouhé kosti a hlava. Pro děvče a Ondru to byl strašný pohled. Druhého koně chytali pomocníci s hospodářem ještě několik dní, jak byl vyplašený a zdivočelý.

      Dívenka  následkem úmorné práce a zážitků s vlky těžce onemocněla. Verona uložila Agnesu na starou peřinu. Podlaha byla z dusané hlíny. V tom samém koutě kuchyně naposled zaklepal nohama Janko. Vzkázali Martinu Honišovi, aby si  přijel s povozem pro dceru, že ochorela. Druhý den byl tam.

     „Verono, jsi jej krsná mama, keď Agnesa zomre, mala bys vystrojiť pohreb. Smluva končí až za mesiac…“, licitoval o možném konci dívky Martin Honiš, lakomý otec. Ďuro Sekáč mu nalil pohárik a sobě také. To jediné je spojovalo, a také smlouva o službě Agnesy.

     „Keby neprežila, ušetriš za šaty a boty tak jako tak, zaplatil bys farárovi a nebol škodný…a dolévaj!“ Místnost byla za chvíli zadýmená kouřem z cigár, dívce se  špatně dýchalo.

Doufala, že se na ni otec ani jednou nepodívá, bála se jej víc než Ďura Sekáča. Myslela, že je to Ďábel. Jen Ďábel způsobuje tolik zla. Člověk nemůže bít svoji ženu tak, že má obličej jednu podlitinu. Nemůže psovi kopancem vrazit kulky dovnitř břicha, až bolestí zešílí a pojde. Nemůže milovat jen kořalku a plakat pro prostřílený demižon. To dělá jen Ďábel.

Agnesa se prudce rozkašlala. Oba muži se poté vypotáceli z domku. Nechali dveře dokořán a k dívce se připlazil černý psík. Od doby, kdy onemocněla, mu nikdo nedal jíst. Do rána hlady pošel. Schovala ho pod peřinu a doufala, že  zase obživne. V kostelíku při omši farár povedal, že se dějí zázraky, tak se jedinou modlitbičkou, již uměla, za psíka modlila…

Pohledem horečnatě bloumala po talířcích s vyobrazením svatých. Obklopovaly dřevěný kříž na stěně nad stolem. V duchu prosila Ježíška o pomoc. Toužila umřít jako pes, který ani neměl jméno.

Teta Kata, sestra Agnesiny matky, se doslechla o umírající dívce Měla statek poblíž, hodinu cesty pěšky, na vršku zvaném Sočet v pohoří Rez. Věděla, že rok, na který Martin Honiš upsal dívku do služby k Veroně, již končí. Vypravila se podívat na nemocnou neteř. Kromě labošky s vodou na podlaze tam nebylo žádné jídlo, a děvče mělo propadlou tvářičku jako někdo, kdo jednou nohou již stojí na druhém břehu. Kata přinesla Agnese láhev dobrého kravského mléka, dala jí napít, po troškách, celý rok neměla ani kapku.

     Za několik dní vypršela smlouva mezi Martinem Honišem a Ďuro Sekáčem. Kata se vmísila do celé záležitosti a sepsala novou dohodu. Na rok si vezme Agnesu k sobě do služby. Dá Martinovi jedno prase ze svého třicetihlavého stáda. Martin předstíral, že si smlouvu pročetl, a udělal pod ni tři křížky. Neuměl číst, ale nikdy to nepřiznal.

     Když se Agnesa zotavila, odvezla ji teta Kata s mužem na svůj statek, kde sloužila celý další  rok. Ale to už je jiný příběh.