Vánoční zázrak

     "Bohužel," řekl doktor a podíval se kamsi doprava. Na roh svého stolu. Na něčí složku. Na šuplík... čertví na co.

            "Jak BOHUŽEL?" v hlavě mi to pulsuje. V hlavě, která je podle něj neustále plná nádorových sraček. "Já třicet dní skoro nežrala. Jsem unavená. Jsem ... jsem... hladová.... A Vy mi řeknete jen BOHUŽEL?".

     "Je mi to opravdu líto. Chápu Vás, ale - ".

     "Seru Vám na to! Jsou Vánoce. Mají se dít zázraky! Seru Vám na to. Na Vaše BOHUŽEL  a CHÁPU VÁS. Nechápete!! Vy to jen vidíte... Vy to nežijete."

     Možná jsem neměla užít tolik vulgárních slov. Nejsem taková. Jsem hodná, myslím. Jsem korektní, sečtělá... a skoro mrtvá. Asi by jsem na něj neměla řvát, měla jsem to přijmout statečně. Možná bych mu měla ještě zavolat a omluvit se. Možná už je to úplně jedno. Dívám se dolů pod sebe. Ta výška mi trochu houpá žaludkem. Na to, že je prosinec,  je docela teplo.

     Uslyším vrznutí a couvnu z okraje věžáku zpátky do relativního bezpečí střechy. Nebo je to terasa? Nikdy mě to nezajímalo. Je tolik věcí, které nevím, bleskne mi hlavou. Vždyť je mi teprve třiatřicet. Je to málo, nebo hodně? Ježíš měl třiatřicet, když umřel. A taky ztratil víru... i když jen na chvíli.

     Dvířka ze schodiště se otevřou. Zahlédnu holou hlavu a neznámý starý muž se vnutí do mého vesmíru....

     Nevím, jak se to mohlo stát. Nejel jsem rychleji ani pomaleji,  než obvykle. Provoz byl klidný. Ani rádio jsem nezapnul, nebylo nic, co mne mohlo rozptýlit. Tak odkud se vzala ta dvě světla? Prostě tu byla. Mířila do mého obličeje, a já věděl, že už to nevyberu.

Nemohl jsem nic. A měl jsem všechno cítit. Sklo jak se tříští. Skřípění. Drcení plechů, i teplý pramínek krve, když mi kousek předního skla rozřízl kůži nad spánkem. A ticho. Nejděsivější ticho ve svém životě. A že jsem slyšel tolik ticha. A že jsem prožil tak dlouhý život. Jsem živý!

     Řidič protijedoucího vozu neměl takové štěstí. A měl ženu a syna. Já nemám nikoho. Bylo mu pouhých čtyřicet let.

     "Nebyla to Vaše vina."

     "Nikdo nebyl pod vlivem alkoholu."

     "Vyšetřování stále probíhá."

     "Nebyla to Vaše vina."

Co kdo ví o vině? Co kdo ví, o bolesti, která se jako tříska zapíchne do srdce,  a při sebemenší připomínce života, se zaryje zas o něco hlouběji?

    Mohl jsem jet  opatrněji? Měl jsem vědět, že tohle občas mladý kluci udělají... vyjedou ze svého pruhu... Králové silnice. Měl jsem strhnout volant. Měl jsem se zdržet dýl v práci. Měl jsem zemřít já sám.

     Vlastně neexistuje jiný způsob, jak zastavit ten kolovrátek myšlenek. Co taky? Strávit zbytek života s vědomím, že někdo zemřel kvůli mě?

Není to prý vaše vina? A co? Kdybych tam  nebyl! Kdybych jel pomaleji ... Rychleji... Vím já?

     Schody nahoru smrdí zatuchlinou. Tenhle činžák je na odpis. Co vím, někde v přízemí bydlí ještě jedna rodina. Musí být pořádně odvážní, tihle lidé. Výtah nefunguje, zdi se drolí. Na okraji střechy stojí žena s beranicí na hlavě. Sakra!

     "Dobrý večer," řekne starý muž.

     "Dobrý," odvětí nevrle holka v čepici.

     Mžourám opilýma očima. Musel jsem usnout. Opřený o zídku,  v příjemném stínu komínů. Kde se tu vzali? Kolik je hodin? Snažím se rozeznat čísla na ciferníku svých náramkových hodinek. Marná snaha. Zkrátka, když jsem přišel, ještě tu nebyli. Když jsem přišel, ještě ani nebyla tma. Sáhnu po krabici vína, zůstalo už jen po dně.

           Snad nevystřízlivým, než to udělám... Jinak skoro nepiju. V posledních letech.  Za co taky? Kdyby mě takhle viděla Jana. Ale neuvidí. Doufám, že budu tak rozsekanej, že mě nebudou ani v rakvi ukazovat. Brr... Možná bych neměl. Kecy, kecy, kecy! Přestaň myslet, Michale!

Asi přišli koukat na ohňostroj. Možná už byla půlnoc. Ale já musím, lidi... Musím to tu dnes skončit...

Řekl bych vám: Všechno jsem si sepsal. Mám sotva životní minimum. Víte, kdysi jsem hodně pil. A taky kradl. Jenže, když je člověk mladej, neřeší budoucnost. Neřeší rejstříky. Neřeší, že jednou třeba bude mít rodinu. A když se to pak stane, a nikdo mu nedá práci, protože strávil pár měsíců za katrem. Je úplně fuk, že mu pak ten trestní rejstřík vyčistí, protože vždycky, vážení, se najde nějaký dobrák, který to práskne.

     A pak vás najednou ta žena už tolik nemiluje, rozvedete se, skončíte na ubytovně, a na pracáku, a to dítě ... moje panenka... chce jíst. A chce hračky. A vy máte nějaké povinnosti, protože nejste tak zkaženej... Nejsem! Fakt, lidi. Ale já nemám ani na žrádlo pro sebe, natož na alimenty... Ale takhle to nebude...

Když nebudu... I peníze budou... Takhle to prostě je... Bude sirotčí důchod a Jana mi nebude do telefonu brečet, že nemá ani na plenky.

Všechno se to posralo, vážení... A já si sepsal pro a proti. A vyšlo mi, že tohle je v mé situaci to nejlepší, co můžu pro svou princeznu udělat.

     "Já tu byl první," řeknu místo toho všeho, a vyvrávorám na světlo.

Chlápek i ženská trhnou rameny.

     "Na ohňostroj můžete koukat i jinde," škytnu.

     Znejistím. Ta žena v beranici, a opilý chlapík. Asi bych měl jít, bylo by to rozumné, jenže já to dolů prostě nedám. Bolí mě klouby. Bolí mě celý člověk, jak říkal můj táta, když mu táhlo na sedmý křížek. A mě táhne na sedmý.

     "Nepřišla jsem se dívat na žádný blbý ohňostroj!" v poslední době mluvím jako dlaždič. Ale když řeknu proč tu jsem, zavolají nějaké vyjednavače, a budu ve zprávách. A kdoví, co ještě.

     "Jak jste se mi tu pěkně sešli, řekl bych, že je to až milé, lítat po celém městě jednoho unaví." Málem jsem měl dobrý pocit ze sebe samého. To bylo antré. Hana i Karel znehybněli až posvátně.  A pak to opilý Michal zazdí:

     "Ty vole! Anděl! To je fakt blbej vtip."

     "Vystřízliv!" řeknu a mávnu pravicí.

     "A sakra," otřese se Michal. "Co to má být?" Dívá se z jednoho na druhého, jakoby mu někdo dlužil omluvu.

     "Se mi všichni zdáte," prohlásí Hana a couvne k okraji. "Mám normálně halucinace. Nádor, halucinace," dotkne se lemu čepice.

     "To je mi líto," řekne Karel, aniž by na jeho lítost čekala.

     "Mám jiné věci na práci, než dělat někomu HALUCINACE."  Michal je zjevně uražen a zaskočen náhlou čerstvostí své vlastní hlavy. Udělá pár kroků tam a zpět. Kabát se mu vlní kolem kolen.

Nedůvěřivě si mne prohlíží. Zastrčí ruce do kapes. Vím, že hledá cigaretu, ale žádnou nemá, poslední vykouřil před tím, než usnul za komínem.

     "Nesmírně těžké rozhodnutí jste učinili," všichni tři se na mne dívají a čekají..  Uznávám, to nebylo tolik dobré.

     "Jsem přece posel boží, vím proč jste zde.”.

     "Je to vyjednavač. Normálně fízl."

     "Myslím, že zrovna ty, MAJKU, poznáš fízla na sto honů." Začíná mě točit i střízlivý, z očí má jen dvě škvírky:  "Kdo sakra seš?"

     "Přesně ten, kdo v duši tušíš, že jsem “

     "Halucinace," Hana nervózně tleskne rukama v huňatých rukavicích. Nechápu, kde takhle křehká a zesláblá vzala sílu vyškrábat se osm pater.

     "Jak může znát  naše jména?," namítne Karel a nedokonale mě ignoruje.

     "Polda."

     "Já bych šel i dolů.... , ale bolí mě klouby. Příšerně.  Už bych se nedokázal zítra vrátit."

     "Mě budete vyprávět něco o bolesti."

     "Kde já seženu další víno? Střízlivej to snad ani nedám."

Pára se sráží u úst všem. Všichni se třesou zimou a rozrušením. Každý jeden v bojové pozici, žádný nechce ustoupit.

     "Všichni tři byste měli jít domů. Vánoce jsou obecně náročný čas, a vy-".

     "- jsou to mé poslední Vánoce,” Hana se schoulí do sebe ještě víc.

     "Třeba jsi zdravá, Hano."

     "Protože ty jsi anděl?" Nedokáže si ušetřit jízlivý tón. Byla  vždy ta "hodná, veselá holka". A dnes? Zamračená, zahořklá žena, čekající na smrt. A báje o umírajících smířených až bohorovných? Věřila  jim. Kdysi.

     "Co tvoje hlava?"

     "Co je s ní?"

     "Přestala bolet, ne?"

     Ticho. Karel na Hanu upře své průhledně modré oči. Michal přestane zmateně přecházet po střeše.

     Čekají.

     "Ano! Přestala!"

     "To budou léky proti bolesti," oznámí Karel neurčitě do prostoru. Takhle to dělá pořád. Není konkrétní. Nebo spíš přestal být. Od té doby, co je přesvědčen o své vině. Od té doby, co jí žije. Tepá mu v žilách a pulzuje celým tělem. Karel přestal být člověkem, a začal být svou vinou.

Podobně to má i Michal. Ale ten se cítí být naopak obětí. Rebelem s příčinou.

    "Poslední jsem si vzala po obědě." Její oči změknou. Znám ten výraz. Je to Naděje. A posléze se přetaví ve Víru. Jistě, bude plná pochybností, ale nakonec uvěří.

Druhého ledna poběží k tomu stejnému doktorovi, který jí před měsícem potvrdil ortel smrti. Ten stejný lékař dnes slouží pohotovost a na Hanu ani nemyslí, Hana mu chtěla ještě volat a omluvit se, že na něj křičela. Ale on si ji stěží pamatuje. Složitá, ta lidská realita.

     "Bůh tě miluje. Nechceš se raději zítra přesvědčit o svém zdraví, než dnes zvolit smrt?"

     "Tyjátr", Michal zvedne obočí a Karel mu nabídne cigaretu. "Ježiš, díky."

     "Lidi. Posloucháte mě?  Bolela mě hlava, nohy, ruce... to se nedá popsat...ale je to pryč! Chápete? "

     "To Vám přeju. Je dobře, když se mladí lidé cítí dobře," Karel si taky zapálí. "Ale musím podotknout, že už i já začínám být skeptický. Možná jste herci. Nebo jste se s někým vsadili. Je přece Silvestr... "

     "Na mě to ani nezkoušej, " Michal se mi směje do očí.

     "Nevím, jak znáš naše jména. Nevím, jak jsi tu holku přesvědčil, že je zdravá, ale já nikam nejdu. Moje trasa je daná. A není to zpátky po schodech. Já se nevracím. Proč taky? Po mě ani pes neštěkne. Nemohu žít, odešel mi život, nemohu žít, odešla mi duše."

     "Nadějné vyhlídky?" jsem trochu zaskočený.

     "Vždyť to teď o Vánocích dávají snad na každém programu."

     "A možná se ztotožňuješ s Heatcliffem," špitla Hana sedící na zídce kolem střechy. Ještě aby mi spadla dolů únavou.

     "Pak se možná trochu litujete," Karel se schovává za žhnoucí nedopalek, takže je odvážnější.

     Nicméně: "Stojíme-li tu a chceme skočit, pak se všichni trochu litujeme." Šklebí se Michal.

     "Já už nechci...", usměje se Hana.

     "Jistě! Anděl učinil zázrak!"

     "Ty ani nechceš, abych to na tebe zkoušel."

     "Se mnou bys neměl tak lehkou práci... Mě nestačí jen uzdravit."

     Nevděčná sebranka, tihle lidé... tisíc let a já jim pořád  nerozumím.

     "Myslíš, že když uděláš ze své dcery sirotka, bude šťastnější, protože po tobě zůstane sirotčí důchod. Živý jí prý nenabízíš nic."

     "Přesně! A kolem tebe to samozřejmě jde jen tak. Jsi povznesený nad lidské problémy, ne? A jinak dobrý!! Poslala tě moje exmanželka?"

     "Tak moment," chtěla se mne zastat Hana, "Tohle už je dost paranoidní, ještě před pěti minutami to byl policajt, teď ho posílá Vaše ex?"

     "Pro tebe jsme ještě před těmi pěti minutami byli všichni halucinace," odbil ji. Pokusil se naposled natáhnout do plic titěrný zbyteček cigaretového dýmu, který už jistě neobsahoval žádný nikotin. Spíš to bylo takové mnohoznačné gesto. Karel však nevypadal, že by se chtěl dále dělit.

     "A mně byste dokázal pomoct?” Zeptá se “Teda, jestli si z nás všech neutahujete."

     "Karle, když ti řeknu, že tvůj pocit viny je naprosto bezdůvodný. Mimochodem, jako všechny pocity viny - "

     "Jak to můžeš říct?"

     "Mohu.”

     "New age kecy," rýpne si Majk.

     "To by stačilo!" zvednu hlas. A pokynutím pravice mu zavřu ústa. Někdy je to tak snadné. Prostě jen : "Zmlkni." A dotyčný zmlkne.

     Cítím z nich trochu strach. To taky není na škodu.

     "A když ti řeknu, že ten člověk měl zemřít?"

     "Že to byla vůle boží?"  Karel se tváří, jakoby kousnul do citronu.

     "Že jsi tím zachránil dva životy. Jeho ženy a jeho syna. Víš, co teď dělá jeho vdova?"

     "Jak to můžu vědět?"

     "Slaví. Nejen konec roku. Slaví začátek nového života. Poprvé po deseti letech a jeho syn dokonce poprvé v životě. Volně dýchají, protože zemřel jejich tyran."

     Michael by strašně rád něco řekl. Marně se snažíš. Ještě chvíli se mi do toho nepleť.

     "To může být pravda," ošívá se starý muž a tře si holý týl. "Ale nemusí."

     "Tak jí zavolej. Zeptej se."

     "Já s ní mluvil osobně."

     "Na pohřbu. Pokud vím, na pohřbu nikdy nikdo radostí nekřepčí. Ale řekl jsi: -Je mi to moc líto. Nevím, jak bych vám tu ztrátu vynahradil. Kdybych mohl vrátit čas. -  A ona řekla: -Nic si nevyčítejte, prosím. A čas vracet nechtějte. Ani nevíte .. - A pak se rozplakala."

     "Byl jsi tam?"

     "Byl.".

     "Já ho nechtěl zabít. Nedá se s tím žít. Každý den si připomenu, že nesmím nic, že jsem vzal někomu život. Že jsem někoho připravil o manžela. O otce, o syna. Tyran? To mě má zbavit toho vředu na srdci? Mohl se změnit. Časem."

     "Možná, ale bylo by už pozdě. Myslím: Časem. V den nehody nevyjel z pruhu záměrně. Chtěl si prohlédnout svou novou zbraň, natahoval se pro ni pod palubní desku. Ano,  jel domů za ženou a synem. Ale nechtěl je obejmout. Chtěl je zabít."

     Hana sevře napětím rty. Michal se už nesnaží nic říct. Karel vrtí hlavou:

     "To nemusí být vůbec pravda."

     V očích starého muže se lesknou slzy, vina je hluboko. Ještě teď by se otočil a skočil. Nevěří, že je to tak snadné.

     "Snad jako důkaz postačí dopis, který našli v jeho věcech včera ráno. Všechno tam napsal. Rozloučil se a nelitoval."

     "Nikdo mi nic neřekl."

     "Proboha," nechám konečně promluvit Michala, jako nevěřícího Tomáše. "Našli ho včera ráno! To vám mají hned volat? Myslíte, že nemají na práci nikoho důležitějšího, než Vás?"

     "Díky," usměji se. Michal pokrčí rameny, ale vidím, že není tolik nad věcí. Počkej, už je na tobě řada.

     "Zachránil jsi dva nevinné životy. Ano, za vysokou cenu, ale mělo to tak být.”

            "Proč? Myslím: proč já?."

     "To už mi dnes nepřísluší. Dnes mám odvrátit tři fatální chyby. Zbývá mi poslední."

     Otočím se k Michalovi.

     "Nechceš mi ušetřit čas, a jít prostě rovnou domů?"

     "Abych se jako vrátil až ti skončí směna?" Michal zesmutní : "Chápu. Mé důvody jsou o tolik menší než jejich, tak jsi to myslel?"

     "Asi ano," přiznám a v té chvíli mi opravdu jeho důvod přijde malicherný a hloupý.

     "Jsem o tolik zbytečnější než oni. Jsem prostě parazit. Zbytečná existence. Od začátku až dokonce svýho života."

     "Vážně to bylo vždy tak špatné? Co by se muselo stát, abys změnil názor?" Hana mohla dávno odejít.

     "Ne. Jistěže jsem byl i šťastný. Někdy. Ale mám teď roční holčičku. No, vlastně nemám. Skoro mě nezná. Bydlím na ubytovně," řekne tiše jejím směrem.

    "Proč si nenajdete práci?"

    "Myslíte, že bych nechtěl? Před pár lety jsem pracoval za kasou v jednom obchoďáku. Jo, prachy takhle na dosah ruky jsou strašně lákavý, pro někoho jako jsem já."

     "Někdo jako jste vy?" I Karel se pomalu vrací do reality.

      ".. Průserář, fracek, hejsek -"

      "A tak si tě má pamatovat tvá dcera?" zastavím tok jeho sebemrskačství.

     "Pamatovat? Vždyť mě skoro nezná. Bývalá žena mě k ní ani nepustí."

     "Nedivím se."

     Podívám se na Hanu, omluvně pokrčí rameny: "Ale on se strašně lituje. Někdo mu to musí říct. A vypadá jako bezdomovec. Toho bych ke svému dítěti taky nepustila."

     "Má pravdu. Ale já nevím, jak z toho ven."

     "Najít si práci, čistě se oblíct, domluvit se na alimentech, co je na tom tak těžkého?"

     "Už na prvním bodě si lámu zuby. Jsem nezaměstnatelný, nebo jak mi to na  pracáku říkají. Nemám dodělanou školu, zábavnější bylo se flákat. Posledního legálního zaměstnavatele jsem obral... Já sám bych si tedy práci nedal."

     "A jaké poučení z toho plyne? Hupnout ze střechy? " Hana se dostává do ráže. Nerad bych ji vykázal.

     "Já ..." Karel si odkašle.

           "Vy asi víte, že mám autoopravnu, " zase mi vyká.A tím, jak se dívá skrze mne si ani nejsem jist, že mluví se mnou.  Lidé jsou podivní. Ani za sto let vás nejsem schopen pojmout.  A když už myslím,že ano, abych začal zase znovu.

     "Možná proto jsem teď tady,” Karel svítí náhlým pozřením. Hana horlivě přikyvuje.

     Závěry. Domněnky. Předpoklady. Předjímání. Karle, obávám se, žes nic nepochopil, ale pokračuj. Možná stihnete ještě ten slavný ohňostroj.

     Zni mi moje myšlenky zatrpkle. Protože zatrpklé jsou.

     "Mohl bych tě zaměstnat, nebylo by to nic extra, ale na slušný život by to stačilo."

     "Ale jak říkám, mám záznam, a - ".

     "Z nějakého důvodu jsme se potkali dnes ... tady... my tři... ".

     Jistě. Tři.

     Michal se trochu ošívá. Hlasitě se drbe v odrostlém strništi.

     "Co konkrétně bych dělal?"

    Zbytek jejich hovoru se mi rozpouští v noční mlze. Občas si zrychlím nebo zpomalím čas. Kdyby mne jen nechali domluvit. Můj scénář byl trochu jiný. Papírek s výherními čísly do loterie. Už se nikdy nedovíš kolik, Majku.

     Nevadí. Karel tě zaměstná. Řád budeš ctít zhruba do března. Hana se u kávy platonicky zamiluje do tebe,  Karle. Ty jsi pro ni přece jen trochu starý. Už v létě budete všichni zklamaní. A kouzlo zázraku bude totam.

     Ale teď jste spokojeni.

     Uchlácholeni přesně na tak dlouho, jak budete chtít.

     Osaměl jsem. Andělům netřeba děkovat. S anděly se příliš nepočítá. Byl tu vůbec nějaký? Stalo se to?

     Ticho noci prořízne dunění půlnočních zvonů. A tmu pak  tisíce světel ohňostrojů.

     Proč jsem vlastně přišel?

     Aha. Už vím.

     Město pod mýma nohama začíná žít. Novým rokem, novými nadějemi.

     Křídla jsem si pro jistotu spoutal přineseným provazem. Nevím, jak moc je můj pud sebezáchovy silný.

     Nejen Vánoce jsou strašně těžká doba...., pomyslím si, než udělám poslední krok přes střešní zídku.

     Škoda těch nevyužitých čísel do loterie.