Mirka

Dům stál ve stínu obrovských smrků. Kdysi ho postavili pro ředitele lázní. Byl dost daleko od centra, u výjezdové silnice. Řediteli ta vzdálenost zřejmě nevadila, když měl auťák se šoférem, pomyslela si Mirka.

Zadýchaně vystoupala točitými schody do podkroví typické prvorepublikové německé vily. Plíseň na zdech umně maskovaly palubky, přesto ji ucítila. Míjela byty  jednotlivých podlaží. V každém patře přejela očima jména na zvonku, pro ni ještě stále skoro cizí. Jako zdravotnice bývala často v práci.  

Vešla do bytu. Pokaždé si uvědomila, jak je ráda za soukromí, které jí konečně, ve třiceti, tohle bydlení poskytuje.

Za závěsem jedna místnost a koupelna. Kuchyňský koutek. Spartánsky zařízená garsonka. Jediné, co snad stálo za zmínku, byl výhled z lodžie na starou část Mariánek. Na městečko, kde i teď, v osmdesátých letech, je běžné na kolonádě potkat černochy a kde roztodivně znějící názvy budov navozují u pacientů větší dojem světovosti, než jaká ve skutečnosti je…

Lambaréne, Taormina, Miramonte a mnoho jiných zněly tak exoticky ve všedním světě. Sotva se naučila číst, luštila dívka napůl zašlé nápisy na průčelích vilek a domů. Zvláštní souvislosti slov vyhledávala i dnes, dávno dospělá.

Odjakživa věřila vzletným slovům, přestože doma jich moc neslýchala. Povznášela jimi mysl, když jí máma zakázala slavit narozeniny, svátky, Vánoce, prostě všechno. Když se s ní spolužačky ze zdrávky nebavily a neměla žádnou kamarádku. Když táta podal žádost o rozvod kvůli vstupu jeho ženy a dcery do společenství Svědků Jehovových.  Když otec krátce pohlédl na mámu, jak se v hysterickém záchvatu svíjí na podlaze, a dál si balil svoje věci. Svoje už si řekl, ale proti fanatismu sekty neměla logika šanci. Mirka si četla. Nechtěla nic vidět ani slyšet, mlčela a četla. Přesto periferně vnímala vše, co se dělo a co jí tak zásadně změnilo dětství.

Teď však odložila kabelu v kuchyni na stůl. Chloramin se pronesl. Vzala ho před odjezdem z domova důchodců, dvoukilové balení. V jídelně přibyly do tašky dva rohlíky. Pacienti si mohli pečivo přidat v libovolném množství. Snad příliš nenačichly desinfekcí za tu půlhodinku, než Mirku dovezl autobus. Nic jiného totiž k jídlu nemá.

Prsty sevřela kliku dveří koupelny. V práci si otevírá loktem nebo přes kapesník. Nastřihla roh sáčku s desinfekcí a vsypala trochu na dno vany. V kombinaci s vodou vzniknul slabý roztok. Svlékla se a vlezla dovnitř. Zavřela oči, aby je chlorové výpary nedráždily.

Po paměti nahmatala hrubou houbu a mýdlo a začala s důkladnou očistou, kousek po kousku kromě obličeje. Nakonec vstala a osprchovala se. Všechno prádlo hned namočila do vany s desinfekcí. Teprve potom si připadala zbavena bakterií, s nimiž přišla při noční do kontaktu. Kdykoliv obcházela pokoje, natáhla si gumové rukavice. Sice jich měli nedostatek, ale bez nich nebyla ochotná dělat svoji práci, i kdyby o ni měla zase přijít.  Kolegyně si ťukaly na čelo a bylo jim jedno, že to Mirka vidí.

Utřela se do sucha.

Plánovanou chvilku studia  bible už nezvládne. Musí se vyspat. Zatáhla závěsy.

Prostěradlo šustilo škrobem, dalším se zakryla. Když se narychlo stěhovala od matky, peřinu by již v náručí neunesla a na vlastní ještě nenašetřila.

Škudlí, aby se v Sálu Království mohla před Svědky pochlubit co nejvyšším příspěvkem do společné kasy. V poslední době omezovala setkání s členy komunity ze tří týdně na jedno. Směny v zaměstnání jsou dobrou omluvou. Svůj život bez víry si neumí představit. Co bydlí sama, je svobodnější a není vystavena šikaně ze strany matky. Snad ji i ona časem vezme na milost a smíří se s tím, že se odstěhovala. Neustálý psychický nátlak se nedal vydržet.

Mirka během soužití s mámou poté, co otec odešel, vzdáleně pochopila význam slova kuplířka. Znala je jen z románů. Vlastní máma se k ní takhle chovala!  Dvakrát rozvedený Jiří Kamenský byl u nich skoro denně. Matce bylo jedno, jak je nápadník starý i co má za sebou. Bylo jí docela fuk, že Mirka nemůže vystát Kamenského jako člověka, s věčně zplihlými vlasy ulíznutými na pěšinku, obtloustlou postavičkou pouhý metr šedesát vysokou s pichlavým pohledem lačných oček a jazykem olizujícím při pohledu na hezkou ženu masité rty. S problematickou, ale zřejmě výnosnou kariérou vedoucího v prodejně s nábytkem, samá šmelina a podpultovka. Něco za něco.

Prý je jako obchodník šikovný a dost zámožný. Zná svou cenu, a tak loví mezi pannami z jádra místní církve.  Ke kazatelské činnosti zvané „Ode dveří ke dveřím“ on, jako starší člen, zvolil právě Mirku. Pro něj to byla svým způsobem forma námluv. Matka nadšeně souhlasila. Mirka ho však brala jako jednoho z komunity a rozhodně ne jako muže. Dělalo se jí z něj fyzicky zle. Také z žen, které se daly „koupit“, aby je nakonec opustil a kráčel vesele dál.

Ale pryč s těmi myšlenkami. Nikdy by nedovolila, aby se jí dotýkal. Zůstane čistá. Nehodlá ve svém chrámu kupčit.

Poslední myšlenky před usnutím patřily Jemu - Jehovovi. Snad nedopustí, aby propadla sítem hříšníků, až se nachýlí čas poslední bitva Armagedonu, ačkoliv už nechodí do komunity tak často jako dříve. Představovala si peklo jako věčný chřtán ohně, který stráví každou naději, a to znamená konec, bez naděje všechno končí…

Usnula.

Neklidnou nit spánku přetrhnul budík. Dívku čekala druhá noční. To bylo o víkendech běžné. Příští sobotu a neděli má volno.

Postaví se ve svém nejlepším kabátě na frekventované parkoviště s letáky Strážné věže. Široký úsměv nesmí zmizet z tváře, aby všichni viděli, jak jsou u Svědků lidé šťastni, a na případné nové ovečky budou dopadat krásná slova vodopádem slibů.

Ovšem kdyby se blížili příslušníci VB, je nutné nenápadně zmizet. Režim tuto víru nijak cíleně nepronásleduje, ale přímo na očích ji mít také nechce.

Mirka si uvařila v džezvě silnou kávu a zhltla dva okoralé rohlíky. Nazula si všední botky; ty nové, naleštěné, má na studium bible v Sálu Království a na pastorační činnost. Ještě rychle flaušový kabát a do ruky kabelku. Nejvyšší čas běžet!

Autobus kodrcal vzhůru serpentinami a spousta lidí v něm doklimbávala. Dušek se zarputile hrbil nad volantem, jako by tlačil  karosáckou herku do prudkých zatáček svojí vůlí. Oblýskaná uniforma čpěla potem z té námahy. Dobře zapadal s vozidlem na hraně životnosti do ponuré krajiny. Kontrast nablýskaných lázní s bohem a režimem zapomenutými obcemi Závišín, Dub a dalších, byl tristní.

V Pramenech na zastávce otevřel vrzavé dveře zafučením, jako by právě sám vypustil duši. Mirka ho pozdravila, ačkoliv věděla po několika letech dojíždění, že řidič zásadně neodpovídá. Slušné chování měla hluboce zakořeněné. Vydala se přes vesnici, aby co nejdříve s baterkou v ruce dorazila k Domovu důchodců.

Slýchala, že obec byla z dobré poloviny zdecimována v letech, kdy se stala součástí vojenského prostoru. Těch několik zbylých rodin chodí spát se slepicemi a tmu ruší jen štěkot psů. Neobydlená stavení po odsunu Němců bez milosti padla cvičnou střelbou vojsk. Pokud zůstalo něco hodnotného, bylo to několik samostatných budov, a z jedné udělali Domov důchodců.

Lázně v Pramenech prý založil opat z kláštera v Teplé. Neúspěšný lázeňský provoz časem vystřídalo plicní sanatorium. Mariánky a Vary byly silnou konkurencí. Dům ve švýcarském stylu viditelně chátral a neodpovídal prostorovým ani hygienickým potřebám svých obyvatel.

Už převlečená v uniformě převzala Mirka písemné hlášení od odpolední sestry. Hlídat se musí pan Mertl, je nějak zmatený. Prý ho chytali na cestě do vsi. Když se střídaly sestry, neobešlo se to většinou bez kávy a cigarety. Mirka  nekouřila a zásadně nikoho nepomlouvala, a tak denní kolegyně odkráčela bez otálení. Taky dobře, pomyslela si Mirka.

Roznesla léky na spaní a diabetikům píchla inzulin. K tomu patřila druhá večeře, dnes kousek chleba a sýr. Vlastně ty lidičky viděla ráda, jen od nich udržovala určitý odstup. Jak je tak pozoruje, málokterý z nich bude spasen, až přijde den Armagedonu. Jsou k sobě nesnášenliví, pomlouvají se, závidí. Jejich život má podle všeho skončit v Pramenech, vesnici na konci světa, kam se personál umisťoval za trest. Mirka je zde ovšem dobrovolně, jako místní rarita. V nemocnici odmítala asistovat při transfuzích a nechtěla vstoupit do Brigády socialistické práce.  Přeložili ji tedy v rámci okresu na jiné místo, na to měla hlavní sestra právo. Mirka souhlasila.

Půlnoční obchůzka a v příšeří chodby silueta čahouna v pyžamu.

„Dobrý večer, pane Mertl, kam máte namířeno?“

„Má přijet syn na návštěvu, tak mu jdu naproti.“

„Venku už je tma. Návštěvy jsou v neděli jen do pěti. Asi mu to nevyšlo. Pojďte, doprovodím vás na pokoj,“ byla by vysokého muže vzala za předloktí, ale uvědomila si, že nemá rukavice.  Došla na konec chodby k hlavním dveřím a s čistým kapesníkem ve dlani otočila mohutným klíčem. Vsunula jej do kapsy. Tak, teď ani pan Mertl, ani nikdo jiný neuteče. Starý muž sklopil hlavu a jako odsouzenec se šoural na pokoj. Mirka dostala vztek na ty jeho příbuzné. Když jsou důchody, najdou cestu do domova snadněji než o jiných víkendech.

Nosila v noci baterku, aby nerušila ostrým světlem na pokojích. Před sesternou uviděla drobného muže.  Čekal, až se vrátí z obchůzky. Ředitel. V osmašedesátém prý vyhozen z KSČ, nesouhlasil s bratrskou výpomocí v Československu. Z ředitele gymnázia v Písku ředitelem Domova důchodců v Pramenech, to byl sešup. Ale vše byla jen šuškanda, sám o tom nikdy nehovořil.

„Jdu vám, Mirko, popřát dobrou noc. Všechno v pořádku?“

„Dobrý večer, pane řediteli. Ano, jen pan Mertl trochu zlobil, ale už usnul. Také se dobře vyspěte.“

Za chvilku uslyšela bouchnutí dveří do jeho bytu. Domů jezdil jen občas, byl z daleka.

Na stole zapnula noční lampu a v polici dráťák. Vážná hudba, jak jinak, takhle v noci. Kdyby aspoň dávali Noční proud, kde hráli moderní písničky, Davida a Ivana Mládka třeba. Další obchůzka až za dvě hodiny. Malá elektrická kamínka pod stolem zahřívala nohy. V noci bylo chladno, údržbář přicházel v šest ráno a zatápěl.

Složila ruce přes sebe na polštářek na stole. Položila si hlavu. Dřímala takovým tím spánkem, kdy stačí, aby v koutě místnosti zašramotila myš, a hned byla vzhůru.

„Sestro! Vstávejte, sestro, na chodbě je kouř,“ uslyšela nad sebou naléhavý hlas. Prudce zvedla hlavu. Pan Mertl. Ten člověk stále bloudí, v noci jako ve dne. Nikdy nezavírala dveře, aby slyšela, co se děje na chodbě. Musel přijít potichu. Bůhví, co má zas za představy! Dovede ho na pokoj a rovnou oběhne dům. Vzápětí slyšela nějaké vzdálené zapraskání.

Udělala několik kroků chodbou, která zahýbala vpravo a končila schody.  Začínaly v kotelně a klenuly do dalších dvou pater domova. Mirka usadila pana Mertla na židli u něj v pokoji a spěchala na konec chodby. Naklonila se a podívala dolů. Z místnosti plné uhlí a dřeva šlehaly plameny!  Dveře, oddělující technické zázemí, vyletěly z rámu. Za ohněm přicházel kouř. Rychle se šířil po prostorách domova. A na téhle krátké chodbě jsou dva pokoje s lidmi!

V momentě, kdy vzpomněla na ty, kteří jsou ohni nejblíž, probrala se Mirka z šoku a těch deset metrů zpátky doběhla.

Musím zavolat hasiče. Ale jak? Nejdřív dostanu pryč lidi z trojky a čtyřky, nebo se udusí.Kam s nimi, venku je zima a nebylo by kam je posadit, lavičky se na podzim uklízejí. Myšlenky v hlavě letěly jako divocí koně. Čas na záchranu také. Modrý pokoj! Ano, je na opačném konci domova a s dostatkem židlí a křesel. Je rozhodnuto.

Rozsvítila na prvním pokoji a zatřásla, jak mohla nejšetrněji, ale přitom razantně, ramenem Bílkovým, pak Divišovým a Macháčkovým. Ani nevzpomněla, že se jich dotýká holýma rukama. Pan Mertl, ten, kdo ji vzbudil, stále seděl na židli. Je zmatený, toho nemůže nikam vyslat.  Jako první se probral Macháček, má lehký spánek. 

„Hoďte na sebe župan a běžte k bytu pana ředitele. Zvoňte na něj, dokud neotevře, a řekněte, že v kotelně hoří, aby volal požárníky. Rozuměl jste mi, ano? Tak už jděte, prosím. Pak si běžte sednout do modrého pokoje.“

Pan Macháček popadl do ruky župan a přikyvoval. Zmizel na chodbě. Na pokoj se začal ke stropu prodírat mlžný opar kouře. Sakra…

„Pánové, rychle, rychle, župany, pantofle, a jde se do modrého pokoje. Vzbudím ještě lidi na trojce.“

Za chvíli už Mirka vezla na vozíku pána, který dokázal chodit jen o holích, následována skupinkou staroušků. Každý z nich si držel u nosu plenu, které jim rozdala, aby přes ně dýchali.

Vzduch prosycený kouřem strašně dráždil. Sáhla si pro kapesník. Nahmatala klíč, který v něm byl zabalený.

Zlatý pan Macháček! Přicházel ředitel. Ještě nikdy ho neviděla tak ráda, ačkoli byl v pyžamu. Podala mu klíč od hlavního vchodu.

„Mirko, musíme vyexpedovat všechny chodící do modrého pokoje, tam by se oheň neměl dostat tak rychle, je na odlehlé straně domu. Vezměte druhé patro, já beru první. Volal jsem topičovi, už sem spěchá. Tak jdeme na to.“

„Co ležáci, jak je dostaneme pryč?“

„Jede sem několik sanit z Mariánek, oni je vynesou. Teď rychle pro ty, kteří mohou odejít po svých!“

Cítila bolest na hrudníku, jak rychle vylítla schody do patra. Tam už někteří obyvatelé domova vycházeli na chodbu a vznikala panika. Obklopili Mirku. Sama se klepala strachy. Nesmí to dát najevo!

„Nic se neděje, jen trochu doutná uhlí v kotelně, uklidněte se! Kdo může chodit bez pomoci, teď hned přejde raději do modrého pokoje, věci nechte tady.“

Viděla vyděšené oči, popelavé tváře, zmatkující bezbranné lidi. Mirka zjistila, že sami nikam nepůjdou. Poskládala jejich dlaně, aby se navzájem držely, jak se to dělá s dětmi ve školce. Seřadila skupinu lidí z druhého patra do „štrúdlu“ za sebe, sama z každé strany jednu plačící bábinku, a sestupovali po schodech. Do hlavní části se mezitím rozšířil dým. Bylo slyšet, jak se něco bortí, a hučení ohně.

Babička Penců začala křičet a trhala se, že půjde zpět na pokoj.

„Nedívejte se vlevo, musíme rychle projít, aby nás oheň neuvěznil v patře.“

… Dobrý Jehovo, prosím tě, zachraň je. Prosím za ně, bezbranné …

Neměla strach o sebe. Chvěla se hrůzou o ty lidičky, kteří na ni spoléhali. Pak jí to došlo. Musí je převést jen ona sama, bůh jim nepomůže, vždyť dost možná ani žádný není.

„Skloňte hlavu, snažte se nedýchat, a jdeme, všichni najednou!“ zavelela. Nepoznávala samu sebe. Mirku, zvyklou stát téměř v pozoru někde v koutě a uctivě čekat, až domluví starší či nadřízený nebo někdo ze sboru, šedou myšku, které by nikdo nedovolil něco řídit nebo organizovat. Ani ona z vrozené nebo výchovou získané nesmělosti si netroufala, přesto teď vedla své stádečko naprosto sebevědomě do bezpečí.Dokázali to!

Zaslechla ze dvora sirénu. Hasiči, sláva! Nejvyšší čas. Ležící pacienti jsou relativně blízko zdroje požáru.

Modrý pokoj, něco jako návštěvní místnost, byl azylem jen na krátkou dobu, sanitky vzápětí rozvážely naprosto vykolejené obyvatele do nejbližších domovů pro důchodce.

Záchranáři vběhli do levého křídla s nosítky. Evakuace ležících proběhla na poslední chvíli.

Už bylo zřejmé, že požár se rychle šířil. Vedlejším vchodem pronikli do objektu hasiči. Plameny šplhaly až do podkroví a po dřevěných šindelech ve štítu zachvátily střechu. Zasahovalo několik jednotek, ale zkáza byla ve světlech reflektorů, které jim ze dvora svítily na požářiště, už jasně viditelná.

Oheň zničil snad víc než třetinu objektu od samého základu až po střechu.

Všichni pacienti už odjeli. Několik místních lidí pomáhalo s překládáním důchodců do sanitek.

Zaměstnanci dostali příkaz opustit budovu.

Mirka a topič stáli za bariérou vozidel. Hasiči už jen dozorovali doutnající trosky.

„Kdo ví, jestli tohle někdy někdo opraví,“ zaštrachal v kapse montérek topič a zapálil si cigaretu.

„Že s tím nedáte pokoj, jako by bylo málo ohně,“ zavrtěla nechápavě hlavou dívka.

„Všichni jsme přežili, a to je hlavní. Nebýt pana Mertla, tak nevím. Měla jsem ještě hodinu čas do obchůzky. Za hodinu by bylo na všechno pozdě.“

„Grog a deka od vesničanů pro hlavní hrdinku!“ Mirka se otočila a ředitel jí už přehazoval přikrývku přes ramena. Najednou jí na tom doteku nepřipadalo nic zvláštního.

„Objednal jsem telefonem taxi, odveze vás do Mariánek. Musíte si odpočinout. Já zatím zůstanu u topiče, než přijedou nadřízení ze sociálky z Chebu, a pak se uvidí…“

Když nastupovala do taxíku, rozednívalo se. Mirka se ohlédla přes zadní sklo vozu. Uvědomila si, že něco je nenávratně pryč. Ze samého dna se naopak vykřesalo něco životaschopného. Ostatně Ztráty a nálezy spolu bývají na jedné ceduli.

Svět se po otřesu usadil do nových kontur.