Návštěva u tety Hany

Návštěva u tety Hany
 

Jan postavil na zem konev zpola naplněnou vodou a rozpačitě se rozhlédl. 
Jako vždy v této chvíli ho zaplavila otupělá prázdnota.

Tak jsem zase tady, řekl si v duchu.
S lupnutím v kolenou se sehnul, z papíru vymotal kytici a odložil ji na kraj hrobu. Zmuchlaným papírem setřel s horní hrany náhrobního kamene i jeho podstavce zbytky vody a pár mokrých listů.
Z ručně zdobené bachraté nádobky odklopil plechovou stříšku a odložil ji na žulový schůdek. Při tom krátce pohlédl na černou náhrobní desku s několika matně vyrytými jmény. 

Znal je všechny. 
Dědečka a strýčka Vladislava sice jen z vyprávění, ale i tak měl pocit, že o nich ví dost. 
Občas si představoval, jak tam tak na sobě leží. 
Děda Josef úplně vespod. Zemřel mladý. Nepřežil zával v uhelném dolu.
Jo, to sedí, pomyslel si. Tenhle hrob je taky takovej zával.

Z nádobky vyklepal vyhořelou svíčku a pak skleněný obal opláchl malým šplouchem vody z konve.
Nebylo to potřeba. Klára udržovala hrob v dokonalém pořádku. Udělal to jen pro forma. Teta se určitě bude ptát.

Děda si tady nepoležel moc dlouho sám. Strejda Láďa podlehl zápalu plic ve dvanácti letech. Pro babičku, čerstvou vdovu, to muselo být krutý.
Janovi se z ničeho nic v mysli vybavily její vrásčité ruce. Nikdy nezapomene na její laskavé oči a bezmeznou trpělivost, s jakou mu, na jeho přání, donekonečna četla stále stejné pohádky.

Byla čilá až do konce. Zesnula stejně jako žila, klidně a tiše. Doma, v posteli, pod vlastní duchnou. Prostě se jednoho dne už neprobudila.
Zvláštní! Že se jeho babička taky nějak jmenovala, se dozvěděl až z tohohle náhrobku.

Obal osušil papírem a vrátil ho zpátky do nehluboké jamky vytlačené v kypré hlíně. 
Z malé látkové tašky vytáhl novou svíčku a vložil ji do skleněné baňky.

Svíčka v baňaté sklenici mu připomněla Milanovu rosničku. Janova tvář se uvolnila v náznaku úsměvu.
Jak že jí to říkal? Adélka? Nebo Anička… tak nějak… Hm, … nakonec se ukázalo, že to byl Antonín… 

Se strejdou Milanem si užili spoustu legrace. Strejda byl nepřemožitelný obr, alespoň v jeho dětských očích, a hlavně snílek a všeuměl, vždy odhodlaný vykonat každou lotrovinu, kterou si Jan jako malý kluk vymyslel. 
Zámečník, kameník, sadař a vynálezce, byl plný lásky, o kterou nikdo z jeho vrstevníků nestál. Svůj život ukončil v pětačtyřiceti letech vlastnoručně upleteným provazem, dva měsíce po propuštění z psychiatrické léčebny. Silák Milan, běžně lámající žulové kvádry palicí, nedokázal snést kruté vtípky místních ožralů, kteří se nemohli nabažit bezbranné mírnosti obecního blázna.

Jan se postavil, aby si protáhl nohy, ... a odkašlal si.
S pocitem naprosté marnosti posbíral s rovu i cestiček okolo, všechno spadané listí. Nepochyboval, že nejdéle do večera bude hrob zasypaný úplně stejně jako dosud.

Tuhle  hrobovou kulturu nechápal. Neměl potřebu opečovávat mohylu svých předků. Nepotřeboval ujet padesát kilometrů jen proto, aby si vzpomněl na mámu. On na ni mohl vzpomínat, kdy chtěl. I bez hrobu.

Sem jezdil jenom kvůli tetě. Aby měl pohotově uspokojující odpovědi na její tradiční křížový výslech.
“Stavili ste na hrobě?”
“Ano, teti.”
“Klárka tam jela v sobotu. Byla kytka ještě dobrá?”
“Byla. Dva květy byly zlomené, tak ty jsme vyhodili a přidali do vázy naši kytku.”
“A jakou?”  
“É…hm…, Ali, jak se menujou ty kytky?” Volával na svou ženu, která v tetině kuchyni připravovala pohoštění.

“A bylo potřeba vyměnit vodu?”
“Nebylo, teto, ale vyměnili jsme.”
Vždycky mluvil v množném čísle. Shrabali jsme, uklidili jsme, zalili jsme… Kdyby teta přišla na to, že Alice k hrobu nechodí, asi by to nepřežila.
 
Malou kupičku zlatožlutých ovadlých listů a drobných větévek zabalil do zvlhlého papíru, a pak se pozorně zadíval na rostliny vzorně vyrovnané ve čtyřech řadách uvnitř žulové obruby. 
Měl neodbytný dojem, že tyhle kytky jsou úplně jiné než ty, které tu byly vysázené na jaře.

Klára se v tom hřbitovním zahradničení teda vyžívá!
Při téhle myšlence ho hryzlo svědomí. Jeho sestřenice pečovala o hrob jako o vlastní. Zajímalo by ho, jestli to dělá, protože ji to fakt baví, nebo pro to, že by jinak nevyšla s tetou. 
Asi to druhý, při tom všem, co má naloženo.
Měl by jí být vděčný. Ale není. Kdyby bylo po jeho, nechal by hrob zarůst břečťanem.
V tomhle ohledu to maj dobře zařízený židi. Prakticky a vkusně.
 
Po vydatných deštích nebylo nutné osázený hrob zalívat, a tak jen automaticky vyměnil vodu ve váze a začal mezi původní květy vsunovat jednotlivé stvoly chryzantém.
  
Chápal, proč teta na hrobě tak lpí. Chce ho mít pěkný pro sebe, jak k Janově nelibosti při každé návštěvě neopomene připomenout. Ale oba vědí své. 
Pravda, tetě Haně už táhlo na pětaosmdesát, záda se jí kulatila a při chůzi se neobešla bez hole, ale jinak byla překvapivě čiperná a v základních věcech dosud soběstačná. A rozhodně se nehodlala vzdát žádného ze svých koníčků, včetně hýčkání tří hrobů, které ovšem už jen spravovala na dálku skrze Kláru. 

Jan se v duchu usmál. 
Hana a její svět. Miloval poklidnou atmosféru jejího domu naplněného vůni kávy, vanilky, skořice a levandule a ještě něčeho důvěrně známého, co nedokázal určit.
Těšil se na konejšivý tlumený zvuk gongu bicích hodin, a nejvíc se těšil na rozhovor s tetou. Když na to přišlo, uměla být teta Hana skvělou vypravěčkou!
Vlastně by se s ní rád vídával častěji, jen kdyby to nebylo podmíněno návštěvou tohohle místa. 
Měl by si s ní o tom... 
“Dobrý den.”
Jan sebou trhl a ohlédl se.
“Dobrý den,” řekl rozladěně.
O společnost nestál a o nesmyslné hřbitovní hovory náhodných návštěvníků už vůbec ne.

Stáli a dívali se na něj. Muž a žena, přibližně v jeho věku.
Váhavě se postavil.
Na co sakra tak vejraj!? Měl by je snad znát?
Zapátral v paměti, a když nic nenašel, popuzeně škubl rameny, otočil se k nim zády, hluboko se předklonil a zabodl do vázy poslední květ. 
 
“Vy máte vodu?” uslyšel za svými zády mužův hlas.
“Cože?” zeptal se nevrle a opět se postavil.
“Kde jste nabral vodu?”
“Jo aha. Voda neteče. Tahle konev byla odložená mezi konvemi.” 
Znérvózněl, když si všiml, že je v jeho hlasu slyšet, jak se násilím nutí do zdvořilého tónu.  
“Můžete si ji vzít, já už ji nebudu potřebovat,” dodal rychle.  
“To byste byl hodný. Děkujeme.” 
Jan popadl konev a podal ji muži.
“A vy ji už opravdu nechcete?”
Kristepane! Proč vždycky všichni musí všechno padesátkrát opakovat! zaklel v duchu.
“Ne!” vyštěkl příkřeji, než chtěl. Fistuli skřípající v jeho hlasu doplnil strnulou grimasou úsměvu.
Žena vzala muže za loket a řekla: “Tak už pojď.”
Pohlédla na Jana a dodala: “Tak vám moc děkujeme. Na shledanou.”
“Na shledanou,” odvětil přiškrceně se zahanbujícím pocitem, že se chová jako totální trotl.
 
Otočili se a beze spěchu, odcházeli ke svým.

~~~~

 
Alice se pohodlně opřela o dveře auta a zapálila si. Vyfoukla štiplavý dým, vystrčila špičku jazyku, palcem a prsteníčkem nabrala úlomek tabáku a cvrnknutím ho odstřelila do mokré trávy.
Chvíli zamyšleně pozorovala zapalovač ve své ruce. Přemítala, zda by ho neměla donést Janovi, ale pak tenhle nápad zavrhla. Honza vyloženě nesnášel, když se motala kolem hrobu jeho matky. Trvalo dost dlouho, než jí to došlo. Následujících několik let bezradně předstírala zájem o výzdobu okolních hrobů, než s konečnou platností pochopila, že oběma bude nejlépe na opačných stranách hřbitovní zdi.
 
Ze štěrkové cesty, na které stála, se otvíral pohled do lesnatého údolí. Nízko nad horizontem se dramaticky přelévaly těžké mraky v šedých valérech, připomínajících barokní draperii.
Červeně, rezavě a žlutě zbarvené koruny stromů jásavě zářily na pozadí potemnělé oblohy. 

Ohlédla se. 
Na jižní straně se už oblaka začala protrhávat a mezi proměnlivými mezerami prokmitával dosud pobledlý sluneční svit. Sklouzla pohledem k zděné faře a pár přisedlým chalupám, za kterými se rozprostíraly zvlněné pastviny, zprava ohraničené smíšeným hájem.
Prostor mezi farou a hřbitovní zdí přehrazoval plaňkový plot, za kterým se krčilo několik zakrslých jabloní. Nevysoká obvodová zídka postavená z plochých břidlicových kamenů se zatáčela v pravidelném kruhu, v jehož středu stál malý kostelík.

Alice si pomyslela, že obyvatelé zdejší podhorské vsi nemohli svým zemřelým vybrat  půvabnější místo.
A taky svým způsobem magický.

Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas.
Alice se vůbec nedivila, že si Honzova teta přeje spočinou na věčnosti právě zde.

Náhlý závan větru jí rozcuchal vlasy. Otřásla se chladem. Otevřela dveře, vytáhla z auta vlněný šál a omotala si ho kolem ramen. 
Dnes poobědvala jen trochu zeleninového salátu, protože chtěla dojet k tetě vyhládlá. Věděla, jaká šichta ji na dnešní návštěvě čeká.
Tetiny vyhlášené moučníky byly vždy nadýchané, chutné a voňavé kalorické bomby, pečené podle poctivých receptů Hanina mládí. Teta nebyla uspokojena, dokud Alice nespořádala alespoň tři kousky.

Odklepla popel a podívala se na hodinky. 
Mají dobrý čas.

Návštěvy u tety Hany měly neměnný scénář. Nejprve povinná zastávka na hrobě, pak bouřlivé přivítání, po kterém byla Alice hned odvelena do kuchyně. Vařila kávu a bylinkový čaj, krájela tetin moučník a vše postupně servírovala na stůl v obývacím pokoji. Pozorně sice a pečlivě, ale co nejsvižněji, aby Honza nebyl tetině tortuře vystaven příliš dlouhou dobu. Když si pak k oběma přisedla, stočil se konečně hovor na běžná témata. Vnoučata, pravnoučata, zahrada, počasí, recepty, zdraví a kdo umřel, a pak už teta, podporována Janovými otázkami, zajela do svého oblíbeného růžového sadu vzpomínek na mládí.
Vždy, když se teta Hana pustila do vzpomínání, nebyla k zastavení. A nikdy z toho nemohla vynechat svou bezmála půl století mrtvou mladší sestru.

Alice se pobaveně se uculila.
Hani a Mili. Dvě nerozlučné sestřičky. Nejlepší přítelkyně, holky jako lusk. Táboráky u řeky, s “hošima,” chuť brambor pečených v popelu, taneční zábavy pod širým nebem, Majálesy, spartakiáda, a ještě spartakiáda, a kluci. Hlavně všichni ti kluci co se kolem nich točili!
 
„…a Miluška, ta to s nima uměla, vždycky se jenom takhle podívala a hoch byl ztracenej. A  tenkrát jsme všechny děvčata byly zamilovaný do nejhezčího chlapce v okolí, syn sedláka, a to už panečku bylo něco! A co myslíš? Na rande pozval Mílu! Dal si s ní schůzku u kapličky, to uďál schválně, aby ho mohla obdivovat, až k ní pojede. To měl dobře promyšlený, prevít.“
 
Alice sedávala na pohovce, vískala mourovatého kocoura a nechávala sebou volně procházet ty příběhy dávno zaniklých světů, které už znala zpaměti. 
Naštěstí tyhle pohádky mládí, jak si je sama pro sebe v duchu pokřtila, Hana podávala způsobem, který Alici pravidelně rozesmál. Podezřívala tetu Hanu, že si většinu těch historek notně přibarvila. 

Třeba zrovna tu o Milušce, jak stála u kapličky a už z dálky viděla v zapadajícím slunci přijíždět tmavou siluetu ztepilého jezdce, který se v sedle nesl jako kníže, a vlasy mu vlály ve větru a třásně jeho kožené bundy se pohazovaly v rytmu koňského cvalu, a užaslá Miluška hledíc na ten div, zamilovala se v tu chvíli nehynoucí láskou, láskou tak velikou, jakou svět ještě nespatřil, úžasnou a nekonečnou, láskou, která hory přenáší, trvá na věky a vydrží všechna protivenství světa, protože hospodář, největší sedlák v kraji, otec jejího prince na bílém koni, určitě bude proti nerovnému sňatku, ale ona si byla jistá, že až uvidí tu jejich velikou lásku tak on nakonec přece jen povolí. A Princ seskočil s koně a Miluška div neomdlela obdivem, padla mu do náruče a nastavila dychtivé rtíky k polibku, při kterém jistě na nebi vybuchne ohňostroj, a on ji k sobě přivinul, a ona ucítila čpavý odér koňské mrvy čpící z jeho fešácké bundy, a v tu ránu bylo po lásce.
 
„… a já ji povídám, Mili, dyť on by tu bundu neměl na sobě pořád!” Smávala se teta, až se jí po tvářích kutálely slzy.
“Á… Miluška,” vzdychávala a kapesníčkem si otírala oči,“ ta to vždycky všechno chtěla mít takový pěkný, … pohádkově čistý. A co nejíte? Vemte si ještě buchtu. Alinko, neupejpej se, jako doma. Nebo vám snad nechutná? Je čerstvá, včera jsem pekla.” 
 
A teta, ještě před půl hodinou obtížně hledající slova se rozpovídala, věty jí ze rtů splývaly pohotově a bez zámlk, její hlas zesílil a při té řeči ozvučel koketními trylky, a ona zapomněla na bolavá záda i oteklé nohy, celá se v křesle napřímila a zjasněla, jako by čerpala sílu z těch vzpomínek, které ji vracely do zlatých časů jejích nejkrásnějších let.

Alici vždy znovu překvapila ta podivuhodná proměna staré ženy v mladou dívku.
Joj, Haničko, ty by sis uměla užít flirtování a možná i jiný věci, jen kdyby sis nemyslela, že je to v tvým věku zakázaný!
Alice vydechla cigaretový kouř a přimhouřila oči úplně stejně jako vrnící Jidáš, který při každé návštěvě spokojeně okupoval její klín.
 
Párkrát ji už napadlo, že by ty tetiny monology měla nahrát. Dokud je čas.
Jenomže tušila, že s tím bude potíž. S tetou ne, ta by určitě nic nenamítala. A možná by ji to i polichotilo. Ale obávala se, že by Jan mohl klást tuhý odpor. 

Špičkou střevíce vyhloubila ve štěrku mělký důlek, … a zase ho zahladila. 
Bude muset zapřemýšlet jak to navléknout, aby Honza s nahrávkami souhlasil.  
 

~~~~
 

 
Sehnul se a rázně škrtl sirkou. Zlomila se hned za hlavičkou.
“Klasika,” zabručel.
“Css!” zasyčel vztekle, když další dvě zápalky vyhořely, aniž by se mu podařilo zapálit knot.
Odhodil krabičku na obrubu hrobu a postavil se. Napadlo ho, že Alice určitě bude mít zapalovač, ale jít ji žádat o pomoc mu přišlo příliš komplikované. 
Ostatně, Alice by tu svíčku jistě zapálila na poprvé i sirkou. 
Zamračil se a vrazil ruce do kapes.
K čemu vlastně mrtví potřebujou oheň?!!
Udělal dva kroky podél hrobu a pak se vrátil na původní místo.

Tak jo. Ještě jeden pokus, a jestli to nevyjde, tak vám ta svíčka aspoň dýl vydrží.
Přidřepl si, naklonil se k náhrobnímu kameni co nejtěsněji a škrtl. Zapálená sirka mezi jeho prsty se jemně chvěla. Svíčka se rozhořela jasným plamenem.
“A pak že to nejde!” řekl svíčce, a rázně ji přiklopil plechovým víčkem.
Knot zaprskal, ale hořel dál.
 
Posbíral úlomky zápalek, zabodal je do chumlu listů zabalených do papírového zámotku a postavil se.
Zase si připadal hloupě. Rád by věděl, co třeba teta říkává nebožtíkům na rozloučenou.
Tak se tady mějte, pomyslel si, uvědomuje si zároveň jak je to směšné.
Otočil se a šel k zadní brance vyhodit zmuchlaný papír do přistavěného kontejneru.
 
Na zpáteční cestě jen očima rychle přelétl všechna ta jména…
Josef
Vladislav
Žofie
Milan
Ludmila
…bez zastavení prošel kolem hrobu a přidal do kroku. Opět ho přepadl ten nesnesitelný pocit malého kluka, kterého donutili udělat něco proti jeho vůli.
Kovanou bránu rozrazil silněji než bylo třeba.
 
Alice otočila hlavu za zvukem. Po tváři ji přelétl letmý stín úsměvu, ale v duchu si povzdechla. Pokaždé ze hřbitova málem utíkal, nahrbený jako boxer, připravený rozdat si to s celým světem.
 
“Tak jedem,” řekl stroze, když došel až k ní.
Objala ho pohledem a pak cigaretou ukázala na obzor.
“Všiml sis těch stromů?”
“Ne?” řekl zaskočeně s intonací otázky. 
“Tak si všimni. Vidíš ty barvy? To je nádhera!”
“Hm,” zamručel a zahleděl se do údolí.
“Mohli bychom se na chvilku projít, abychom si těch barev podzimu aspoň trochu užili.” 
“Třeba jenom k lávce,” dodala a tázavě se na něho podívala.
Téměř neznatelně přikývl. Z krabičky ukryté ve vnitřní kapse saka vytáhl cigaretu a připálil si od jejího špačku.
 
Úzkou stezkou vyšlapanou v trávě zvolna scházeli k lesní rokli. Do nosů je praštila sytá vůně zapařeného humusu, podhoubí a tlejících kmenů.
Za ohybem je přivítala známá vyhlídka, která už před lety ztratila svůj význam. Dnes ji špice většiny stromů o pár metrů převyšovaly. Skrz hustý baldachýn pestrobarevných listů se k nim prodraly první sluneční paprsky dnešního dne.
Už u kapličky chránící léčivý pramen zaslechli temný hukot Mšené rozdováděné podzimními dešti.
 

Na suti rozvolněné cesty jí podklouzl podpatek.
“Sakra,” sykla tiše.
Zachytil ji, aby neupadla.
“Nevrátíme se?” zeptal se starostlivě.
Usmála se a zavrtěla hlavou.
 
Pomalu, ruku v ruce, sestupovali příkrou strží k dřevěnému můstku.
Nemluvili.
Nebylo o čem.