Veletrh

VELETRH

Polední vedro kulminovalo. Byl červenec, a ty tři dny v jednom z jeho týdnů, kdy se větší vesnice jménem Křemže zásluhou veletrhu proměňovala v městys minimálně krajského věhlasu. Hubeňour v propocené tesilové košili se postavil u svého stánku na špičky a pátravým pohledem lustroval detaily tváří nekonečného živého hada z lidí.

Žena s velkou taškou přes rameno zblýskla dotěrného prodejce periferním pohledem.

„Zdrháme, Rudo, už nás hledá ten trhovec se zaručeně nejlepšíma pánvema,“ nabádala žena chlapce. Kluk v černé mikině se loudal krok za ní. Dal si ze strany k obličeji dlaň a zrychlil. Jako by se něco dalo zachránit zastíněním obličeje z profilu. Jako by nebylo už z dálky poznat zvláštní chůzi vysokého chlapce, jeho svěšená ramena a šíji. Jako by jeho pohled upřený do země nebyl snadno zapamatovatelný pro každého, s kým kdy přišel do kontaktu.

Viděla v napůl dospělém obličeji náznak pobavení. Občas kradmo zvedl od asfaltky oči k výrobkům na stáncích kolem cesty. Bavil se, on, který jinak nesnášel davy lidí a nerozuměl pojmu „legrace“. Bylo to tady vzrušující, napínavé. Před půl hodinkou jim dvěma totiž právě tenhle čahoun s přehazovačkou nagelovaných vlasů nabízel steak jako ochutnávku vaření na „exkluzivní pánvi bratru za pět tisíc“. Stála s Rudou v popředí hloučku.

„Maminko, dáme ochutnat moji specialitu tady vašemu chlapci, co myslíte?“ řekl prodejce při pohledu na vytáhlého mládence, který s neskrývaným zájmem sledoval kroutící se voňavý plát masa na rozpálené pánvi. Žena a chlapec, bývalá učitelka domácí výuky, a žák, si z návštěvy Křemže vytvořili každoroční rituál. Jezdívali na „veletrh“ – vlastně jakousi pouťovou veselici kořeněnou hudbou, jídlem a nákupem sezónního zboží.

Závěr show byl pokaždé stejný – Ruda s velkým apetitem a jen několika málo sousty zbaštil u jednoho stánku plátek masa, u dalšího vypil superzdravý mléčný koktail z extra výkonného  mixéru anebo kopici domácí zmrzliny ze skvělého zmrzlinovače. „Maminka“ pokaždé řekla, že si to s nákupem kuchyňského náčiní ještě musí promyslet a že se eventuelně staví, až půjde se „synkem“ uličkou zpět.

Navnadění prodejci pak vyhlíželi své oslíky, otřes se, až se budou vracet…marně. Na ty dva čekal jiný program: atrakce na fotbalovém hřišti.

V obrovském pivním stanu vyhrávala dechovka. To bylo jediné místo, kam nikdy nevkročili. Ona proto, že od nepaměti neměla ráda dechovku, a chlapec proto, že nesnáší podnapilé lidi, a o ty ve stanu rozhodně nebyla nouze. Ruda už takhle těžko odhadoval reakce ostatních lidí, a co čekat od opilců, nevěděl již vůbec. Měl z nich nejistý pocit.

Velikánské skákadlo bylo první na ráně. Zdarma. Ruda si odložil malý batoh ze zad a skotačil, výrostek mezi mrňousky, a vůbec se nežinýroval.

Řetízkový kolotoč, kde teď v poledne nikdo nejezdil, jen on. Dobroděj kolotočář ho už znal, a tak jel se slevou a sám třikrát za sebou. Bylo mu trochu šoufl od žaludku, ale na jízdě trval.

Ještě celý pobledlý si koupil obrovskou porci ledové tříště. Vždycky chtěl ochutnat všechny barvy,vyvedené na plakátu reklamy, a ona pokaždé věděla, že není v jeho silách těch dvanáct kopečků sníst. Seděli na tvrdé lavičce a koukali, jak se křiklavé barvy tříště slévají, a pak, jako pokaždé, trochu smutným hlasem, že se ta paráda ve vysokém průhledném kelímku tak brzy rozpila, zeptal: “Můšu?“ a hodil zbytek do koše.

Hlavní bod veletrhu, autodrom. Duněl už z dálky. Amplion se činil ze všech sil. Karla Gotta střídal Michal David a prostor hřiště mixoval pop s dechovkou ze stanu. Ruda odhodil batůžek a letěl k pokladně. Za chvilku svíral v hrsti pět kuponů z plastu a vítězoslavně usedl do prvního autíčka z celé řady. Od této chvíle pro něj existoval jen ovál autodromu. Žena usedla s batohem a svojí velkou kabelou na zadní,vyvýšenou část podlahy – byla ve stínu a měla odtud přehled, jak Ruda jezdí.

Vstupenky dnes prodává nějaký mladíček.

Jen aby tu nebyl liliput, majitel. Zatím není nikde vidět. Asi je zalezlý ve své maringotce. Celé roky má na Rudu spadeno. Pravda, Ruda se s oblibou ve svém autíčku naváží do jiných dětí, na napomenutí jen sklopí oči, a jen co provozovatel atrakce rozmotá chumel jezdců, hned někoho zase pronásleduje a úmyslně bourá. Loni se mužíček se silnými stehny a silným hlasem postavil doprostřed oválu, založil minipaže na hrudníku a  zakřičel na hocha:

„Ty jsi asi nějakej úplně blbej magor, co?“ a kroutil hlavou.

„Magor určitě ne, jen autista,“ odpověděla mu tehdy v duchu chlapcova bývalá učitelka.

Dnes jezdilo na dráze pro auta jen několik dětí. Ruda mezi nimi vypadal téměř jako jejich táta. Vida ho, tentokrát jezdí jako slušňák, krouží  zvolna po obvodu jako baletka.

A potom ji uviděla, dívenku v jiném přibližovadle. Mohlo jí být tak šestnáct, jako Rudovi, na sobě měla bílé tílko s tenkými ramínky,hnědé vlasy jí při jízdě povlávaly, na tváři zasněný úsměv. Elegantně drandila ve svém autíčku. Ruda ji „nenápadně“ následoval po stejné trase, ale udržoval stále stejný odstup.

Žena z nich nemohla spustit oči. A ještě někdo. Z okna maringotky se vyklonil liliput, a sledoval svoji dceru, jak jezdí, pochopitelně zdarma, usmívá se tím nejkrásnějším úsměvem a kolem hlavy jí poletují kudrnaté vlasy.

Každá jízda jednou skončí.

Vzdalovali se od všech těch atrakcí,bývalý žák a bývalá učitelka, od hluku muziky, směrem k silnici.Drželi v ruce ubrousek s čerstvým kebabem.

Ádié, Křemže!