Pomeranč

Názorové přestřelky jsou to, co k literárním diskuzím patří. Jinak - kdybych tu povídku považoval za marnou, myslíš, že bych se jí takhle zabýval? Nechci za každou cenu kritizovat. Ten problém s pomerančem tam zkrátka je a já na něj upozorňuji. Je ale na tobě, jak s tím naložíš. Příběh by nebylo možné napsat - vždycky je spousta možností, jak to napsat trochu jinak. Například s tou pomocí babičce. Přece netvrdím, že postava vnuka musí být jednoznačně kladná. Celé by to šlo ošetřit například takhle. Babička řekne vnukovi: "Když už se chceš ptát, tak tady jen neseď, vezmi motyku a kopej. Mně dneska bolí záda." Bylo by to vyřešené a navíc by to korespondovalo s tím, že je vnuka třeba k akcím postrkovat, jako v případě, že má holce natrhat kytku. Jiná možnost. Vnuk chce pomáhat, babička ho chvíli nechá a pak mu řekne, aby toho nechal, že si to radši udělá sama. Lze to vymyslet na desítky způsobů.

K tomu cíli - ukázat tu nejobyčejnější lásku pomocí nejobyčejnějších věcí. Žádná láska není obyčejná. Spíš jde o to ukázat, že i zdánlivě obyčejná láska je neobyčejná. Třeba to je ono silné poselství, které v tvé povídce cítí Gora. Mně v tom brání ty dvě věci, které jsem vzpomněl.

Každopádně bych byl moc nerad, kdyby se komentáře pod povídkou staly prostředkem pro slovní přestřelku... Rád bych kvaje ujistil, že nad každým poznatkem jsem se zamyslel, i nad těmi, které jsem označil jako nepodstatné... Máte pravdu, jakýkoliv názor čtenáře je posvátný a měl by být brán v potaz, omlouvám se, že jsem napsal, že je to nepodstatné. Není a děkuji za ně... A chci opět ujistit, že kritika je pro mě důležitá, člověk někdy nezachytí všechno a věřím, že příště napíši něco, co vás potěší. Od toho myslím Písmák je, abychom vychytali chyby...

Cílem je ukázat tu nejobyčejnější možnou lásku pomocí nejobycejnejsich věcí. Kritiku přijímám,proč bych to jinak dával sem? Naopak ji vítám,ale konstruktivní. Napříkad,že vnuk babičce nepomohl,to uznávám.ale například psat,ze se v Ústí nenajedl a podobně? To opravdu vypadá,že za kazdou cenu chcete kritizovat.uvedomil jste si před rozborem,že pak by příběh nebylo mozne napsat?

 

Jaký je tedy cíl povídky? A ještě bych si něco rád ujasnil. Povídka se jmenuje Pomeranč, tak mám zato, že vše kolem pomeranče je v povídce podstatné. Nebo snad ne? No a s tou babičkou, kterou vnuk nechá makat, nepomůže jí, jen se na něco vyptává, to aspoň pro mě jako pro čtenáře podstatné je, protože tu postavu za takových okolností těžko akceptuji, leda jako postavu zápornou.

Mám jednu radu. Nedává příliš smysl, aby autor odmítal čtenářské připomínky jako nepodstatné. Pokud to čtenář vnímá určitým způsobem, tak to podstatné je. Zde na webu si to můžeme vyjasnit, ale kdybych si přečetl tuto povídku v tvé knížce v obchodě, patrně by mě to odradilo od koupě knížky. 

Zdravím kvaje... Mrzí mě, že vás povídka zklamala a že jste se soustředil zrovna na toto. Díky za připomínky, at mi to ale nemá nikdo za zlé, to co jste vypsal, považuji za ne úplně podstatné.ta povídka byla psaná s úplně jiným cílem. Ale diky za názor :-) a Goře take moc dekuji:-)

Irenko, opakuji, že mi nejde o dokonalost povídky. Má to duši? Něco, co nelze pojmenovat? Silné poselství? Tak moment. O duši ani o něčem, co nelze pojmenovat, se s tebou nechci přít. Avšak, v čem spočívá ono silné poselství, to bys pojmenovat mohla.

Povídka je o dvou velkých romantických gestech (když pominu silnou necitlivost vnuka vůči babičce), a sice o pomeranči a o růžích. Ostatně autor to tak sám nazval. Jenže to mi přijde podobné, jako když kluk někde na veřejnosti poklekne před holkou, dá jí prstýnek a zeptá se přede všemi - vezmeš si mě? Ona zjihne a řekne - ano. Jenže to je jen selanka a prázdné gesto do chvíle, než ho dotyčný dokáže podepřít schopností být svému protějšku skutečnou oporou, navzdory svým nectnostem. Gesto snad může omámit ženu, že si muže vezme, ale nevystačí jí na celý život. Tolik zkušeností mám, že to vím. A ono podepření gesta mi v povídce zkrátka chybí, ať si kdokoli říká o duši umělce, co chce.

Svérázný humor? To je věc pohledu, co komu připadá svérázné a humorné. 

Kvaji, musím se zastat autora. Už jsem od něj četla dokonalejší povídky, ale i tahle má něco, co mne okamžitě zaujalo a co velmi trefně označil a2a2a, a sice duši. Což je právě to, co nelze pojmenovat a umělec ten dar předat ji buď má, nebo ne. Coutinho jej podle mne má. Poselství je tak silné, že všechny technické nedostatky /u nichž by potěšilo, kdyby si autor udělal čas a opravil je/ jdou stranou. Právě onen svérázný humor je pro Coutinhovu tvorbu typický.

Zkusím k tomu něco napsat. 

Vnuk, který je už zřejmě dospělý nebo téměř dospělý, sedí u babičky, jež pleje zahrádku, citlivě vnímá, jak jí to namáhá, jak jí bolí záda, jak se z ní řine pot, ale nehne ani prstem? Kdybys v příběhu aspoň napsal, že se jí pokusil pomoci, ale ona odmítla (jsou takové babičky, kterým není nikdy recht, jak jejich práci udělá někdo jiný). V tvé povídce mi to připadá jako v Písni sokolíků, kdy zástup mladých, statných chlapů sleduje starou udřenou máti, jak orá a zpívají: Orej máti, orej, práva nám vyorej, až nebudeš moci, sokola zavolej.

Dále. Nevím, v které době se příběh odehrává, ale řekl bych někdy za socialismu, tipl bych tak kolem roku 1960. To si už pamatuji, že pomeranče byly v obchodech jen občas, ale jeden pomeranč až taková vzácnost nebyla, aby jí dědečkova pozitivní vlastnost, že ho babičce nesnědl, vydržela na celý život a přebila všechny jeho zápory.

Kromě toho, jestli dobře počítám, čtyři snědl a jeden jí nechal? Dobrá, měl hlad, ale celý den nejíst není až zase taková oběť, když se nejspíš potom večer doma nacpal.

Píšeš, že vlaky tehdy jezdily blbě. To je pravda, mívaly velká zpoždění. Jenže právě proto s tím lidé většinou počítali a brali si nějaké jídlo na cestu. No a dědeček, když byl v Ústí, mohl si tam něco koupit, neboť nepochybně věděl, že ve stanici, kde přestupoval, nebylo nic k snědku k mání. Případně se mohl najíst v Ústí. Babičce by tohle pravděpodobně bylo také jasné. 

Rozepisuji se  o tom tolik, protože tohle všechno v mých očích celý příběh znevěrohodňuje. Jinak souhlasím se Zdendou, že humor je trochu neohrabaný a přidávám, že přirovnání, která používáš, jsou většinou laciná a příliš zaužívaná.

Dvě technické. Tlustá vrstva potu? Co to je? Pot není krém, aby vytvářel tlusté vrstvy. Motyčka se zapíchla do země? Motyka je dolé plochá a může se do země nanejvýš zaseknout.

Možná ti připadá, že jen kritizuji, ale to proto, že příběh se mi svým námětem i zpracováním líbí, ale vidím jeho nedostatky.

moc pěkný příběh a dobře napsaný...

Moc děkuji i za další komentáře. Vážím si jich a to, že povídka byla dána do Výběru, je pro mě velká čest. Děkuji :-)

Pěkně napsané :-)

Třetí, čtvrtý a pátý řádek od konce bych vypustil, ty zmínky o růžích a krvi a nejhezčí holce na světě vybočují z toho jinak krásného, laskavého textu, jsou zbytečně až kýčovité, ale na druhou stranu svědčí o tom, s jakou, snad až, láskou, byl příběh psán. Také vstup do povídky je parádní. Možná by se tam našly jedna nebo dvě nepatrně stylisticky nedotažené formulace, ale to je naprosté nic proti pozvolnému rozběhu povídky, kdy jsi citlivě zapojoval popis doprovodných dějů, citlivě v tom smyslu, že to byly pasáže přesně dlouhé a dokreslovaly napětí. Velmi se mi líbila duše příběhu, tedy vlastně tvá duše.

 

Tohle se mi líbí od začátku tím svým "bezprostředním" zahájením  (snad se to nepokazí)... a nepokazilo. Čtu se zujetím až do konce,  kde si říkám, že tohle je má lednová vyvolená.  Tip a Výběr  

avi PM

Ano, s nominací do soutěže PM souhlasím :-) Děkuji

Mohu dát do soutěže PM?

1. vnuk mě štval celý příběh... sakra, to nemohl tý babce pomoct a motyku jí vzít z ruky?

2. přerušení - a tam... poslední pomeranč - nebylo nutný... stejně bylo jasný, že tam zbyl poslední (určitě i vnukovi, takže by nebyl napnutý)

3. sloh pěkný, čistý, takový poetický... 

Má to takové zvláštní kouzlo. Nevím proč se mi to tak líbí, asi právě tím "neohrabaným" humorem:).

Já bych chtěl taky chodit s Penelope Cruz... zkusím koupit pár grepů, na to by mohla zabrat. Jo, líbilo se mi to. Fajn povídání. 

To je prostě láska! Nemám dalších slov. T.

Děkuji za komentáře :-) Vážím si jich a připomínky beru v potaz do další tvorby.

Krásný námět. Zdůraznění váhy hodnot ve vztazích mezi dvěma jedinci. Pečlivější a hlubší obsah posouzení povídky uvedla ve svém komentáři Gora. Snad jen trochu do mlýna přidám. Úvod je příliš strmý. Čtenáře to chytne ze zvědavosti (možná záměr). Trochu více se věnovat stylu. Vyprávěcí a charakterizační sloh je místy nepřesný, neurovnaný, nevyvážený ve výběru slov a jejich spojení. Chtělo by to také více se věnovat estetickému vyjádření ve vztahu k věku a zkušenostem osob. Použitá symbolika pomeranče, dokazující spojení dvou  lidí a jejich citovou vazbu je velmi osobitá a nevšední. Dávám tip.  

s dovolením jsem rozeslala pár avíz - v dílně se povídka snadno přehlédne...

 

Vychutnala jsem si tvůj pomeranč po několika liniích - zaujal mne nejen dialog ob-generačních hlavních postaviček, ale to, že si navzájem dobře uvědomují vazby:

...snažila motyčkou vysekat plevel. „Nebo ne, já ani nevím. Ale musím říct, že se mi moc nelíbil.“

„To mě právě zajímá. Vypadá to, že to máme v rodě.“

„Ale ty seš hezkej. Musíš mít holek...“

Dobré je i vědomí, jak "se hodí" zkušenost jednoho tomu druhému:

„Takže to chce velký, romantický gesto,“ zhodnotil Matěj po chvíli dalšího mlčení, kdy mluvil jen vítr proudící v zesílených poryvech. Zdálo se mu, že problému přichází na kloub. „Prostě něco, co jí vyrazí dech.“

Co mi ve tvém vyprávění udělalo největší radost, je prosté - myslet jeden na druhého, třeba i s tehdy vzácným pomerančem - to je základ pevných svazků, a tuto myšlenku se ti povedlo "vypíchnout" ...

Mentalitě starých lidí odpovídá i neustálé opakování "jejich pravd"... máš pozorovací schopnosti.

 „Matěji,“ zavolala, „kdybys jí někdy vezl pomeranč, nikdy jí ho cestou nesněz.“

... pro sebe ještě zašeptala:

„Vždycky jí ho přivez. Možná o tom jediným to tady na světě je.“  

Povídka dává naději...lidé si naslouchají... Možná jen ty růže, rudé jako krev, to mne trochu "zatahalo" otřelostí pojmu...

Několik podnětů jsem ti poslala ráno a je na tobě, zda ti k něčemu budou.Celkově by se ještě určitě dalo z tématu dostat víc, propracovat stylistiku. Náznak humoru potěšil, např. v sebekritickém posuzování pubertálního mladíka, ale vím, že umíš "zabrnkat na bránici" daleko silněji.

Těší mne, Coutinho, že jsi po delší době publikoval na Písmáku.